Svatý Lukáš příklad, jak máme pro Boha pracovati
(1903)
Neděle třetí
adventní
Spravte
cestu Páně. (Jan 1, 23)
Ačkoliv
důmysl lidský vymýšlí čím dále tím dokonalejší různé stroje, a tak hledí vždy
lépe skrytých sil v přírodě užíti ku svému pohodlí, přece jenom třeba uznati,
že lidé dosud mnoho, velmi mnoho pracují. Jsou ovšem lidé, kteří ve své
lehkomyslnosti tráví dny v zahálce a stávají se obtíží svých spolubratři; avšak
lidí takových jest přece poměrně jen málo, a mnohem více jest těch, kteří se
dřou od rána do večera, kteří pracují tak, že již více pracovati ani nemohou.
Jisto jest, že délky života lidského čím dále tím více ubývá, a že, pokolení
lidské čím dále tím více slábne; jisto také jest, že na tomto neblahém zjevu a
na této nepopiratelné pravdě mnoho vinen jest nynější způsob života,
náruživosti, vášně a požitky, jichž dříve lidé ani neznali: ale toho také nelze
popříti, že mnozí z těch lidí, kteří předčasně hynou a umírají, vyčerpali své
síly a podkopali svůj život těžkou, namáhavou prací. Pracuje se celkem mnoho, a
pracuje se čím dále tím více. Dojista že i my dosti pracujeme a s výsledkem
svých prací nezřídka nespokojeni jsme. Ale jak málo při této veliké práci lidé
vůbec a my snad zvlášť pamatují na Toho, na Něhož mají pamatovati nejvíce!
Svatý apoštol Pavel ve dnešní epištole napomíná, abychom ve své radosti, ve
svých potřebách, ve svých prosbách a ve své veškeré práci pamatovali na Boha.
Ano, člověk jest samým Bohem určen ku práci, ale člověk není mrtvý, nerozumný
stroj. Člověk má rozum, stvořen jest pro Boha, proto má pracovati také pro
Boha. Práce jest ta cesta, která ho má vésti k cíli, k Bohu. A kdo na cestě
nemyslí na svůj cíl, kam má přijíti, jak by tam mohl přijíti? Kdo jde jen na
zdař Bůh, bez určitého cíle, ten nemůže přijíti k cíli vytknutému.
Spravme
tudíž cestu svou, opravme veškerou práci svou, abychom pracovali nejen pro
sebe, nýbrž pro Boha. Příkladem nám bude třetí evangelista Páně svatý Lukáš.
Promluvím tudíž, o svatém Lukáši, příkladu, jak máme pro Boha pracovati.
1. Třetím ze
svatých evangelistů jest svatý Lukáš. Odznakem tohoto evangelisty jest býk,
obyčejné obětní zvíře. Jest mu přidělen tento odznak z té příčiny, že počíná
své vypravování o knězi Zachariášovi, jak obětoval, a jak mu andělem zvěstováno
bylo, že manželka jeho Alžběta bude míti syna.
Rodem
pocházel evangelista tento z Antiochie syrské, náboženstvím byl pohan, a povoláním
svým lékař. Svatý Pavel o něm zřejmě píše ke Kolosským: „Pozdravuje vás Lukáš,
lékař nejmilejší.“ (4, 14). Mimo to mnozí staří spisovatelé o něm připomínají,
že byl také malíř, a po světě se ukazují mnohé obrazy, o kterýchž pověsti
tvrdí, že pocházejí od svatého Lukáše. Byť snad o některých pověst tato nebyla
náležitě odůvodněná, přece nelze tvrditi, že by udání, že svatý Lukáš byl
malířem, a že některé z připomenutých obrazů jsou skutečně od něho, bylo
nesprávné.
Od svatého
Lukáše nemáme jenom evangelium, nýbrž máme od něho také jinou knihu písma
svatého, totiž Skutky apoštolské. Jako ve svatém evangeliu vypisuje, život,
učení a skutky Kristovy, tak ve Skutcích apoštolských, jak jméno samo
naznačuje, vypisuje život a skutky svatých apoštolů, zejména v prvé části
svatého Petra, ve druhé svatého Pavla. Uvážíme-li, že právě ve Skutcích
apoštolských svatý Lukáš tak podrobně popisuje cestu na moři, již konal se
svatým Pavlem, jakož i jednotlivé části lodi a práci lodníků, třeba říci, že mu
ani toto umění nebylo neznámo.
Máme tudíž
ve svatém Lukáši vzdělaného pohana, který dovedl vzletně řecký psáti, znal vědy
lékařské, pokud to tehdáž bylo možno, byl dobře vycvičen v umění malířském, a
nebyly mu neznámé práce na lodi a zřízení lodí. Byl tedy obeznámen ve všem, což
patrno z jeho spisů.
