Židovský
naturalismus a povinnost katolíků (1953)
P. Denis
Fahey
Na jednu stranu musíme statečně stát
za Božskou osobou Našeho Pána a transcendentními nároky Jeho Mystického Těla,
katolické Církve, v níž dále žije a do níž musí všichni vstoupit, aby
s Ním byli jedno. Osobnost Našeho Pána, pravého Boha i pravého Člověka,
není jen bytím stvořené duše; je to osobnost druhé Osoby Nejsvětější Trojice.
Židé jako národ vždy odmítali tuto Božskou Osobu a jejich úsilí směřuje
k potírání vlivu nadpřirozeného života, jejž On usiluje rozšířit
v katolické Církvi. Musíme proto jednoznačně hájit práva Krista Krále.
Židovské snahy eliminovat nadpřirozený život milosti a víry v Ježíše
nevyhnutelně mají sklon snižovat život na podlidskou úroveň. Musíme proto
vzdorovat a bránit židovskému úsilí vládnout naší společnosti a formovat ji
v naturalistické linii. Zvláště
se jim z rukou musí vzít vytváření peněz a regulování objemu směnných
prostředků užívaných křesťanskými národy. Slyšel jsem rčení Meyera Amschela
Rothschilda citované následovně: „Dovolte mi tisknout a kontrolovat peníze
národa a je mi jedno, kdo tvoří zákony.“
Na druhou stranu je Náš Pán, pravý
Člověk i pravý Bůh, Židem z rodu Davidova, zrozeným z Panny Marie,
lilie izraelské. Individualita Našeho Pána, ta, jež jej jako Člověka odlišuje
od jiných členů lidské rasy a skrze níž patří do jistého prostředí a
k jistému původu, je židovská. Krev, která byla prolita na Kříži rukama
oficiálních vůdců Jeho vlastního národa za obnovu Božího života světa, byla
krev židovská. Nejsvětější Srdce Našeho Pána je lidské srdce a On miluje Svůj
vlastní národ se zvláštní láskou. Nesmíme na to nikdy zapomínat či padnout za
oběť přístupu nenávisti k Židům jako národu. Musíme mít vždy na paměti, že
On se je snaží přitáhnout k oné nadpřirozené jednotě se Sebou, kterou oni
odmítají.
Židovský národ se postupně stal
nejsilněji organizovanou neutajenou viditelnou silou k eliminaci
nadpřirozeného postoje ve společnosti a k zavedení naturalismu. Nadpřirozený
postoj trvá na tom, že jsme plemenem, jehož nejvyšší život, Boží život milosti,
jímž Blahoslavená Trojice přebývá v naší duši, byl ztracen Adamovým pádem,
ale byl obnoven Naším Pánem Ježíšem Kristem. Naturalismus popírá existenci
jakéhokoliv života vyššího než přirozeného života, a zastává názor, že
společenské vztahy musí být organizovány na tomto základě. Jako údy Kristovy
musíme pracovat na návratu společnosti našemu milovanému Spasiteli, aby mohla
být společenská organizace proniknuta realitou nadpřirozeného života milosti.
Papež Pius XI. na tom trvá ve své encyklice o Kristu Králi. Vezměme si nyní dva
příklady, jak nás naše úsilí potírat naturalismus dovede do konfliktu
s Židy při jejich přípravě na naturalistického Mesiáše. První příklad se
bude zabývat politickou a druhý hospodářskou organizací světa.
Státy a národy musí uznat katolickou
Církev jako jedinou pravou Církev. Papež Pius XI. ukazuje, že naturalistický
duch postupně infikoval společnost, protože se „ponenáhlu náboženství Kristovo
počalo přirovnávati k nepravým náboženstvím a začalo se klásti zcela
nejapně na touž úroveň.“ (1) Předtím papež Pius VII. napsal: „Tím,
že se vyhlašuje nijak nerozlišená svoboda všech forem uctívání Boha, se pravda
zaměňuje s omylem a Svatá a Neposkvrněná nevěsta Kristova, mimo níž nemůže
být žádná spása, se klade na stejnou úroveň jako heretické sekty a dokonce i
jako židovská proradnost.“ (2) Od doby Francouzské revoluce položily státy
všechny formy omylu na stejnou úroveň s Mystickým Tělem Krista a Židé byli
úplně přijati za občany kdysi křesťanských států. (3) Zaručením plného
občanství členům židovského náboženství, dává stát v podstatě volnou ruku
formovacímu procesu uskutečňovanému židovským národem s ohledem na
eliminaci přítomnosti Krista a zavedení nové mesiášské éry. Tím se ukazuje jako
lhostejný v boji mezi pravým nadpřirozeným Mesiášem, který přišel, a
naturalistickým Mesiášem, na nějž se těší Židé.
