Poslání Lva XIV.: Syntéza (2025)
Atila Sinke Guimarães
30. července 2025
Jak se blíží konec třetího měsíce pontifikátu Lva XIV. – 8. srpna – a on je stále těžko čitelný, někteří čtenáři se mě ptají na můj názor na něj. Rád na tuto otázku odpovím. Pokusím se přitom vyhnout obvyklým frázím.
Robert Prevost, docela obyčejný muž, ochotný poslušně následovat ty, kdo ve skutečnosti řídí koncilní církev.
Nezávisle na osobních údajích týkajících se Roberta Prevosta, které rozeberu níže, bych chtěl nejprve nastínit obecné potřeby koncilní církev, abychom mohli posoudit, zda nový papež může sehrát roli při jejich naplňování, či nikoliv.
Jaké jsou současné potřeby koncilní církve po dvanácti letech troufalého, a dokonce i násilného řízení ze strany Františka, který prosazoval ideál progresivismu takřka „bojovým tempem“?
Nejprve bych však chtěl upozornit na několik milníků tohoto „bojového tempa“:
• Viděli jsme, jak se ve Vatikánských zahradách uctívala Pačamama a jak byla umístěna na Oltář vyznání v bazilice sv. Petra.
• Viděli jsme, jak František propagoval „hostinu pro chudé a marginalizované“ v aule Pavla VI.; jejím vrcholem bylo 120 transgender prostitutek (mužů přeoperovaných na ženy), které pozval, přičemž dvě z nich seděly u papežského stolu a rozmlouvaly s ním.
• Viděli jsme, jak koncilní církev vstupuje do oficiálního „dialogu“ se svobodným zednářstvím (zde a zde ).
• Viděli jsme otevřený útok proti kapitalismu a vřelou podporu nejradikálnějších revolučních hnutí teologie osvobození.
• Viděli jsme vydání dokumentu z Abú Zabí, který je prologem k jednosvětovému náboženství.
• Viděli jsme, že se v encyklice Laudato si Církev jako nikdy předtím ztotožňuje s ekologickým revolučním podvodem „globálního oteplování“ a všemi jeho tribalistickými důsledky.
• Viděli jsme systematické ničení tradičního náboženského života v seminářích a klášterech a výsměch latinské mši svaté, kterou František nazval „nostalgickou chorobou“.
S těmito symbolickými milníky – i když by bylo potřeba mnohem víc prostoru k úplnému rozboru – uvrhl František koncilní církev na šikmou plochu, na jejímž dně se rozkládá špinavá směs hereze, náboženského synkretismu, modlářství, tribalismu a chaosu, to vše ponořené do krajně laxní morálky. Stručně řečeno, každý, kdo si v koncilní církvi ještě uchoval zbytek cti a důstojnosti, chce být daleko od této peleše lotrovské.
Papež František se stával čím dál autoritářštějším…
Viděl jsem mnoho progresivistických biskupů, kteří Františka nenásledovali a odkládali prosazování jeho razantních opatření proti konzervativcům a tradicionalistům a čekali, až zemře. Věděl jsem o kněžích, kteří se dlouho modlili, aby „František brzy odešel do nebe…“, což byl ironický eufemismus. Tito biskupové a kněží se neztotožňovali s radikální Františkovou linií a – což je praktický a klíčový faktor – nechtěli ztratit tvář u svých „umírněných“ dárců a řadových věřících.
Podlé mého názoru to, co koncilní církev nyní potřebuje víc než cokoliv jiného, je mít delší období na strávení progresivistických „výdobytků“, které pro ni František získal. Cílem není popřít to, co udělal. Jde o to „reinterpretovat“ to v umírněnějším světle, aby obyčejný katolík jeho dědictví vstřebal v malých a méně odpudivých dávkách.
Cílem tohoto procesu je vyhnout se potenciálnímu rozkolu uvnitř Církve, jehož pravděpodobnost vzrůstala na konci Františkova pontifikátu, a jehož přitažlivost stále sílila. Jinak řečeno, pokud by koncilní církev měla pokračovat ve stejném tempu jako za Františka, mnoho z jejích stoupenců by se oddělilo od jejího vedení.
Je proto naprosto nezbytné, aby koncilní církev získala zpět onu značnou část veřejného mínění stojící „uprostřed“, kterou František odcizil, ať už šlo o umírněné nebo konzervativní progresivisty, či o smířlivé tradicionalisty.
Jak toho dosáhnout, aniž by vznikl dojem příklonu k Bergogliově nebo Ratzingerově křídlu – k tezi nebo antitezi? Spočívá to ve vytvoření syntézy obou. Spočívá to takříkajíc v čtení Františka Benediktovými brýlemi.
