Kontrarevoluce z fatimské perspektivy (2009)

 

Kontrarevoluce z fatimské perspektivy (2009)

Prof. Plinio Correa de Oliveira

Když je instituce rodiny nemocná a selhává, celá společnost také nutně skomírá a chvěje se. A je-li celá společnost nezdravá, je zbytečné pokoušet se o společenskou reformu na tomto nemocném organismu – ať již je demokratický nebo jiného typu.

Člověk by řekl, že kvalita práce vykonávané nějakým člověkem odráží jeho zdraví či nemoc a naznačuje nemoc, jíž trpí. Když společnost, která se skládá z lidí, dosáhne takového bodu morální nemoci, že je rodina do velké míry podvrácena, pak můžete dělat cokoliv, co chcete, abyste vyléčili zla této společnosti – reformy, zákony, soudní opatření, kampaně proti drogám a potratům atd. – nebude však vyléčena, dokud neuzdravíte jednotlivce z jejich mravního malomocenství. Je potřeba mravní omlazení každého orgánu společenského těla. Bez toho neexistuje žádné řešení tohoto problému jako celku.

Postmoderní společnost, prosycená novopohanstvím, se nesmiřitelně pohybuje ke svému konečnému zničení. Předzvěstí tohoto zničení jsou její móda, její architektura, její hudba, umění a styl řeči. To jsou projevy 4. revoluce [Ve své práci Revoluce a kontrarevoluce prof. Plinio popisuje čtyři revoluce: protestantskou, Francouzskou, komunistickou a nakonec kulturní, která je charakterizována kulturou hippies a kmenovým životním stylem. – pozn. překl. ], hippie anarchistické revoluce, která má tendenci ovládnout každou oblast společnosti. Tato mentalita a životní styl vstoupily do morku kostí státu a zavádějí samosprávu do každého aspektu společnosti.

Jednou stránkou toho je zjevně ekologická revoluce se svým zbožňováním přírody a odmítáním všeho, co moderní svět zastává. Se svým voláním po tom, aby se každý vrátil na venkov, odmítá civilizaci a organizovanou společnost. To, o čem zde mluvíme, je konec strukturované a civilizované společnosti a směřování k novému tribalismu. Se zničením rodiny jako základu civilizované společnosti je toto budoucnost, která nás čeká.

Kontrarevoluční způsob existence

Toto má revoluce v zásobě pro moderní svět. To, čím bychom my měli být a symbolizovat to, je něco úplně jiného. Kontrarevoluce je potvrzováním ideálu, vítězství křesťanské civilizace. Toto potvrzování se dělá s nadšením, důvěrou a jistotou vítězství, které Naše Paní slíbila ve Fatimě v roce 1917.

Je to ideál vyjádřený způsobem života, jednání a myšlení, a duch, který vyjadřuje vůli potvrzovat tento ideál otevřeně a cele. Je to vůle konfrontovat vše, co odporuje stálým hodnotám, jež tento ideál ztělesňuje.

To nutně neznamená fyzickou konfrontaci. Historie nám ukazuje, že fyzická konfrontace není nutně nejhrdinštější nebo nejúčinnější formou konfrontace nebo nejlepším prostředkem k dosažení cíle.

Nejnádhernější a nejvznešenější bitvou je konfrontace idejí. Je to konfrontace, kde člověk má odvahu a schopnost postavit se a říct Kredo. Zavržený odpovídá, Non-Kredo. Pak vstupují do polemiky, každá ze stran bojuje slovy, idejemi a koncepty a každá se pokouší přesvědčit svého oponenta – především však přesvědčit jeho obecenstvo a celek veřejného mínění.

Jestliže strana dobré věci není schopná přesvědčit druhou stranu, snaží se na svou stranu dostat co největší část veřejného mínění, jakou může. To je nejvznešenější střet ducha a rozumu: strana, která obhajuje pravdu, potvrzuje, že má převahu nad druhou stranou a pak vítězí nad omylem. Jedním slovem, Náš Pán Ježíš Kristus ničí Svého nepřítele.

