Liturgická
kontrarevoluce (2014)
„Umlčený“ případ P.
Calmela
Cristiana
De Magistris
P. Calmel (1914-1975), dominikánský
řeholník a tomistický teolog velkého významu, vůdce duší, obdivovaný a
vyhledávaný po celé Francii, katolický spisovatel s přesvědčivou logikou a
jednoznačnou jasností, byl charakterizován svým kontrarevolučním jednáním ve
svém kázání, psaní a především svým příkladem na věroučné i liturgické úrovni.
Vzdor tohoto syna sv.
Dominika však dosáhnul heroismu zvláště v jednom bodě – pokud jde o mši svatou.
Katolická Víra se zakládá na mši, protože ve mši je [obsaženo] to, že naše
Vykoupení bylo dokonáno Kristem na Kalvárii a je zachováváno ve svaté Oběti
sloužené den za dnem.
Rok 1969 byl osudovým
rokem liturgické revoluce, dlouze připravované a nakonec autoritou vnucené
lidu, který ji ani nežádal, ani ji nechtěl.
Zrození nové mše nebylo
poklidné. Proti vítězným chvalozpěvům novátorů zde byly hlasy těch, kteří
nechtěli pošlapat minulost – takřka dvou tisíc let – mše, která se datovala
zpět k apoštolské tradici. Tuto opozici udržovali dva kardinálové Kurie
(Ottaviani a Bacci), zůstala však zcela nepovšimnuta.
Datum, kdy nový Ordo Missae nabude účinnosti, byl
stanoven na 30. listopadu [1969], o první adventní neděli, a opozice se neměla konejšit.
Sám Pavel VI. při dvou generálních audiencích (19. a 26. listopadu 1969), intervenoval
a prezentoval nový mešní ritus jako vůli koncilu a jako pomoc křesťanské
zbožnosti.
26. listopadu řekl: „Nový
mešní ritus: to je změna ve ctihodné tradici, která pokračovala po staletí. Je
to něco, co postihuje naše předávané církevní dědictví, u nějž se zdálo, že se
těší výsadě, že je nedotknutelné a ustálené. Zdálo se, že přináší modlitbu
našich předků a našich svatých na naše rty a dává nám útěchu toho, že se cítíme
být věrní naší duchovní minulosti, kterou jsme udržovali při životě, abychom ji
předali příštím generacím. Právě v takovéto chvíli lépe chápeme hodnotu
dějinné tradice a společenství svatých. Tato změna postihne mešní obřady.
Uvědomíme si, možná s jistým pocitem rozmrzelosti, že obřady u oltáře se
již neprovádějí s týmiž slovy a gesty, na něž jsme byli zvyklí – možná tak
zvyklí, že si jich již ani nevšímáme. Tato změna se také dotýká věřících. Je
zamýšlena tak, aby zaujala každého z přítomných, vytrhla jej ze svých
obvyklých osobních modliteb či jejich obvyklé strnulosti...“. A dále řekl, že
je nutné pochopit pozitivní smysl reforem a ze mše učinit „školu duchovní hloubky a pokojnou, ale náročnou školu křesťanské
teologie.“
„Učiníme dobře – řekl při
stejné audienci – když vezmeme v potaz pohnutky pro tuto závažnou změnu. První je poslušnost vůči
koncilu. Tato poslušnost pak s sebou nese poslušnost k biskupům, kteří
vykládají koncilní předpisy a uvádějí je do praxe...“ K potlačení opozice vůči
papeži nezůstalo nic, než argument autority. A právě na tomto argumentu se celá
hra liturgické revoluce hrála.
P. Calmel, který byl díky
svým článkům pilným spolupracovníkem časopisu Itinéraires, již tématu poslušnosti, která se po koncilu stala
hlavním argumentem novátorů, čelil. Tvrdil však, že právě kvůli ctnosti
poslušnosti je nutné odmítat každý kompromis s liturgickou revolucí:
„Nemáme zde co do činění se zapříčiněním schizmatu, ale se zachováním tradice.“
S aristotelskou logikou poznamenal: „Neomylnost papeže je omezená, proto
je i naše poslušnost omezená,“ čímž ukazoval princip podřízení poslušnosti vůči
pravdě, autoritě, tradici. Dějiny Církve znají případy světců, jež odporovali
autoritám papežů, kteří světci nebyli. Vzpomínáme si na sv. Atanáše, který byl
exkomunikován papežem Libériem a sv. Tomáše Becketa suspendovaného papežem
Alexandrem III. A především myslíme na sv. Johanku z Arku.
