Fatima 1917: záblesk světla a naděje (2017)
Název pro
dnešní příspěvek jsme přebrali z kapitoly knihy bratra Michela de la
Sainte Trinité, svazek II, kde popisuje období, které následovalo po řadě
zjevení v Cova da Iria poblíž Fatimy v Portugalsku v roce 1917.
Když se
připravujeme na další „senzační kousek“ publicity tohoto papeže ve Fatimě jako
„připomínky“ 100. výročí první návštěvy Naší Paní v této řadě zjevení,
zamysleme se nad tím, co se stalo okamžitě po 13. říjnu 1917. Jak jsme již
vylíčili dříve, tyto události způsobily, že i nepřátelé Církve připustili, že
se událo něco, pro co nemají žádné vysvětlení.
Bratr Michel
nám říká, že Portugalsko po generace před návštěvami Naší Paní ve Fatimě trpělo
pod protikřesťanským zednářstvem, se stálým pronásledováním a biskupy
posílanými do exilu. Avšak:
„...po 13.
květnu 1917 se brzy vše v duších věřících změnilo, když se dozvěděli, že
sama Blahoslavená Panna Maria, jejich Královna a jejich Matka a nebeská
Ochránkyně, se uráčila je navštívit. Jedinou intervencí způsobila, že naděje se
znovu objevila spolu s jistotou vítězství Víry proti pronásledovatelům.
Když se nebe uráčilo zasáhnout, poměr moci mezi těmi silami se brzy
obrátil.“....
„Když musela
sekta (tj. svobodní zednáři) a všechny veřejné autority čelit tomuto velkému
hnutí a lidové zbožnosti, zůstaly bezmocné, netečné. Nevěděly, co dělat.
Nemohly dělat nic, protože nalezly síly mocnější, než byly ony. Konečně! Co se
týká dobrých lidí, kteří doposud byli neustále utlačovaní, vysmívaní pro svou
víru a odvěké pobožnosti, ti odcházeli večer 13. října uklidnění a plní naděje.
Byli si jistí, že protože Bůh a Jeho Svatá Matka manifestovali Svou moc takovým
pozoruhodným způsobem, že i oni dosáhnou velkého vítězství nad všemi nepřáteli
náboženství. Jak líčí novinář z O
Seculo: „První poutníci, kteří odcházejí, jsou ti, kteří přišli první ...
Jejich duše jsou plné radosti, když odcházejí, aby šířili dobré zprávy ve
vesnicích....“
Portugalský
historik Costa Brochado podal zprávu, že 14. října 1917, den po Slunečním
zázraku, vyhráli katolíci v obecních volbách o 750 hlasů. To byla
pro svobodné zednáře první porážka po dlouhé době a výsledky intervence Naší
Paní začínaly být cítit po celé zemi.
Nejfanatičtější
elementy mezi karbonáři byly z tohoto nezdaru zuřivé. Chtěly se pokusit o
spektakulární operaci, aby zesměšnily události z Fatimy ... 22. října se
svobodní zednáři z okresu Santarem rozhodli vandalsky poničit místo
zjevení. Pod pláštíkem tmy, v noci 22.-23. října, přišli do Cova, kde
zničili primitivní svatyni vztyčenou rolníky a odnesli malý venkovský oltář,
lucerny, krucifix a obraz Naší Paní.
Lucie o tom
později napsala: „Ráno se zprávy o tom, co s stalo, šířily rychlostí
blesku. Běžela jsem na to místo, abych viděla, zda jsou pravdivé. ... Pak jsem
poprosila Naší Paní, aby těmto ubohým lidem odpustila a pomodlila jsem se za
jejich obrácení.“ Svazek II knihy bratra Michela obsahuje mnoho zajímavých
historek o odporu věrných rolníků vůči zednářským pokusům potlačovat
vzrůstající kult Naší Paní Fatimské včetně toho, jak způsobovali, aby oslové
hýkali během zednářských proslovů proti zjevením Blahoslavené Panny Marie. Teď
se však přesuňme k pozoruhodné, i když krátkodobé události, která pro nás
v těchto časech také skrývá poselství.
Vláda Sidónia Paise: 8. prosince 1917 – 14. prosince
1918
Sidónio Pais – prezident- král
„Po sedmi
letech násilného a fanatického pronásledování, po století, kdy byla vypovězena
z veřejného života, Církev jakoby zázrakem náhle získala zpět všechny své
svobody, na něž měla právo a potřebovala je, aby plnila své dílo spásy duší.
