František
v Turecku – ve stopách Benedikta XVI. (2014)
Marian
T. Horvatová, Ph.D.
12. prosince 2014
Má přítelkyně Jana byla
šokována papežovou návštěvou Turecka na konci listopadu 2014. „Stěží mohu
uvěřit, že se modlil s muslimy v Modré mešitě. Pak pokračoval
s takzvaným pravoslavným patriarchou, kdy jej objal a požádal o požehnání.
Zdá se, že tato cesta opravdu nemá jiný účel než činit ekumenická gesta
s muslimy a schizmatiky.“
„Jak lze chápat tyto
novoty?,“ uzavřela. „Kéž bychom měli zpět svého konzervativnějšího papeže
Benedikta.“
Obávám se, že dobrá
přítelkyně Jana je ve svém posledním komentáři mimo. Františkovy činy
v Turecku nejsou novotami; jsou znovu opakovanými scénami, které činil
Benedikt XVI. a Jan Pavel II. František prostě jen jde ve stopách svých
předchůdců, třebaže s větší extravagancí a smělostí.
Krátce prozkoumejme
několik z těchto šokujících případů, které Jana zmínila.
Modlitba
s muslimy
Druhý den své cesty František
jel do Konstantinopole, aby navštívil Modrou mešitu, která se datuje zpět do
17. století. Papež, doprovázen velkým muftím a dvěma ímámy, si zul své boty,
vkročil do mešity a naslouchal, jak muftí podává vysvětlení k instrukcím
z veršů koránu o Bohu, který „je Bohem lásky a spravedlnosti“.
„V tom se shodujeme,“ odpověděl
František. Později to nazval nádherným momentem dialogu.
František
v roce 2014 napodobuje modlitbu Benedikta XVI. v Modré mešitě
v roce 2006
Pak se obrátil
k východu k Mekce, sklopil hlavu, zavřel oči, sepjal ruce a setrval
dvě minuty v hluboké uctivé modlitbě po boku velkého muftího
Konstantinopole Rahmi Jarana. Jak lze vidět na fotce, František se modlil ke
stejnému bohu jako muslimové.
Po modlitbě měl
František žádost
na Rahmiho Jarana: „Také vás chci požádat, abyste se za mě modlil.“
Ano, vskutku, je to vše
velmi šokující.
Jana se však mýlí, když
si myslí, že se takové věci za údajně konzervativního papeže Ratzingera nikdy
nestaly. Jak média rychle upozornila, Františkova modlitba zrcadlila modlitbu
Benedikta XVI. Novinkou byla Františkova bezostyšná, nestydatá žádost o
modlitbu.
Ve skutečnosti učinil
Benedikt XVI. před osmi lety naprosto
stejnou věc při své návštěvě Turecka 30. listopadu 2006. Tehdy dal příklad,
který František napodobil.
Než Benedikt vešel do
Modré mešity, zul si boty, aby neurazil muslimskou citlivost, byl od mustafy
poučen, jak se modlit, pak se obrátil k Mekce a tiše se modlil
s muslimy.
Brzy po Františkově
modlitbě v mešitě vatikánský tiskový mluvčí P. Federico Lombardi řekl
novinářům: „Byl to nádherný moment mezináboženského dialogu a je to přesně
totéž, co se událo v roce 2006 s papežem Benediktem. Bylo to přesně
totéž.“
Ráda bych zde učinila
vsuvku, že prvním papežem, který navštívil mešitu, byl Jan Pavel II. Při své
druhé cestě na Blízký východ v roce 2001 papež Jan Pavel II. vstoupil do
mešity v Damašku. Před vstupem si zul boty a nazul si dle muslimského
zvyku bílé trepky. Pak před svatyní sv. Jana Křtitele setrval v tiché modlitbě.
Vytvořil se precedens.
Je to další smutný
fakt, ale není nic nového na Františkově modlitbě v Modré mešitě – prostě
jen následoval oficiální hermeneutiku roztržky ustavenou jeho dvěma předchůdci.
Doporučuji, abyste si zde
přečetli hlavní podněty, jež koncilní papeži zadali k naprosté změně tváře
katolické Církve.
Setkání
se schizmatiky
Viděli jsme tolik obrázků
pokoncilních papežů, jak se objímají se schizmatickými patriarchy, že je to jen
stěží nějaká novinka.
