Fatima,
Salazar a obnova Portugalska – 1. část (2013)
Výkladní skříň Naší Paní
Phil
Cranshaw
Poznámka: Tento článek je překladem přednášky Phila
Cranshawa na konferenci Voices of Christendom v roce 2012.
V roce 2007 prošlo
Portugalsko krizí identity. Soutěž „O největšího Portugalce“ založená na pořadu
BBC „O největšího Brita“ (kterou vyhrál Churchill) byla přehlídkou
portugalských průzkumníků, králů a básníků za tisíciletí.
Antonio de Oliveira
Salazar získal 32 tisíc hlasů, většinu 41%, a vyhrál titul Os Grandes Portugueses. Navzdory skutečnosti, že bylo registrováno
pouze 160 tisíc hlasů a hlasující mohli volit víckrát z různých telefonů, podnítilo
to tak divokou reakci, že se zdálo, že to hryže svědomí národa.
Portugalsko „postoupilo“
od Salazara a „odstoupilo“ od toho, co jej činilo velkým: od katolicismu, jeho
misijního zápalu a Fatimy. Není proto vůbec divu, že Portugalsko morálně,
duchovně a ekonomicky krachuje (v současnosti je dluh Portugalska okolo 107%
HDP).
Ačkoliv se má přednáška
soustředí převážně na osobu Salazara, podtitul Výkladní skříň Naší Paní, zahrnuje větší obrázek Portugalska ve 20.
století. Abychom pochopili obrodu Portugalska, musíme pochopit Fatimu. Tím, že
vám zprostředkuji detailní pohled na seminaristu, profesora, politika, ministra
financí a ministerského předsedu Portugalska od roku 1928 do roku 1968, chci
ukázat, že mír, který Naše Paní slíbila ve Fatimě, bude-li Rusko zasvěceno
jejímu Neposkvrněnému Srdci, bylo v Portugalsku během čtyřiceti let možné letmo
zahlédnout díky vyvolenému nástroji Naší Paní: Antoniu de Oliveirovi
Salazarovi.
Portugalsko
Salazarova mládí
Než si přiblížíme tohoto
muže, je podstatné pochopit zmatek a společenské pozdvižení, které sužovalo
Portugalsko po většinu konce 19. století a počátku 20. století.
Díky markýzu Pombalovi se
[v Portugalsku] v 18. století etablovalo zednářstvo a založilo mnoho lóží
včetně portugalského Velkého Orientu. Do začátku 20. století zednáři ovládli
zemi a vedli ji podle svého.
18. května 1906 Karel I.,
portugalský král, v rámci zoufalého opatření svěřil vedení portugalské
vlády muži jménem Joao Franco, který nereprezentoval ani jednu ze dvou
z větší části zednářských politických stran, které se po dlouhou dobu
střídaly u moci. Velmi brzy nastal v politice naprostý mrtvý bod a král
čelil dvěma alternativám, odvolat Franka nebo rozpustit Cortes (parlament).
Rozpustil Cortes a Joao Franco zůstal sám, nejnenáviděnější muž v Lisabonu.
Mezinárodní zednářstvo shledalo situaci jako nesnesitelnou a tak rázně jednalo.
1. února 1908 byl král a jeho nejstarší syn v ulicích Lisabonu zastřelen.
O pět let později politická banda, která sebe sama nazývala „Demokraté“,
vybudovala v Lisabonu mauzoleum na počest těchto vrahů.
Krátká vláda mladého
krále Manuela započala tím, že královna odvolala Franka, protože se neodvážila
riskovat svržení monarchie. Cortes se opět vrátil k slepé politické
oddanosti. Rychle pokračovaly plány na vyhlášení republiky a v prvních
dnech října 1910 nastala revoluce. Rod Braganzů odešel do exilu a Portugalsko
se stalo republikou.
Zednářské bandy se
okamžitě dostaly do konfliktu s organizacemi pracující třídy. Do roku 1911
byly všude stávky a bylo vyhlášeno stanné právo. Začalo také systematické a
nekompromisní pronásledování katolické Církve. Prvním krokem republiky bylo
v roce 1910 vyhnání všech náboženských řádů a zkonfiskování jejich
majetku. Z veřejných budov byly odstraněny krucifixy, náboženská výuka
byla zákonem zakázána a byla uzákoněna odluka Církve a státu. Papež sv. Pius X.
marně protestoval encyklikou Iamdudum.
Také byla napadena rodina tím, že se zesvětštil sňatek a zavedl se rozvod.
Od roku 1910 do roku 1926
zde bylo 9 prezidentů, 43 ministrů, 25 povstání, 3 diktatury a 325 bombových
incidentů. Pro Evropu se revoluce v Portugalsku stala typickým příkladem.
Francouzi si oblíbili slovo Portugaliser,
které znamenalo rozpoutat chaos a revoltu. Národní finance se ze splatitelných staly beznadějně
nesplatitelnými. A veřejné půjčky dosáhly děsivé úrovně. Životní náklady
vzrostly pětadvacetkrát a měna spadla na jednu třiatřicetinu své zlaté hodnoty.
Byla to armáda, která
vyjádřila hněv a zoufalství lidu. V květnu 1926 následovali lidé všech
politických přesvědčení armádu v pochodu na Lisabon. Nebyla to žádná
náhoda, že pochodovali skrz Bragu, kde museli projít kolem sochy Naší Paní
nesené v procesí a následované 200 tisíci lidmi, kteří se účastnili
mariánského kongresu. Převrat byl úspěšný. Vláda rezignovala a vedení země bylo
předáno generálovi Oscaru Carmonovi.
Stručná proklamace vyhlásila,
že „Národ si přeje národní vládu složenou ze svých nejschopnějších občanů, aby
do řízení státu vrátili jeho ztracenou disciplínu a čest. Národ má dost tyranie
nezodpovědných politiků. Chce silnou vládu, jejímž cílem bude záchrana země a
ustavení skutečné reprezentace ryzích, živých a trvalých zájmů Portugalska.“
Vojenská junta rychle
obnovila veřejný pořádek, ale obnova správy národa byla mimo ně.
Nejbezprostřednější a nejnutkavější potřebou bylo nalézt muže schopného převzít
vedení národních financí. Bylo rozhodnuto, že nejlepší věcí, která se dá
udělat, je oslovit profesora politické ekonomie na univerzitě v Coimbře.
Profesor zdráhavě souhlasil. Na ministerstvo se dostavil v pátek 4.
června. Když zjistil, že práce je omezena nemožnými restrikcemi, nasedl následující
čtvrtek na vlak zpět do Coimbry. Ministerstvo pak bylo předáno generálovi
Sinelovi de Cordes, který se na tuto práci, upřímně řečeno, nehodil.
V roce 1927 se rozhodl požádat Ligu národů o půjčku 12 milionů liber na
finanční obnovu a monetární stabilizaci. To je v dnešních penězích
ekvivalent 543 milionů liber. Půjčka byla nabídnuta za přísných podmínek a byla
vládou a míněním lidu nakonec odmítnuta.
Mezitím profesor
politické ekonomie v Coimbře přitahoval sérií článků o finanční situaci
národa jistou pozornost v katolických novinách As Novidades. Když byla odmítnuta ženevská půjčka, prezident
Carmona se znovu obrátil na tohoto muže. Jmenoval se Dr. Antonio de Oliveira
Salazar. V reakci na apel na jeho smysl pro vlasteneckou povinnost se
nakonec podvolil, ale pouze za podmínky, že mu bude dána absolutní moc
v jeho vlastním oboru.
27. dubna 1928 podruhé
nastoupil na ministerstvo. Ve svém úvodním proslovu k vládě řekl: „Děkuji
vám, že jste se rozhodli...svěřit mi portfolio financí...Nesmíte mi děkovat, že
jsem přijal tuto odpovědnost, protože pro mě představuje oběť tak velkou, že
bych ji neučinil pro žádného člověka, který by byl pouze přítelem. Dělám to pro
svou zemi, prostě jako povinnost diktovanou mým svědomím.“
Salazar:
člověk
Podívejme se nyní na
skromnou výchovu a formaci člověka, který sám obnovil Portugalsko do jeho
bývalé slávy jako maják křesťanské civilizace v čím dál víc zednářském a
sovětském světě.
Antonio de Oliveira
Salazar se narodil 28. dubna 1899 ve Vimieiru. Byl nejmladším ze čtyř dětí a
prvním synem v rodině. Jeho otec byl dohlížitelem nad nemovitostmi
prosperující rodiny Perestrelo. Jako chlapec si hrál málo, dával přednost
dlouhým procházkám se svým psem. Miloval zvířata a byl plachý a laskavý. Byl
zjevně oblíbeným dítětem Marie Salazarové a uchránil své sestry trestu tím, že
se za ně u své matky přimlouval laskavými polibky. Pocházel z rodiny, kde
oddanost práci, Bohu a katolické Církvi byly modem operandi.
Od 11 let se vzdělával
v semináři ve Vizeu. Bylo obvyklé, že semináře poskytovaly středoškolské
vzdělání chudším rodinám. Byl to také prostředek, jak podpořit kněžská
povolání, která byla v té době zoufale potřebná. Získal nižší svěcení a
stal se ve své vesnici známým jako „otec Salazar“. Zde ale jeho církevní
povolání skončilo. Bál se, že by byl finanční přítěží pro své rodiče, měl
pochyby o svém povolání a pocit nehodnosti k tak velikému povolání.
Zatímco čekal na složení
národních zkoušek, stal se učitelem na církevní střední škole. Během těchto let,
než vstoupil na univerzitu v Coimbře, se naučil anglicky, německy a
zdokonalil svou francouzštinu. Také si vštípil všechna katolická díla své doby:
Le Playe, de Muna, de la Tour du Pina a zvláště vlivné dílo Lva XIII. Rerum Novarum. Tehdy se zdokonalil
v politických vědách a začal psát pro různé noviny.
V roce 1910 vstoupil
na univerzitu v Coimbře. Poté, co začal s humanitními vědami, rychle
se obrátil k právům a brzy se stal členem CADAC (Křesťansko-demokratického
akademického centra), které se později stalo politickou stranou CCP (Portugalské
katolické centrum). V této organizaci se setkal s některými svými
celoživotními přáteli. Nejvýznamnější je Manuel Goncalves Cerejeira, který se během
Salazarova působení ve funkci premiéra z Boží Prozřetelnosti stal
kardinálem patriarchou Lisabonu. Během svých univerzitních let, Cerejeira rozeběhl
noviny O Imparcial, aby odpověděl na
antiklerikalismus doby. Salazar často psal pro tyto noviny, kde ukazoval, že
podpora Církve není totéž jako podpora monarchie, která byla nyní v exilu.
Jemu nezáleželo na tom,
zda je Portugalsko republikánské nebo monarchistické, ale aby práva katolické
Církve byla zachována a aby mohla svobodně uplatňovat své Božské pověření.
Zpočátku obdivoval Action Francaise
Charlese Maurrase, ale s výzvou Benedikta XV., aby se katolíci pro věc
Církve semkli kolem republiky (jako to učinil Lev XIII. pokud šlo o
francouzskou republiku v roce 1892), si uvědomil, že tvrdošíjné lnutí
k monarchii, která v Portugalsku ztratila podporu a legitimitu ještě
před svým zánikem, není v nejlepším zájmu Portugalska. Poslední král
Portugalska, král Manuel II., žil a zemřel v exilu v Twickenhamu
v Anglii. Salazar jej nikdy nepovolal zpět do Portugalska, s výjimkou
toho, že jej nechal pohřbít se všemi poctami státního pohřbu.
V roce 1922 Salazar
řekl, že „Původ politické moci, svrchovanosti, nespočívá v lidu, ale u
Boha: to znamenalo hierarchickou strukturu. Cíle lidstva nemohli být dosaženy
ve společnosti, kde pravidlem byla rovnost. Moc se musela pevně uchopit, aby se dosáhlo
obecného dobra, které by se nemělo plést s vůlí většiny. Za předpokladu,
že tyto zásady byly respektovány, katolíci mohli propůjčit svou věrnost
jakémukoliv režimu.“
Salazar absolvoval
univerzitu v roce 1914 s neslýchanou klasifikací 19 bodů z 20.
