V jakém těle
vstal Kristus Pán z mrtvých? (1901)
Na den
slavný vzkříšení Páně
Obsah:
Slavný den pro nebe a zemi, anděly i lidí; hlavně pro nás; vidíme, v jakém těle
vstaneme z mrtvých. V jakém těle vstal Kristus Pán z mrtvých? 1. V těle pravém,
2. v těle úplném, 3. oslaveném, 4. měl na těle patero ran. – Zemřeme hříchu,
abychom povstali slavně!
Vstalť jest, není ho tuto. (Mar. 16,
6),
Alleluja!
tak se ozývá po celém křesťanském světě dnes a po dlouhou dobu následující,
Alleluja! pěje církev svatá v chrámech Páně v hodinkách církevních, tak pějí
zbožní křesťané ve svých domácnostech; alleluja! zpívá veselá mládež, dospělí
mužové i ženy, alleluja! šeptá věkem sešlý stařec i stařena. Ano, dnes pěje
chválu Bohu veškeré křesťanstvo, a dojista že se nemýlím, když pravím, že
alleluja pějí dnes i nebesa. A jakž by nezpívalo vše, co zná Boha i Jeho Syna,
Ježíše Krista, dnes? Vždyť dnes konáme památku nejslavnějšího vítězství Ježíše
Krista a proto také celé Jeho církve. Židé provedli svou, Pilát povolil
tvrdosti a dotěrnosti jejich, vydal jim Krista; oniHo ukřižovali, měli za to,
že Ho odstranili na vždy; Josef z Arimathie a Nykodém a jiní zbožní učedníci
Páně pochovali mrtvé tělo do hrobu; židé přivalili kámen, zapečetili ho,
postavili k němu stráže a myslili si: „Nyní se nemůže nic státi, vše jsme
provedli tak opatrně a chytře, že by to nikdo lépe nedovedl.“ Avšak mýlíš se
chytrosti a zvrhlosti lidská! Ty se domníváš, že překonáš Boha? Zapříti Jej
můžeš, tupiti Jej můžeš, můžeš se Mu docela posmívati, ale nikdy Ho nepřekonáš.
Nepřekáží kámen, marná jest i pečeť, zbytečně stojí u hrobu vojáci; Kristus Pán
vstal přece, vyšel z hrobu kamenem uzavřeného, pak přichází teprve anděl s
nebe, odvaluje kámen, sedá na něm, a když přišly ženy, aby pomazaly tělo Páně,
praví k nim anděl: „Ježíš, kterého hledáte, vstalť jest, není Ho tuto, aj
místo, kdež jej byli položili!“ Ó kdyby byly již tehdáž zbožné ženy zvěděly,
jak se vše stalo, že nikdo neodnesl těla Kristova, nýbrž že Kristus Pán vstal
svou mocí jako vítěz nad smrtí a nad ďáblem, s jakou radostí by byly zvolaly:
„Vstal Pán opravdu, Alleluja! nic neprospěla zloba židovská, Alleluja! žije náš
Spasitel, a my budeme žíti s Ním Alleluja! My toto všecko víme a proto, jak
bychom neměli velebiti a oslavovali Pána Ježíše a prozpěvovati z plných srdcí s
celou církví: Alleluja = Chvalte a velebte Pána?“ Ano máme chváliti a velebiti
Boha pro z mrtvých vstání Páně všichni, poněvadž touto událostíslavnou
nejzřetelněji potvrdil,že zakladatel naší svaté víry jest pravý Bůh, že tudíž
naše víra jest jistá cesta, která vede do života věčného,a; žetohoto života
jistě dojdeme, budeme-li svědomitě za chovávati její přikázaní.
Avšak
jestještě jiná příčina, pro kterou mámednes zpívati Alleluja. Kristus Pán se v
písmě svatém (Kol. 1, 18; Zjev. sv. Jana 1, 5) nazývá prvorozeným z mrtvých. Ze
kteréasi příčiny? Zajisté proto, že nevstal z mrtvých jenom sám, nýbržže jako
vstal z mrtvých On, tak vstanou ještě mnozí jiní, totiž ti, kteří budou
následovati šlépějí Jeho.Ano, v jakém stavu vstal Kristus, v podobném vstanou
také spravedliví. Abychom se tedy k této spravedlnosti povzbudili a tak si
zasloužili slavné z mrtvých vstání, pohlédněme na tělo, v jakém vstal Kristus
Pán. Vstaneme-li v těle oslaveném, budeme zpívati jednou věčnéAlleluja v
nebesích. Promluvím tudíž s pomocí Božío otázce: V jakém těle vstal Kristus Pán
z mrtvých?
