neděle 2. října 2016

Komentář Eleison CDLXXXI – Opět sedesvakantismus I (2016)


Komentář Eleison CDLXXXI – Opět sedesvakantismus I (2016)
(481)
1. října 2016
 
OPĚT SEDESVAKANTISMUS I
Může to rozčilovat větší počet čtenářů těchto „Komentářů“, jestliže se opět vrátí k tématu toho, že koncilní papeži nejsou vůbec papeži, ale nedávný překlad článku v angličtině z roku 1991 do francouzštiny, ukazuje, jak je potřeba opakovaně demonstrovat, že argumenty sedesvakantismu nejsou tak přesvědčivé, jak se mohou jevit. Liberálové žádnou takovou demonstraci nepotřebují, protože pro ně není sedesvakantismus žádným pokušením. Existují však vybrané katolické duše vedené milostí Boží pryč od liberalismu ke katolické Tradici, pro něž se sedesvakantismus stává pozitivně nebezpečným. Ďáblovi je jedno, zda ztratíme svou rovnováhu doprava nebo doleva, pokud svou rovnováhu ztratíme.
Protože omyl sedesvakantismu může v teorii skutečně nebýt omylem ani tak hlubokým, ani tak závažným jako všeobecný myšlenkový rozklad liberalismu, ale jak často v praxi člověk pozoruje, myšlení se se sedesvakantismem náhle uzavře, a to, co začalo jako přijatelný názor (který katolík může říct, že slova a skutky papeže Františka jsou katolické?) má sklon stát se nepřijatelnou dogmatickou jistotou (který katolík může s jistotou soudit takovou otázku?), a odtud se stává dogmatem dogmat, jako by se katolicita nějakého člověka měla posuzovat podle toho, zda věří či nevěří, že nemáme žádného skutečného papeže, řekněme, od Pia XII.
Jedním důvodem nabídnutým předešlými „Komentáři“ pro tuto často pozorovanou vnitřní dynamiku sedesvakantismu, může být jednoduchost „gordického uzle“, s níž roztíná mučivý a víru ohrožující problém: „Jak mohou být tito ničitelé Církve pravými katolickými papeži?“ Odpověď: vůbec nejsou papeži. „Ach, jaká úleva! Už se nemusím mučit.“ Myšlení se náhle uzavírá, sedesvakantismus se, jako by to bylo Evangelium, sdílí s kýmkoliv, kdo bude naslouchat (nebo nenaslouchat), a v nejhorším může být dále vztažen od papežů na všechny kardinály, biskupy a kněze, takže kdysi věřící katolík se stává „tím, kdo zůstává doma“, kdo se úplně vzdává navštěvování mše. Podaří se mu udržet Víru? A jeho dětem? Zde je to nebezpečí.
Proto, abychom si zachovali svou katolickou Víru v rovnováze a vyhnuli se pastem kladeným dnes vpravo i vlevo od ní, podívejme se na argumenty biskupa S. v patnáctistránkovém článku zmíněném výše. („Biskup S.“ je zkratka, kterou mnozí čtenáři ihned identifikují, ale není potřeba jej zde jmenovat, protože nás víc zajímají jeho argumenty, než jeho osoba). Ve svém článku alespoň přemýšlí a má katolickou víru v papežství, jinak by pro něj koncilní papeži nebyli žádným problémem. Tato logika a víra je u sedesvakantistů tím nejlepším, ale ani biskup S., ani oni nepracují s celým obrazem: Bůh nemůže opustit svou Církev, ale může opustit své duchovní.
Zde je jeho argument v kostce – Hlavní předpoklad: Církev je nepomíjející. Vedlejší předpoklad: na Druhém vatikánském koncilu se Církev zliberalizovala, což bylo významné selhání. Závěr: koncilní církev není skutečnou Církví, což znamená, že koncilní papeži, kteří vedli nebo následovali Druhý vatikánský koncil, nemohou být skutečnými papeži.
Tento argument vypadá dobře. Avšak ze stejného hlavního předpokladu a vedlejšího předpokladu může pocházet liberální závěr: Církev je nepomíjející, Církev se liberalizovala, takže i já, jako katolík, se musím liberalizovat. To, že sedesvakantismus tudíž sdílí své kořeny s liberalismem, by mělo jakéhokoliv sedesvakantistu přimět dvakrát se zamyslet. Biskup S. si všímá těchto společných kořenů a nazývá je „paradoxními“, ale ony jsou něčím mnohem víc, než jen tím. Ukazují na to, že liberálové a sedesvakantisté dělají stejnou chybu, která musí být v hlavním předpokladu. Obojí dvojí skutečně mylně chápou nepomíjejícnost Církve, když si pletou neomylnost papežů. Podívejte se příští týden na tento „Komentář“ na detailnější analýzu argumentu biskupa S.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof