V
každém věku máme sloužiti Bohu (1901)
Neděle
po narození Páně
Obsah:
Do chrámu Jerusalemského přišly osoby různého věku, ale všecky proto, aby
sloužily Bohu; v každém veku máme sloužiti Bohu. 1 V mládí ač se to mnohým
nelíbí; 2. ve věku dospělém, ač jest to mnohým nepohodlno; 3. v stáří, s čímž
by již souhlasili asi mnozí, ale někteří přece zapomínají. – Služme vždycky
Bohu!
Anna nevycházela z chrámu, posty a
modlitbami sloužíc Bohu dnem i nocí. (Luk. 2, 37)
Svatá
jest dojista společnost, kterou nám představuje dnešní svaté evangelium v
chrámě Jerusalemském. A ačkoliv jsou osoby její různého věku, přece přišly
všechny do chrámu Hospodinova za týmž účelem, aby sloužily Bohu. Vidíme zde
nebeské dítko, Ježíše Krista, které má na svých loktech jeho přesvatá Matka,
aby je obětovala a přinesla za ně oběť; v Kristu Pánu vidíme zástupce
nedospělých dítek, tedy lidského mládí. – Vidíme zde dále Pannu přečistou Marii
a jejího snoubence svatého pěstouna Josefa. Maria Panna přichází, aby přinesla
také oběť očistnou za sebe, a svatý Josef Rodičku Boží a přesvaté Dítko
provází. Tyto dvě osoby přesvaté zastupují dojista věk dospělý. – Ale vidíme
zde dále nábožného starce Simeona, který byl tak šťasten, že ještě před svou
smrtí mohl vzíti na lokty své Spasitele světa; a vidíme konečně nábožnou vdovu
Annu, které bylo za její zbožnost také popřáno pozdraviti nebeské dítko, svého
budoucího Vykupitele. Tito oba lidé, kteří přišli do chrámu Jerusalemského z
vnuknutí Božího, zastupují dojista ctihodné stáří. – Vidíme tudíž opravdu, že
jsou osoby dnešního svátého evangelia věku nejrůznějšího, od útlého mládí až do
vysokého stáří. Avšak ačkoliv jsou věku tak různého, přece všecky přišly nebo
byly povolány do chrámu Jerusalemského za týmž účelem, totiž aby návštěvou
chrámu Páně posloužily Bohu. Učí nás tudíž pravdě velmi důležité, že nemáme jen
někdy, nýbrž že máme vždycky, v každém věku sloužiti Bohu. A o této pravdě dnes
rozjímejme.
1.
Pozorujeme-li život mnohých mladých lidí, jest nám mnohdy až s ustrnutím říci,
že žijí tak, jako by ani Boha, ani pekla, ani smrti nebylo. Jejich strašným
heslem jest: „Jen co nejvíce užíti!“ a dle toho hesla také jednají. Hlas svého
ubohého svědomí utlumili, a výhružného, ano prosebného hlasu hrůzou trnoucích
rodičů nedbají. Volají: „Mladost radost! Já nejsem klášterník ani klášternice,
na pobožnost mám ještě dost času, až budu starý.“ – Avšak bohužel nejsou jen
takoví synové a dcery, nýbrž mnozí rodiče vychovávají v tomto duchu své dítky
sami. Mnozí rodiče myslí, že mladost jest skutečně radost a to rozpustilá, a že
na pobožnost, na službu Bohu jest dosti času až v době mrzutého stáří. Postačí
prý teprve potom vzíti růženeček a louskati ho, ale mládí pro to není. – Jest
to, moji drazí, převrácenost a pošetilost veliká, ano bezbožná, a naopak pravda
jest, že již za mládí má každý člověk s celým srdcem sloužiti Bohu. Vizme jen
svůj vzor, Ježíše Krista! Dne osmého, po svém narození podrobil se obřadu u
židu posvátnému, ano svátosti, obřízce; dne čtyřicátého po svém narození spěchá
na loktech své přesvaté Matky do chrámu Jerusalemského, aby opět sloužil Bohu; a