To je nejvznešenější ze všech konfrontací – to je boj kontrarevoluce. To je naše poslání, přijmout tento boj a podílet se na něm. To je vrchol katolického boje, a je to dílo, k němuž jsme povoláni.

Boj za Naší Paní

 

Tento způsob jednání a tento boj, jsou především bojem za Naší Paní, která je Královnou všeho stvoření, nejdokonalejším ze všech Božích tvorů. Ona je Matkou Boha, Matkou Svaté Církve, a pod její standartou se šikujeme v tomto boji pro Našeho Pána Ježíše Krista. Tento ideologický boj je jejím bojem – potření omylu, úplné rozdrcení hada a jeho lží pod její patou. Ona je symbolem konečného vítězství.

Samozřejmě každá soudná osoba vidí, že, lidsky řečeno, je tento boj naprosto neúměrný k počtu těch, kteří jsou povoláni sloužit Naší Paní v něm. Po mnohém utrpení, konfrontacích a ukázkách odvahy, nadejde chvíle, která bude její. Nezáleží na tom, za jak slabé se považujeme, nezáleží na tom, jak nedostatečné jsou naše prostředky, nezáleží na tom, jak bezvýznamný je náš počet – my víme, že tato chvíle přijde, když ona vstoupí přímo na jeviště událostí, aby dosáhla svého vítězství, aby zavedla svou Vládu. Naše důvěra v tento fakt musí být neotřesitelná.

V tomto boji můžeme mít jistotu ohledně jedné věci – že se přísliby z Fatimy uskuteční. Jsou to přísliby radosti a vítězství pro ty, kteří mají víru a důvěru. Pro ty, kteří čekali a trpěli, jsou to přísliby konečného vítězství Věci Naší Paní, tj. kontrarevoluce.

Pro ty, kteří se uzavírají jejímu hlasu, jsou tytéž přísliby příslibem trestu a porážky. Jisté však je, že ona zvítězí. Milosti, které získáme nyní, jsou předzvěstí její Vlády. Měly by nám dát odvahu a odhodlání pustit se do boje, zvýšit náš zápal pro něj a zvětšit naši důvěru v konečné vítězství kontrarevoluce bez ohledu, jaké překážky se objeví.

Dnes žijeme utlačovaní ve světě, který je shrben pod drtivou tíhou svých vlastních hříchů. V roce 1917 Naše Paní předpověděla pohromu, která očekává moderní svět. V jistý moment toto zhroucení nastane, pokud nepřijde všeobecné obrácení.

Velikost a veřejný aspekt těchto hříchů spolu s odmítáním světa vyplnit požadavky Naší Paní tvoří základ pro velkou tragédii. Musíme se připravit na tuto tragédii, která se vznáší nad moderním světem. Musíme čelit této perspektivě a svěřit se Naší Paní, protože ve velice reálném smyslu je tato tragédie především její tragédií – dotýká se jí hlubším způsobem než kohokoliv z nás.

Je to její tragédie, protože ona je skutečnou Matkou, tou, která se zjevila svým dětem, aby je varovala před trestem a přílivem hříchů, který dosáhnul nepřípustné hranice. Pak předpověděla příchod komunismu a to, že Rusko rozšíří své omyly po světě. Jednou z věcí, na níž Naše Paní konkrétně poukázala, byla nemravná móda. Jestliže srovnáte módu z roku 1917 s tou, jakou vidíme dnes, můžete pochopit, jak hluboko jsme klesli do ohavnosti.

Mnoho částí proroctví z Fatimy se již vyplnilo. Dnes není žádná část světa imunní před vlivem komunismu... Každý již zná příběh Fatimy. Kdo neslyšel o slunečním zázraku, který byl symbolickým projevem velikosti trestu, který přijde, jestliže svět odmítne naslouchat jejímu varování?

Tato tragédie Naší Paní je tragédií Matky rodiny, která ochraňuje své vzdorovité děti, podporuje je a prokazuje jim náklonnost. Jsou-li její výzvy opomíjeny, hrozí jim trestem, jako to učinila ve Fatimě. Je to výzva k odplatě pro všechny ty, kteří ignorují její varování. Pro všechny ty, kteří naslouchají, je to však příslib obnovy nového řádu věcí, nové Vlády, v níž ona bude milující Matkou, a my její děti a služebníci.

Soucit s Naší Paní

Jaký je správný postoj, který před touto perspektivou máme zaujmout?

Jedna věc je neměnná. Každý rodič má obavu o své děti a rodinu – obavu a starost o jejich budoucí vytrvalost a věrnost [ve Víře]. Můžeme jim říct, že to shledáváme přirozeným a rozumným. Věříme, že Naše Paní bude milosrdná k nim a jejich dětem. Pojďme však o krok dál.

 

A co my? Neměli bychom se také chovat se slitováním vůči Naší Paní: Především my, kteří jsme kontrarevolucionáři, zasvěcení Naší Paní a oddaní jejímu boji, neměli bychom s ní také mít soucit, s jejími bolestmi a utrpeními? Neměli bychom mít účast s ní, když vidíme krizi Církve a moderního světa? Není bolest, kterou ona trpí, větší než nás všech dohromady? Sv. Ludvík z Montfortu řekl, že Naše Paní miluje každého z nás – i toho nejbezvýznamnějšího – láskou větší než všechny matky světa všechny své děti. Neměli bychom otevřít své oči a posloužit jejím potřebám a prosbám o změnu? Neměli bychom se snažit otevřít své oči vůči hanebnostem moderního světa?

Sv. Ludvík z Montfortu (1673-1716) popsal svoji dobu jako věk nepravosti. Od té doby jsme zakusili učiněnou záplavu zla: Francouzská revoluce, komunistická revoluce a nová příšera čtvrté revoluce přinášející s sebou faktický rozklad společnosti. Nenastal čas, abychom si přestali dělat iluze ohledně údajné normálnosti a dobroty těch kolem nás, kteří se na této nepravosti podílí? Neměli bychom pociťovat víc hrůzy z velikosti urážky, která je páchána vůči Církvi a vůči křesťanské civilizaci? Neměli bychom tváří v tvář tomu všemu mít soucit s Naší Paní, s tou, která byla u paty Kříže sama a plakala, s Matkou Utrpení a Bolesti?

Plakala u paty Kříže kvůli strašlivému zločinu, který páchali vůči jejímu Božskému Synovi. Plakala také kvůli hanbě a nevděčnosti světa do konce času s ohledem na tuto nesmírně drahocennou oběť jejího Božského Syna. Plakala pro hříchy naší doby. Chce, abychom soucítili s její bolestí a její tragédií, ne jen se svými osobními utrpeními a tragédiemi. Naše osobní tragédie jsou skutečné, netrpí však dobré dítě více, když vidí trpět svou matku, než nad svými vlastními neštěstími?

Spasit svou duši nestačí

Nestačí, abychom jako ideál svého života měli pouze spásu své duše a duší svých dětí. To je oprávněné, svaté a nezbytné. Jak řekl sv. Pavel, co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nemůžeme dostatečně vynachválit snahy člověka spasit svou vlastní duši a duše členů své rodiny. Musíme však také vidět povinnost, kterou máme s ohledem na celek Boží slávy, s ohledem na utrpení Naší Paní, s ohledem na její výzvu, abychom trpěli s ní a bojovali za ni. Ti, kteří bojují za ni a zaujímají kontrarevoluční postoj, by měli očekávat, že pro ni budou očerňováni a týráni.

My všichni chceme hojnost milostí pro své vlastní duše a duše svých dětí a příbuzných. Vynikající cestou, jak je získat, je pak starost o ostatní, angažování se ve větším boji za katolickou Církev – aby byly zachráněny také duše mnoha jiných. Když přispíváme ke spáse a k pokroku celé katolické věci, naše duše také dělá pokrok. To znamená, že musíme bojovat, abychom porazili tento satanský útok nazývaný revoluce a abychom podpořili a podnítili milosti, které nám chce Naše Paní dát, abychom zavedli její Vládu.

Nesmíme zapomínat, že je to milost, která přináší obrácení. Člověk nemůže konat jakýkoliv dobrý čin bez pomoci milosti Boží. Je-li čin vykonán pro lásku k Bohu, je-li motiv nadpřirozený, musela tato osoba obdržet milost.