1. První
vlastnost těla Kristova byla ta, že měl Kristus Pán, jako má dosud, tělo pravé,
tělo skutečné a neměl jenom tělo zdánlivé. Shledáváme pro to v písmě svatém
doklady mnohé. Evangelista Páně svatý Lukáš připomíná, že když se navrátili dva
učedníci, jímž se Pán Ježíš zjevil na cestě do městečka Emaus, do Jerusalema, a
když vypravovali shromážděným apoštolům, co se jim stalo: stál Pán Ježíš
uprostřed nicha řekl: „Pokoj vám! Jáť jsem, nebojte se.“ A když se
svatíapoštolé ulekli, domnívajíce se, že vidí jenom ducha a ne pravého,
skutečného člověka, řekl Pán: „Co se děsíte? A proč vstupují taková myšlení na
srdce vaše? Vizte ruce mé i nohy, že já jsem to; dotýkejte se a vizte; neboť
duch nemá těla a kosti, jako mne míti vidíte.“ A když svatíapoštolé pro radost
ještě nevěřili, a divili se, řekl: „Máte-li tu něco, co bych pojedl?“ A oni
podali jemu kus pečené ryby a plást medu. A když pojedl před nimi, vzav ostatky
dal jim. (Luk. 24, 35–43). Z toho poznáváme, že Pán Ježíš měl tělo pravé a
skutečné a že neměl jenom tělo zdánlivé. Vždyť docela požíval pokrmu a dal z
téhož pokrmu požívati svatým apoštolům. – Aby pak pravda ta byla ještě
zřetelnější, připustil Pán, že o ní aspoň po nějakou dobu pochyboval jeden z
jeho apoštolů. Připomíná evangelista Páně svatý Jan, že přišel Pán k apoštolům
zavřenými dveřmi, že jich pozdravil a že se jim dal k jejich radosti poznati.
Poněvadž svatý Tomáš nebyl tehdáž právě s ostatními apoštoly, vypravovali mu
tito, když přišel, že viděli Pána. Avšak svatý Tomáš nevěřil, nýbrž řekl:
„Neuzřím-li v rukou jeho bodení hřebů, a nevpustím-li prst v místo hřebů a ruku
v bok jeho, neuvěřím.“ A hle! Po osmi dnech zjevil se Pán Ježíš apoštolům po
druhé, a tu s nimi byl také svatý Tomáš. Pán pozdravil apoštoly opět slovy:
„Pokoj vám!“ a pak se obrátil přímo k Tomášovi řka: „Vlož prst svůj sem, a viz
ruce mé, a vztáhni ruku svou a vpusť v bok můj; a nebudiž nevěřící, ale
věřící.“ Poznal svatý Tomáš chybu svou, poznal ale také pravé tělo Kristovo, a
proto zvolal: „Pán můj a Bůh můj.“ (Jan 20, 19–28). Svatý Řehoř Veliký pozoruje
tato slova a počínání svatého Tomáše praví: „Více nám prospěla Tomášova nevěra
kuvíře, než víra ostatních apoštolů věřících; poněvadž když Jej přivedl Pán
dotýkáním ku víře, upevněna jest naše mysl ve víře tak, že odpadá veškerá
pochybnost.“ A má dojista pravdu. Z počínání svatého Tomáše poznáváme, že měl
Pán Ježíš po svém z mrtvých vstání tak pravé tělo, že to musel uznati i člověk nevěřící.
– Poněvadž tedy Kristus Pán vstal v tělepravém, vstaneme v těle pravém také my.
Nebudou těla našesnad pouhými nějakými stíny, nýbrž, jako máme nyní každý tělo
pravé a skutečné, tak je budeme míti také po vzkříšení.