když poněkud povyrostl, jak připomíná evangelista Páně svatý Lukáš, chodíval se
svými rodiči na slavnosti do Jerusalema, a to opět za tím účelem, aby Bohu
sloužil. Když tedy pozorujeme život Kristův, smíme se opovážiti jen pomysliti,
že jest s pobožností dosti času až k stáří? – Avšak snad někdo řekne, nebo
pomyslí si: Pán Ježíš jest pravý Bůh, tak dokonalým já býti nemohu. K tomu
odpovídám: Jest pravda, že nemůže žádný člověk býti tak dokonalým, jak dokonalý
jest Kristus Pán, toho také Bůh od nikoho nežádá; avšak jisto jest, že jsou
všichni povinni Pánu Ježíši pokud možno nejvíce podobnými se státi, a že ten,
kdo nenásleduje příkladu Krista Pána pokud možno nejvíce, spěchá u věčné
zahynutí. Pán Ježíš řekl učedníkům: „Příklad zajisté dal jsem vám, abyste jako
já jsem učinil, i vy činili.“ (Jan 13, 15). „Já jsem cesta, pravda a život, řekl
Pán jindy „žádný nepřichází k Otci, než skrze mne.“ (14, 6), Proto, synové a
dcery křesťanské! neklamejte se sami a nedejte se nikým klamati, že byste snad
mohli mládí stráviti v prostopášnostech a sloužiti Bohu teprve v stáří. Váš
vzor, vaše cesta, váš život Ježíš Kristus sloužil Bohu s celým srdcem od útlého
mládí, a tak musíte činiti také vy. Pakli tak neučiníte, k Bohu Otci
nepřijdete; neboť žádný nepřichází k Bohu Otci než skrze jeho Syna, Ježíše
Krista. – Uvažte dále, že máte od Boha celý život, nejen věk dospělý a obtížné
stáří, nýbrž i milé a veselé mládí. Jak vám je dal a dává Bůh, tak chce, abyste
vy je věnovali jemu. – Pamatujte také, že nevíte, dočkáte-li se věku dospělého,
a že tím méně můžete spoléhati na staří. Kolik lidí sklátila neúprosná smrt v
bujném mládí, snad tu, když na Boha ani nevzpomněli, ano když se domnívali, že
jest jejich smrt ještě hodně daleko! Kde jest konec takových nešťastníků?
Doufám ovšem v milosrdenství Boží, a nechci odsuzovati nikoho; ale suďte sami,
zdaž může přijití k Bohu ten jenž zemřel na té nešťastné stezce, která vede k
peklu a k ďáblu? – Uvažte konečně, že jest nevyhnutelně potřebí každému
člověku, cvičiti se v dobrém, a že ten, kdo se v dobru necvičí, nemůže v
něm prospívati, poněvadž ani neví, jak si má počínati. Může se v stáru modliti
k Bohu ten, kdo z mládí modliti se zapomněl? Může k stáru žíti ctnostně ten,
kdo si z mládí zvykl hříchům tak, že se staly téměř jeho přirozeností? Může to
ovšem býti, naprosté nemožnosti zde není, vždyť s milostí Boží obrátil se lotr
na kříži: avšak jak jest práce ta obtížná a bez zvláštní
milosti nemožná! A víte, že vám Bůh tuto milost dá? Ó jak opovážlivě byste
spoléhali na sebe, a jak lehkovážně byste zahrávali se svou ubohou duší,
kdybyste si myslili, že jest v mládí příliš brzo sloužiti Bohu s celým srdcem!
Avšak doufám, že z vás nikdo nebude tak opovážlivým a tak lehkomyslným, nýbrž
že každý, kdo dosud dobře činil, věrně setrvá, a kdo pobloudil a povolil
žádosti těla, žádosti očí a pýše života, svou chybu uzná, a své bludné cesty
zanechá. Ó kéž by tato slova má padla na půdu dobrou! kéž by přinesla ovoce
hojné! kéž by všichni lidé mladí pamatovali, že mají sloužiti s celým srdcem
Bohu, a dle toho také jednali!
2.
Má-li člověk sloužiti Bohu hned z mládí s celým srdcem svým, nelze ani
pochybovati o tom, že Mu má sloužiti tak také ve věku dospělém, ačkoliv se to
zdá mnohým obtížné a nepohodlné. Jako se mnozí lidé vymlouvají, že na Boha
nepamatují a Jemu neslouží hned v mládí, tím, že mají ještě dost času, tak
mnozí se vymlouvají ve věku dospělém tím, že nemají času; Bohu sloužiti jim
jest nepohodlno, obtížno, ano, jak někteří tvrdí, docela nemožno. Mnohý otec
nebo matka, řemeslník, živnostník nebo i úředník tvrdí: „Já bych rád chodil do
kostela, rád bych se zúčastnil všech posvátných úkonů, nejsem žádný neznaboh,
vím, že bez náboženství člověk nemůže býti: ale já nemám času; mé povolání mně
zabere tolik času, že na pobožnosti nic nezbude.“ Lidé takoví se pro své
zaměstnání často ani nemodlí, nebo modlitba jejich jest taková, že ji třeba
spíše nazvati urážkou než úctou Boží. – Jiný člověk dospělý se vymlouvá, že by
rád veřejně Bohu sloužil, že by přijímal svaté svátosti; ale že by tím popudil
lid jen proti sobě, že by ho měli za pobožnůstkáře, že by se mu posmívali;
takovému jest Bohu sloužiti velmi nepohodlno, a proto raději služby této
zanechává. Snad se v soukromí modlí, snad když ho nikdo nevidí, i jde do
kostela, tam se zbožně chová, snad i někdy přijme svaté svátosti, ale tak, aby
o tom nikdo nevěděl; ale veřejně Boha uctíti, veřejně a slavně se k Němu
přihlásiti, toho nedokáže. – Ó, nejmilejší, jak převrácené jest toto a podobné
jednání lidí dospělých! Pro své práce pozemské, pro svůj chléb vezdejší, často
pro ničemný mamon zapomínají na Hospodina Boha svého! Jednala tak Rodička Boží?
Jednal tak pěstoun Páně, svatý Josef? Nelze dojista pochybovati o tom, že i oni
musili pracovati; vždyť byli chudobní, žijíce z toho, co si vydělali rukama
svýma; a přece Bohu tak ochotně a tak věrně vždycky sloužili. Ó kéž by všichni
lidé, kteří omlouvají ve věku dospělém svou netečnost k Bohu prací vezdejší,
vždy pamatovati na slova Kristova: „Co platno člověku, byť všechen svět získal,
a na své duši škodu trpěl? Jakou dá člověk výměnu za duši svou?“ (Mat. 16, 26).
Snad vydělá prací, pro kterou zanedbává Boha, statky pozemské, snad roste jeho
jmění tak, že platí za člověka majetného, bohatého; snad si touto prací získá
přízeň a náklonnost svých nesvědomitých představených, tak že má naději na
rychlý postup v úřadu; avšak co mu to jest všecko platné, když trpí ztrátu na
duši své? Přijde jednou doba, kde by se toho všeho rád ochotně vzdal, ano kde
mu bude vše, čeho se ztrátou duše nabyl, velice protivné a odporné; ale bude
snad již pozdě; Spasitel sám řekl: „Jáť musím dělati dílo toho, kterýž mne
poslal, dokudž jest den; přicházíť noc, kdežto žádný nemůže dělati.“ (Jan 9,
4)
Jak často zastihne noc, to jest smrt člověka zapomínajícího pro starosti
světské na Boha právě tu, když se toho nadál nejméně! Co potom? Bohatec ve svatém
evangeliu přemýšlel, jak si zařídí vše ku svému pohodlí nejlépe, jak zboří
stodoly staré a nastaví nových a shromáždí v nich všecky statky své, jak řekne
duši své: „Duše má, máš mnoho zboží složeného na mnohá léta; odpočívej, jez,
pij, hoduj.“ Avšak sotva tento svůj úmysl jen pronesl, ještě ani neprovedl,
zvolal k němu Bůh: „Blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, to pak, cos
připravil, čí bude?“ (Luk. 12, 16–20). A jak se stalo tomuto, tak se stává
mnohým, a tak se může státi každému; proto jak nesmyslno jest oddávati se péči
o věci pozemské tak, že bychom na Boha pro ně zapomínali! A jak pošetilo jest
vymlouvati se: Já nemohu Bohu sloužiti, poněvadž k tomu nemám času! – Uvažujme
dále, jak těžce chybují ti, kdo neslouží Bohu proto, že se za tuto službu stydí.
