Co má
katolický křesťan souditi o zjeveních (1903)
Obsah: Svatý apoštol se zmiňuje o viděních a
zjeveních, kterých se mu dostalo od Boha; bylo jich mnoho, zejména upozorňuje
na to, kde byl vtržen až do ráje a slyšel tam tajná slova, kterýchž nelze
člověku mluviti. Co má katolický křesťan souditi o zjeveních? 1. Co o zjevení
obecném? Že křesťanské jest dokonalé, a že se nám nového zjevení již nedostane.
2. Co o zjeveních soukromých? Že jsou možná, že je však nemá přijímati
lehkomyslně, nýbrž že o nich má uvažovati, hlavně uposlechnouti rozsudku
církve. – Tak smýšlejme o zjevení a děkujme Bohu za zjevení, kterého se nám
dostalo Kristem.
Mám-li se
chlubiti (nesluší se zajisté), přijdu pak k viděním a zjevením Páně. (I. Kor.
12, 2).
Svatý apoštol Pavel kázal na svých cestách evangelium
Kristovo také v Korintě. Mnozí z Korinťanů uvěřili jeho slovům a přijali svatý
křest, tak že v Korintě v krátké době povstala utěšená společnost křesťanů.
Avšak když odešel, přišli tam kazatelé jiní, zejména jakýsi Apollo, který kázal
učení Páně vzletnými, vybranými slovy; proto se mnozí obrátili k němu,
zapomněli na Pavla, ano časem se v Korintě vytvořily z křesťanů různé
strany, které proti sobě vystupovaly nepřátelsky. Někteří křesťané Korinští
pohrdali Pavlem, tvrdili o něm, že se bojí, že káže slovy málo vybranými, ano
někteří šli docela tak daleko, že o něm tvrdili, že není ani pravým apoštolem
Kristovým. Byl tudíž veliký Pavel nucen proti těmto pomluvám se hájiti. Proto
napsal Korintským druhý list, ve kterém shledáváme tuto jeho obranu, z níž jest
vzata také dnešní svatá epištola. V ní svatý Pavel nejprve připomíná, že svým
původem jest právě tak dokonalý jako jiní mužové, kteří v Korintě kázali, ježto
jest také potomkem Abrahamovým. Ale dále praví, že, jest více než oni, poněvadž
pro učení Ježíše Krista mnohem více pracoval a mnohem více trpěl. Konečně
připomíná také vidění a zjevení, kterých se mu dostalo od Boha, kterými však
jeho odpůrcové a zlehčovatelé obdařeni nebyli. Zejména mluví o zjevení,
kteréhož se mu dostalo před čtrnácti roky, kde byl vtržen až do třetího nebe,
ano do ráje, kde slyšel tajemná slova, kterých nelze člověku mluviti. Podle
výkladu svatých Otců a učitelů církevních prvním nebem třeba rozuměti to, kde
jsou oblaka, druhým to, kde jsou hvězdy, třetím pak to, kde sídlí andělé a
svatí. Tam tedy byl Pavel povznesen z milosti Boží myslí svou. Ano Bůh ho
obdařil milostí ještě větší; Pavel byl vtržen až do ráje, to jest on zakoušel
těch radostí a slastí, kterýchž zakoušejí duše přebývající s Kristem Pánem, dle
Jeho slov ku kajícímu lotru na kříži: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ (Luk.
23, 43)
Poněvadž svatý apoštol praví, že byl vtržen do třetího
nebe před čtrnácti roky, tvrdí někteří vykládači písma svatého, na příklad
svatý Tomáš Akvinský, že se tohoto zvláštního vidění a zjevení dostalo svatému
Pavlu hned po jeho obrácení v městě Damašku, kdež dlel po tři dni nevida ničeho
a nepožívaje pokrmu a nápoje žádného. Tu byl tedy duch jeho tak Bohem povznesen,
že hleděl do stánku nebešťanů, zakoušel slasti nebeské, a slyšel, to jest z
vnuknutí Božího poznával taková slova, o kterých pro jejich velebnost a
vznešenost nelze člověku mluviti.
Vidíme tudíž, že se svatý Pavel odvolává na svá vidění
čili zjevení, kterých se mu dostalo od Boha. Nyní se také lidé na rozličných
místech opovažují o sobě tvrditi, že se jim dostává zvláštních nadpřirozených
vidění. Lidé se k těmto jejich řečem chovají rozličně; někteří zavrhují vidění
a zjevení pravá, která pocházejí od Boha skutečně, jiní pak lehkověrně a
lehkomyslně věří všemu, přijímajíce za zázračná vidění a nadpřirozená zjevení
Boží to, co jest buď pouhý klam, nebo zřetelný a patrný podvod. Tak si nemá
počínati katolický křesťan žádný, nýbrž jeho povinností jest, chovati se ku
zjevení jak pravému tak nepravému správně. Bude tudíž zajisté s prospěchem,
když budeme dnes uvažovati o otázce, co má katolický křesťan souditi o
zjeveních.
Zjevením, jak tomu slovu rozumíme zde, třeba rozuměti
poučení Boží člověka nebo lidstva o náboženství, nebo o otázkách, které s
náboženstvím úzce souvisí. Zjevení to může býti buď bezprostředně, když Bůh
mluví sám, nebo prostředně, kde Bůh mluví k lidem buď anděly nebo svatými a
světicemi Božími, na příklad blahoslavenou Matkou Páně. Poněvadž při tomto
zjevení mnohdy člověk působením Božím vidí věci podivuhodné, nazývá se zjevení
také často viděním.
Vzhledem na lidi, kterým a pro které Bůh zjevení dává,
rozeznáváme zjevení dvojí: obecné a soukromé. Obecné jest to, kterého se má
dostati všem lidem, soukromé pak jest to, kterého se dostává jenom lidem
jednotlivým. Tak na příklad zjevení, kterého se dostalo hned prvním rodičům v
ráji, jakož i to, kterého se dostalo patriarchům, pak Mojžíšem a proroky lidu
israelskému, a konečně Ježíšem Kristem všemu lidstvu, bylo zjevení obecné;
poněvadž jeho účelem bylo zavésti nebo udržeti pravé náboženství v celém
pokolení lidském, čili poučiti celé lidstvo o pravdě. – Zjevení pak, kterého se
dostalo v rozličných dobách jednotlivým lidem, Bohem obzvláště vyvoleným, na
příklad svaté Teresii, svaté Brigittě, svaté Kateřině Sienské a jiným, nazývají
se zjevení soukromá. Proto i ta zjevení, kterými se nyní rozliční lidé buď
právem nebo neprávem honosí, jsou a byla by zjevení soukromá. Jest tudíž třeba,
abychom otázku, o které uvažujeme, rozdělili na dva díly a tázali se: 1. Co má
katolický křesťan souditi o zjevení obecném, a 2. co má souditi o zjeveních
soukromých.
1. O zjevení obecném, to jest o tom, kterého se
dostalo prvním rodičům v ráji, a které se nazývá prazjevením, dále o tom,
kterého se dostalo svatým patriarchům, a které se nazývá patriarchálním, dále o
tom, kterého se dostalo Mojžíšem a proroky národu israelskému, a které se
nazývá zjevením starozákonním, konečně o tom, kterého se dostalo Kristem Pánem
veškerému pokolení lidskému, a které se nazývá zjevením křesťanským, máme
všichni věřiti a vyznávati, že skutečně pocházelo a pochází od Boha. Jsouť tato
zjevení všecka opatřena takovými známkami rozeznávacími, že z nich nevyhnutelně
musíme uzavírati, že nemohou pocházeti od nikoho jiného než od Boha. Zejména
zjevení starozákonní a novozákonní jsou dokázána téměř nesčíslnými zázraky a
proroctvími; a poněvadž nikdo jiný nemůže svou mocí zázraky činiti a proroctví
pronášeti než Bůh, jsou zázraky a proroctví nevyvratným svědectvím, že zákon
starý a nový opravdu pochází od Boha. Jako pečeť a podpis na některé listině
dokazují, že listina ta pochází od příslušného úřadu, snad docela od panovníka,
tak zázraky a proroctví dokazují, že Mojžíš a proroci byli opravdu od Boha
posláni, a že tudíž jejich učení bylo učení Boží, a že Ježíš Kristus, který
svou mocí konal zázraky a pronášel proroctví, jest pravý Bůh, a že Jeho učení
jest opravdu učení Boží.
Dále má katolický křesťan o zjevení obecném věřiti, že
zjevení starozákonní bylo jen přípravou na zjevení křesťanské, a proto
nedokonalé; jak praví svatý apoštol Pavel, byl zákon starý stín, zákon nový
jest pravda. Proto nemá nikdo považovati náboženství židovské ještě nyní za
platné. To vykonalo svou úlohu, a místo něho nastoupila úmluva nová, zjevení
křesťanské. Tím nepravím, že náboženství židovské jest opovržení hodné, tím ho
také netupím; ale učil bych nesprávně, ano hříšně, kdybych chtěl tvrditi, že
jest snad jedno, je-li člověk židem nebo katolickým křesťanem, nebo kdybych po
některých nesvědomitých a pošetilých lidech opakoval, že náboženství židovské
jest snad docela lepší než křesťanské, poněvadž, prý židé více na vzájem se
milují a ochotněji si na vzájem pomáhají, a pravidelně také zámožnějšími jsou,
než křesťané. Náboženství israelské bylo dobré a spasitelné před Kristem; ale
kdo v něm došel spasení, došel ho jen vírou v Krista, zaslíbeného Vykupitele;
když nám Kristus Pán dal učení své, ve kterémž, jak sám řekl, zákon a proroky,
čili náboženství israelské zdokonalil, máme uznávati za jedině správné
náboženství čili zjevení Jeho.
Konečně má každý katolický křesťan o zjevení
novozákonním věřiti a vyznávati, že jest toto zjevení dokonalé, to jest takové,
jímž jsme pokud možno nejlépe smířeni s Bohem, a že jím jest také o naše
spasení postaráno nejlépe; proto nemá také nikdo očekávati nějakého obecného
zjevení nového. Vždyť Kristus Pán, zaslibuje svatým apoštolům Ducha svatého,
řekl, že jich tento Utěšitel, Duch pravdy, naučí všeliké pravdě (Jan 16, 13);
proto čeho nám jest potřebí věděti k dosažení života věčného, to všecko
poznáváme ze zjevení křesťanského, a kromě toho zjevení není nám potřebí
žádného jiného.
Ale písmo svaté nás také výslovně poučuje, že se
pokolení lidskému již žádného jiného obecného zjevení nedostane. Vždyť svatý
apoštol Pavel píše, že „nemůže žádný jiného základu položiti, mimo ten, kterýž
jest Kristus Ježíš“ (I. Kor. 3, 13); a svatý Petr, uzdraviv ve jménu Ježíše
Nazaretského člověka, který byl od narození chromý, veřejně a neohroženě řekl
židům, „že není v žádném jiném jménu spasení, neboť není jiného jména pod nebem
daného lidem, skrze kteréž bychom měli spaseni býti.“ (Sk. ap. 4, 12). – A že
tak nebude jenom po nějakou dobu, nýbrž že tak zůstane až do skonání světa, že
se nedostane již nikdy více pokolení lidskému obecného zjevení nového, to
dosvědčuje svatý apoštol Pavel, jenž v listu ke Galatům píše, že kdyby někdo
kázal některé jiné evangelium, než on hlásal, kdyby to byl i anděl s nebe, že
má býti proklet, (1, 8) a v listu k Židům volá: „Ježíš Kristus včera i dnes,
onť i na věky. Učením rozličným a cizím nedávejte se sváděti.“ (13, 8–9).
Z toho vidíte, že katolický křesťan nemůže považovati
za správné učení tak zvaných spiritistů, nebo duchařů, neb jak lidi ty na
různých místech jmenují, kteří se domnívají, že se jim zjevují duchové lidí
zemřelých, že k nim tak zvanými mediemi mluví, a že jim zvěstují učení lepší,
než jest učení křesťanské, nebo že jim hlásají správněji učení Ježíše Krista a
lépe, než to činí církev. Každý katolický křesťan, který tyto bludné náhledy
slyší, má se upamatovati na hrozný soud svatého apoštola Pavla: „Budiž
proklet!“ a na jeho přísný rozkaz: „Učením rozličným a cizím nedávejte se
sváděti!“ Jestli se ve schůzích spiritistů duchové opravdu zjevují, a jestli
mediemi k lidem opravdu mluví, jsou to nevyhnutelně jen takoví duchové, které
naznačil svatý Pavel slovy: „Budiž proklet!“ nemohou to býti dobrodincové
lidstva, nýbrž mohou to býti jen takoví duchové, kteří proti Kristu Pánu
bojují, a se kterými žádný člověk nemá míti společenství žádného.
Proto katolický křesťan má smýšleti o spiritismu nebo
duchařství takto: Děje se v něm mnoho různých podvodů a klamů, kterými se
chtějí tak zvaná media proslaviti nebo obohatiti; děje se v něm mnoho nesmyslů,
kterým mohou věřiti jen lidé pošetilí; a jestli se v něm zjevují duchové
opravdu a mluví k lidem opravdu, pak tito duchové jednají proti učení Kristovu,
jsou to nepřátelé Kristovi, a takových duchů se má každý člověk chrániti. To
jest správný náhled o duchařství; a proto se má tohoto neblahého a hříšného
zjevu naší doby nejen chrániti každý katolický křesťan sám tak, že se schůzí
duchařských neúčastní ani ze zvědavosti, nýbrž má před nimi, pokud mu jen možno
nejvíce, chrániti také jiných.
2. A nyní se tažme dále, co třeba souditi o tak
zvaných zjeveních soukromých. Někteří i katoličtí křesťané zjeveními soukromými
pohrdají a docela se jim posmívají, tvrdíce, že jsou nemožná. Rozumíme pak
zjevením soukromým ten vliv Boží na člověka, kterým Bůh spůsobem mimořádným buď
sám nebo andělem nebo některým svatým neb světicí Boží, na příklad Blahoslavenou
Matkou Páně, rozličné lidi o různých pravdách poučuje. Účelem takovéhoto,
zjevení není zařízení nějakého náboženství nového, za kterým účelem se Bůh
zjevoval Mojžíšem a proroky Israelitům v zákoně starém a Svým jednorozeným
Synem, Ježíšem Kristem, všemu lidstvu v zákoně novém; nýbrž účelem tohoto
zjevení jest zdokonalení lidstva v náboženství křesťanském nebo pomoc v
potřebách života tělesného nebo duševního.
Někteří lidé myslí, že takové zjevení jest nemožné.
Ale to jest veliký blud. Jestli se Bůh mohl zjevovati různým spůsobem pro
potřeby celého lidstva, proč by se nemohl zjeviti pro potřeby lidí jednotlivých
nebo některých rodin, osad, měst, národů? Kdo možnost takového zjevení popírá,
počíná si jako ti, kteří chtějí vyvráti spiritismus nebo duchařství takto:
Spiritismus jest nemožný, poněvadž duchové nejsou a proto se nemohou zjevovati.
– K tomu musí každý rozumný člověk odpovědíti: „Tvrdíte příliš mnoho, proto
nevyvrátíte nic; duchové jsou, a proto se mohou zjevovati. Jest ovšem jiná
otázka, jestli se ve spiritismu zjevují opravdu a jací tito duchové jsou,
jestli se zjevují.“ Tak třeba také tvrditi zde. Zjevení soukromá jsou dosud
možná, neboť ten starý všemohoucí, nejvýš moudrý a nejvýš dobrotivý Bůh jest
dosud; ale jiná jest otázka, jestli ta zjevení, kterými se někteří lidé honosí,
jsou skutečně od Boha
A tu přicházíme ku druhému důležitému pravidlu, kterým
se má každý katolický křesťan říditi, slyší-li nebo čte-li o nějakých nových
zjeveních; má totiž o nich uvažovati, mohou-li býti opravdu od Boha. Za tím
účelem má uvážiti, jaký jest ten člověk, který tvrdí o sobě, že se mu zjevení
dostalo. Lidé často zneužívají věcí i nejsvětějších, a aby snáze a pohodlněji
živi byli na útraty jiných, neštítí se ani lží největších. Mimo to jsou
rozličné druhy nemocí, ve kterých může býti a často bývá obrazotvornost člověka
tak pobouřena, že se mu zdá, jako by rozličné věci viděl a slyšel, kterých ve
skutečnosti není. Proto má každý uvážiti, než zjevení věří, je-li člověk, jenž
se zjevením honosí, duševně zdráv, dále je-li to člověk ctnostný, zbožný,
pracovitý; má uvážiti, jaké jest okolí tohoto člověka, jeho rodiče, matka,
otec, bratří, sestry; má povážiti, co se děje v rodině, ve které takovýto
člověk domněle omilostněný žije. Shledá-li v kterémkoliv ze zmíněných ohledů
vady, nedostatky, ba snad docela hříchy, může vším právem uzavírati, že takové
zjevení od Boha není, nýbrž že zde jest buď blud nebo docela lehkomyslný ba
zlomyslný klam a podvod: Štítí-li se člověk domněle omilostněný práce, touží-li
po oslavě, beře-li buď sám nebo jeho příbuzní dary, ba čeká-li na ně, nebo
dokazuje-li docela, že po nich touží: pak dojista není nástrojem Božím, nýbrž
jest buď podvodníkem sám, nebo jest nástrojem podvodů jiných, a takovému
nešťastníku jest potřebí pokárání a poučení, že s věcmi tak svatými tak
lehkomyslně nebo zlomyslně zacházeti nemá, vydávaje za zjevení Boží nebo za
poučení od Rodičky Boží to, co jest vlastně jeho klam nebo docela jeho lživý
výmysl.
Avšak i když jest člověk, který předstírá zjevení
Boží, opravdu ctnostný, nelze mu ještě úplně věřiti; vždyť se může člověk hodný
sám klamati, a pak může, aniž by toho věděl, klamati také jiné. Proto třeba
dále zkoumati obsah domnělého zjevení. A jestli v tomto obsahu jest něco, co se
příčí pravdám rozumu zřetelným a patrným, nebo událostem nade vší pochybnost
dokázaným, nebo jiným pravdám jistě od Boha zjeveným, nebo pravdám a
přikázáním, která hlásá a vydává církev od Krista Pána ustanovená; pak třeba s
úplnou jistotou tvrditi, že takové zjevení, byť i jeho původce nebyl
podvodníkem, nemůže pocházeti od Boha; poněvadž to, co jest od Boha, musí býti
pravda, a tudíž to pravdě odporovati nemůže.
Ale ani tu, když ve zjevení není nic, co by se pravdám
rozumovým nebo náboženským příčilo, nemůžeme ještě právem tvrditi, že takové
zjevení jest opravdu od Boha; tu od Boha pocházeti jen může, ale nemusí. Proto
jest potřebí ještě patrnějších důkazů, a ty jsou zázraky a proroctví. Poněvadž
zázraky konati a proroctví pronášeti může jediný Bůh, ježto ku zázraku jest
potřebí všemohoucnosti a ku proroctví vševědoucnosti, a všemohoucí a vševědoucí
jest jediný Bůh; zjevení, které jest opatřeno těmito znameními, jest opravdu
zjevení Boží, třeba se ho dostalo lidem jednotlivým a k účelům jednotlivců, ne
ku prospěchu celého lidstva. Při tom ovšem jest třeba náležitě upozorniti, že
jak zázraky, tak proroctví musí býti pravé, a nesmí to býti zázraky a proroctví
nepravé, vylhané, jaké nedokazují Božského původu zjevení, nýbrž naopak jsou
zřejmým dokladem, že takové zjevení od Boha není.
To jest, moji drazí, co má každý katolický křesťan
uvážiti než uvěří, že některé zjevení jest od Boha. Dokáže-li se, že tyto
všecky známky pravého zjevení některému předstíranému zjevení náležejí, na př.
zjevení se Matky Boží v Lourdech, nebo ve Filipsdorfu, pak přestává vše; člověk
musí pokořiti sebe a děkovati Bohu za to, že i za našich dnů k nám tak zřetelně
mluví, a zjevení to uznati za pravé zjevení Boží. Pakli však ony známky zjevení
předstíranému nenáležejí, musí zjevení zamítnouti; a pokud znaky ty nejsou
náležitě vyšetřeny a dokázány, má právo o pravosti zjevení pochybovati.
Poněvadž pak zde připomenuté šetření jest dílo dosti
obtížné, a poněvadž za tím účelem jest Kristem Pánem ustanovena církev, učiní
každý katolický křesťan nejlépe, když, povstanou-li nějaké pověsti o zjevení
novém, vyčká hlasu a rozhodnutí církve. Tomuto hlasu a rozhodnutí se má
podrobiti každý, proto i ten člověk, který, se domnívá, že se mu zjevení
dostalo nebo dostává; neboť zjevuje-li se opravdu Bůh, ať sám, ať některým
světcem, nebo andělem, nebo Matkou Páně, nesmí toho připustiti, aby církev
zjevení pravé zavrhla nebo zjevení nepravé schválila. Učiníme tudíž všichni
nejlépe, když se podrobíme rozhodnutí církevnímu, a dojista hřeší ten, a to
třeba i velmi těžce, kdo proti takovým rozhodnutím smýšlí nebo docela jedná.
Smýšlejme tudíž, nejmilejší, o zjevení obecném i
soukromém tak, jak dle dnešní úvahy o nich smýšleti máme. Považujme veškeré
zjevení pravé za veliké dobrodiní Boží a za patrný důkaz péče Boží o nás.
Poněvadž pak nám všem dostalo se bez našich zásluh zjevení nejdokonalejšího, an
jsme všichni účastni toho učení, které nám zvěstoval sám Syn Boží, buďme
vždycky Pánu Bohu za tu milost vděčnými. Vizme velikého Pavla apoštola, co pro
toto učení vykonal, co pro ně vytrpěl!
Vzpomínejme i na Krista Pána, jak pilně a neúnavně
toto učení hlásal, a že pravost jeho i svou Nejsvětější krví a hořkým utrpením
a smrtí na kříži spečetil. Jak nevděčnými bychom byli, kdybychom o pravosti
učení tak dokázaného a osvědčeného pochybovali, a jak těžkého hříchu bychom se
dopouštěli, kdybychom o učení to nedbali, nebo docela proti němu vystupovali.
Tak nečiňme nikdy; nýbrž naší snahou budiž, toto učení čím dále tím lépe
poznávati a plniti, a pro toto učení i trpěti. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 183
Zpracoval: Jakub
Albert