Když konáme dobré činy skrze oběti, abychom bojovali za kontrarevoluci, je to proto, že jsme obdrželi milost. Proto je to Bůh, kdo nás povolává pro tuto věc. Je to dobrovolná volba a milost. Jsme-li voláni do tohoto boje, pak jsme voláni, abychom byli částí Božího duchovního a intelektuálního elitního vojska. Jeho členové jsou elitou nikoliv kvůli lidským vlastnostem, ale protože takřka každý jiný opustil Boha. Pro toto poslání je důležité jen být Jím vybrán a nikoliv mít zvučné tituly nebo vynikající kvality.

Tento boj je konkrétně řečeno předěláváním veřejného mínění. My jsme tedy partnery v boji a neměli bychom se starat o úšklebky a posměch světa. My musíme být těmi, kteří dychtivě povedou boj kupředu ke konečnému cíli, objeví-li se jakákoliv překážka.

Veřejné mínění a obrana Vlády Panny Marie

Vláda Panny Marie nadejde. Uvidíme počátek další fáze dějin. Bude vyžadovat odlišný druh boje k obraně řádu, tak draze vykoupeného a vyhraného. V ty dny, které přijdou, budeme muset povzbudit ty, kteří jsou měkcí na to, aby vzdorovali novým pokušením, která vyvstanou.

Někdo se může zeptat: Co je touto tajemnou věcí nazývanou veřejné mínění, které je naší bitevní arénou? Je to střet způsobů myšlení, kolize mezi naším kontrarevolučním způsobem bytí a myšlení a bytí a myšlení revolučního prostředí. V tomto střetu je druhá strana připravena zajít do jakéhokoliv extrému nebo použít jakoukoliv taktiku, aby nás přiměla následovat revoluční cestu a přizpůsobit se většině. My je ze své strany chceme ovlivnit, aby následovali naši cestu, cestu kontrarevoluce.

Máme tedy ve hře dvě antagonistické síly, revoluci a kontrarevoluci. Máme dva soubory hodnot a principů v nesmiřitelném protikladu. Kdokoliv se dnes v tomto boji odváží jednat odlišně nebo se odchýlit od převládajících revolučních hodnot, je a bude předmětem bezohledného pronásledování.

Avšak přítomnost jen jediného člověka, který – se vším přesvědčením – odporuje revolučnímu prostředí, stylu nebo idejím nutí každého druhého cítit se nejistě. Narušuje shodu. Účinek jediné zachmuřené tváře často zabije celý večírek. Stejně účinek jednoho, kdo odmítá být spojen s euforií revolučního prostředí, zkazí všeobecnou náladu. Toto je velice důležitá věc k zapamatování: Revoluce nesnáší opozici; žije z toho, že má na své straně jednomyslný souhlas.

Navíc přítomnost kontrarevoluce v jakémkoliv revolučním výhledu otevírá nový pól přitažlivosti. Otevírá nové horizonty v myšlení těch, kteří nejsou zcela přesvědčeni o revolučním způsobu existence. Tvoří trhlinu ve zdánlivě monolitické podpoře revolučního myšlení. To je první krok k tomu, jak přivést blíže k nám celou část veřejnosti, která bude mít zájem o kontrarevoluční ideály. Tato část může dosáhnout bodu, kdy přijme náš způsob bytí a jednání, které jsou způsoby římskokatolické kultury.

První podmínkou, jak úspěšně pohnout veřejné mínění je, abychom se necítili trapně nebo se nestarali o to, že se nám posmívají, pronásledují nás nebo zesměšňují. Když zaujmeme tento statečný postoj, otevíráme také dveře k nalezení těch, kteří jsou ochotní být kontrarevoluční a angažovat se v tomto boji za Naší Paní až do konce cesty.

V tuto chvíli dějin se požaduje, aby duše odpovídaly na volání Naší Paní. Ty duše, které se s celou vírou pustí do boje, kontrarevoluce a změny veřejného mínění.

Zdroj: Tradition In Action a Tradition In Action

Překlad: D. Grof