Brzy poté se přestěhoval do stejného sídla jako P. Cerejeira a začal svou
akademickou kariéru jako asistent na katedře Financí a ekonomie na univerzitě
v Coimbře a o dva roky později se stal vedoucím katedry Ekonomie a
společenských věd. V roce 1921 byl Salazar proti svému přání navržen jako
kandidát CCP, politické strany vytvořené na příkaz portugalského episkopátu,
aby prosazovala zájmy Církve v republice. Nedostal žádné hlasy. Později
napsal: „Myslím, že pokud jde o politický vliv, udělal jsem nový rekord.“
Později byl úspěšně zvolen. Ale stranická politika a bezúčelný parlamentarismus
jej tak znechutili, že poté, co se zúčastnil prvního zasedání, rezignoval. To
mělo hluboký vliv na něj i na to, jak vládnul Portugalsku v pozdějších
letech.
Svou povahou byl
melancholický, rychle se urazil a nedalo se s ním pohnout, když si vytyčil
směr. Ale jednou dobrou vlastností, na níž se shodli všichni jeho přátelé, byla
jeho laskavost a prostota srdce. Byl také nejoddanějším synem, zvláště
v posledních dnech své matky. Jedna z jeho sester později napsala:
„Strávil devět nocí její agónie na nohou po straně jejího lůžka. Když umřela,
měl tak oteklé nohy, že se jen s velkými obtížemi zúčastnil pohřbu.“
V té době se Salazar
seznámil s P. Mateo Crawley-Boeveyem, apoštolem ustanovení vlády
Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v každém křesťanském domově. P. Mateo,
Salazar a P. Cerejeira se stali dobrými přáteli a P. Mateo se nakonec stal
duchovním rádcem a zpovědníkem budoucích hlav Církve a státu. Byl to P. Mateo,
který byl inspirací pro národní zasvěcení Portugalska Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu
na svátek Krista Krále v roce 1928. Během exercicií kázal v lednu
1931 portugalským biskupům a ponoukal je, aby vykonali zasvěcení své země
Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, které bylo provedeno v květnu téhož
roku.
Finanční
vzkříšení Portugalska
28. května 1926
zinscenovala armáda převrat proti churavějící republice. Salazar byl povolán do
vlády, ale shledal frakcionářskou povahu vůdců jako znepokojující a rezignoval
a vrátil se na svůj milovaný a samotářský post na univerzitě.
V dubnu 1928 byl Salazar
opět kontaktován a vládou požádán, aby převzal starost o finance země. Váhal.
Radil se s přáteli. Cerejeira byl rozhodně pro to, aby přijal. Otec Mateo
zastával názor, že je Salazarovou povinností přijmout. Té noci strávil Salazar
několik hodin v modlitbě před svatostánkem v soukromé kapli. Za úsvitu
celebroval otec Mateo mši za tento úmysl. Salazar sám ministroval a obdržel
Svaté přijímání. Po díkůčinění jeho váhání zmizelo. Prohlásil: „Je mou
povinností přijmout!“ A tak byl v předvečer svých 39. narozenin uveden do
úřadu jako 101. ministr financí Portugalska.
První prioritou bylo pro
Salazara zachránit klesající finance země. V této věci zaznamenal svůj
první úspěch a bylo to klíčové při tom, aby si udržel svůj post ve stále
narušené vládě založené na armádě. Aby tento post přijal, stanovil si čtyři
podmínky. V zásadě řekl, že všechna ministerstva musí vyžít ze svého
přiděleného rozpočtu a jakékoliv dodatečné výdaje musí projít jeho schválením.
Portugalsko trpělo malým
zdaněním. Salazar zavedl nové daně, zvýšil existující daně, snížil důchody a
platy státních úředníků a důstojníků. Všechna tato snížení vyústila v 28%
pokles v příjmech již i tak chudých lidí. Salazar to jako první nazval
hrdinským. Věděl však také, že je lepší zavést silná omezení po krátkou dobu
(spíše než na několik let), protože portugalský temperament mohl snést tuto
oběť asi tak na rok.
O tři měsíce později byl
zveřejněn jeho první rozpočet, který předpovídal roční přebytek 14 500
liber. Na konci prvního roku se Salazarův přebytek zvýšil na vynikajících 2,6
milionu liber. Také deficit vlády vůči držitelům zahraničních obligací ve výši
1,14 milionu liber byl splacen a domácí přechodný dluh byl odstraněn o čtyři
roky později.
