úterý 21. října 2014

Platnost kanonizací (2014)

 
„Proti faktu není argumentu“
John F. Salza, J.D.
27. května 2014 papež František kanonizoval Jana XXIII. a Jana Pavla II. jako světce katolické Církve. Kanonizační obřad byl z mnoha důvodů podivnou podívanou: Bylo to poprvé, kdy byli při jednom obřadu kanonizováni dva papežové; poprvé byli na zmíněném obřadu přítomní dva žijící papežové (František a Benedikt); poprvé byl „zrychleným procesem“ svatořečen mrtvý papež dle procedury, kterou sám zavedl (Jan Pavel II.); a poprvé byl nějaký papež kanonizován bez tradičního procesu s ďáblovým advokátem a nezbytnými zázraky. (1) Bylo to také poprvé, kdy byl nějaký papež povýšen k úctě oltáře po tak nechvalně kontroverzním a škodlivém pontifikátu, jehož detaily jsou mimo rámec či dokonce účel tohoto článku. (2)
Za prvé, než se budu věnovat těmto bezprecedentním kanonizacím, chci důrazně prohlásit, že tento článek není ani neměl být soudem ohledně věčného osudu Jana XXIII. ani Jana Pavla II. Je mimo naší kompetenci a jurisdikci vynášet takový soud a my určitě doufáme v to a modlíme se za to, aby tito papeži byli mezi blahoslavenými v nebi. Vskutku tam skrze své pokání, milosrdné Boží odpuštění a milost svátosti posledního pomazání mohou docela dobře být.
Za druhé, tento článek se hlavně zaobírá otázkou toho, zda jsou kanonizace neomylné. Je to proto, že neomylnost kanonizace předem předpokládá, že kanonizace byla na prvním místě platná dle církevního práva. Existují-li pochybnosti týkající se platnosti kanonizace jako v případě Jana XXIII. a Jana Pavla II., pak se ke sporné otázce neomylnosti ani nedostaneme. Aby byla kanonizace neomylná (předpokládejme, že takovou je), musí být nejprve platná.
Tezí tohoto článku je: Kanonizace Jana XXIII. a Jana Pavla II. jsou neplatné, protože nenaplnily požadavky příslušného církevního zákona tykajícího se kanonizací, konkrétně tak, že Jan XXIII. a Jan Pavel. II veřejně zastávali postoje v rozporu s katolickou vírou a mravy. (3) Podle vlastní legislativy Jana Pavla II., která je současným zákonem Církve pro kanonizace (jímž se papež František rozhodl řídit) (4), nemůže případ kanonizace pokračovat, jestliže se ve spisech kandidáta [na svatořečení] nachází cokoliv v rozporu s vírou a mravy. Je skutečností, že tito dva papeži veřejně prosazovali postoje a praxi, které byly v rozporu s katolickou Vírou a jak říká sv. Tomáš: „proti faktu není argumentu“ (contra factum non argumentum est) (5). Proto tyto dva případy nemohly při současných zákonech Církve zákonně pokračovat.
Jan Pavel II. ve své Apoštolské konstituci Divinus Perfectionis Magister zrušil všechny předešlé zákony vztahující se ke kanonizačnímu procesu a uzákonil nové normy, kterými se řídí jeho vlastní kanonizace (i kanonizace Jana XXIII.). (6) Přestože nové normy nejsou zdaleka tak přísné jako zákon před Druhým vatikánským koncilem a delegují v daném případě rozhodnutí na místního biskupa (nikoliv na papeže), stále vyžadují, aby byly kandidátovy spisy prosté věroučného či mravního omylu, aby mohl případ pokračovat. Zákon konkrétně stanovuje, že všechny „zveřejněné spisy“ mají být přezkoumány „teologickými cenzory“, a jestliže „bylo shledáno, že tyto spisy neobsahují nic v rozporu s vírou a dobrými mravy“ (7), pak má biskup také přezkoumat nezveřejněné spisy kandidáta. Zákon potom stanovuje, že „jestliže biskup obezřetně posoudil, že na základě všeho, co bylo doposud učiněno, může případ pokračovat“ (8), má pokračovat výslechem svědků. Když jsou šetření kompletní, je připravena zpráva a případ se předá Posvátné kongregaci pro svatořečení.
