Bude Luther dalším kanonizovaným
„svatým“? (2016)
Atila Sinke Guimaraes
Když jsem si
přečetl o jásavých vzpomínkových oslavách, které bude koncilní církev na konci
října ve Švédsku sponzorovat spolu se Světovou luteránskou federací, přemýšlel
jsem nad tím, zda se František připravuje překvapit svět kanonizováním tohoto
vzbouřeného mnicha z 16. století jako názorný příklad svého „milosrdenství“.
Skutečně, poté, co kanonizoval
nemorálnost a životní
styl Woodstocku s Wojtylou, beatifikoval homosexualitu
s Montinim a vyvýšil náboženský
indiferentismus jako svatý s Terezou z Kalkaty, proč by nemohl
kanonizovat herezi – do očí bijící a zuřivou herezi – s Lutherem?
Budou Luther, Kalvín a Zwingli prohlášeni koncilní
církví za „svaté“?
Některý
čtenář si může myslet, že jsem s tímto komentářem „úplně mimo“. Bohužel,
nejsem. Základ pro mou hypotézu leží v některých precedentech, které
bychom měli mít na paměti, jestliže chceme pochopit události ve Švédsku
v nadcházejícím říjnu/listopadu:
- 1970 –
Když se tatáž Světová luteránská federace sešla v Evianu, kardinál
Jan Willebrands, tehdejší prezident Sekretariátu pro jednotu křesťanů,
hovořil o Lutherovi v termínech, které si katolíci obvykle rezervují
pro sv. Tomáše Akvinského. Posledně zmíněný si po právu zaslouží titul
„mistra“ či „učitele Církve“, což znamená, že by měl být respektován všemi
teologickými školami v Církvi. Přesto kardinál Willebrands ve svém
oficiálním proslovu chválil Luthera a vztáhnul na něj titul „mistra“. (1)
- 1983 –
Jak se 500. výročí narození tohoto hereziarchy blížilo, Jan Pavel II.
napsal dopis kardinálu Willebrandsovi vzdávající poctu Lutherovi tím, že
jej nazýval „učitelem“, což připomínalo chválu ze strany Willebrandse
citovanou výše. Toto byla Wojtylova slova: „10. listopad je 500. výročím
narození učitele Martina Luthera z Eislebenu. Při této příležitosti
si mnozí křesťané připomínají tohoto teologa, který ... podstatně přispěl
k radikální změně církevní i sekulární reality na Západě. Dodneška
náš svět pociťuje jeho velký vliv na dějiny.“
Dále v tomto dopise Jan Pavel
II. odpovídá na protestantskou žádost o dialog a chválí Luthera: „Vítám tento
úmysl s uspokojením a vidím jej jako bratrské pozvání k dosažení hlubšího
a úplnějšího vidění historických událostí a kritické analýzy Lutherova pestrého
odkazu skrze společné úsilí. Skutečně, vědecký výzkum evangelických a
katolických vědců, který již vedl k mnoha bodům sblížení, vytvořil
úplnější a detailnější obrázek Lutherovy osobnosti, jakož i komplexnější
propojení dějinné, politické a církevní reality v ... 16. století. Tyto
výsledky daly viditelný důkaz o hluboké religiozitě Luthera, který byl pohnut
horlivým zanícením pro otázku věčné spásy.“ (2)
- 1984 –
V ekumenickém proslovu proneseném v Bari kardinál Willebrands
shrnul, co doposud koncilní církev učinila, aby uspokojila požadavky
Martina Luthera: „Kromě obnovení ústřední role Písma svatého v Církvi
a životě věřících jsou katolíci stále více ochotní přehodnocovat všeobecné
kněžství věřících a spoluzodpovědnost laiků v celém životě Církve;
poznávat povahu Církve putující na zemi; znovu doceňovat místní církve;
přijímat liturgickou reformu se zavedením národních jazyků; připouštět
Svaté přijímání pod obojí a přijímat vyhlášení náboženské svobody.“ (3)
- Jak se
přiblížil rok 2000, Jan Pavel II. se pokusil ustavit společné
martyrologium pro katolíky, schizmatiky a protestanty. (4) S tímto
cílem velebil Jana Husa, Zwingliho a Kalvína a působil dojmem, že by spolu
s Lutherem mohli být zahrnuti na tento seznam světců. (5) Společné
martyrologium nebylo
vydáno. Silná reakce mezi tradicionalisty a tlumený vnitřní odpor
v Římské kurii bojkotovaly tuto iniciativu. To neznamenalo, že
progresivismus změnil svůj plán, naopak, jeho přívrženci hledají
příležitost učinit tyto heretiky „svatými“.