Salazar stanovil tříletý
cíl pro obnovu národních financí. Když jej bylo dosaženo, dal se do obnovy
národní infrastruktury. Salazar se pokusil zabezpečit půjčku od londýnských
bankéřů, ale bez úspěchu, a tak jeho nouzovým přístupem byly zahraniční
investice. Věděl, že tyto nepřijdou, dokud nebude po léta decimovaná portugalská
měna Escudo stabilizována. V červenci 1931 bylo Escudo navázáno na zlatý
standard. V září téhož roku však Británie opustila zlatý standard, což
uvedlo Salazarovy okamžité příjmy do rizika. Salazar se prozíravě přizpůsobil a
navázal Escudo na britský šterlink (ačkoliv se o několik let později
Portugalsko vrátilo ke zlatému standardu).
Ačkoliv si Salazar na
postu ministra financí udělal dobré jméno, při mnoha příležitostech přesto rezignoval
a byl znovu dosazován do funkce. Mezi Salazarem a různými premiéry proběhlo
mnoho střetů osobnostních i politických, ale prezident Carmona pokaždé stranil
ministru financí. Tito lidé nemohli být odlišnější (Carmona byl bývalým
svobodným zednářem), přesto nepochybně s milostí, která pramenila
z Fatimy, vytvořili politicky jednotné Portugalsko a skutečně křesťanský
stát. Carmona svým důstojníkům jednou řekl: „Podívejte se, jak je Dr. Oliveira
Salazar ve všem svém jednání vždy orientován na dobro národa!“ Carmona skutečně
obdivoval Antonia Salazara.
Dr.
Salazar a prezident Carmona
Jeden z těchto
střetů proběhl kvůli svobodnému vyjadřování katolického kultu a pobožností.
Salazar později napsal Carmonovi (poté, co byl znovu dosazen do funkce), aby mu
vysvětlil své kroky: „Vaše Excelence ví, že jsem nikdy nežádal o nic, abych
vylepšil statut katolíků před zákonem a pečlivě jsem se vyhýbal komplikování
těch národních problémů, jež jsme všichni z nás byli povoláni vyřešit
s největší naléhavostí,... Ví se ale také...že kdyby vláda přijala
opatření, které porušuje práva již zákonem nebo předešlou vládou přiznaná
katolíkům, rovnalo by se to nedodržení mně svěřeného závazku.“
Salazar, nejvěrnější syn
Církve, který byl vždy vděčný za svou výchovu v semináři, si vyhradil
dodatečnou podmínku před vstupem do vlády, že katolická Církev nebude při svém
Božím pověření nadále vyrušována.
Ministerský
předseda Salazar
V roce 1932 byl
Salazar vyzván, aby vytvořil vládu jako prezident Rady ministrů nebo, jak
bychom tomu říkali my, ministerský předseda. Tuto funkci si udržel až do
chvíle, kdy ve věku 79 let v roce 1968 zkolabovalo jeho zdraví. Salazar
byl ctižádostivý; P. Matteo jej nazval „vulkánem ctižádosti“. Nebyl zde však
žádný vlastní zájem nebo zveličování sebe sama. Bylo to nutkání k tomu,
postavit zemi zpět na nohy skrze velmi jasné katolické principy jednání.
„Nese svou moc jako
křesťan nese svůj Kříž,“ napsal historik. Budoucí kardinál Cerejeira později
napíše: „Vede mnišský život.“ Vždy zůstal rolníkem. Svůj volný čas tráví ve
svém domově ve vesnici, kde se narodil. Podržel si šetrnost a prostotu rolníka.
Ve své místnosti na
ministerstvu financí seděl zády k oknu, a když pracoval, měl na sobě svůj
kabát, aby se uchránil před chladem (topení používal jen velmi málo). Jako
ministr financí a později prezident Rady měl plat, který si rozhodl sám, ve
výši 5000 escudos za měsíc, čili méně než 550 liber ročně. Jednou si zlomil
nohu při pádu na schodech ministerstva. Bylo navrženo, aby lékařské výdaje byly
zaplaceny ze státní pokladny. Salazar o tom nechtěl slyšet a prodal pole u
Santa Comba Dao, aby výdaje zaplatil.
Vůbec nevěřil
mainstreamovému tisku, ale vždy propagoval tisk katolický. Zřídkakdy psal své
pokyny a příkazy, protože věděl, jak může být psané slovo později překrouceno.