Jak nesmyslná jest tato výmluva! Za úřad a službu u velikého pána pozemského, u
knížete, krále, císaře, panovníka vůbec nestydí se nikdo, po tom touží všichni,
z toho mají radost; a za službu a úřad panovníka Nejvyššího, Boha měli bychom
se styděti? Jak bychom Jej uráželi, a jak bychom byli ukrutnými sami k sobě.
Pán Ježíš řekl: „Kdo mne vyzná před lidmi, toho i já vyznám před Otcem svým,
kterýž jest v nebesích; kdož by pak zapřel mne před lidmi, zapřímť i já ho před
Otcem svým, kterýž jest v nebesích.“ (Mat. 10, 32). A vyznává Pána Ježíše před
lidmi ten, kdo se za veřejnou službu Bohu stydí? Není nám spíše vyznati, že
takový Pána Ježíše zapírá, a že se musí obávati, že Jej zapře také Pán Ježíš
před Otcem svým nebeským? – Ó proto pamatujte, zejména rodičové křesťanští, na
příklad Rodičky Boží a svatého Josefa! Služte Pánu Bohu s celým srdcem a
upřímně, nedejte se od této služby odvrátiti ani touhou po statcích pozemských,
ani bázní před potupou, nebo posměchem, nýbrž jednejte tak, jak zákon Boží
velí. Jest toho potřebí nejen pro nás, nýbrž i pro naše dítky, poněvadž jim
máte ve všem dávati příklad dobrý. Vidí-li, že jste netečnými k Bohu vy, budou
netečnými také ony, a tak byste nebyli vinni jenom hříchy svými nýbrž i hříchy
cizími, kterých by se dopouštěli ti, na kterých vám nejvíce má záležeti, které
nejvíce milujete a za které budete jednou odpovídati nejvíce.
3.
Pohlédněme ještě jednou na tu společnost, kterou nám připomíná dnešní svaté
evangelium, a pozorujme ještě ty lidi, o kterých praví svatý evangelista, že
přišli do chrámu Páně z vnuknutí Božího. Jest to ctihodný kmet Simeon a nábožná
stařena Anna, o které jest výslovně poznamenáno, že byla již osmdesát čtyři
roky stará a že nevycházela z chrámu, posty a modlitbami sloužíc Bohu dnem i
nocí. – Tito oba lidé jsou příkladem obzvláště lidem věku pokročilého, jak mají
sloužiti Bohu. Že má člověk aspoň v stáří sloužiti Bohu, vtom by již mnozí
souhlasili; avšak někteří zapomínají na Pána Boha i tu. Každý rozumný člověk
uznává, že čím více se blíží stáří a čím více ho přibývá, že také tím více se
blíží hodina smrti a hodina budoucího soudu. Žádný rozumný člověk také netvrdí
a nebude tvrditi, že tato hodina smrti a soudu není důležitá, není hrozná. A
proto již zdravý rozum člověku i dosti lehkomyslnému praví, aby na smrt a na
soud pamatoval aspoň tu, když vidí, že jsou již blízko. A šťastný jest člověk
ten, který proživ mládí i věk dospělý v prostopášnostech, obrací se k Pánu Bohu
aspoň k stáru. Dokazuje, že lituje svého pochybení, a kde jest lítost, tam jest
také odpuštění. Šťastný jest člověk ten, který vidí ve věku pokročilém
dobrodiní a milost Boží, kterou mu dává Bůh, aby aspoň tu napravil, co dříve
pokazil. – Avšak bohužel, jako jsou mnozí lidé netečnými ku Pánu Bohu v mládí a
ve věku dospělém, tak shledáváme i zatvrzelé starce i stařeny, kteří se ani tu
neobracejí k Hospodinu Bohu svému, nýbrž na té nepravé cestě, kterou kráčeli v