Pokud jde o tento vyšetřovací proces, otázkou zjevně není, zda biskup věří, že kandidátovy spisy jsou v rozporu s vírou a mravy, ale zda jsou spisy kandidáta skutečně v rozporu s vírou a mravy – protože proti faktu není argumentu. I když v úctě k biskupově autoritě existuje předpoklad, že je jeho hodnocení správné, rozum přikazuje, že tento předpoklad je vyvratitelný, jestliže existují obecně známá fakta, která tomuto závěru odporují. (9) Jsou to fakta, která by měl biskup objevit, kdyby uplatnil přiměřenou a patřičnou péči a „prozíravý soud“, jak vyžaduje zákon Církve. (10) Autorita biskupa přece musí být ve službě Víry a pravdy a proti faktu není argumentu.
Při použití zde, by jakýkoliv biskup, který „obezřetně posoudil“ spisy Jana XXIII. a Jana Pavla II., na základě obecně známých fakt došel k závěru, že obsahují učení v rozporu s katolickou vírou či mravy. Jako takové by jejich případy nemohly být zákonně postoupeny Svatému stolci. Přestože nám místo neumožňuje ani shrnutí všech věroučných úchylek těchto papežů, samotné jejich názory na náboženskou svobodu budou postačovat. Papež Jan XXIII. například učil, že člověk má přirozené právo vyznávat Boha podle příkazu svého vlastního svědomí, ať už soukromě, nebo veřejně. (11) Tato idea náboženské svobody, kterou také učil Druhý vatikánský koncil papeže Jana XXIII. v Dignitatis Humanae, byla v průběhu staletí opakovaně zavržena mnoha papeži. Papeži vždy potvrzovali, že člověk nemá Bohem dané právo uctívat Boha vně katolické Církve – ani veřejně, ani soukromě – ani právo na to, aby se mu v tom zabraňovalo (protože člověk nemá objektivní právo hřešit, jen subjektivní svobodu tak činit). (12) Papež Jan Pavel II. také učil, že náboženská svoboda a svoboda svědomí jsou Bohem zjevené. (13)
Jan Pavel II. však dovedl tento omyl náboženské svobody na novou úroveň, která působila k podkopání neomylného dogmatu, že mimo katolickou Církev není spásy. Například učil, že katolická Církev je přítomná v nekatolických sektách (14), že Duch Svatý používá nekatolické sekty jako prostředky spásy (15), že katolíci sdílí společnou apoštolskou víru s nekatolickými sektami (16), a že nekatolíci (tj. heretici) mají apoštolské poslání (17). K tomu se Jan Pavel II. opakovaně účastnil nekatolických obřadů, které byly dle Kodexu kanonického práva z roku 1917 (18) a celé katolické tradice, považovány za smrtelný hřích proti Víře a dokonce za akt apostaze.
Ve světle zdrcujících důkazů obecně známých skutečností, že tyto případy nemohou dle zákona Církve pokračovat (a proti faktu není argumentu), se obhájci těchto kanonizací mohou pouze odvolat, a to dosti zoufale, k tvrzení o papežské neomylnosti (tj. tvrzení, které mimochodem Církví nebylo nikdy dogmatizováno. To znamená, že máme přivřít oči nad mnoha lety objektivně heretických a pohoršlivých prohlášení a činů Jana XXIII. a zvláště Jana Pavla II., protože papež František by se přece nemohl mýlit při jejich svatořečení. Jako odpověď za prvé poznamenáváme, že První vatikánský koncil deklaroval, že papež dostává „Boží pomoc“ Ducha Svatého pouze, když „definuje nauku týkající se víry a mravů“. (19) Prohlásit někoho za svatého je však, striktně řečeno, soudem o svatosti, a nikoliv věroučnou deklarací ohledně víry či mravů, které jsou částí pokladu Víry.
Ale i když se vezme v potaz názor mnoha velkých teologů, že kanonizace je natolik spojená s Božím zjevením, že se papež ve svém prohlášení nemůže mýlit, nevztahuje se „Boží pomoc“, kterou Kristus slíbil sv. Petrovi, na papeže za současných pokoncilních postupů kanonizace. Je to proto, že se papež neangažuje v procesu přešetření, pro nějž by obdržel Boží pomoc Ducha Svatého (pomoc, kterou papeži před Druhým vatikánským koncilem dostávali, protože oni sami vedli šetření). (20) V souladu s mylným principem kolegiality jsou to spíše biskup a jeho pomocníci, kdo jsou odpovědní za přešetření případu a od Ducha Svatého při výkonu takových povinností nedostávají žádnou neomylnou pomoc. Jak stanovuje legislativa Jana Pavla II., shodně s „touhou našich bratrů biskupů, kteří často volali po jednodušším procesu [kanonizace]... Ve světle nauky Druhého vatikánského koncilu ohledně kolegiality, si také myslíme, že sami biskupové by měli být těsněji spojeni se Svatým stolcem při posuzování případů světců.“ (21)
A „těsněji spojeni“ s těmi případy jsou, protože biskupové skutečně připravují celý případ pro kanonizaci, o němž má hlasovat Kongregace pro svatořečení, která vůči biskupům jedná v poradní a konzultační roli. Jak objasňuje legislativa Jana Pavla II: „Její [Kongregace pro svatořečení] povinností je zabývat se těmi záležitostmi, které náleží kanonizaci služebníků Božích tím, že poskytuje rady a směrnice biskupům při instruování v těchto případech tím, že pečlivě studuje tyto případy a nakonec tím, že sčítá své hlasy.“ (22)
Paradoxně pak mylný princip kolegiality přijatý Janem XXIII. a Janem Pavlem II. působí k odstranění jakékoliv záruky platnosti a tím méně neomylnosti v současném církevním procesu kanonizace. Protože biskup a jeho asistenti nejsou chráněni „Boží pomocí“, kterou Kristus přislíbil sv. Petrovi při definování nauky, podléhají jejich rozhodnutí omylu. Totéž se dá samozřejmě říci o rozhodnutích kardinála prefekta a jeho asistentů v Posvátné kongregaci pro svatořečení. Papež, který již není vyšetřovatelem případu, ale spíše schvalovatelem, prostě orazítkuje zcela omylný proces (proces, jehož výsledky jsou určovány biskupem a schváleny Svatým stolcem a to vše před tím, než dojde finální zpráva papeži).
To znamená, že papežovo prohlášení o kanonizaci za současné legislativy není aktem slavnostního papežského (neomylného) Magisteria, jako tomu bylo před Druhým vatikánským koncilem, ale pouhým potvrzením řádného autentického (omylného) Magisteria. Protože je tomu tak, neexistuje žádná záruka platnosti, a tím méně neomylnosti, těchto kanonizací. I kdyby měl člověk argumentovat tím, že neplatnost není v těchto případech definitivně prokázána, existuje dostatečný důkaz k tomu, aby byla platnost zpochybněna. A pochybná kanonizace není žádnou kanonizací, stejně jako pochybná svátost není žádnou svátostí (to jest, nelze k ní na základě morální teologie přistupovat).