A tento
vysoce vzdělaný pohan stal se křesťanem. Pohanství se mu zprotivilo, mysl jeho
neuspokojilo. Avšak poněvadž sám kromě pohanství neznal nic jiného než
židovství, připravoval se, aby se stal židem, čili byl tak zvaným proselytou.
Avšak když svatý Pavel a Barnabáš kázali po celý rok učení Kristovo v
Antiochii, získali tam učedníků mnoho, tak že učedníci Páně v Antiochii se
nejdříve nazývali křesťané (Sk. ap. 11, 26). V tomto zástupu velikém byl také
svatý Lukáš. Že se stal křesťanem hlavně přičiněním svatého Pavla, patrno z
toho, že jej sv. Jeroným nazývá Pavlovým duchovním synem.
Časté
churavění svatého Pavla a také nějaká nemoc těžší, zavdaly příčinu, že svatý
Lukáš přilnul ku svatému Pavlu úplně a neopouštěl ho téměř nikdy. Sešel se s
ním na druhé missionářské cestě v Troadě, pak jej provázel do Evropy, načež
zůstal ve městě Filipech, aby tuto církev nebo diecési spravoval, a po šesti
letech, roku 58, vrátil se opět do Troady, kdež se připojil ku svatému Pavlu
zase. Od té doby pak se neodloučil od svatého Pavla až do jeho smrti nikdy
více. Tak byl stálým průvodčím jeho na všech dalších cestách apoštolských,
snášel s ním všecky útrapy, svízele a nebezpečenství, nemaje nic za obtížné,
nýbrž raduje se z toho, že jest takové práce namáhavé a jiným odporné hoden. Za
to jej svatý Pavel chválí, nazývaje jej svým pomocníkem, lékařem nejmilejším a
bratrem, který má chválu v evangeliu po všech církvích (2. Kor. 8, 18).
Když byl
svatý Pavel dva roky vězněn v městě Cesareji, byl svatý Lukáš s ním, když pak
plul do Říma, ješto se odvolal k soudu císařovu (Sk. ap. 25, 10), doprovázel ho
na této cestě, v Římě s ním pak pobyl po celou dobu dvouletého vězení. Když byl
apoštol národů propuštěn z vězení, provázel ho bezpochyby také svatý Lukáš,
neboť když byl po druhé v Římě uvězněn, jest s ním svatý Lukáš opět, jak patrno
z druhého listu k Timotheovi, kde svatý Pavel píše, že ho všichni opustili a že
s ním jest Lukáš samotný (4, 11).
Po smrti
svatého Pavla kázal svatý Lukáš v městech v Itálii, v Macedonii, v Řecku, v
Malé Asii, ano až v Egyptě. Dle zbožného podání zemřel v stáří asi osmdesáti
let, an byl od pohanů pověšen na stromě olivovém. Církev svatá o něm v modlitbě
vyznává, že nosil bez ustání na těle svém mrtvení kříže, a svatí Otcové
dokazují, že zachoval panictví věrně až do smrti neporušené.
2. Tak jsem
v krátkosti naznačil život svatého Lukáše evangelisty, a nyní nahlédněme do
jeho života, jak se máme od něho učiti pracovati. Nelze popříti, že svatý Lukáš
nejen mnoho trpěl, nýbrž také mnoho, přemnoho pracoval. Pracoval pak tak, že
použil všech schopností Bohem mu svěřených a to za tím účelem, aby oslavil Boha
a lidi k Bohu přivedl. Již ta různá umění a vědy, kterými vynikal, dokazují, že
byl pracovníkem neúnavným, kterému nebyla žádná práce nemilá, žádná obtížná.
Jak krásný
dává příklad lékařům, že i oni mohou a mají býti učedníky Ježíše Krista! Jak
mocně jich povzbuzuje, aby nehleděli jenom na zdraví tělesné svých svěřenců,
nýbrž aby pracovali ku spáse jejich duší. Nyní bohužel mnozí lékaři nevěří
téměř ničemu; poněvadž duši nevidí, nechtějí věřiti, že člověk jakou má, ale
mají člověka jen za dokonalejší zvíře, a bohužel tak s ním také zacházejí.
Nejsou ovšem lékaři takoví všichni, nýbrž jsou i mezi lékaři mužově správní,
věřící, kteří neplují s proudem časovým, nýbrž pevně se drží pravé víry, ale
takových jest málo. A jsou lidé, kteří se domnívají, že lékařství již samo vede
k nevěře; ale hrozně se mýlí, jak vidí ze života svatého Lukáše nejlépe.
Svatý Lukáš
byl dále umělcem, malířem. A jako mnozí lékaři od víry odpadají, tak jest také
s mnohými malíři, ba ti postupují ještě dále, an svými často velice necudnými
obrazy jsou příčinou hříchů mnohých. Jako se mnozí lidé domnívají, že lékař
nemůže býti ani věřícím křesťanem, tak mají mnozí za to, že žádný obraz nemůže
ani býti krásným, jestli na něm není hodně nahoty. Svatý Lukáš dokazuje opak
toho. Jako co učený lékař hleděl všude na Boha a na Jeho milého Syna Ježíše
Krista, tak činil také jako umělec, malíř.
Týž
evangelista Páně konal dále také mnohé práce hmotné rukama svýma, zejména na
příklad na lodích; a jako obětoval Bohu práce duševní, tak Mu obětoval také
tyto práce tělesné. Sloužil i těmi svým bližním, na příklad svatému Pavlu, a to
proto, že byl svatý Pavel apoštolem Páně, čili sloužil i svatému Pavlu pro
Boha.
Jak krásně
nás tím vším učí, jak máme i my uspořádati práce své! Máme tedy pracovati
pilně, ale ne jen pro sebe, ne pro tento svět, ne pro časný zisk, nýbrž máme
pracovati proto, aby z práce naší vzešla sláva Boží a pokud možno také naše a
našeho bližního spasení. Kdo tak pracuje, ten může býti jist, že si prací svou
opravdu připravuje nebo spravuje cestu do království nebeského, a že se mu této
odměny v nebesích jednou dostane opravdu.
Avšak
všimněme si ještě jedné důležité okolnosti práce svatého Lukáše. Svatý Lukáš
pracuje většinou ve spojení se svatým Pavlem. Nehledí tedy jenom na Boha, nýbrž
hledí také na svatého apoštola, čili hledí také na duchovní, Kristem Pánem
ustanovenou vrchnost. A tak musíme činiti také my. Při práci své nesmíme
hleděti jen na přikázání Boží, nýbrž také na přikázání církevní. Jak jest
potřebí mnohé katolické křesťany na tuto povinnost často upozorňovati zejména v
příčině svěcení dnů svátečních! Bůh přikázal světiti neděli odpočíváním od
práce služebné, církev svatá mocí jí od Krista Pána danou ustanovila rozličné
dny sváteční, které máme světiti jako neděli. Avšak bohužel mnozí katoličtí
křesťané jak znesvěcují neděli prací služebnou zbytečně, tak také činí se dny
svátečními. Nejsou poslušni ani Boha ani církve a tak se stávají vinnými
mnohými hříchy, zabraňujíce právě těmito hříchy Kristu Pánu přístup do svých
srdcí, nebo vypuzujíce Ho z těchto srdcí, jestli v nich svou milostí přebýval.
Nenásledujme tohoto příkladu špatného, nýbrž následujme příkladu svatého
evangelisty Lukáše, učme se od něho pracovati pro Boha, zachovávajíce při práci
jak přikázání Boží, tak i církevní.
Ano
pamatujme při své veškeré práci na Otce svého nebeského, dle Jeho vůle práce
své pořádejme vždycky; užijme zejména, všech svých schopností, abychom Ho dobře
poznali, neboť bez poznání Boha všecky naše práce, kdybychom jimi vyzískali
statků pozemských sebe více, a kdybychom se jimi proslavili tak, že by na nás
svět snad nikdy nezapomínal, nic by nám neprospěly. Kristus Pán řekl: „Tenť
jest život věčný, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal,
Ježíše Krista.“ (Jan 27, 3). Tahle slova platí pro každého člověka bez rozdílu,
ať jest učený nebo neučený, vznešený nebo prostý, chudý nebo bohatý. Kdo nezná
Ježíše Krista, života věčného nedosáhne. Musí tudíž práce naše směřovati
především k tomu, abychom poznali Boha. Dále konejme každý povinnosti svého
stavu, a to tak, jak víme a jak můžeme nejlépe. I to jest zákon Boží, neboť
všecky a jednotlivé stavy ve společnosti lidské jsou vlastně od Boha, a proto
také Bůh chce, aby každý konal povinnosti své pokud možno nejlépe. Pamatujme
konečně při pracích svých na přikázání církevní, abychom ani těch prací svou
nepřestupovali, nýbrž i přikázaní církevní, jak sluší a patří, svědomitě
zachovávali. Když tak budeme činiti, pak budou práce naše vlastně Bohu milé
modlitby, Bůh jim bude hojně žehnati, a my se jimi budeme bráti cestou, která
vede opravdu do života věčného. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 40
Zpracoval: Jakub
Albert
