středa 27. dubna 2016

Morální profil typického progresivistického preláta (2014)

 
Morální profil typického progresivistického preláta (2014)
Cosme Beccar Varela
Představme si preláta proslulého svou pokorou. Jeho proslulost je plodem jeho úsilí vytvořit takovýto chtěný výsledek prostřednictvím předem dobře promyšlených kroků. Musí mít fotografy, aby zaznamenali jeho gesta, a média, aby publikovala jeho fotky, jak navštěvuje nemocnici, jak stojí ve frontě, jíž by se díky své pozici normálně mohl vyhnout, nebo jak přijíždí do mariánské svatyně, aby se pomodlil růženec, a jiné podobné věci, vykalkulované, aby potěšily veřejnost.
Stále se směje širokým, uvolněným úsměvem, aby si lidé mysleli, že je šťastný a účastný, a že vyjadřuje správný způsob, jak být katolíkem.
 
Věc, která se k progresivistickému prelátovi dokonale hodí: stálý úsměv
Když hovoří, hovoří o potřebě být šťastný, uvádí veselé historky o svém prostém a pokorném životě, a říká, jak byl před vstupem do semináře mladým mužem jako kdokoliv jiný, a odhalí, že dokonce měl přítelkyni a chodil tancovat. Vypráví věci, které mu řekli jeho babička, matka, otec nebo učitel ve škole. Dělá to, aby všem vyslal zprávu, že je člověkem bez jakékoliv domýšlivosti, pokud jde o nadřazenost, a že ačkoliv má vysoké postavení v hierarchii Církve, zapomíná na to a nevyužívá jej.
Jeho strojená a neustálá prostota vytváří dojem rovnosti, která desakralizuje autoritu jeho církevní funkce. Vše, co se jej týká, se zdá říkat: „Má pozice v hierarchii mě nečiní nijak odlišným od vás. Jsme si všichni rovní.“ Dokonce hovoří proti přežitým strukturám – včetně hierarchie, ne-li otevřeně, pak skrytě – a o potřebě změnit je, protože prelátům zabraňují, aby byli blízko lidu, který poskytuje inspiraci ke změně.
Zastává názor, že Církev zveličila roli žalu, protože Ježíš umřel na Kříži a získal nám štěstí. Potřebujeme jen milovat Ježíše, brát jej jako bratra, přítele. Naše náboženství je bez tohoto citu falešné. Setkání s Ježíšem je něčím osobním, co působí v duši jako skrytá fontána. Vždy bychom ji měli nechat tryskat.
Pravda se nachází v náboženské zkušenosti, která je nenahraditelná. Opakovat naučené fráze, které pocházejí z vnějšku – bez ohledu na skutečnost, že jsou pravověrnou naukou – může zničit ten cit, že je pravý Ježíš v našem nitru. Jedinou naukou, kterou bychom měli následovat je ta, která pochází z reflexe naší vnitřní hluboké víry. Ta nám musí říct, čemu musíme věřit a co dělat.
Morálka nemůže být souborem pravidel, která jsou vnucována. Musíme být dobří, protože cítíme, že bychom měli být. Láska k bližnímu je tím, co je podstatné. Neexistuje žádná upřímná morálka bez této bezpodmínečné lásky, která nemá žádná omezení a je dílem Ducha Svatého. Jakékoliv rozdělení nebo diskriminace je dílem ďábla a důsledkem pýchy. Musíme jít ven do reálného světa a ne si představovat, že jsme v jiném světě. Musíme jít k lidu, vyjít ze sebe, pohnutí citem v nás, kde prodlévá Ježíš. Není-li Ježíš v tomto citu, není nikde a budeme hlásat víru marně.
Zvláště bychom měli být s chudými. Bohatí věří, že dávání almužny naplňuje zákon křesťanské lásky, jsou však oklamáni. Musí sdílet vše, co mají, s chudými nebo je jejich tvrdost odcizuje Ježíši. Tito bohatí lidé ztratili zkušenost víry a jejích křesťanství degradovalo. Vždy musíme být s chudými a hájit jejich lidská práva, i když jsme nazýváni „komunisty“
 
Mytí nohou delikventů na Zelený čtvrtek
Neměli bychom konfrontovat ty, kteří popírají Boha a to, co my považujeme za morální, ale být s nimi v míru. Můžeme hájit svou etiku, ale nedělat veřejné demonstrace nebo nevydávat prohlášení proti zákonu, který považujeme za špatný, bez ohledu na to, jak může být špatný. Hájení své ideje mravů s pomocí protestů narušuje mírnost, kterou bychom měli prokazovat vůči druhým, i když jsou nepřáteli naší víry. Činit něco jiného znamená zabývat se politikou, což není naším posláním.
Ani bychom se neměli snažit zabránit těm, kteří jsou ateisty, veřejně manifestovat své smýšlení, dokonce i když manifestují nenávist k Ježíši. Vzpomeňme si, jak Ježíš nařídil Petrovi, aby zasunul svůj meč do pochvy v Getsemanské zahradě. Umělec označený za „rouhače“ (což je ošklivé slovo, které bychom nikdy neměli používat!), který vystavuje obscénní díla s náboženskými postavami, by měl být respektován, protože toto je to, co cítí, a my bychom s ním spíše měli vyjít, než jej napadat.
Svět se vyvíjí; mravní svědomí kultur je stále živější. Doby nerovnosti a povýšeneckého jednání jsou navždy pryč. Žijeme v době bratrství, což je jediný způsob, jak být křesťanem.
Mravy se samozřejmě mění, ale cožpak se i my neměníme? Jsme-li věrní náboženství jakožto setkávání s Ježíšem, což je podstatou mravů, pak se nemusíme bát změny obyčejů, nebo toho, že budeme ve společnosti marginalizováni.
Vede nás to ke hříchu? Na tom nezáleží! Tváří v tvář zlu se nikdy nesmíme vzdát. To je to, co chce ďábel. To, že se člověk cítí jako hříšník, je jednou z nejnádhernějších věcí, která se člověku může stát. Je to nádhera. Jen velcí hříšníci mají živou zkušenost milosti. Hřích není poskvrnou; je to privilegované místo pro setkávání s Ježíšem. Ti, kteří jsou posedlí tím, aby byli dobří, jsou nejhorší.
Věřte v člověka. Zahlaďte překážky, které oddělují lidi. Doufejme, že jiskřička Božství, která existuje v každém z nás, zažehne plamen náboženství. Důležitou věcí je upřímnost. Dokonce i ateisté mají tuto jiskřičku v sobě, nejsou si jí však vědomi. Ale my, skrze milost toho, že jsme křesťané, to víme a měli bychom se s nimi bratřit. Totéž se vztahuje na stoupence jiných náboženství, protože oni všichni jsou tím či oním způsobem vedeni k Bohu. Bůh je stejný pro všechny. Jen ti, kteří mají zatvrzelé srdce, jsou ovládáni ideologiemi, které rozdělují. Křesťanství není ideologií, atd. atd. atd.
Mohl bych pokračovat dál a dál a napsat knihu o tomto modelu dnešního modernistického progresivistického preláta, bylo by to však dlouhé a únavné. To, co bylo výše řečeno, však postačuje, abychom viděli cit, který chce podnítit, a ideu, k níž tento cit vede. Je to přesně ta modernistická hereze – dnes nazývaná progresivismus – zavržená papežem sv. Piem X.
 
Spontánně se objeví v jídelně ve Vatikánu, aby pojedl se zaměstnanci (nahoře); sám si nese svůj vlastní kufřík do letadla (dole)
 
Dle této hereze náboženské zjevení je třeba „hledati v člověku samém; a poněvadž náboženství jest jakousi formou životní, lze je nalézti pouze v životě člověka. Odtud stanoví zásadu o náboženské immanenci... životní jev ... [který je] nutno odvozovati z jakési potřeby nebo pohnutky; první začátky pak, mluvíme-li o životě v užším slova smyslu, klásti dlužno v jakési hnutí srdce, které se zove citem.“ (Pascendi  § 7)
Nyní tedy, vzhledem k tomu, že cit je něco osobního a nepřenositelného, nežli skrze soucítění, neexistuje objektivní kritérium pravdy nebo zjevení k jeho ospravedlnění. Jedinou věcí, ke které můžeme dojít, je tedy to, že do té míry, do jaké je člověk věrný svému citu, je bez chyb, a tudíž není žádný důvod říkat, že katolicismus je jediné pravé náboženství, a tím méně pak, že mimo Církev není spásy.
Tento „Ježíš“, jehož člověk vzývá jako cit, nebo jako smyslovou přítomnost, však není ve svém nitru Synem Božím, který se stal člověkem, dokonce i když to modernistický progresivistický prelát prohlašuje. Je to dílo srdce založené na aspektech příběhu Ježíšova života, které zapůsobily na nějakou osobu. Tento Ježíš je proto v zásadě [jen] člověk, a jestliže z něj někdo udělá Boha, vzdálí jej sobě samému.
Existuje mnoho způsobů, jak vysvětlit náboženský fenomén způsobený Ježíšem, aniž by se on zbožšťoval. Nalézáme to v několikrát odsouzené Renanově knize Život Ježíšův, která představuje Ježíše jako mimořádného člověka, nadčlověka, ale nikdy jako Boha.
Tímto podprahovým způsobem, dovedně manipulujícím city a vytvářejícím dvojznačné změny, pokud jde o symboly Církve, způsobuje tento progresivistický prelát apostazi katolíků a zapříčiňuje, že lnou k modernisticko-progresivistické herezi. A když člověk přijme jediný bod této hereze, jak říká sv. Pius X., vyžadují i všechny ostatní stejné přijetí. Ti, kteří následují tohoto preláta, který hovoří tímto způsobem, ztrácejí katolickou Víru.
Prosme Pannu Marii, aby se za nás přimlouvala, abychom my, jako praví katolíci, nepodléhali prudkému útoku nejhorší hereze všech dob prezentované v nejmocnější a nejdovednější formě v dějinách.
Překlad: D. Grof