Hovoříme-li o svátostech, můžeme učinit analogii mezi platností svátosti a platností kanonizace. 27. dubna 2014 papež František pronesl slavnostní prohlášení o svatosti (použil platnou formu), ale subjekty kanonizace (Jan XXIII. a Jan Pavel II.) nebyly způsobilé pro svatost dle církevního práva (neplatná materie). Ačkoliv je to nedokonalé přirovnání, v obou případech, u svátosti i u kanonizace, jsou zákonem vyžadovány platná forma i materie. (23) Je-li vzhledem k církevnímu zákonu použita neplatná materie, nezáleží na tom, kdo odříkává formuli nebo jak slavnostně jednal. Dodržení církevního zákona vyžadujícího platnou formu a materii je nezbytné pro platnost i v případě papeže Františka, který se rozhodl postupovat dle zákonů Jana Pavla II. Proto se proces, který vyžaduje, aby byly spisy kandidáta prosté věroučného nebo mravního omylu, vztahuje na Jana XXIII. a Jana Pavla II., a působí zneplatnění (nebo přinejmenším zpochybnění platnosti) kanonizací, protože proti faktu není argumentu. (24)
Jestliže papež může Církvi dát škodlivý mešní ritus, který zničil víru většiny katolíků v posledních 45 letech (což příští „svatý“, Pavel VI., ve skutečnosti učinil), pak nám papež může dát i špatný příklad k následování díky neuvážené a nerozumné kanonizaci. Dle mého názoru je prvně zmíněné horší než posledně jmenované. Je jasné, že byla a je nadále ničena víra nespočetně více lidí novou mší Pavla VI., než těch, kteří jsou v pokušení napodobovat Jana Pavla II. tím, že budou líbat Korán nebo se modlit s pohany. Z tohoto důvodu a mnoha dalších, které se týkají integrity Víry, nepřijímáme tyto kanonizace. Nemůžeme jako vzory heroické ctnosti hájit dva muže, kteří veřejně učili a prosazovali postoje v rozporu s katolickou Vírou. Víra zneplatňuje nerozumné akty autority. Proti faktu není argumentu.
Poznámky:
1)      Jako při zkoumání životů všech kandidátů na svatořečení před Druhým vatikánským koncilem, i život posledního svatého papeže Pia X., byl podroben krajní přísnosti a rozboru ze strany ďáblova advokáta. Advocatus mohl jen zjistit, že Pius X. kouřil jednu cigaretu denně a tichou mši odříkal za méně než 25 minut, což byly praktiky, které by jen stěží podkopaly jeho nevyvratitelnou svatost. A přesto, jaké hory důkazů by advocatus představil v případě Jana XXIII. a Jana Pavla II., kteří byli hlavními nástroji nejničivější modernistické revoluce v dějinách katolické Církve? Jejich případy by byly prohlášeny za neplatné, ještě než by započal proces ďáblova advokáta.
2)      Zatímco Jan XXIII. zahájil revoluci tím, že svolal Druhý vatikánský koncil a byl podezřelý z hereze pro své názory ohledně ekumenismu a náboženské svobody (a to ani nezmiňujeme jeho údajné zednářské spojení), musí se říci, že pontifikát Jana Pavla II. byl celkově ničivější. Jan Pavel II. realizoval revoluci, kterou Jan XXIII. započal, skrze nespočet věroučných a liturgických novot (společné modlitby, hlásání všeobecné spásy), to vše ve jménu koncilu papeže Jana XXIII.
3)      Tento článek se nezabývá otázkou toho, zda byli Jan XXIII. a Jan Pavel II. zatvrzelými ve svých mylných názorech a herezích (což by z nich, pokud by to vyhlásila Církev, činilo zjevné heretiky).
4)      Přestože se zásada par in parem potestatem non habet („rovný nad rovným nemá moc“) vztahuje na papeže ve věcech disciplíny a církevní vlády, papež František nevyhlásil, že zrušil legislativu Jana Pavla II., ani se od ní neodchýlil. Papež František se spíše rozhodl jednat v souladu s legislativou Jana Pavla II. a tudíž měl závazek vůči zákonu požadujícímu, aby byly spisy Jana XXIII. a Jana Pavla II. prosté věroučného či mravního omylu.
5)      Abych předešel snadné námitce, nepředpokládám předem, že autorita učiní takové prohlášení. Spíše autorita církevního zákona Církve a obecně známá fakta týkající se spisů těchto papežů tento případ umožní.
6)      Divinus Perfectionis Magister, 25. ledna 1983
7)      Tamtéž, oddíl 1, odstavec 2.3.
8)      Tamtéž, oddíl 1, odstavec 2.4.
9)      Bohužel, protože Církev trpí svou nejhorší krizí Víry v dějinách, nemůžeme již automaticky předpokládat, že oficiální církevní představitelé užívají svou autoritu ve službě Víře. Ve skutečnosti často shledáváme, že užívají svou autoritu ke zničení Víry.
10)   Fakta musí být obecně známá (tj. široce známá či taková, že se mohou stát široce známými) a nikoliv jen tajná či taková, že se nemohou stát široce známými. Jinak by mohl být jakýkoliv druh tvrzení použit jako výmluva k podkopání legitimního výkonu biskupské autority, což by zpochybnilo celý kanonizační proces. Notorieta je nezbytná k vyvrácení předpokladu správného posouzení ze strany biskupa.
11)   „K přirozeným právům člověka nutno počítat i právo uctívat Boha, jak mu to správně ukládá jeho svědomí a soukromě i veřejně vyznávat své náboženství.“ Pacem in Terris, 11. dubna 1963, č. 14.
12)   Viz například papež Pius VII. Post Dam Diurturnas (1814), papež Řehoř XVI. Mirari Vos (1832), papež Pius XI. Quanta Cura (1864), papež Lev XIII. Immortale Dei (1885) a Libertas (1888), papež Pius XI. Mit Brennender Sorge (1937) a papež Pius XII. Ci Riesce (1953).
13)   Redemptor Hominis, část 12.2 a Dives in Misericordia a jeho projev ve Spojených národech 2. října 1979.
14)   Dopis biskupům katolické Církve ohledně některých aspektů Církve chápané jako společenství, 1992.
15)   Catechesi Tradendae, 16. října 1979.
16)   L´Osservatore Romano, 20. května 1980.
17)   Tamtéž.
18)   Kánon 1258 Kodexu kanonického práva (1917) říkal, že je „zakázáno aktivně se účastnit na bohoslužbě nekatolíků,“ a kánon 2316 říkal, že kdokoliv, kdo tak učinil, je „podezřelý z hereze“. Kodex z roku 1917 byl v platnosti po část pontifikátu Jana Pavla II., než tento zákon v roce 1983 změnil.
19)   První vatikánský koncil, Pastor Aeternus, 1870.
20)   „Boží pomoc“ přislíbená papeži se nevztahuje na jeho prosté vyřčení kanonizačních slov (forma), ale nezbytně na jeho šetření a určení způsobilosti kandidáta (materie), kterýžto proces je papeži nyní odňat a je delegován na biskupa a vatikánské úředníky.
21)   Divinus perfectionis magister, Úvod.
22)   tamtéž, oddíl 2, odstavec 3.
23)   Navíc je k platné formě a materii vyžadována také intence činit, co Církev vždy činila. V novém kanonizačním procesu není „heroická ctnost“ – což je sine qua non (podmínka bez níž není možno – pozn. překl.) – ani zdůrazněna, tím méně pak skutečně pro tyto případy stanovena. Toto vynechání také podkopává jakoukoliv záruku platnosti (a samozřejmě i neomylnosti) kanonizačního prohlášení.
24)   Legislativa Jana Pavla II. v Divinus perfectionis magister opakovaně zdůrazňuje nutnost, aby Kongregace pro svatořečení určila, že byl dodržen zákon, například: Povinností podtajemníka je „primárně zjistit, zda byla dodržena pravidla zákona...“ (oddíl 2, odstavec 5); „podtajemník má ověřit, zda se dodržela všechna pravidla zákona...“ (oddíl 3, odstavec 13.1); případ musí být veden „dle pravidel zákona...“ (oddíl 3, odstavec 13.2). Samozřejmě však rozhodnutí těchto vatikánských funkcionářů nejsou zaručena jakoukoliv známkou neomylnosti.
Zdroj: časopis The Remnant, 31. května 2014    
Překlad: D. Grof