Skutečně historicky
nové objetí proběhlo v roce 1964, když se Pavel VI. a patriarcha
Athenagoras z Konstantinopole setkali v Olivové zahradě. Jak
poznamenává Atila Guimaraes: „Nic podobného se od schizmatu v 11. století
nestalo!“ (Animus Delendi II, str. 31)
Wojtyla během svého
dlouhého pontifikátu následoval tuto cestu a objímal se se schizmatiky při
každé příležitosti. V roce 1999 navštívil Rumunsko a sevřel v náručí
patriarchu Teoktista, účastnil se schizmatické bohoslužby a později podepsal
společné prohlášení s výzvou za mír. Téhož roku objal patriarchu
Konstantinopole a navštívil tam schizmatickou liturgii. V roce 2001 jel do
Řecka, aby se objal se schizmatickým Christodoulosem a veřejně se omluvil za
údajné „urážky“ katolické Církve vůči schizmatikům. Pak v Bulharsku objal
jejich schizmatického patriarchu. Seznam pokračuje dál a dál.
Benedikt
a František pózují s Bartolomějem v Konstantinopoli po
mezináboženských obřadech
Údajně konzervativní
Benedikt XVI. podobně objímal a líbal schizmatické vůdce při každé
příležitosti, kdy je potkal. V Konstantinopoli Benedikt objal téhož
Bartoloměje a vykonal s ním slavnostní společný modlitební obřad
v tomtéž schizmatickém kostele sv. Jiří. Pak se další den účastnil
schizmatické liturgie. Poté Ratzinger a Bartoloměj podepsali společnou
deklaraci k vybudování „křesťanské jednoty“ a společné práci „za obecné
dobro lidstva“.
Při slavnostním
zahájení roku sv. Pavla v roce 2008 nalézáme Benedikta, jak slaví svátek
apoštolů Petra a Pavla spolu s Bartolomějem ve Vatikánu.
Vezmou-li se
v potaz tyto dřívější události, stěží bylo novinkou, když při Františkově
návštěvě Turecka objal Bartoloměje, sloužil po jeho boku schizmatickou
bohoslužbu v chrámu sv. Jiří a podepsal další společné prohlášení naléhavě
požadující mír.
Ale František, který
rád šokuje a plní titulní stránky novin, musel zjevně udělat něco víc. Na konci
společného modlitebního obřadu v sobotu večer se tedy sklonil před
Bartolomějem a řekl, že jej chce požádat o laskavost: „Abyste požehnal mně a
římské Církvi.“ Patriarcha mu vyhověl a políbil Františkovu skloněnou hlavu.
Tato ostudná ukázka
úcty k schizmatickému vůdci a směšný způsob, jakým jej Bergoglio vykonal,
byly jedinými novotami na papežově setkání se schizmatikem.
Uzavřu to tím, že
řeknu, že ačkoliv se má přítelkyně Jana mýlila, pokud jde o její nostalgii
k Benediktovi, měla pravdu v několika svých hodnoceních. Opravdu se
zdálo, že neexistuje žádný jiný důvod pro tuto cestu, než poťouchlé předvádění
ekumenických a mezináboženských gest.
Františkova
novota: sklání se před schizmatickým patriarchou a žádá jej o požehnání
František byl
inovativní ve svých extravagantních gestech, která byla zamýšlena tak, aby na
něj přitáhla pozornost při událostech, které se staly všední věcí.
V těchto mezináboženských obřadech a ekumenických objetích se schizmatiky
nacházíme implicitní herezi všeobecné spásy hlásanou všemi koncilními papeži.
Tyto akty odporují
stálé nauce katolické Církve před Druhým vatikánským koncilem, jak si má
přítelkyně Jana může přečíst na mnoha místech na stránkách Tradition in Action.
Tváří v tvář
takové herezi – nejen extravagantního Františka, ale také jeho předchůdců Pavla VI.,
Jana Pavla II. a Benedikta XVI. – nemohou věrní katolíci jen zůstat němí. Ani
nemohou následovat pyšnou cestu sedesvakantismu.
Postoj, který katolíci
mohou a musí zaujmout, je postojem odporu „proti naukám Druhého vatikánského
koncilu a pokoncilních papežů, které jsou objektivně v rozporu
s předešlým řádným a mimořádným papežským Magisteriem“. (Citát je
z prohlášení We
Resist You to the Face, Los Angeles, TIA, 2000)
Doporučuji mé
přítelkyni Janě, aby si toto čím dál příhodnější prohlášení přečetla. Je
adresováno Janu Pavlu II., ale zaměnitelně se vztahuje i na papeže Ratzingera a
Bergoglia.
Zdroj:
Tradition In Action
Překlad:
D. Grof