Tato událost je zvláště pozoruhodná, protože muž, který ukončil tuto
dlouhotrvající situaci nespravedlnosti – a to s velkou rozhodností a
rychlostí, protože vše bylo provedeno za jeden rok! – neměl vůbec žádné
klerikální vazby.
„Sidónio
Pais byl profesorem v Coimbře a velitelem v armádě. Než se stal
státním ministrem, byl do března 1916 velvyslancem v Berlíně. Jako člen
Unionistické strany Brita Comache byl znám jako skalní republikán a byl spojen
se svobodným zednářstvím. Sidónio Pais se rozhodl ukončit anarchii, která vedla
zemi k pohromě. Shromáždil kolem sebe některé rozumnější republikánské
síly a vedl puč k záchraně Portugalska. Jeho revoluce, započatá 5.
prosince, „proti demagogii demokratů“ byla okamžitě přivítána veřejným míněním.
Historikové Fatimy nezapomněli poukázat na šťastnou shodu okolností. Bylo to 8. prosince, na svátek
Neposkvrněného početí Panny Marie, svátek patronky Portugalska, který toho
roku připadnul přesně na sobotu, když národní povstání získalo své definitivní
vítězství.
Francouzský
historik Albert-Alain Bourdon, který měl stěží na paměti vážnost Nebeské
patronky, napsal: „Sidónio Pais zvítězil nad svými protivníky 8. prosince.
Vydal výnos o rozpuštění parlamentu a sám se revoluční juntou nechal jmenovat
prezidentem republiky a hlavou diktátorské vlády.“
Tehdy se
otevřela pro Portugalsko úplně nová éra, což bylo pro katolíky báječným
překvapením. Sidónio Pais provedl naprostý rozchod s jakobinismem a
okamžitě chtěl Církvi vrátit všechny její svobody a obnovit nejlepší národní
tradice. Není udivující, že tento bývalý vysoce postavený svobodný zednář
považoval smíření politické moci s Církví za svůj naléhavý a důležitý
úkol?
Osvobozující zákony
Od té doby
takřka nepřetržitě následovala jedno po druhém opatření mající vynahradit
Církvi špatnosti, které vytrpěla v revoluci z roku 1910. Dne 9.
prosince 1917, hned den po svém vítězství, sňal všechny sankce přijaté vůči
biskupům, kteří se tak mohli vrátit z exilu. 22. prosince výnos potlačil
zákaz kultu v náboženských budovách, které si stát přivlastnil. 22. února
byly zrušeny další dispozice zákona o odluce [Církve a státu], které byly
Církvi škodlivé.
V únoru
1918 mohli biskupové, kteří se teď mohli svobodně setkávat v Lisabonu,
napsat papeži Benediktu XV., že situace se zlepšuje. 15. května Sidónio Pais
navštívil v katedrále v Lisabonu slavnou mši za vojáky, kteří padli
ve válce. Biskup, který přednesl kázání, mu vřele pogratuloval. Těmito gesty,
jimiž se nová hlava státu jasně rozcházela se sektářstvím svých bezprostředních
předchůdců, odvážně demonstrovala novou orientaci své politiky. ...
Krůček po
krůčku Sidónio Pais křísil duši národa a otevřeně obnovoval jeho velkou
katolickou tradici. ... 28. června 1918 ohlásilo komuniké smíření republiky
s Římem. 4. července papež pogratuloval Sidóniu Paisovi a jeho vládě a 10.
července si bylo možné v oficiálním Deníku přečíst výnos znovu ustavující
diplomatický sbor akreditovaný u Svatého stolce.
Bratr Michel
pokračuje:
„Posílený
podporou většiny národa uskutečňoval tento samovládce neochvějně své dílo
k velké zuřivosti svých bývalých druhů, svobodných zednářů: “Velitel Pais
dá republiku Jezuitům!“, vykřikl José do Vale. “Kostely se znovu otevírají!“ A
ve skutečnosti nebyl Sidónio Pais spokojený jen s tím, že nechal několik
řeholních kongregací vrátit se do země; připravoval zákon, který by obnovil
všechna práva Tovaryšstva Ježíšova.
Tentokrát
zašel příliš daleko. Zednářská sekta již rozhodla o jeho zničení. Sidónio Pais,
který si byl vědom antiklerikální zuřivosti svých protivníků, nepochybně
očekával odvetná opatření, zachovával si však nebojácnou odvahu. Costa
Brochado, portugalský historik, podává zprávu o tomto udivujícím svědectví:
“Jeden z jeho policejních důstojníků, spolehlivý nadporučík Faria, mi
jednoho dne řekl, že Sidónio Pais se považoval za ochraňovaného Blahoslavenou
Pannou Marií a na konci svého života měl „povzbudivá vidění“, která mu dávala
ohromnou moc.“ Poté, co se Brochado ptal těch, kteří tohoto vůdce důvěrně
znali, připisuje Paisovi otevřenou touhu po obrácení ke katolicismu. To je
docela věrohodné; jinak by bylo těžko vysvětlitelné, proč by měl tento bývalý
svobodný zednář odvahu tak otevřeně a rezolutně provádět katolickou politiku.