2.Kristus
Pán vstal v těle úplném, nescházelo nic z těch částí, kterých jest potřebí, aby
bylo tělo lidské dokonalé. Vysvítá to ze slov Kristových k apoštolům: „Vizte
ruce i nohymé, žeť já jsem to; dotýkejte se a vizte, nebo duch nemá těla a
kostí, jako mne míti vidíte.“ Ano Kristus Pán vstal v těle svém celém, úplném,
nescházelo z něho nic. Když se ubíral Pán cestou křížovou na Golgotu, ano když
byl těžce bičován v domě nejvyššího kněze a v domě Pilátově, vyteklo z Jeho
přesvatého těla mnoho krve. Avšak poněvadž krev jest nejdůležitější část těla
člověka, Pán před z mrtvých vstáním tuto krev, kdekoliv byla, opět přijal do
svého těla a tak v těle vstal. Není to pranic nemožného a není to také nic
zbytečného. Není to nemožné, vždyť Pán Ježíš jest pravý Bůh, a Bohu není nic
nemožné. Mohl-li Bůh učiniti z ničeho světa mohl-li Kristus Pán svou mocí
vstáti z hrobu: proč by nebyl mohl sebrati a s tělem spojiti svou krev, ať byla
kdekoliv? Nebylo to také nic zbytečného; z mrtvých vstání
Páně jest dojista dílo dokonalosti, není to skutek slabosti a nedokonalosti;
žádalo tudíž, aby bylo tělo Kristovo dokonalé, a k tomu bylo potřebí, aby bylo
toto tělo ve všech svých částech úplné. – Z toho poznáváme druhou vlastnost, v
jaké vstanou těla spravedlivých. Budou také úplná a dokonalá. Bůh svou
všemohoucností svolá ten prach, který se bude kde koliv nacházeti, ať jest
jedna část, na př. ruka na suché zemi, druhá snad v hlubokosti mořské nebo kde
koliv jinde, a spojí je všecky. Ano poněvadž naše těla poz mrtvých vstání budou
úplná a dokonalá, a o tělích dítek nedospělých nebo naopak lidí věkem sešlých,
nebo o tělích různých ubohých mrzáků, nemůžeme říci, že jsou úplná a dokonalá;
třeba říci, že mnozí lidé vstanou v tělích mnohem úplnějších než mají nyní.
Nevstane nedospělé dítě v těle takovém, vjakém zemřelo; nevstane také stářím
zvetšelý stařec a zvetšelá stařena v takovém těle v jakém byli pochováni;
nevstane ubohý mrzák snad bez údů, kterého nebo kterých zde na zemi neměl:
nýbrž vstanou všichni spravedliví v těle dokonalém, úplně vyvinutém, věkem
neznetvořeném, celém, v takovém, k jakému dospěje člověk asi v těch letech, ve
kterých zemřel a vstal z mrtvých Kristus Pán. Sv. apoštol Pavel píše, že
Kristus Pán ustanovil ve své církvi rozličné duchovní úřady, „abychom se sběhli
všichni v jednotu víry a poznání Syna Božího, v dokonalého muže, v míru plnosti
věku Kristova.“ (Ef. 4, 13). Jest pravda, že svatý apoštol slovy těmi chce
hlavně říci, že tyto úřady jsou ustanoveny hlavně k tomu, abychom byli všichni
duchem pokud možno Kristu Pánu nejvíce podobni; avšak jisto také jest, že právě
z těchto slov mnozí učitelé církevní dovozují, že vstaneme z mrtvých v těle tak
úplném a dokonalém, jako vstal Kristus Pán.
3.Třetí vlastnost
těla Kristova po z mrtvých vstání byla sláva; tělo to vynikalo obzvláštní
krásou a jasností, od té doby nebylo také podrobeno času, nestárlo, nebylo
podrobeno utrpení, pak Kristus již trpěti nemohl, nepotřebovalo pokrmu – a když
Pán Ježíš přece jedl, učinil to hlavně z té příčiny, aby dokázal, že má tělo
pravé – musilo sice z místa na místo přecházeti, avšak dálo se to s neobyčejnou
rychlostí, proto se Pán Ježíš zjevil na jednom místě a ihned na to na místě
druhém, a to mnohdy velmi vzdáleném; oslavené tělo Kristovo nebylo také vázáno
zákonem o neprostupnosti, nýbrž mohlo procházeti látkou, proto vstal Pán Ježíš
z hrobu kamenem uzavřeného a přišel k apoštolům zavřenými dveřmi. Poněvadž jest
nejsvětější tělo Kristovo i v tétopříčině obrazem těl spravedlivých po z
mrtvých vstání, uzavírají učitelé církevní, že také těla tato budou po z
mrtvých vstání krásná, že nebudou stárnouti, aniž bolesti cítiti, že budou moci
i látku pronikati, a že se budou moci s neobyčejnou rychlostí ubírati z místa
na místo. – Ó jakou radostí a zbožností nás má naplniti toto učení! Těla naše,
ovšem zemřeme-li v stavu posvěcující milosti Boží, budou po vzkříšení velmi
krásná. Nebudou ovšem všecka stejná, nýbrž každé dle zásluhy. Že sebudou těla
všech spravedlivých stkvíti, o tom nás poučuje sám Kristus Pán, an popisuje
obecný soud a vzkříšení, praví: „Tehdáž se budou spravedliví jako slunce
stkvíti v království Otce jejich.“ (Mat. 13, 43). Že však vstanou v tělech
oslavených jenom lidé spravedliví, učí svatý apoštol Pavel, jenž píše: „Všichni
zajisté vstaneme z mrtvých, ale ne všichni budeme proměněni.“ (I. Kor. 15, 51).
Že však ani všichni spravedliví nebudou oslaveni stejně, nýbrž každý dle
zásluh, a že tudíž nade všecka těla bude sei potom stkvěti nejsvětější tělo
Kristovo, vysvítá ze slov téhož apoštola Páně, když praví: „Jiná jest jasnost
slunce, jiná jasnost měsíce a jiná jasnost hvězd. Nebo hvězda od hvězdy se liší
jasností. Tak bude i vzkříšení z mrtvých.“ (v. 41). Ó jakou útěchou pravda tato
má naplňovati všecky lidi chudobné, kteří pro chudobu těla svého zdobiti
nemohou, ano kteří pro nedostatek mají tváře vyschlé a vybledlé, údy pro práci
až snad znetvořené, tak že se od nich odvracejí lidé buď s posměchem, nebo s
ošklivostí! Ale jakou bázní a hrůzou má tato pravda naplniti všecky ty, kteří
si zakládají na kráse těla svého, toto tělo šlechtí a zdobí; ale duši svou
hyzdí rozličnými hříchy! Nebudou po vzkříšení slavná těla všecka, nýbrž jen
těla spravedlivých; proto nermuťte se, kdo žijete v bídě a proto také v
opovržení lidském; pečujte jen o to, abyste byli spravedliví! Přejde podoba
tohoto světa, zemřete, abyste vstali z mrtvých aalleluja vám, zemřete-li v
posvěcující milosti Boží. Vstanete v tělech slavných, a slávy vaší nikdo
neodejme od vás. – Ale jak se mají naopak třásti lidé, kteří si na ozdobě těla
zakládají, ale zemrou v hříchu smrtelném! Také oni vstanou, také jejich těla se
spojí s duší, kterou měla zde na zemi, ale oslavena nebudou, nýbrž naopak budou
šeredná, a to tím šerednější, čím více je za živa hříšně zdobili. Hleďme tudíž
zdobiti ctnostmi svou duši, tím se postaráme nejlépe o nejkrásnější a věčnou
ozdobu také svého těla!
4. Čtvrtá
důležitá vlastnost těla Krista Pána po z mrtvých vstání záležela v tom, že
Kristus měl na svém svatém těle patero ran. Poznáváme to zřejmě ze svatého
evangelia. Vždyť svatý Lukáš výslovně poznamenal, že když se svatí apoštolově
ulekli Krista Pána a zpěčovali se věřiti, že jest to On skutečně, ukázal jim
ruce i nohy, a apoštolé se již nebáli, nýbrž radovali se. A svatému Tomáši řekl
Pán Ježíš výslovně: „Viz ruce mé a vpusť ruku v bok můj.“ (Jan 20, 27). Proč
měl Tomáš pohlédnouti na ruce? Proč měl vpustiti ruku do boku Kristova? Zajisté
proto, že na rukou i v boku byly rány. Tomáš tak neučinil, ale zvolal: „Pán můj
a Bůh můj!“ Proč to? Zajisté z té příčiny, žerány tyto tak viděl, že nebylo
potřebí přesvědčiti se o nich hmatem; proto také litoval svého pochybování a
opravuje je vyznáním víry, že přítomný člověk jest skutečně jeho Mistr, proto
Pán a pravý Bůh. Svatý Tomáš Akvinský udává více příčin, pro které se slušelo,
aby na těle Kristovu zůstaly rány patrné i po z mrtvých vstání. Praví, že jich
Pán Ježíš nepodržel na těle snad proto, že jich nemohl vyléčiti, nýbrž z
mnohých důležitých příčin jiných. A to nejprve proto, aby mu byly ku slávě.
