Komentář Eleison CCCLXXXVII – Nutná rozlišení (2014)
(387)
13. prosince
2014
NUTNÁ ROZLIŠENÍ
Princip
toho, že rakovina jater mě zabije bez toho, že bych nutně měl rakovinu plic
(srovnej KE
z 29. listopadu) je nepříjemný, protože znamená, že možná potřebuji
rozlišovat namísto toho, abych si liboval v paušálních odsouzeních. Rozlišení
jsou však rozumná a odpovídají realitě. Abych tedy v dnešním všeobecném
zmatení zůstal v kontaktu s realitou, jsou chvíle, kdy potřebuji
rozlišovat, že směs dobra a zla bude špatná jako celek, neznamená to
však, že její dobré části jsou jako části špatné, o nic víc než, že
dobrota dobrých částí znamená, že celek je dobrý.
Vezměte si
například Novus Ordo mši. Nový ritus jako celek tak zeslabuje vyjádření
základních katolických pravd (reálná Přítomnost, Oběť, svátostné kněžství
atd.), že je jako celek tak špatný, že by jej žádný kněz neměl používat, a ani
jej žádný katolík navštěvovat. To ale neznamená, že ta část mše, která
je svátostnou formou proměňování chleba a vína, je špatná nebo neplatná. „Toto
je moje Tělo“ je jistě platné, „Toto je kalich mé Krve“ je s největší
pravděpodobností platné, určitě to není zneplatněné novým ritem, který je
jakožto celek tak nekatolický. Proto, když říkám, že se nové mši musíme vždy
vyhýbat, říkám pravdu, řeknu-li však, že je vždy neplatná, neříkám pravdu a
dříve čí později zaplatím cenu za zveličování.
Podobně je
to s novým ritem kněžského svěcení. Nový ritus jako celek vážně zeslabil
vyjádření základních pravd o katolickém kněžství, zvláště, že jde o svátostné
kněžství, ale ta část nového ritu, která je svátostnou formou, je, když
už něco, v každém případě v nové latinské verzi (skrze „et“ namísto
„ut“) silnější než byla stará latinská verze. Proto za předpokladu, že je
světící biskup pravým biskupem a měl skutečnou svátostnou intenci, prostě není
pravdou říkat, že žádný kněz vysvěcený v novém ritu nemůže být pravým
knězem. A pokud to někdo říká, dříve či později, zaplatí cenu za to, že se
odchýlil od pravdy.
Z tohoto
odkatoličtění oněch dvou nových ritů jako celku, nemůže člověk argumentovat, že
jsou jejich svátostné formy neplatné, může však docela dobře
argumentovat, že nakonec rozloží a zneplatní svátostnou intenci kněze
nebo biskupa, to je však odlišný argument, již ne černý a bílý, ale bohužel
šedý. Argumentem totiž skutečně je, že trvalé používání odkatoličtěných ritů
pomalu natolik změní představu kněze nebo biskupa o tom, co Církev těmito rity
činí, že nakonec již nebude mít katolickou intenci činit to, co Církev činí,
intenci nezbytnou pro platnost svátosti. Jinak řečeno, bílá se teprve postupně
přes šedou změní na černou. Ale kdo jiný, než Všemohoucí Bůh, může
s jistotou vědět, kdy se šedá změní v černou? Ještě jednou, musím být
opatrný, jestliže chci rozlišit a poznat pravdu.
Toto
skotačení mezi bílou a černou, tato dvojznačnost, je tím, co je jak se patří
ďábelské v koncilní reformě svátostných ritů. Když chci říkat pravdu,
nebudu ještě říkat, že zničili katolické svátosti, ale určitě je rozkládají a
tak, když si chci zachovat katolickou Víru, určitě se jim jako celku vyhnu.
Kyrie
Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