Jednou, když se rozešel se svým ministrem zahraničí, odpověděl na tentýž kus
papíru, na nějž psal jeho ministr, že on (ministr Monteiro) „jak se zdá, psal v
zájmu dějin“ a pokud jeho pohled přetrvá, pak přetrvá i Salazarova odpověď.
Toleroval kritiku,
dokonce i od svých nejbližších kolegů. Dokud ji udrželi jako soukromou a
nepoužívali tisk k ventilování své kritiky, naslouchal. Nikdy se neoženil,
nicméně měl silnou touhu po rodinném životě. Neformálně adoptoval dvě děti
Maria-Antonia a Micas (přezdívka pro Marii), jež byly vychovány v jeho
domácnosti. Francouzskému novináři jednou řekl: „Večer po dlouhém pracovním dnu
se s nimi procházím ve své lisabonské zahradě a nakonec mám pocit, že jsem
jako ostatní lidi, doma s rodinou.“
Dopisoval si s mnoha
dětmi, dokonce i ze zahraničí. Zde je hezký příklad:
„Pane prezidente, velmi
se znepokojuji. Musím sloužit zkoušku, abych se dostal do šesté třídy a je
šance, že ji nesložím. Bylo mi řečeno, že jste velmi zadobře s Naší Paní
z Fatimy. Mohl byste se za mě pomodlit? Určitě řekněte Naší Paní
z Fatimy, že jsem žil v Algarve, ale že jsem se přestěhoval a nyní
žiji v Lisabonu. Tento poslední bod je velmi důležitý, protože Naše Paní
by mohla mít špatnou adresu.“ Odpověděl: „Drahý hochu...již jsem předal tvoji
žádost Naší Paní z Fatimy. Odpověděla mi, že pokud při diktátu při své
zkoušce uděláš tolik pravopisných chyb jako jsi udělal ve svém dopise, nemůže
ti nic zaručit.“ Chlapec zkoušku šťastně složil.
Často navštěvoval denně
mši a dokonce připravoval oltář a při mši ministroval. Celá jeho domácnost žila
jako druh řeholní komunity, modlila se společně růženec a praktikovala zvláštní
pobožnosti měsíce Nejsvětějšího srdce a Naší Paní. Salazar často recitoval
růženec sám každý večer, když již domácnost spala. Trpěl nespavostí a trávil
dlouhé noci na modlitbách před Svátostí oltářní.
Estado
Novo
Portugalsko bylo
vojenskou diktaturou. Ale diktaturou v římském chápání slova: Vláda
jednoho muže v době národní krize, pro dobro národa. Všechny politické
strany byly zakázány včetně katolické CCP, jíž byl bývalým vůdcem. Žádná obnova
nemohla být dosažena se zaslepeným rozdělením.
Čím chtěl ale Salazar
nahradit diktaturu? Určitě ne demokracií,
jak ji Portugalsko poznalo a která pustošila národ 16 let před národní
revolucí. „Jednou z největších chyb 19. století byl předpoklad, že
anglický parlamentní systém...byl formou vlády schopnou přizpůsobit se potřebám
všech evropských národů.“
Ačkoliv řekl, že
parlamentarismus fungoval relativně dobře pro Anglii, byl pohromou pro
Portugalsko:
„Nemám hrůzu ze stran
obecně: mám hrůzu ze stranického ducha v Portugalsku.“ Když objasňoval
budoucí směřování Portugalska, prohlásil: „jsme antiparlamentní,
antidemokratičtí, antiliberální a chceme ustavit korporativní stát.“
V roce 1932
ministerský předseda ohlásil pracovní verzi nové ústavy, která byla otevřená veřejné
diskuzi a konstruktivní kritice. 19. března 1933, na svátek sv. Josefa, byla
ústava schválena národním plebiscitem (z těch, kteří volili, bylo 99% pro) a
zrodila se éra Estado Novo, Nového státu.
Korporativní pojetí
společnosti je tak staré, jako Evropa a Víra. Salazarův neokorporativismus
nebyl ničím víc, než pokusem nahradit kapitalismus výstavbou dle zásad, které
byly odmítnuty, když převzal vládu kapitalismus. Je to organické pojetí
společnosti, které i když nezapomíná na práva člověka, klade stejný důraz na
povinnosti člověka; povinnosti vůči svému bližnímu, rodině, komunitě a zemi.
Jednotlivé části společnosti jsou disciplinované; stát reguluje celek pro
společné dobro a je proto v jeho službách. V jeho filozofii je blaho
celku nadřazené a zahrnuje i blaho jednotlivce. Ten společensky existoval jako
člen rodiny, profese nebo obce. V tomto společenském smyslu byla uznávána
všechna jeho základní práva.
Salazar chtěl systém,
v němž by lidé byli zastoupeni přirozenými sdruženími jako cechy
v dřívější době a ne skrze to, co vnímal jako strany a skupiny, které
rozdělují. Například všichni ti, kteří byli zapojeni v daném povolání, by
byli sjednocení v jedné korporaci s oddělenými orgány pro pracující a
zaměstnavatele. Korporace by uplatňovaly svůj vliv celonárodně
v poradenské roli skrze Korporativní komoru složenou ze zástupců vybraných
každou korporací ze svých vlastních řad.
Prezident byl volen na
sedmileté volební období a měl rozhodující moc. Jmenoval svého vlastního
ministerského předsedu, jemuž byl odpovědný. Avšak všechny prezidentské výnosy
musely být kontrasignovány ministerským předsedou, takže reálnou moc měl
premiér, který ale mohl být kdykoliv odvolán prezidentem. Zákonodárný orgán
nazývaný Národní shromáždění (NS) sestával z 90 jedinců přímo zvolených
v celonárodních volbách, aby zastupovali národ jako celek po dobu tří
měsíců v roce. Ženy mohly volit a zasednout v NS. NS poskytovalo
prostředky vyjádření pro osobní (tj. odlišná od skupinového) přesvědčení a
zájmů. NS mohlo vydávat zákony ve většině věcí s výjimkou utrácení
přebytků.
Unikátní byla
Korporativní komora. Byla složena ze zástupců místních samosprávných orgánů,
obcí a skupin průmyslových, zemědělských, obchodních, finančních, kulturních a
náboženských zájmů. Komora fungovala skrze odborné výbory, jejichž prací bylo prozkoumat
a podat zprávu o zákonech předkládaných Národnímu shromáždění. Ačkoliv byly
v Korporativní komoře zastoupeny různá profesní, průmyslová, venkovská,
městská a vzdělávací odvětví, zůstaly tyto organizace do značné míry
nerozvinuté a zárodečné. Velká část členů Komory byla jmenována komorou a
nikoliv odvětvími. V důsledku toho nebylo nikdy zcela dosaženo národního
zastoupení, což je něco, čeho se chytají Salazarovi kritici. Tento nedostatečný
rozvoj lze částečně přičíst temperamentu Portugalců, kteří se nevyznačují svými
organizačními schopnostmi a efektivností.
Národní charta práce
předepisovala standardy k omezení pracovní doby, zabezpečení povinného dne
odpočinku, poskytování dvojnásobné mzdy za neděle a podobné dny, a uložení
povinnosti zaměstnavatelům zaručit každoroční dovolenou za plnou mzdu, což bylo
v roce 1933 velmi průkopnické. Všechny korporativní orgány byly
dobrovolnými sdruženími. Protože byly zakázány stávky a výluky provozu, byly
ustanoveny pracovní soudy se smírčí a rozhodčí funkcí. Korporace také
provozovaly efektivní programy sociálního zabezpečení pro průmyslové dělníky,
kteří navíc měli prospěch ze zdravotních, bytových a
pojišťovacích programů.
To bylo Estado Novo ve své podstatě. Byl takřka
doslovnou podobou sociálních encyklik Rerum
Novarum Lva XIII. a Quadragesimo Anno
Pia XI. V čem však trpěl nedostatkem, bylo poskytnutí volnějších sdružení
pro dělníky a v tom, že nepovzbuzoval více iniciativ pracovník-vlastník.
Ve skutečnosti nebylo celé korporativní uspořádání nikdy plně rozvinuto. To
může prozrazovat neschopnost Portugalců se sami organizovat do trvalých
institucí nebo Salazarovu neschopnost nechat si vyklouznout trochu své
centrální kontroly kvůli strachu, že experiment korporativismu nebude
v Portugalsku nikdy fungovat.
Zdroj: Christus Rex, zpravodaj League of the Kingship of Christ, 2013
Překlad: D. Grof