S ohledem na
hospodářskou organizaci světa trvá papež Pius XI. na tom, že „svorná
spolupráce všech k dosažení jediného společného blaha zde opravdu bude jen
tehdy, budou-li složky společnosti živě cítit, že jsou údy jediné veliké rodiny
a dětmi téhož nebeského Otce, ano že jsou jediným tělem v Kristu, ´k sobě
navzájem ... však údy´ (Ř XIII, 5).“ (4) Abychom měli trvalý pokoj ve
společnosti, musíme my, katolíci, usilovat o to znovu oživit velkou pravdu, že
zaměstnavatelé a zaměstnanci se k sobě musí chovat jako údy Kristovy. To
je, jak jsme viděli, část toho, co slibujeme Kristu jako Králi, když se podřizujeme našemu nebeskému Otci spolu
s Kristem jakožto Knězem při
mši. Cílem židovského národa je nahradit nadpřirozeného Mesiáše, v němž jsme
údy jednoho těla, vládou přirozeného Mesiáše. V souladu s tím na
základě katolických zásad musíme odporovat úsilí Židů získat kontrolu nad
hospodářskou organizací společnosti. Jak můžeme uspět v tom, aby se
zaměstnavatelé a zaměstnanci k sobě chovali jako údy Krista, jestliže
dovolíme, aby společenská organizace přešla do rukou těch, kteří trvale
popírají a odmítají Jeho Božského Poslání a pro něž nadpřirozené Království
Jeho Mystického Těla je prostě falešným pokusem odvrátit Izrael od jeho údělu.
Proto musíme vzdorovat a bránit
židovskému úsilí ovládnout společenské organismy a formovat je dle
naturalistické linie, v protikladu k Našemu Pánu a Jeho Mystickému
Tělu. Středověké cechy, které odrážely solidaritu údů Mystického těla Kristova
v hospodářské organizaci, učinily skvělou službu svým členům v době
nemoci a strádání, čímž efektivně bránily židovským lichvářům, aby získali
kontrolu nad rodinami a majetkem. (5) Také my v dnešní době musíme
ochránit chudé a potřebné před tím, aby byli týráni židovskými lichváři. Naše
jednání v této souvislosti však nesmí být jen negativní, potírající
nezákonnosti a zajišťující aby byly zákony náležitě novelizovány, ale i pozitivní,
kdy budou ustaveny organizace, které budou sloužit podobně jako ty, jež
sloužily jako cechy.
Kromě této ochrany chudých a
potřebných existuje mnohem dalekosáhlejší otázka vytváření peněz a regulace
objemu prostředku směny používaného křesťanskými národy. Této moci se nesmí
dovolit, aby upadla do židovských rukou – někteří by mohli říct, aby zůstala
v židovských rukách – nebo aby upadla do rukou pouze formálních nebo
bývalých křesťanů, zednářů a dalších, kteří jsou závislí na Židech nebo jsou
s nimi ve spojenectví. Musíme potírat židovské pokusy dostat pod svou
kontrolu jednotlivé katolíky a katolické země ještě s větší vervou než u
zednářů, protože Židé tvoří silněji organizovanou a soudržnější naturalistickou
sílu než je svobodné zednářství. (6)
Není snadné potírat židovský
naturalismus ve veřejném životě a zároveň se zdržet rasové nenávisti, která je
sama o sobě formou naturalismu. Přesto se tak musí učinit. 25. března 1928
Kongregace posvátného Officia zrušila sdružení nazvané Přátelé Izraele, které se jednáním a jazykem vzdálilo od myšlení
Církve a Otců a přijalo způsob jednání ohavný vůči liturgii, čímž upadlo do
naturalismu. Nicméně ve stejném výnosu trvá Církev na skutečnosti, že se
„obvykle modlí za židovský národ, který byl správcem Božích příslibů až do doby
Ježíše Krista, a to navzdory, či spíše kvůli jeho [židovského národa] následné
slepotě. Poháněn tímto duchem lásky apoštolský stolec chránil tento lid před
nespravedlivým zacházením. A protože odsuzuje všechny druhy nenávisti a
nevraživosti mezi národy, tak i zvláštním způsobem odsuzuje nenávist obvykle
označovanou jako „antisemitismus“. (7)
Zvláštní pozornost se musí věnovat
slovnímu obratu kdysi Bohem vyvoleným.
Je to podruhé, co Svatý stolec v posledních letech používá tento slovní
obrat, předtím to bylo v textu modlitby schválené papežem Piem XI. pro
zasvěcení lidstva Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Svatý stolec zjevně trvá na
faktu, že již neexistuje jakýkoliv vyvolený národ nebo rasa, s výjimkou do
té míry, že Židé, kteří byli správci Božích příslibů do doby Ježíše Krista,
navzdory jejich oficiálnímu odmítnutí nadpřirozeného Mesiáše, nepřestali být
členy Jeho vlastní rasy. Jisté národy se příležitostně ukázaly jako,
přinejmenším do jisté míry, uchvácené přesvědčením, že jsou vyvoleným lidem
nebo rasou v přirozeném řádu. Pohanský kult rasy není ničím jiným nežli
moderním projevem naturalismu.