Nahoře, Benedikt XVI. líbá anglikánské Evangelium,
Londýn, září 2010; dole, František
líbá valdenskou Bibli, Řím, červen 2015
- 2011 – Benedikt
XVI. důrazně poukázal na Luthera jako vzor k následování (zde).
Jeho podpora protestantismu byla během celého jeho pontifikátu stálá. (zde,
zde,
zde
a zde)
- Nezapomeňme,
že v roce 1999 kardinál Ratzinger, dnešní Benedikt XVI., byl tím, kdo
podepsal v Augsburgu Luteránsko-katolickou dohodu (zde a zde) o
nauce o ospravedlnění, která zachránila ekumenický vztah
s protestanty před úplným ztroskotáním.
Toto jsou údaje
z minulosti, které hovoří ve prospěch senzačního gesta, které by od
Františka mohlo v říjnu nebo někdy později přijít, a které by se týkalo
Luthera.
Pokud jde o
události plánované na konec října ve Švédsku, tiskové prohlášení ohlašuje:
„Světová luteránská
federace – SLF – publikovala detaily dvoudenních Společných ekumenických
vzpomínkových oslav od 31. října do 1. listopadu v Lundu a Malmö ve
Švédsku, které předznamenají oficiální začátek Jubilea Reformace v roce
2017. Vzpomínkové oslavy, které navštíví papež František, společně hostí SLF a
katolická Církev.“ (6)
Padesát
jedna let po skončení Druhého vatikánského koncilu tedy koncilní církev
infiltrovala katolickou Církev tak energicky, že bylo učení Tridentského
koncilu a Prvního vatikánského koncilu, které jednotně reflektuje neměnné
myšlení Církve, změněno tak radikálně, že je dnes Martin Luther, heretik per antonomasia, přijímán jako velký
vzor k následování. Jeho akt vzpoury bude oslavován koncilním papežem
veřejným aktem před celým světem.
Nevede to
člověka k tomu, aby se domníval, že Luther může být příští měsíc nebo
někdy brzy prohlášen za „svatého“ této odpadlé církve?
Kdo nechápe
všechny tyto oslavy jako jasný důkaz, že tato církev má v sobě sotva něco
katolického?
Poznámky:
1)
Srovnej Jan Willebrands, „Přednáška přednesená na 5.
shromáždění Světové luteránské federace, 15. července 1970, La Documentation Catholique, 6. září
1970, str. 765-766, apud Quo Vadis Petre?,
Los Angeles: TIA, 1999, str. 17-20.
2)
Jan Pavel II.,
Dopis kardinálu Willebrandsovi z října 1983, publikovaný pod názvem „La
verité storica su Lutero alimenti il dialog per unitá“, L´Osservatore Romano, 6. listopadu 1983, apud tamtéž, str. 21-22.
3)
J. Willebrands, Proslov o Lutherovi v Institutu
sv. Mikuláše v Bari, publikovaný pod názvem „Il Card. Willebrands inaugura
il corso dell´Instituto S. Nicola“, L´Osservatore
Romano, 5. února 1984, str. 6, apud
tamtéž, str. 20-21.
4)
Srovnej Tertio millenio adveniente (1994, § 37); Ut unum
sint (1995, § 48).
5)
Srovnej Quo
Vadis Petre?, str. 10-26.
6)
The Tablet, 3. září
2016, str. 26.
Překlad: D.
Grof