mládí a ve věku dospělém, zůstávají zatvrzele dále. Ó jak nesvědomití jsou lidé
ti, kteří nechtějí Bohu obětovati ani konce života svého! Kdo jim dává věk
dlouhý? Jest to dojista Bůh. A pro koho jim ho dává? Jest pravda, že jim a pro
ně, avšak jisto jest, že jim ho dává také pro sebe; nebo Bůh učinil všecky
věci, všecky lidi, všecky anděly hlavně pro sebe. Vysoké stáří jest dojista dobrodiní
Boží, za které má býti Pánu Bohu každý vděčným. Dokazuje-li člověk tento vděk
pohrdáním Boha, netečností k Němu nebo docela hrubými hříchy, jest to nevděk
nesmírný. – Mimo to, nelze popříti, že špatný příklad chladného starce mnohem
zhoubněji působí než špatný příklad lehkomyslného mladíka nebo prudkého muže.
Chyby mládí možno aspoň poněkud omluviti nerozvážností a slabostí; chyby věku
dospělého možno omluviti prudkými vášněmi, které se člověka mnohdy tak
zmocňují, že téměř není možno překonati jich: avšak čím se omluví stařec?
Nezkušeností a vášní? Nikoliv; kdyby mu někdo řekl, že jest nezkušený, nedá si
to líbiti ani sám, a vášeň rozvážným starcem zmítati nemá. Vidíme tudíž, že
lidé věku pokročilého obzvláště mají sloužiti Bohu. Mají touto službou dokázati,
že jsou Bohu vděčni za dlouhý věk, kterého jim popřává, mají touto horlivou
službou dávati dobrý příklad mladším, a mají se poctivou a spravedlivou službou
Bohu připravovati na smrt a na soud, které jich mohou strhnouti každého dne,
ano každé hodiny. Ano vidíme, že, zanedbává-li Boha člověk mladý, jest to
hřích, není to ctnost; zapomíná-li na Boha člověk dospělý, ať jest to z kterékoliv
příčiny, jest to také hřích, a to dojista větší; ale nepamatuje-li na Boha
upřímně pokročilý stařec, nýbrž zůstává-li na zlé cestě, kterou nastoupil z
mládí, i dále, jest to hřích největší. – Tak poznáváme, že nemá žádný člověk v
žádném věku výmluvy, že nemusí sloužiti Bohu. Máme mu sloužiti všichni a
vždycky a to s celým srdcem.
Jednejme
dle toho všichni! Užijme každé příležitosti, která se nám naskýtá, vědouce, že
každá příležitost ku konání dobrého jest vlastně milost Boží, které si máme
všímati a se kterou máme spolupůsobiti. Jsme zde na světě jenom krátkou dobu, a
dobou touto si máme koupiti a koupíme také celou šťastnou nebo nešťastnou
věčnost. Nesmýšlejme nikdo o životě pozemském lehkomyslně, nýbrž přemýšlejme o
něm vážně. Každá minuta, kterou nám dává Bůh, jest drahá, a budeme jednou před
Pánem Bohem odpovídati a počet činiti z každé. Jak mnohý člověk v době smrti
volá a volal: Ó já pošetilec, proč jsem nesloužil lépe Bohu! A jak mnohý hrozně
naříká při soudu soukromém a bude naříkati při soudu veřejném! Proto nedbejme
různých řečí hříšných a lehkomyslných, nýbrž pamatujme na slova Kristova: „Pánu
Bohu svému se klaněti a jemu samému sloužiti budeš!“ Služme Bohu s celým srdcem
a po celý svůj život. Amen.
Zdroj:
P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 69
Zpracoval:
Jakub Albert