6. prosince
1918 proběhl první pokus o jeho život, z nějž těsně unikl. Po něm se policie odvážila udělat razii
v ústředním sídle svobodného zednářství. Nyní to byla otevřená válka a
sekta, která se cítila nebezpečně ohrožena, nečekala víc než osm dní, aby
obnovila pokus o atentát na vůdce, který byl příliš prozíravý, příliš populární
a schopný zničit její letitou nadvládu nad touto zemí.
14. prosince
navštívil na minolovce mši za vojáky, kteří padli v boji. Pak musel cestovat
do jedné z provincií. „Když byl varován, aby nejezdil vlakem, protože na
něj bude spáchán atentát, prohlásil, že hlava státu by neměla měnit své přesuny
kvůli pohnutkám této povahy. Byl postřelen hned na vlakové zastávce Rossio
v Lisabonu a zemřel na operačním stole v nemocnici svatého Josefa,
s křížem na své hrudi, který byl kulkami takřka zničen.“ Hodina národní
spásy ještě neudeřila.
Ale oběť
této statečné hlavy státu nebyla bez ovoce, protože podstata jejího díla
zůstala. Ačkoliv po jeho atentátu země upadla zpět do politické anarchie,
republikáni, kteří se brzy vrátili k moci, neměli sílu znovu oživit
antiklerikální zákony. Díky Sidóniu
Paisovi pronásledování přestalo, Církev získala zpět svou svobodu, a navzdory
některým neúspěšným pokusům opět jí ji vzít, si ji udržela.
O dvacet let
později mohl v promluvě připomínající tragickou smrt Sidónia Paise – „krev prezidenta byla prolita, prezidenta,
který rychle odešel jako velká naděje“ – kardinál Cerejeira prohlásit: „Protože
se na portugalském nebi v roce 1917 zjevila Naše Paní Fatimská, sestoupilo
na Portugalsko zvláštní požehnání od Boha. Násilný cyklus náboženského
pronásledování přestal a otevřela se nová epocha pacifikace svědomí a
křesťanské obnovy.“
Krátká éra
Sidónia Paise, který byl nazýván presidente-rei neboli prezident-král, mnoha
způsoby připravila cestu pro Estado Novo [více viz zde
a zde],
tj. čtyřicet let trvající režim Antónia
de Oliveiry Salazara, během nějž Víra v Portugalsku opět vzkvétala.
Portugalsko bylo vskutku požehnané a zázračně bylo ušetřeno zničení během druhé
světové války. Až do ničivého „jara Druhého vatikánského koncilu“ nezačalo
Portugalsko vykazovat oslabování víry, jež bylo za pokoncilních papežů
všeobecné.
Přemýšlejte o
tom. Záplava milostí od zjevení Panny Marie obrátila svobodného zednáře na
prosazovatele svobody pro Víru. Tento bývalý ateista zemřel a svíral při tom
krucifix, poté co vyčerpal svůj život na krátkou, ale skvostnou službu
k osvobození Církve. Síly dávného nepřítele byly schopné jej zavraždit,
ale jak nám připomíná Náš Pán Ježíš Kristus: „...nebojte se těch, kteří
zabíjejí tělo, duši však zabít nemohou; ale bojte se spíše toho, jenž může duši
i tělo zatratiti do pekla.“ Když se zamýšlíme nad tímto prvním dopadem zjevení
ve Fatimě, modleme se za Církev a její vůdce při tomto stém výročí; protože
víme, že jelikož apostaze začala na vrcholu, přesně stejným způsobem musí být
učiněna i náprava, to jest od vrcholu.
***
+
Neposkvrněné Srdce Panny Marie, Královno našich srdcí, Matko Církve, obětuj
Věčnému Otci drahocennou Krev Našeho Pána Ježíše Krista za obrácení ubohých
hříšníků, zvláště našeho pontifika.
+
Nejsvětější Srdce Ježíšovo, přijď Království Tvé. Viva Cristo Rey!
+ Svatý
Josefe, ochránče Svaté rodiny, ochraňuj naše rodiny, ochraňuj naše kněze!
+ Svatý
Michaeli Archanděli, braň nás v boji.
Zdroj: Return to Fatima
Překlad: D.
Grof