27.
listopadu 1969, tři dny před osudným dnem, kdy Novus Ordo Missae vstoupil
v účinnost, vyjádřil P. Calmel skrze deklaraci výjimečné důležitosti,
zveřejněnou v časopise Itinéraires,
své odmítnutí. První a poslední, pokud víme, které bylo tak jasné a nanejvýš
chvályhodné.
Držím se tradiční mše,
té, která byla kodifikována sv. Piem V. v XVI. století, v souladu se
staletími starou zvyklostí, nikoliv uměle vytvořena. Proto odmítám Ordo missae
Pavla VI.
Proč? Protože ve
skutečnosti tento Ordo Missae
neexistuje. To, co existuje, je všeobecná a trvalá liturgická revoluce, kterou
dovoluje nebo chce panující papež, a která si na čtvrt hodiny nasazuje masku Ordo Missae z 3. dubna 1969. Je právem každého kněze odmítnout nosit
masku této liturgické revoluce. A já považuji za svou povinnost jakožto kněze
odmítnout celebrovat tuto mši v dvojznačném ritu.
Jestliže přijmeme tento
nový ritus, který podporuje záměnu katolické mše a protestantské večeře – jak
to potvrzují dva kardinálové (Bacci a Ottaviani) a jak to demonstruje solidní
teologický rozbor – pak bez prodlení přejdeme k zaměnitelné mši (jak to
navíc uznal jeden protestantský pastor) až ke mši, která je zcela heretická a
tudíž není ničím. Tato revoluční reforma iniciovaná papežem a poté jím
rozšířená do národních církví, vede do pekla. Jak můžeme přijmout, abychom se
toho stali spoluviníky?
Zeptáte se mě: Uvažoval
jste nad tím, čemu se vystavíte tím, že se budete za každou cenu držet mše
všech časů? Jistě. Riskuji, takříkajíc to, že setrvám na cestě věrnosti ke
svému kněžství, čímž prokážu Veleknězi, Který je naším nejvyšším Soudcem,
pokorné svědectví svého úřadu kněze. Riskuji také, že budu schopen ukonejšit
věřící, kteří ztratili svou cestu, ty, kteří jsou v pokušení skepticismu
či zoufalství. Ve skutečnosti každý kněz, který zůstává věrný mešnímu ritu,
který byl kodifikován sv. Piem V., velkým dominikánským papežem protireformace,
dovoluje věřícím účastnit se na svaté Oběti bez
jakékoliv možné dvojznačnosti, aby obdrželi bez rizika, že budou podvedeni, vtělené a obětované Slovo Boží,
podané jako skutečně přítomné pod posvátnými způsobami. Naopak, kněz, který se
přizpůsobí novému ritu poskládanému Pavlem VI. z různých kousků, spolupracuje ze své strany na tom, že
postupně zavádí falešnou mši, kde již Kristova Přítomnost nebude věrohodná, ale
bude proměněna na prázdnou připomínku. Oběť Kříže pak nebude ničím jiným, než
náboženským pokrmem, kde člověk pojídá kousek chleba a vypije trochu vína, nic
jiného – přesně jako protestanti. Nesvolí-li se ke spolupráci na tomto
revolučním zavedení dvojznačné mše, směřující ke zničení mše, k jakému
světskému neštěstí, k jakým potížím na tomto světě to povede ty, jež
zůstanou věrní tradiční mši? To ví Bůh – proto Jeho milost postačuje. Ve
skutečnosti milost Ježíšova Srdce přicházející k nám ze svaté Oběti a ze
svátostí, vždy dostačuje. Proto nám Pán tak klidně říká: „Kdo nenávidí svůj
život na tomto světě, zachová jej pro život věčný.“
Bez váhání uznávám
autoritu Svatého Otce. Tvrdím však, že každý papež při uplatňování své autority
může tuto autoritu zneužít. Zastávám názor, že papež Pavel VI. výjimečně
závažným způsobem zneužil autoritu, když vytvořil nový mešní ritus [postavený] na
definici mše, která přestala být katolická. „Mše je“ – napsal ve svém Ordo Missae – „shromážděním Božího lidu
za předsednictví kněze k slavení památky Páně.“ Tato záludná definice a priori vynechává to, co činí mši
katolickou, která nikdy není, ani nikdy nebude zredukována na protestantskou
večeři. Je tomu tak proto, že katolická mše nepojednává o jakékoliv připomínce;
připomínka je takové povahy, že skutečně obsahuje oběť kříže, protože Tělo a
Krev Krista jsou skutečně přítomny kvůli dvojí konsekraci. Zatímco se to zdá
tak jasné v ritu, který byl kodifikován sv. Piem V., aby nikdo nemohl
být oklamán, v tom ritu, který byl uměle vytvořen Pavlem VI., to zůstává
nestálé a dvojznačné. Podobně v katolické mši kněz nevykonává jakékoliv
předsednictví – je označen znamením Božského druhu, které jej uvádí do
věčnosti, on je služebníkem Krista, který prostřednictvím něj celebruje mši. Je
zcela odlišnou věcí přirovnávat jej k jakémukoliv pastorovi, kterého
věřící pověřili, aby jejich shromáždění udržoval v dobrém pořádku. Nu,
zatímco je toto zcela očividné v mešním ritu předepsaném sv. Piem V., je
to skryté, ne-li zcela odstraněné, v novém ritu.
Prostá poctivost, ale
nesrovnatelně více kněžská čest, mi proto nedovoluje mít tu drzost obchodovat
s katolickou mší obdrženou v den svého svěcení. Protože se zde jedná
o to být loajální a přede vším o věc Božské závažnosti, neexistuje na světě
žádná autorita, dokonce ani papežská, která mě může zastavit. Na druhou stranu,
prvním důkazem věrnosti a lásky, který musí kněz dát Bohu a lidem, je ten
důkaz, že stráží nedotčený neskonale vzácný poklad, který mu byl svěřen, když
na něj biskup vložil své ruce. Především na základě tohoto důkazu věrnosti a
lásky budu souzen nejvyšším Soudcem. Věřím, že Panna Maria, Matka Velekněze, mi
získá milost zůstat věrný k smrti vůči katolické mši, pravé a bez dvojznačnosti. Tuus
sum ego, salvum me fac (Jsem cele Tvůj, spas mě).“
Tváří tvář textu takovéto
důležitosti, a poté, co zaujal postoj, který je tak kategorický, všichni
přátelé a stoupenci P. Calmela se chvěli a očekávali nejtvrdší sankce
z Říma. Všichni kromě něj, syna sv. Dominika, který dále opakoval: „Řím
neudělá nic, neudělá nic...“ A Řím skutečně neučinil nic. Sankce nepřišly. Řím
zůstal zticha před tímto dominikánským mnichem, který se nebál ničeho, kromě
nejvyššího Soudce, Jemuž měl skládat účet ze svého kněžství.
Jiní kněží pak měli díky
deklaraci P. Calmela odvahu veřejně vystoupit a vzdorovat zneužitím moci
nespravedlivého a protiprávního zákona. Proti těm, kteří doporučovali slepou
poslušnost vůči autoritám, ukázal povinnost vzpoury. „Celé jednání sv. Johanky
z Arku ukazovalo, že smýšlela takto: Určitě
je to Bůh, kdo to dovoluje; co ale Bůh chce, alespoň zatímco mi zůstává armáda,
je křesťanská spravedlnost a to, abych bojovala dobrou bitvu. Pak byla
upálena...
