Setkání papeže Pavla VI. s arcibiskupem Lefebvrem v „horkém létě“ 1976 (2018)
Následující text je dosud nezveřejněným přepisem rozhovoru mezi arcibiskupem Lefebvrem a papežem Pavlem VI. z 11. září 1976, kdy arcibiskup odvážně hájil svůj postoj navzdory „slaměným strašákům“ a klamům, které papež nastražil. Doporučujeme k přečtení.
(Poznámka REX!: Text byl původně umístěn na oficiálních stránkách FSSPX zde: https://fsspx.news/en/content/38774)
Úvodní obvinění ze strany Pavla VI.
Začátek setkání byl podle zpráv z obou stran skutečným obviněním vůči zakladateli Bratrstva. Byl „bouří“, jak později řekl arcibiskup svým seminaristům, když shrnul papežovy výčitky: „Odsuzujete mě; jsem modernista, protestant. To je nepřijatelné! Děláte špatnou práci.“
Doslovný záznam kardinála Benelliho odhaluje, jak důrazná tato obvinění byla: „Doufal jsem, že před sebou naleznu bratra, syna, přítele,“ prohlásil Pavel VI. „Bohužel,“ pokračoval, „postoj, který jste zaujal, je postojem vzdoropapeže... Svými slovy, činy a celkovým postojem to přesahuje všechny meze.“ „Nejde zde,“ pokračoval Svatý otec, „o osobu, ale o papeže, a vy jste papeže odsoudil jako nevěrného víře, jejímž je nejvyšším garantem. Možná je to poprvé v historii, kdy se to stalo. Celému světu jste řekl, že papež nemá Víru, že nevěří, že je modernista a tak dále! Já samozřejmě musím zůstat pokorný. Vy jste se však uvedl do strašlivé situace. Před zraky celého světa jste uskutečnil mimořádně závažné kroky.“
Odpověď arcibiskupa Lefebvra: biskup rozpolcený situací v Církvi
Arcibiskup Lefebvre v odpovědi připustil, že i když některá jeho slova nebo písemná vyjádření mohla být nevhodná, nikdy neměl v úmyslu napadat osobu papeže. Skutečný problém leží jinde: šlo o to, co se děje v Církvi od koncilu. „Situace je taková, že nevíme, co dělat. Díky všem těmto změnám buď riskujeme, že ztratíme Víru, nebo musíme vzbuzovat dojem, že jsme neposlušní.“ A arcibiskup dodal: „Rád bych padl na kolena a přijal vše, nemohu však jít proti svému svědomí.“
Dále tento francouzský arcibiskup vysvětlil svůj postoj:
„Nejsem to já, kdo vytvořil hnutí, jsou to věřící, kteří jsou rozpolcení a nepřijímají určité poměry. Nejsem »vůdcem tradicionalistů«. Jsem biskupem, který je rozpolcený tím, co se děje, a pokouší se formovat kněze, jako jsem to dělal před koncilem. Chovám se přesně tak, jak jsem se choval před koncilem. Proto nechápu, jak je možné, že jsem najednou odsuzován za to, že formuji kněze v poslušnosti vůči zdravé tradici Církve svaté.“
Papež ho vyzval, aby pokračoval, což arcibiskupu Lefebvrovi umožnilo vysvětlit:
„Mnoho kněží a věřících se domnívá, že je obtížné přijmout tendence, které začaly po ekumenickém Druhém vatikánském koncilu v oblasti liturgie, náboženské svobody, formace kněží, vztahů mezi Církví a katolickými vládami a vztahů Církve s protestanty. Nechápou, jak mohou všechny ty věci, které se teď propagují, být v souladu se zdravou Tradicí Církve. Trvám na tom, že nejsem jediný, kdo si to myslí. Utvořily se skupiny a naléhají na mě, abych je neopouštěl...“
Bez ohledu na spory a pomluvy, někdy rozdmýchávané médii, se arcibiskup Lefebvre vždy vracel k bolestné situaci, v níž se nacházel, a která byla pouze důsledkem reforem přijatých ve jménu Druhého vatikánského koncilu. A to byly právě ty reformy, jejichž přijetí po něm papež Pavel VI. požadoval, jak svým kardinálům řekl o čtyři měsíce dříve. To bylo jádro věci.
Za těmito reformami totiž byla v sázce Víra. Zpráva z audience z 11. září výslovně zmiňuje: „Nevím, co mám dělat,“ vysvětlil rozrušený bývalý arcibiskup z Tulle.
„Snažím se formovat kněze podle Víry a ve Víře. Strašlivě trpím při pohledu na jiné semináře, nastávají tam nepředstavitelné situace. Řeholníci věrní svému hábitu jsou odsuzováni a opovrhováni svým biskupem, zatímco ti, kteří žijí světským životem a chovají se jako světští lidé jsou přijímáni.“
Zdroj: Damsel of the Faith
Překlad: D. Grof
