Dopis rektora semináře – Modlitební setkání v Assisi a myšlení papeže Jana Pavla II. (1994)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. prosince 1994
v anglickém překladu nakladatelství Angelus Press z Kansas City v Missouri právě vyšla náročná, ale cenná kniha o papeži Janu Pavlu II.: „Teologická cesta papeže Jana Pavla II. k modlitebnímu setkání náboženství v Assisi“ – 1. díl od německého profesora a kněze P. Johannese Dörmanna.
Náročná, protože P. Dörmann je dlouholetý katolický učenec, nikoliv kněz Bratrstva sv. Pia X., ale učený spisovatel a učitel v rámci oficiální Církve, který má na svém kontě mnoho článků a knih na univerzitní úrovni.
Cenná, protože P. Dörmann využil všech svých zkušeností a talentu katolického učence, aby zjistil a analyzoval, co si tento papež skutečně myslí. Jeho analýza a závěry jsou pro nás o to cennější, že byly provedeny a publikovány v Německu zcela nezávisle na Bratrstvu, neboť profesor Dörmann podle svého přesvědčení a našich informací ani neslaví tridentskou mši. V žádném případě ho nelze obviňovat z toho, že by byl „lefebvristou“. Pokud tedy on a jeho kniha dosvědčují, že současná krize Církve není jen problémem liturgických obřadů, církevního jazyka, nebo nějakého povrchního rysu církevního života, ale otřesem samotných základů katolické Víry, pak je jeho nezávislé svědectví ohromujícím potvrzením moudrosti zdánlivě extrémního postoje, který od počátku 70. let zaujímal arcibiskup Lefebvre a Bratrstvo sv. Pia X
To, co se stalo je, že prof. Dörmann byl hluboce šokován mezináboženským světovým modlitebním setkáním v Assisi v roce 1986, které podnítil a vedl papež Jan Pavel II. Profesor si položil otázku, jak mohl katolický papež veřejně uznat a oficiálně ocenit všechna hlavní světová falešná náboženství? Katolíci se nad některými takovými otázkami trápí už léta a mnohé to vede k tomu, že se uchylují k více či méně za vlasy přitaženým vysvětlením, jako je zdrogovaný papež, falešný papež, papež KGB, zednářský papež, neplatný papež nebo cokoliv dalšího. Profesor místo divokých domněnek rozumně předpokládal, že papež Jan Pavel II. to, co dělá, myslí vážně a dělá to, co myslí. V tom případě, co měl na mysli? Profesor si opět rozumně dal za úkol zjistit, co papež Jan Pavel II. myslel, a to tak, že prostudoval, co uvedl ve svých projevech a spisech.
Není tomu tak, že by Karol Wojtyla posledních víc než 20 let, ať už jako kardinál či papež, skrýval, co si myslí. Naopak od něj přichází neustálý proud mluvených či psaných slov. Problémem je, že je jeho styl obtížný. Mnohé jeho stránky můžete číst několikrát a přesto nepochopíte, co zamýšlí říct. Navenek se to zdá zbožné, ale vnitřně se to jeví nejasné. V tomto bodě se zbožná většina papežových čtenářů nebo posluchačů spokojí s vnější zbožností jeho slov, zatímco nespokojená menšina se nechá odradit jejich vnitřní nejasností. Tak či tak se vzdávají snahy pochopit, co tím papež myslí, a spokojeně či rozladěně odejdou.
V této situaci je nesmírnou předností prof. Dörmanna a nesmírnou užitečností jeho knihy to, že se nenechal ani uspokojit, ani znejistit, ale hledal to, co papež myslí, až to nalezl. To, co profesor nalezl, je natolik šokující, že mnozí výše zmínění zbožní katolíci budou v pokušení to popřít, nebo alespoň přejít jeho knihu mlčením, ale budiž uvedeny dvě indicie, že pan profesor papežův smysl skutečně našel. Především je normální, že tomu, jak člověk myslí, odpovídá i jeho jednání, a to, co profesor zjistil o papežově myšlení, přesně odpovídá události v Assisi a mnohému dalšímu. Za druhé je normální, že člověk tak vzdělaný ve filozofii a teologii jako je tento papež, by měl myslet koherentně, a to, co profesor objevil, je zcela koherentní systém myšlení „s každým slovem vypočítaným a na svém správném místě“, řekl profesor.
Jaký systém profesor – opakuji, zcela nezávisle na Bratrstvu sv. Pia X. – objevil? Přiložený červený letáček podává přehled o jeho knize, která je jen prvním ze tří svazků, které vyšly v němčině, a další dva, možná tři, čekají na napsání, pokud profesorovi vydrží zdraví, za což se musíme modlit, v zájmu pravdy, která je svatá.
Papežovo myšlení začíná od člověka. Každý žijící člověk má hluboko v sobě, pokud se jen podívá do nitra, přístup ke spojení sebe sama s Bohem, které existuje díky Kristovu Vtělení, jímž se Kristus spojil s každým člověkem. Toto spojení každého člověka s Bohem je v nitru každého živého člověka, ať už o tom ví, nebo ne, ať už to chce, nebo nechce, a tak tomu je od počátku lidského rodu, ale teprve v nedávné době si, díky vylití Ducha Svatého na Druhém vatikánském koncilu, lidé toto automatické spojení každého člověka s Bohem uvědomili. Umučení a Zmrtvýchvstání Ježíše Krista pouze zjevilo lásku Boha Otce přítomnou již v nitru každého člověka díky Božímu spojení s každým člověkem.
P. Dörmann se při svém úspěšném hledání papežova smyslu zdržel všech emocí, urážek a rétoriky. Pouze vyložil papežovo myšlení a pak dal souběžně do protikladu s ním myšlení pravé Církve (viz například oddíl „Kritika“ v Přehledu).
Vysvětleme však několik logických důsledků tohoto myšlení: všichni lidé jsou spaseni od narození, takže peklo (staromódní věčný oheň) buď neexistuje, nebo je prázdné. Obrácení, víra, křest a svátosti už nejsou ke spáse nutné, pouze posilují vědomí spaseného stavu člověka. Stejně tak mezi všemi náboženstvími, v nichž subsistuje Supercíkrev Boha všech lidí, má katolická Církev jedinou převahu v tom, že díky svému spojení s Kristem lépe chápe plnou vnitřní důstojnost člověka, jejímuž naplňování má lidi povzbuzovat.
Z toho plyne na jedné straně určité hlásání morálních norem, aby byla zachována lidská důstojnost, ale na druhé straně neustálý tlak na úzký starý katolicismus, aby se otevřel a nechal se absorbovat do zbrusu nové Supercírkve celého lidstva, která je mnohem méně výlučná a mnohem více se stará o všechny lidi! Odtud nedávný slib papeže Jana Pavla II., že nová Supercírkev se omluví za všechny hříchy úzké staré Církve, například za její válečné křížové výpravy, netoleranci vůči jiným náboženstvím atd.
Ne že by papež nevěřil v nauku staré Církve, naopak je přesvědčen, že Tradice je pravdivá a že mezi všemi náboženstvími je plností pravdy jen katolicismus. Všechna ostatní náboženství však obsahují semena pravdy dostatečná ke spáse i mimo katolickou Církev!
Papež také nechce vylučovat tradiční katolíky ze své Supercírkve, naopak je přesvědčený, že evoluce od Církve k Supercírkvi je pravou, „živoucí“ Tradicí. Rád by tedy, aby ho všichni katolíci následovali, a proto bude formulovat nauku Supercírkve co nejharmoničtěji se starou naukou Církve – jistě jeho snaha vyjádřit novou myšlenku starým jazykem způsobuje výše zmíněnou nejasnost jeho stylu, k jejímuž proniknutí je třeba trpělivosti a dovednosti profesora Dörmanna. Pokud však zatvrzelí „tradicionalisté“ přesto odmítají sdílet jeho širší vizi, pak se k jeho smutku a bez jeho viny exkomunikují nebo alespoň marginalizují… atd.
Drazí přátelé a dobrodinci, doufám, že vám teď tiše vstávají vlasy hrůzou na hlavě! Hloubka a objektivní zvrácenost této neomodernistické hereze je bezprecedentní. Jako nápravný prostředek jistě brzy zůstane jen prolití naší krve v mučednictví a/nebo Boží trest. Pochopení nám však pomáhá vytrvat, a zde máme velký dluh vůči prof. Dörmannovi: jeho kniha dává smysl jinak nesmyslné scéně. Přečtěte si tu knihu, pokud máte šanci jí porozumět. Dejte výtisk každému knězi, který si ji může přečíst. Pravda musí vyjít ven. Jak jinak lze spasit duše?
[…]
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