Vzdát se milosti Boží
neznamená nic nedělat. Místo toho to znamená činit vše, co je v našich
silách, a při tom zůstávat v lásce... Ten, kdo nikdy nepřemýšlel nad
spravedlivými vzpourami v historii, jakými jsou válka Makabejských, tažení
do boje sv. Johanky z Arku, výpravy
Juana de Austria, povstání v Budapešti; tomu, kdo nemá sympatie se
vznešenými vzpourami historie... tomu odepírám právo hovořit o křesťanském
odevzdání se...odevzdání se nespočívá v tom, že se řekne: Bůh si nepřeje křížové výpravy, ať si Mauři
svobodně postupují. To je hlas lenosti.“
Nemůžeme si nadpřirozené
odevzdání plést s otrockou poslušností. „Dilema, které se před každým
prostírá – poukazuje P. Calmel – není v tom, vybrat si mezi poslušností a
vírou, ale mezi poslušností víry a spoluprací na ničení víry.“ My všichni jsme
zváni činit „v rámci omezení, které před nás revoluce klade, maximum možného,
abychom žili tradici s rozumem a vroucností. Bděte a modlete se.“
P. Calmel dokonale
chápal, že druhem násilí páchaného v „pokoncilní církvi“ je zneužití autority
vykonávané tak, že se požaduje bezpodmínečná poslušnost, jíž se klérus a mnoho
laiků podrobí bez pokusu o jakoukoliv formu odporu. „Tato absence reakce – řekl
Louis Salleron – se mi zdá být tragická, protože Bůh nespasí křesťany bez nich
samotných, ani Svou Církev bez Ní.“
„Modernismus nutí své
oběti pochodovat pod vlajkou poslušnosti – píše P. Calmel – a jakoukoliv kritiku
reforem podezřívá z pýchy, ve jménu úcty, kterou je člověk dlužen papeži,
ve jménu misijního zápalu křesťanské lásky a jednoty.“ „Aby přiměli člověka ze
strachu mlčet,“ napsal kardinál Wysziński 5. října 1954. Pod záminkou ctnosti
poslušnosti bylo nutné ochromit nebo znecitlivět svatý katolický odpor až tak,
že ten, kdo poslouchá věčnou tradici, je obviněn z neposlušnosti.. „Ale
existují okolnosti – jak poukázal profesor G. Chabot – za nichž je neposlušnost
k zneužívající autoritě nejen legitimní, ale spíše povinná. Za takových
okolností je ctností neposlouchat.“
Když řekli sv. Atanášovi:
„Máte proti sobě všechny biskupy,“ odpověděl: „To ukazuje, že jsou všichni
proti Církvi.“ „Katolíci věrní Tradici, i když jsou zredukováni na hrstku lidí,
jsou pravou Církví Ježíše Krista.“
Pokud jde o problém
poslušnosti v liturgických záležitostech, řekl P. Calmel: „Pochybnost
nových obřadů spočívá ve skutečnosti, že jsou dvojznačné – a tak nevyjadřují
explicitním způsobem intenci Krista a Církve. Důkazem vlastně je, že je
s klidným svědomím používají také heretici, přičemž odmítají a vždy
odmítali misál sv. Pia V.“ „Je nutné být buď hloupý nebo bojácný (nebo oboje
zároveň), aby se člověk ve svědomí považoval vázán liturgickými zákony, které
se mění častěji než dámská móda a které jsou ještě víc nejisté.“
V roce 1974 na
přednášce řekl: „Mše patří Církvi. Nová mše patří pouze modernismu. Držím se
mše, která je katolická, tradiční, gregoriánská, protože nepatří modernismu...
Modernismus je virus. Je nakažlivý a člověk před ním musí prchnout. Svědectví je
úplné. Vydám-li svědectví o katolické mši, je nutné, abych se zdržel slavení
jakékoliv jiné mše. Je to jako kadidlo zapálené před modlami: buď jediné zrnko,
nebo nic. Proto nic.“
Navzdory otevřenému
odporu P. Calmela proti liturgickým novotám, nepřišel z Říma nikdy žádný
postih. Logika otce dominikána je příliš přesvědčivá, jeho nauka je pravověrná,
jeho láska k Církvi a k stálé tradici příliš upřímná, aby byl
napadán. Nikdo proti němu nic nepodniknul, protože to nebylo možné. Pak tento případ
zahalili do konspiračního ticha do té míry, že P. Calmel – částečně známý
francouzskému světu tradice – je takřka neznámý zbytku katolického světa.
V roce 1975 P.
Calmel předčasně zemřel a korunoval své přání po věrnosti a odporu. Ve své
deklaraci z roku 1969 prosil Nejsvětější Pannu Marii, aby mohl „zůstat
k smrti věrný katolické mši, pravé a
bez dvojznačností.“ Matka Boží poskytla toto přání tomuto milovanému synu,
který zemřel, aniž by kdy celebroval novou mši, aby zůstal věrný nejvyššímu
Soudci, Jemuž měl skládat účet ze svého kněžství.
Zdroj: conciliovaticanosecondo
Překlad: D. Grof