Židé na sebe nyní pohlíží jako na
vyvolený lid, protože zastávají názor, že jsou lidem předurčeným přinést světu
štěstí v mesiášské éře, která má teprve přijít. Katoličtí spisovatelé by
udělali dobře, kdyby tomuto naturalismu neustupovali tím, že o Židech hovoří
prostě jako o vyvoleném lidu, protože tak zvyšují zmatení myšlení
v moderní době. Židé byli vyvoleni za správce Božích příslibů do příchodu
Ježíše Krista, z nějž měli být pramenem dle původu. Nepřestali být rasou,
v níž se „Slovo stalo Tělem“, a jako takoví jsou objektem zvláštní lásky
ze strany Našeho Pána. Ale naturalismus, jímž Jej odmítli a nadále zastávají
názor, že štěstí světa má přijít skrze jejich mesiášské aspirace, je mylný a
musí se všude potírat.
Máme tedy před sebou program
sestávající ze dvou částí. Musíme na jednu stranu hájit práva Našeho Pána, a na
druhou, usilovat o to strhnout závoj z očí těch, jejichž slepota Jej
zvláštním způsobem zraňuje. To je program předložený nám v těchto slovech
encykliky Quas Primas papeže Pia XI.:
„Jestliže však věřící pochopí, že pod praporem Krista Krále jsou povinni
bojovati statečně a bez ustání, pak, budou-li proniknuti ohněm apoštolátu,
budou se snažit získat pro svého Pána odpadlé nebo nevědomé a hájiti jeho
práva, aby nebyla nijak porušena.“
Papež Pius X. v promluvě, jíž
pronesl 13. prosince 1908 při blahořečení Johanky z Arku, trval co
nejúpěnlivěji na nutnosti odvahy ze strany katolíků v moderním světě. Sv.
Johanka měla vždy na paměti korunovaci a pomazání Krále Francie, protože toto
pomazání vzdalo poctu univerzálnímu kralování Krista a propojilo politickou moc
s vládou Pána Ježíše. Ona byla světcem poslaným, aby na sklonku středověku
světu připomněla formální princip řádu ve světě, uznání kralování Krista. Svatý
papež hovořil o hrdinství blahoslavené Johanky a dal jej do protikladu
k ustrašenosti tolika katolíků v naší době: „V naší době, víc než kdy
dříve, hlavní síla zlých spočívá ve zbabělosti a slabosti dobrých lidí...
Všechna síla Satanovy vlády je kvůli nevzrušené slabosti katolíků. Ach! Kdybych
se mohl zeptat Božského Vykupitele, jako to v duchu učinil prorok
Zachariáš: A co ty jizvy, co máš na rukách?,
odpověď by byla jistá: To mě zranili doma
ti, kdo mě milují! Byl jsem zraněn svými přáteli, kteří neudělali nic, aby
mě bránili, a kteří ze sebe při každé příležitosti činili komplice mých
protivníků. A tato výčitka může být vznesena vůči slabým a ustrašeným katolíkům
všech zemí.“
Poznámky:
1) Encyklika Quas Primas, O Kristu Králi.
2) List Post tam diuturnas.
3) Výstižné
zásady, které byly v roce 1789 prohlášeny za syntézu Práv člověka, byly ve skutečnosti jen Právy Židů k újmě těch národů, mezi nimiž byla tato ´Práva´
ustavena.“ (Článek v Civiltá
Cattolica, Della Questione Giudaica in Europa, 15. listopadu 1890).
4) Encyklika Quadragesimo Anno, O uspořádání společnosti.
5) Srovnej Les Corporations Ouvriéres au Moyen Age,
Godefroid Kurth.
6) Židé
vykonávají velmi reálnou a účinnou moc vlivu v zednářství a řídí jeho akce
díky lóžím B´nai B´rith, které nepřijímají Nežidy, ale jejichž členové jsou
přijímáni do normálních zednářských lóží.
7) Lze jen
litovat, že v brožuře vydané v Paulist Press, nazvané Církev a Židé, je výše zmíněný výnos
Posvátného Officia citován, jako by jeho hlavním účelem bylo odsoudit
antisemitismus. Tento výnos odsuzuje antisemitismus jednoznačnými výrazy, ale
jeho hlavním účelem bylo potlačit společnost, která se svým koketováním
s židovským naturalismem stala zdrojem zmatení. Navíc, je vynechán důležitý
slovní obrat kdysi vyvolený Bohem (olim a Deo Electum) z textu výnosu,
jak je citován v brožuře a v brožuře neexistuje žádný náznak jeho
potlačení. To je politováníhodné. Pečlivě promyšlené vysvětlení všeho toho, co
je nepřímo vyjádřeno v tomto slovním obratu by, zdá se mi, pomohlo
vyjasnit některé odstavce brožury. A opět, název brožury je příliš široký pro
pojednávanou věc. Nepojednává o celé
otázce vztahů katolické Církve a židovského národa, ani o naturalismu a
supernaturalismu. Spíše se zaobírá vyvracením argumentů užívaných hitlerovskou
německou vládou k ospravedlnění jejího zacházení se Židy. Přesnější název
by byl Církev a hitlerovské tažení proti
Židům. Jako takový by byl vynikající.
Zdroj: P.
Denis Fahey, The Kingship of Christ and The Conversion of the Jewish Nation,
1953, kapitola VI, str. 72-77
Překlad: D.
Grof