Mnohý statečný vojín honosí se jizvami, které mu zbyly po ranách v bitvě, a
jizvy ty nejsou mu k necti, nýbrž ku slávě, ješto vydávají svědectví o prudkém
boji, kterému se podrobil, a ve kterém zvítězil. A podobně jest také s ranami
Krista Pána. Z toho uzavírá svatý Augustin dále, že budou po vzkříšení patrné
také rány na tělích svatých mučeníků, že jim tyto rány nebudou nikterak k necti
a ženebudou činiti těla jejich nehezkými, nýbrž že jim budou naopak ke cti a že
budou zdobiti tato těla, poněvadž budou svědectvím lásky, ze které
svatímučeníci pro Boha tolik vytrpěli. – Svatý Tomáš připomíná dále, že Kristus
Pán podržel tyto rány také pro apoštoly, aby jimi totiž přesvědčil všecky, že
má skutečně to tělo, které měl za živa, ve kterém trpěl, ve kterém umřel, a že
tudíž nemá nějaké tělo jiné, a že to není jiný člověk. Že důvod ten jest
správný, poznáváme z počínání Krista Pána. Vždyť chtěje patrně dokázati
apoštolům asvatému Tomáši, že jest to On skutečně, ukázal jim své rány. – Mimo
to podržel Kristus Pán tyto rány také pro Boha. Jest totiž na pravici Boží s
těmito ranami nepřetržitě, a tak Bohu Otci takřka nepřetržitě připomíná a
ukazuje, co pro pokolení lidské vytrpěl, jak dokonale učinil dosti za hříchy
jejich, a tudíž vybízí jimi Boha neustále k milosrdenství. – Konečně připomíná
svatý Tomáš, že Kristus Pán podržel tyto rány také pro své nepřátele. Svatý
Augustin píše v této příčině takto: „Kristus věděl, proč má podržeti na svém
těle rány. Jako jimi usvědčil Tomáše, nechtějícího věřiti, leč když se dotkne a
bude viděti, tak usvědčí také jednou své nepřátele řka: Ejhle člověk, kterého
jste ukřižovali, vidíte rány, které jste mu zasadili, poznáváte bok, který jste
otevřeli, vámi a pro vás byl otevřen, a vyjste nechtěli vejíti.“ Ano Pán dokáže
právě těmito ranami při soudu posledním, co od svých nepřátel a pro ně trpěl,
jak velice, je miloval, a že tato všecka láska byla marná.
Protož
vědouce, jaké tělo měl Kristus Pán, když vstal z mrtvých, a vědouce také, že v
takovém těle vstanou jenom lidéspravedliví, a že hříšníci nevstanou jen v
tělech ohavných, nýbrž že přesvatými ranami Kristovými strašně budou ze své
zloby usvědčeni; přičiňme se, abychom spravedlivě žili a jednou spravedlivě
zemřeli. Povstali jsme velikonoční sv. zpovědí nebo povstaneme s Pánem Ježíšem
z hrobu hříchu: přičiňme se, abychom do toho hrobu nikdy více nepadali. Zemřeme
hříchu, abychom žili Kristu! Anděl Páně řekl ženám o Kristu Pánu: „Vstalť jest,
není Ho tuto!“ Ano Kristus vstal z hrobu jednou a nikdy více se do něho
nevrátil. Tak se nevracejme ani my již vícekráte do hrobu hříchu, nýbrž bojujme
budoucně proti všem nepřátelům svého spasení vždy statečně. Když budeme míti
vždy vůli dobrou a budeme užívati těch prostředků, které nám k našemu posvěcení
a posilnění udílí Bůh, pak dojista šťastně překonáme vše; pak vyčistíme starý
kvas dokonale a staneme se skropením novým. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 247
Zpracoval: Jakub
Albert