Komentář Eleison CDLXXXII – Opět sedesvakantismus II (2016)
(482)
8. října 2016
Pro jakoukoliv
katolickou duši, která si dnes uvědomuje závažnost krize v Církvi a trápí
se kvůli ní, se jednoduchost sedesvakantismu, zavrhující Církev a papeže
Druhého vatikánského koncilu jako neplatné, může stát vážným pokušením. Co hůř,
zdánlivá logika argumentů ecclesiavakantistů a sedesvakantistů může toto
pokušení proměnit v duchovní past, která může v nejhorším vést
katolíka k úplné ztrátě víry. Proto se tyto „Komentáře“ vrátí detailněji
k hlavnímu argumentu neuspořádaných argumentů předložených v článku
biskupa S. z roku 1991 zmíněném zde minulý týden. Zde je opět ten
argument:
Hlavní
předpoklad: Katolická Církev je naprosto nepomíjející (má záruku přímo od Boha,
že bude trvat do konce světa – srovnej Mt. XXVIII, 20). Vedlejší předpoklad:
Koncilní nebo Novus Ordo církev pohlcená neomodernismem a liberalismem však
představuje naprosté odpadnutí. Závěr: Novus Ordo církev je naprosto
nekatolická a její papeži naprosto nejsou papeži. Jinak řečeno, Církev je
naprosto bílá, zatímco Novocírkev je naprosto černá, takže Církev a Novocírkev
jsou naprosto odlišné. Pro rozum, který rád přemýšlí černobíle bez ničeho mezi
tím, má tento argument velkou přitažlivost. Ale pro rozum, který rozeznává, že
v reálném životě jsou věci často šedé, nebo jsou směsí černého a bílého
(aniž by černá přestala být černou nebo bílá přestala být bílou), je tento
argument příliš absolutní, aby byl pravdivý. Tudíž v hlavním předpokladu
je zveličení nepomíjejícnosti Církve a ve vedlejším předpokladu je zveličení
v selhání Novocírkve. Teorie může být absolutní, ale realita je absolutní
zřídka kdy. Podívejme se na nepomíjejícnost a koncilní selhání jaké
v realitě jsou.
Pokud jde o
hlavní předpoklad, sedesvakantisté často zveličují nepomíjejícnost
Církve, stejně jako často zveličují neomylnost papežů, protože to je to, co
potřebují, aby podpořili svou emocionální hrůzu nad tím, co se stalo
z katolické Církve od koncilu. Ale ve skutečnosti stejně jako tato
neomylnost nevylučuje velké omyly některých papežů v dějinách Církve a
uplatňuje se pouze, když papež buď řádně říká to, co Církev vždy říkala, nebo
mimořádně, když jsou zapojeny všechny čtyři podmínky definice [papežské
neomylnosti] z roku 1870, tedy nepomíjejícnost Církve naprosto nevylučuje
některá velká selhání v daných momentech církevních dějin, jako jsou
vítězství islámu nebo protestantismu nebo Antikrista (Lk. XVIII, 8), vylučuje
pouze naprosto celkové selhání, nebo úplný neúspěch (Mt. XXVIII, 20).
Nepomíjejícnost tudíž není tak absolutní jak ji biskup S. představuje.
Pokud jde o
vedlejší předpoklad, je pravda, že odpadnutí konciliarismu [Zde myšleno
jako obecný termín ve smyslu praktik odvíjejících se od DVK, nikoliv v užším
smyslu hereze konciliarismu odsouzené na Pátém lateránském koncilu. – pozn.
překl.] je značně závažnější, než odpadnutí islámu nebo protestantismus,
protože útočí na hlavu a podstatu Církve v Římě, což oni nedělali.
Nicméně, dokonce ani půl století konciliarismu (1965-2016) nepřimělo Církev
zcela odpadnout nebo selhat. Například arcibiskup Lefebvre – a nebyl sám –
držel od roku 1970 do roku 1991 Víru, jeho nástupci činili od roku 1991 do roku
2012 více méně totéž, a napadaný „Odpor“ stále prosazuje jeho linii, a před
tím, než se Církev lidsky zhroutí v nepříliš vzdálené budoucnosti,
nesporně bude její nepomíjejícnost Bohem zachráněná, stejně jako před koncem
světa – Mt. XXIV, 21-22. Tudíž ani konciliarismus jako selhání Církve není
naprosté, jak to představuje biskup S.
Jeho
sylogismus je tedy potřeba přepracovat – Hlavní předpoklad: Nepomíjejícnost
Církve nevylučuje obrovská selhání, ale jen naprosté selhání. Vedlejší
předpoklad: Druhý vatikánský koncil byl obrovským selháním, ale ne naprostým
selháním Církve (i když se jej katolíci vědomí si jeho nebezpečí musí zcela
vyvarovat kvůli strachu z nákazy). Závěr: Nepomíjejícnost Církve
nevylučuje Druhý vatikánský koncil. Stručně řečeno, vlastní Boží Církev je větší
než všechna špatnost Ďábla nebo člověka, dokonce i Druhého vatikánského
koncilu. Koncilní selhání může docela dobře mít bezprecedentní závažnost
v celých dějinách Církve, ale nepomíjejícnost Církve a neomylnost papežů
pocházejí od Boha a ne od lidí. Stejně jako liberálové, i sedesvakantisté
přemýšlí lidsky, příliš lidsky.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
