pondělí 10. října 2016

Komentář Eleison CDLXXXII – Opět sedesvakantismus II (2016)

 
Komentář Eleison CDLXXXII – Opět sedesvakantismus II (2016)
(482)
8. října 2016
 OPĚT SEDESVAKANTISMUS II
Pro jakoukoliv katolickou duši, která si dnes uvědomuje závažnost krize v Církvi a trápí se kvůli ní, se jednoduchost sedesvakantismu, zavrhující Církev a papeže Druhého vatikánského koncilu jako neplatné, může stát vážným pokušením. Co hůř, zdánlivá logika argumentů ecclesiavakantistů a sedesvakantistů může toto pokušení proměnit v duchovní past, která může v nejhorším vést katolíka k úplné ztrátě víry. Proto se tyto „Komentáře“ vrátí detailněji k hlavnímu argumentu neuspořádaných argumentů předložených v článku biskupa S. z roku 1991 zmíněném zde minulý týden. Zde je opět ten argument:
Hlavní předpoklad: Katolická Církev je naprosto nepomíjející (má záruku přímo od Boha, že bude trvat do konce světa – srovnej Mt. XXVIII, 20). Vedlejší předpoklad: Koncilní nebo Novus Ordo církev pohlcená neomodernismem a liberalismem však představuje naprosté odpadnutí. Závěr: Novus Ordo církev je naprosto nekatolická a její papeži naprosto nejsou papeži. Jinak řečeno, Církev je naprosto bílá, zatímco Novocírkev je naprosto černá, takže Církev a Novocírkev jsou naprosto odlišné. Pro rozum, který rád přemýšlí černobíle bez ničeho mezi tím, má tento argument velkou přitažlivost. Ale pro rozum, který rozeznává, že v reálném životě jsou věci často šedé, nebo jsou směsí černého a bílého (aniž by černá přestala být černou nebo bílá přestala být bílou), je tento argument příliš absolutní, aby byl pravdivý. Tudíž v hlavním předpokladu je zveličení nepomíjejícnosti Církve a ve vedlejším předpokladu je zveličení v selhání Novocírkve. Teorie může být absolutní, ale realita je absolutní zřídka kdy. Podívejme se na nepomíjejícnost a koncilní selhání jaké v realitě jsou.
Pokud jde o hlavní předpoklad, sedesvakantisté často zveličují nepomíjejícnost Církve, stejně jako často zveličují neomylnost papežů, protože to je to, co potřebují, aby podpořili svou emocionální hrůzu nad tím, co se stalo z katolické Církve od koncilu. Ale ve skutečnosti stejně jako tato neomylnost nevylučuje velké omyly některých papežů v dějinách Církve a uplatňuje se pouze, když papež buď řádně říká to, co Církev vždy říkala, nebo mimořádně, když jsou zapojeny všechny čtyři podmínky definice [papežské neomylnosti] z roku 1870, tedy nepomíjejícnost Církve naprosto nevylučuje některá velká selhání v daných momentech církevních dějin, jako jsou vítězství islámu nebo protestantismu nebo Antikrista (Lk. XVIII, 8), vylučuje pouze naprosto celkové selhání, nebo úplný neúspěch (Mt. XXVIII, 20). Nepomíjejícnost tudíž není tak absolutní jak ji biskup S. představuje.
Pokud jde o vedlejší předpoklad, je pravda, že odpadnutí konciliarismu [Zde myšleno jako obecný termín ve smyslu praktik odvíjejících se od DVK, nikoliv v užším smyslu hereze konciliarismu odsouzené na Pátém lateránském koncilu. – pozn. překl.] je značně závažnější, než odpadnutí islámu nebo protestantismus, protože útočí na hlavu a podstatu Církve v Římě, což oni nedělali. Nicméně, dokonce ani půl století konciliarismu (1965-2016) nepřimělo Církev zcela odpadnout nebo selhat. Například arcibiskup Lefebvre – a nebyl sám – držel od roku 1970 do roku 1991 Víru, jeho nástupci činili od roku 1991 do roku 2012 více méně totéž, a napadaný „Odpor“ stále prosazuje jeho linii, a před tím, než se Církev lidsky zhroutí v nepříliš vzdálené budoucnosti, nesporně bude její nepomíjejícnost Bohem zachráněná, stejně jako před koncem světa – Mt. XXIV, 21-22. Tudíž ani konciliarismus jako selhání Církve není naprosté, jak to představuje biskup S.
Jeho sylogismus je tedy potřeba přepracovat – Hlavní předpoklad: Nepomíjejícnost Církve nevylučuje obrovská selhání, ale jen naprosté selhání. Vedlejší předpoklad: Druhý vatikánský koncil byl obrovským selháním, ale ne naprostým selháním Církve (i když se jej katolíci vědomí si jeho nebezpečí musí zcela vyvarovat kvůli strachu z nákazy). Závěr: Nepomíjejícnost Církve nevylučuje Druhý vatikánský koncil. Stručně řečeno, vlastní Boží Církev je větší než všechna špatnost Ďábla nebo člověka, dokonce i Druhého vatikánského koncilu. Koncilní selhání může docela dobře mít bezprecedentní závažnost v celých dějinách Církve, ale nepomíjejícnost Církve a neomylnost papežů pocházejí od Boha a ne od lidí. Stejně jako liberálové, i sedesvakantisté přemýšlí lidsky, příliš lidsky.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof