Učme se od svatého Vojtěcha nenáviděti hřích
a milovati hříšníky (1901)
Neděle druhá po Velikonoci
Dobrý pastýř dává život za ovce své. (Jan 10,
11).
Jsou dvě
výstřednosti a proto také chyby a mnohdy těžké hříchy, kterých se dopouštějí
lidé přemnozí; přílišná shovívavost a bezohledná krutost. Uprostřed mezi oběma
jest pravá a spořádaná láska, ctnost, bez které nemůže dojíti spasení dospělý
člověk žádný. Shovívavost jest přílišná, když přehlíží chyby a hříchy všecky,
nebo docela je schvaluje; a krutost jest bezohledná, když pro chybu a hřích
odsuzuje i chybujícího a hřešícího bratra. A když svět tento pozorujeme, jak
často se s těmito hříchy setkáváme! Mnozí rodiče, mnozí páni, mnozí představení
mlčí, dělají, jako by nic neviděli a neslyšeli, nebo docela nepravost chválí a
zastávají ji. – Ale naopak jsou také mnozí lidé, a to velmi často takoví, kteří
chtějí býti dokonalejšími než jiní, kteří vroucími slovy horlí o čest a slávu
Boží, kteří chtějí zachrániti nejen sebe nýbrž i chybující bratry, kteří však v
bezohledné krutosti neodsuzují jen hřích, nýbrž častěji více než hřích
hřešícího bližního. – Chybné jest počínání obojí; a mám-li na paměti učení Páně
a svatého apoštola Pavla o potřebě lásky, mám za to, že nechybuji, když pravím,
že často tato bezohledná krutost jest větší hřích než ona shovívavost. – Ano
jak shovívavost, tak krutost jest hřích, pravda křesťanská jest uprostřed;
křesťan má nenáviděti hřích, ale nemá nenáviděti chybujícího bratra, nýbrž
naopak toho má milovati a z lásky k němu pečovati o jeho polepšení. Tak učil a
jednal Kristus Pán, tak učili a jednali také všichni jeho svatí a vyvolení. A
poněvadž v tomto týdnu, totiž v úterý konáme církevní památku jednoho ze světců
Páně, jemuž máme obzvláštní pozornost věnovati, poněvadž jest naším krajanem a
proto také naším zemským patronem, totiž svatého Vojtěcha, budiž předmětem
našeho dnešního rozjímání tento světec Páně. Ano učme se od svatého Vojtěcha
nenáviděti hřích, ale milovati chybujícího bratra a dle možnosti ho napraviti.
To jest předmětem mé dnešní řeči k vám.
1. Že svatý
náš patron nenáviděl hřích jako největší zlo, patrno již z toho, že vší mocí
snažil se o to, aby hřích odstranil a hříchům zabránil. Vždyť životopisci
připomínají o něm, že když dlel jako hoch ve školách v Děvíně pod dozorem
učitele Olrika, po celý čas nenásledoval těch, kteří páchali nepravosti, a
nebyl ve společnosti s těmi, kteří si libovali v neužitečných tretkách
chlapeckých; nýbrž jakmile se mu naskytla příležitost, že nebyl vázán
povinností, učiti se, tajně chodil do chrámů svatých mučeníků, a když jiní
konali věci hříšné nebo neužitečné, Vojtěch se modlil a sloužil Bohu. – Když
pak navrátil se do vlasti své a když jako kněz prvého biskupa pražského Dětmara
viděl tohoto umírati a před smrtí slyšel hrozně naříkati, jak obstojí před
soudnou stolicí Boží, že tak mnohé hříchy svým poddaným trpěl, že jich nekáral
a netrestal, spojila se ve Vojtěchovi s nenávistí proti hříchu ještě bázeň před
věčnými tresty. Vždyť smrt Dětmarova působila mocně, ano hrozně na všecky
přítomné, tak že ve všech způsobila dojem trvalý, a proto tím více v citlivém
srdci Vojtěchově. Smrt Dětmarova byla Vojtěchovi příčinou nového přísného
života, neboť při ní viděl, jak hrozně působí na člověka hřích, o kterém se
člověk jen domnívá, že se ho dopustil, byť se ho snad ani nedopustil skutečně.
Neboť nelze o Dětmaru, biskupu tvrditi, že byl skutečně pokálen tak hroznými
hříchy, že by ho doháněly až k zoufalství. Nic méně o svatém Vojtěchu se
připomíná, že ještě téže noci po smrti biskupově oblekl roucho kající, posypal
dle tehdejšího obyčeje hlavu svou popelem a navštěvoval chrámy modle se. – A
jestli světec náš dokázal tak patrně nenávist hříchu a bázeň před hříchem jako
chlapec a jako kněz, dokázal ji tím více jako biskup. Příležitostí se mu k tomu
naskytlo mnoho a vážných. Naši předkové byli sice tehdáž již mnozí pokřtěni,
byli tudíž křesťany jménem, ale většina z těchto pokřtěných zůstala pohany
smýšlením a životem. Ačkoliv křesťanství zakazuje prodávati lidi jako zboží,
prodávali tehdáž mnozí otroky; ačkoliv křesťanství dle slov svého zakladatele
Krista Pána učí, že smí míti křesťan jen jednu řádnou manželku, a že jest
manželský svazek nerozlučitelný, mnozí páni čeští měli manželek více a
propouštěli je, jak se jim zlíbilo nebo nezlíbilo. Křesťanství volá: „Pomni,
abys den sváteční světil,“ a z té příčiny nařizuje v neděli a ve svátek
odpočívati od prací služebných; ale mnozí páni čeští tohoto přikázaní pranic
nedbali, v neděli a ve svátek konali hlučné trhy a hony a jiné věci, kterými
dny Páně hrubě znesvěcovali. Co tu viděl svatý biskup zla a hříchu a on bojoval
proti všemu. Neohroženě vytýkal hřích, kde ho viděl, a když hřešící
poslechnouti nechtěli, ano docela vzdory činili, raději odchází, aby nepravost
tu viděti nemusil, opouští sídlo biskupské i svou vlast a ubírá se nejprve do
Říma, pak docela do zemí pohanských, aby tam bojoval proti hříchu modlářství,
kdež konečně jako mučeník umírá. Tak dokázal svatý Vojtěch, že jeho celý život
nebyl nic jiného než boj proti hříchu, ve kterémž boji i život svůj obětoval.
2. Avšak jako
svatý Vojtěch nenáviděl hřích, tak miloval lidi chybující, a z této lásky se
přičiňoval, aby jich napravil. Také pro tuto pravdu máme ze života oslavence
doklady mnohé a velmi důležité. Poněvadž viděl, že svěření mu věřící v mnohém
chybují, snažil se domluvami, kázáním, poučováním a jinými prostředky odvrátiti
jich od cesty bludné. Nepočínal si tak, jak jednají mnozí lidé, domněle
spravedliví, že s chybujícím bratrem nechtějí ani mluviti, nebo že pro něho
nemají jiných slov než potupy a pohany nebo docela nadávek; nýbrž mluvil s
nimi, a mluvil s nimi rád a laskavě. Obzvláště pak dokázal tuto lásku ku
chybujícím při jedné příležitosti, kde se zachoval úplně dle příkladu Ježíše
Krista. V době jeho biskupování v Praze bylo v Čechách veliké nepřátelství
hlavně mezi dvěma rody, totiž Vršovců a Slavníkovců, ku kterémuž rodu
Slavníkovců náležel také svatý Vojtěch, ješto byl syn mocného vladyky českého
Slavníka, jemuž náležela Libice nad Cidlinou s okolním územím, jež zaujímalo
asi dvě pětiny nynějších Čech. Bylo to asi roku 994. Manželka jednoho Vršovce
obviněna byla z cizoložství. Příbuzní stáli na tom, aby žena tato dle starého
pohanského práva byla potrestána smrtí, a aby trest tento na ni provedl uražený
manžel. I utekla se žena tato ve své úzkosti k svatému Vojtěchu, a ten ji dal
odvésti do kláštera svatého Jiří, aby tam vyčkala, jakému pokání se bude míti
podrobiti, bude-li jí vina dokázána. Avšak Vršovci doráželi na svatého
Vojtěcha, aby jim onu ženu vydal. Ten však nejsa přesvědčen o její vině,
vydával jim sebe, načež mu jeden z Vršovců úšklebně řekl, že marně čeká,
že dosáhne smrtí koruny mučenické. Zatím prozradil někdo zástupu, kde jest
žena, že není v domě biskupově, nýbrž v klášteře u sv. Jiří. I hnali se všichni
tam. Vrátný polekaný jim otevřel, a když ubohá žena slyšela hluk a viděla, co
jí hrozí, utekla se do chrámu Páně, chtějíc se tak zachrániti. Avšak ozbrojenci
vnikli až do chrámu Páně, odtrhli ji od oltáře, jehož se držela, vyvedli ji ven
a kázali muži jejímu, aby ji mečem sťal. Když pak muž tak učiniti nechtěl,
najali sluhu, kterýž bezodkladně trest smrti provedl. V počínání svatého
Vojtěcha a zuřivých Vršovců poznáváme rozdíl, jak s chybujícím bratrem jedná
řádný křesťan, a jak s ním jedná krutý pohan. Svatý Vojtěch neřekl, že jest
žena nevinná, neřekl, že, je-li vinna oním zločinem ohavným, má býti
propuštěna; nýbrž žádal, aby napřed vše bylo náležitě vyšetřeno a dokázáno, a
bude-li dokázána vina, ať jest uloženo vinnici pokání a trest. Ale rozzuření
Vršovci nepřipouštěli ani vyšetření, jim postačilo pouhé obvinění, a provedli
bez šetření trest tak ukrutný, popravili onu ženu. Možná, že byla nevinná,
vždyť na ni muž, jehož se spáchané bezpráví nejvíce týkalo, trest vykonati
nechtěl; proč to zdráhání? Zajisté odtud, že nebyl o vině přesvědčen náležitě.
A mimo to, možná že mnohý z těch, kteří volali: „Nechť zemře!“ byli horší než
ta, kterou odsuzovali tak krutě. – A jak často děje se i nyní podobně! Mnohdy
odsuzují lidé bližního svého pro pouhé podezření a jsou sami třeba horší než
ten, nad nímž pronášejí soud nemilosrdný. Varujme se takového jednání
nespravedlivého a nekřesťanského!
Ano mějme v
ošklivosti každý hřích a každou nepravost, ať ji seznáme na komkoliv. Hřích,
nepravost nemáme hájiti nikdy. Hřích jest pravé a jediné, proto také největší
zlo, které člověka potkati může. Kdo by miloval hřích nebo schvaloval, chyboval
by těžce a nebyl by bez viny nikdy. Avšak rozeznávejme od hříchu hřešícího
člověka. Toho nenáviděti nesmíme, tím pohrdati nesmíme. Nemůžeme ovšem chváliti
ho za jeho hřích, ani milovati ho pro jeho hřích, ale můžeme a máme i tu z
lásky křesťanské hřích jeho aspoň poněkud omluviti. Máme vždy uvážiti
okolnosti, ve kterých žije, pokušení, kterým jest podroben, a často seznáme, že
kdybychom byli sami na jeho místě, byli bychom třeba horší než on. Tím vás
nechci nabádati, abyste hřích přehlíželi, to by byl hřích; ale jen tolik
pravím, abyste neodsuzovali chybujícího bratra nebo sestru nespravedlivě. Kdo
jste povinen, hřích kárejte i trestejte, kdo jen poněkud můžete, před hříchem
varujte a hříchy vytýkejte; ale konejte toto vše z lásky, ne ze msty, ani z
pýchy a domýšlivosti. Neboť svatý apoštol Jakub píše: „Soud bez milosrdenství
tomu, kdož neučinil milosrdenství“ (2, 13); tak hrozný soud na sebe nevolejme
nikdo; nýbrž zachovejme se dle slov Kristových: „Blahoslavení milosrdní, neboť
oni milosrdenství dojdou.“ (Mat. 5, 7) Buďme tedy milosrdnými ku svým bratřím,
aby Bůh byl jednou milosrdný také k nám. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha,
1901, str. 270
Zpracoval: Jakub Albert