Aby to bylo možné, je zapotřebí mít k dispozici dostatečné množství „reinterpretací“ Františkových rozhodnutí na základě nových „odhalení“. Představme si například takovou zprávu: „Kardinál X nedávno prozradil, že mu František v soukromém rozhovoru vyjádřil svou lásku k tradicionalistům a řekl, že se za ně každý den modlí.“ Nebo tuto: „Františkovu úctu ke mši sloužené ad orientem lze měřit podle chvály, kterou jí vyjádřil na setkání v Sixtinské kapli o slavnosti Zvěstování Páně v roce 2019.“ Anebo tuto: „Věděli jste, že se František pravidelně setkával v Domě sv. Marty s tím či oním představitelem tradicionalistických organizací, a že si jejich společnost velmi oblíbil?“
Tato „odhalení“, která si představuji v souvislosti s mší a tradicionalisty, by se dala vytvořit pro každý bod Františkovy agendy, aby se tak mohl „reinterpretovat“ a aby to lid vedlo k závěru, že „nebyl tak špatný“.
Poslání papeže Prevosta
Až doposud jsem v tomto článku popisoval potřeby progresivismu a poukazoval na způsob, jak napravit škody, aniž by se ztratily dosažené zisky.
„Budovat mosty,“ což je přiznané poslání papeže Prevosta, znamená číst Františka Ratzingerovými brýlemi.
Jsem přesvědčen, že kardinálové, kteří zvolili současného papeže – nebo ti, kdo je ovládají – sdílejí podobné obavy, pokud jde o potřeby koncilní církve. Věřím také, že vybrali kardinála Roberta Prevosta, aby tuto misi naplnil.
Co mě vede k tomu, abych věřil, že Lev XIV. byl tím, kdo byl vybrán, aby naplnil tyto cíle a použil tuto metodu?
• Byl zvolen jako téměř neznámý prelát, což mu dává svobodu vydat se jakýmkoliv směrem – doprava, doleva nebo středem – aniž by byl ztotožňován s již jasně vymezenou agendou, jak by tomu bylo v případě kardinála Saraha, Müllera či Parolina.
• Je relativně mladý (69), což mu dává dostatek času, aby pomalu přiměl lid strávit Františkovy „výdobytky“, pokud budou patřičně „reinterpretovány“.
• Nemá silnou osobnost a je mužem zvyklým poslouchat. Tyto vlastnosti dávají těm, kdo rozhodli o jeho zvolení, možnost mu „naznačit“, aby se vydal tím či oním směrem – nebo se v případě potřeby dokonce úplně otočil – a to vždy s cílem nevyvolat větší odpor. Takové „naznačování“ odmítal Jan Pavel II., který byl opakovaně nabádán, aby se pontifikátu vzdal, ale nikdy na to neslyšel. A Františkovi to nebylo možné ani předložit, protože se čím dál víc choval jako diktátor, který nikoho neposlouchal.
Ukázal Lev XIV. během téměř tří měsíců svého pontifikátu, že chce těchto cílů dosáhnout a použít tyto metody?
Pokud vezmeme v úvahu, že syntézu lze vytvořit z některých prvků teze a některých antiteze, zde jsou některé z nich jako odpověď:
• Vrátil se k životu v apoštolském paláci – což je konzervativní rozhodnutí –, ale nadále se setkává v Domě sv. Marty, aby nepopudil radikální stoupence Františka.
• Vrátil se k nošení zlatého prstenu jako Benedikt XVI., ale nosí stříbrný pektorální kříž jako František.
• Vrátil se k dovoleným v Castel Gandolfo – což František nikdy nedělal, protože to byl aristokratický obyčej – ale když tam Lev XIV. sloužil mši za péči o stvoření, mluvil při ní o „pláči chudých“ a „pláči Země“, čímž vyjádřil souhlas s radikálními přívrženci teologie osvobození a ekologie a potěšil je.
Dne 15. května 2025 v Castelgandolfu sloužil Lev XIV. mši ad orientem v kapli místní policie.
• Doposud se vyhýbá veřejné podpoře homosexuality, ale silně podporuje feministickou agendu dosazováním žen do vysokých funkcí ve Vatikánu jako to dělal František.
• Běžně slouží novou mši, ale v Castel Gandolfo sloužil jednu takovou mši ad orientem při vzpomínkové slavnosti v kapli místní policie.
Stručně řečeno, jsem přesvědčen, že papež Lev XIV. byl vybrán pro poslání uskutečnit syntézu Benedikta XVI. a Františka tím, že učiní Františkovy „výdobytky“ stravitelnými pro konzervativce a přivede zpět pod zastřešení koncilní církve všechny, které odcizil Druhý vatikánský koncil a František.
Pokračujme v pozorování jeho zdánlivě protichůdných kroků, abychom zjistili, zda toto kritérium nadále platí.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof
