Arcibiskup Lefebvre a koncilní svěcení – praktické pochybnosti (2024)
Co si arcibiskup Marcel Lefebvre myslel o platnosti Novus ordo obřadů, které podle něj nepocházejí z Církve? Mohou udělovat platná kněžská svěcení?
S. D. Wright
10. září 2024
Svěcení ve švýcarské Écônu. (Foto Michel Grolet na Unsplash.)
Poznámka britského vydavatele
Jedná se o podstatně rozšířenou verzi předchozího textu, která přináší více údajů a zaměřuje se na problematiku reformovaných obřadů kněžského svěcení (tj. Novus ordo kněžských svěcení).
Jde o třetí část seriálu o arcibiskupu Marcelu Lefebvrovi a o reformovaných obřadech svátostí.
Úvod
Tento seriál předkládá tři hlavní argumenty založené na slovech, činech a zásadách arcibiskupa Marcela Lefebvra, které potvrzují nutnost všeobecné praxe podmínečného svěcení pro všechny, jejichž svěcení závisí na reformovaném svátostném obřadu Novus ordo.
V první části jsme probírali „pastorační argument“. Vychází z postoje arcibiskupa Lefebvra k obřadu biřmování, který byl reformován po Druhém vatikánském koncilu. Viděli jsme, že při vysvětlování své pastorační praxe výslovně uznával oprávněnost pochybností o samotném reformovaném obřadu a byl připraven jednat i jinak než obvyklým způsobem – včetně podmínečného biřmování těch, kteří byli údajně biřmováni v novém obřadu –, aby věřícím poskytl jistotu a klid.
V druhé části jsme se zabývali „teologickým argumentem“. Viděli jsme, že když vyjdeme z tradiční teologie a analýzy reforem Druhého vatikánského koncilu, kterou provedl arcibiskup Lefebvre, neúprosně směřujeme k závěru, že reformované obřady „nepocházejí z Církve“. Viděli jsme, že tyto svátosti – včetně kněžského svěcení – jejichž podstata byla bez nezpochybnitelného chválení nebo uznání ze strany Církve změněna, nutně postrádají její záruky platnosti. Řešením tohoto problému bylo podmínečné opakování takových svátostí v tradičních obřadech.
V této části se budeme zabývat „praktickým argumentem“. Uvážíme okolnosti, při nichž sám arcibiskup Lefebvre vyjádřil pochybnosti o platnosti těchto reformovaných obřadů (zejména obřadu kněžského svěcení) (1), a argument pro podmínečné opakování příslušných svátostí založený na praktičtějších důvodech.
„Praktický argument“, k němuž se nyní obracíme, je tento: Když si odmyslíme problémy, které jsou vlastní samotným obřadům [tzn., že by obřady jako takové byly neplatné nebo pochybné kvůli tomu, jak byly nově formulovány], tak jde o kombinaci: a) obav arcibiskupa Lefebvra, že jsou nedbale udělovány a/nebo, že mají vadnou svátostnou intenci, a, b) že více než padesátiletý časový odstup a narůstající zmatení této doby, znamená, že c) zkoumání platnosti svátostí (které by se muselo provést zpětně až do roku 1968) je zatěžující a morálně nemožné. V důsledku toho lze u některých svátostí získat morální jistotu pouze díky jistě platnému podmínečnému opakování.
Rané pochybnosti arcibiskupa Lefebvra o reformovaných obřadech
Již v prvním díle jsme uvedli mnoho příkladů arcibiskupových úvah o platnosti nového obřadu biřmování. V předchozím díle jsme také ukázali, že jeho pochybnosti se týkaly spíše „oficiálně uznaných“ problémů, které jsou vlastní samotnému novému obřadu, než jen jeho udělování nebo intence. Zde budeme tento materiál opakovat co nejméně.
V roce 1975 arcibiskup Lefebvre na přednášce v Kanadě uvedl:
„Domnívám se, že my všichni máme vážné požadavky na to, jací mají být kněží, kteří předávají život duše. Jsem si jistý, že nechcete mít kněze, kteří pravděpodobně udělují svátosti, jež jsou neplatné.
Čas od času jsem na různých místech žádán, abych uděloval biřmování, což samozřejmě irituje místní biskupy, kteří mi připomínají, že nemám právo v jejich diecézi biřmovat.
To samozřejmě uznávám, ale na oplátku jim připomínám, že oni zase nemají právo udělovat pochybné svátosti dětem, jejichž rodiče chtějí, aby obdržely svátostnou milost. Tito rodiče mají právo být si jistí, že jejich děti dostávají milost biřmování.“ (2)
Jestliže biskup může udělovat biřmování pochybným nebo neplatným způsobem, co si máme myslet o jeho kněžských a biskupských svěceních?
Arcibiskup Lefebvre dál hovořil o povinnosti, kterou cítí vůči rodičům:
„Mohu být alespoň v klidu, když vím, že děti biřmované způsobem, který Církev po staletí předepisovala, v sobě skutečně nesou svátostnou milost, a že tato svátost je skutečně platná.“ (3)
Jak jsme o tom pojednali dříve, to bylo ústřední motivací jeho pastorační praxe, pokud šlo o biřmování. Zjevně to také platí pro všechny svátosti, které vyžadují jistě platné udělovatele.
Ve své knize Otevřený dopis bezradným katolíkům se arcibiskup Lefebvre zabývá různými papežskými dokumenty namířenými proti principům Francouzské revoluce. (4) V závěru uvádí slova, která použil i ve svém slavném kázání v Lille v roce 1976:
„Všichni tito papežové se bránili spojení Církve s revolucí; je to cizoložné spojení a z takového spojení mohou vzejít jen levobočci.
Nový mešní obřad je nelegitimní obřad, nové svátosti jsou nelegitimní svátosti. Už nevíme, zda jsou to svátosti, které dávají milost, nebo ji nedávají. Kněží vycházející ze seminářů jsou nelegitimní kněží, kteří nevědí, co jsou zač. Nevědí, že jsou stvořeni k tomu, aby přistupovali k oltáři, přinášeli oběť našeho Pána Ježíše Krista a dávali Ježíše Krista duším.“ (5)
Bylo by mylné, kdybychom se ve světle tohoto úryvku a dalších textů soustředili jen na tuto poslední větu a domnívali se, že arcibiskup Lefebvre říká, že noví kněží byli skutečně stvořeni k tomu, aby „přistupovali k oltáři“, jako by tato letmá poznámka představovala Lefebvrův definitivní názor na platnost svátostí. Klíčová v jeho proslovu je ta část, kde říká: „už nevíme, zda jsou to svátosti, které dávají milost, nebo ji nedávají.“
Na jiném místě stejné knihy píše ve vztahu ke svátostem obecně a kněžskému svěcení konkrétně:
„A další otázka týkající se kněží vysvěcených v posledních letech: Jsou vůbec pravými kněžími? Jinak řečeno, jsou jejich svěcení platná?
Stejné pochybnosti se vznášejí i nad dalšími svátostmi.
„Týká se to jistých svěcení biskupů, jako například toho, které se konalo v Bruselu v létě 1982, kdy světící biskup řekl svěcenci: »Buď apoštolem jako Gándhí, Hélder Câmara a Mohamed!« Lze tyto narážky, alespoň pokud jde o Gándhího a Mohameda, sladit se zjevnou intencí konat to, co Církev zamýšlí?“ (6)
Tento text vyjadřuje pochybnosti o konkrétním provádění reformovaného obřadu, které se sice zakládají na vnějších faktorech mimo samotný obřad, avšak Arcibiskup Lefebvre neměl na mysli pouze vnější faktory.
Například v roce 1977 arcibiskup Lefebvre napsal předmluvu knihy P. Guérarda des Lauriers Réflexions sur le Nouvel Ordo Missae. Tato kniha zpochybňovala platnost změněných konsekračních slov Novus ordo ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v tomto eseji. Zdá se, že dochází k závěru o naprosté vnitřní pochybnosti samotného Novus ordo.
Arcibiskup Lefebvre v předmluvě této knihy napsal:
„Rozsah a hloubka této změny římského obřadu svaté mešní Oběti a její podobnost se změnami provedenými Lutherem nutí katolíky, kteří jsou věrní své víře, klást si otázku platnosti tohoto nového obřadu.
Kdo jiný by mohl lépe než důstojný pán Guérard des Lauriers přispět k řešení tohoto problému, který je stále předmětem studia?“ (7)
Vzhledem ke kontextu je to jasné uznání ze strany arcibiskupa Lefebvra, že je přijatelná absolutní a vnitřní pochybnost o reformovaném novém mešním obřadu, stejně jako argumentace, kterou vyjádřil Guérard des Lauriers.
To platí nehledě na následný rozpad vztahu arcibiskupa Lefebvra a Guérarda des Lauriers. Arcibiskup Lefebvre se totiž později od P. Guérarda des Lauriers a jeho závěrů o mši svaté a o papeži distancoval, protože se chtěl vyhnout „zmatkům a násilnému rozdělení“.
Praktický odstup arcibiskupa Lefebvra od Guérarda des Lauriers jako od člověka a od jistoty některých jeho závěrů však není zavržením vyslovených otázek a pochybností – zvláště když stejná argumentace zůstala tak zřejmá i v dalších arcibiskupových slovech a činech.
Ačkoliv se sám arcibiskup zdá být stále poněkud nejistý, v témže roce (1977) uznává oprávněnost pochybností o reformovaných obřadech jako takových:
„Pokud tuto reformovanou liturgii považujeme za heretickou a neplatnou, ať už kvůli změnám v materii a formě, nebo kvůli intenci reformátora vepsané do nového obřadu a odporující intenci katolické Církve, je zřejmé, že je nám zakázáno účastnit se těchto reformovaných obřadů, účastnili bychom se svatokrádeže.
Pro tento názor existují závažné důvody, které však nejsou zcela zřejmé.“ (8)
V tomto textu také dává jasně najevo, že jeho zmínky o „intenci“ se netýkají pouze vnějších problémů se svátostnými intencemi jednotlivých kněží, ale spíše s intencí „tvůrců obřadu“, a to v souladu s tím, co již bylo řečeno v souvislosti se Lvem XIII. a apoštolským listem Apostolicæ curæ. Jinak řečeno, prezentuje to jako problém vlastní reformovanému obřadu.
Další chybou by bylo zaměřit se na to, že sám arcibiskup Lefebvre se zdržuje závěru a říká, že to není „zcela zřejmé“. Podstatné je, že zde výslovně uvedl, že existují „závažné důvody“ pro myšlenku, že „změny materie a formy“ způsobily, že tyto svátosti jsou neplatné.
Mít „závažné důvody“ a přitom nebýt přesvědčen o tom či onom, to je definice pochybnosti.
V kázání při kněžských svěceních v roce 1978 arcibiskup Lefebvre řekl:
„Moji drazí přátelé, byli jsme zrazeni. Zrazeni všemi těmi, kteří by nám měli dávat pravdu...
Stejně tak nám musí dávat všechny svátosti bez jakýchkoliv pochybností o jejich platnosti, svátosti, které jsou jistě platné.
Je naší povinností, žádat je o tyto věci a oni mají povinnost nám je dát.“ (9)
V roce 1980 arcibiskup Lefebvre řekl:
„Musíme chránit bohoslužbu Církve, mešní Oběť a svátosti ustanovené naším Pánem a praktikovat je podle obřadů uznaných dvaceti stoletími tradice. Tak budeme náležitě uctívat našeho Pána, a tím si zajistíme, že obdržíme Jeho milost.
Odmítáme novoty, které od koncilu vtrhly do Církve, protože umenšují úctu a čest, které náleží našemu Pánu, a nepřímo zpochybňují Jeho Božství.
Tyto novoty nepocházejí od Ducha Svatého, ani od Jeho Církve, ale od těch, kdo jsou prodchnuti duchem modernismu a všemi bludy, které tento duch nese, a které s takovou odvahou a energičností odsoudil sv. Pius X. [...]
Církev se nemůže spokojit s pochybnými svátostmi, ani s dvojznačnou naukou. Ti, kdo zavedli tyto pochybnosti a tuto dvojznačnost, nejsou učedníky Církve. Ať už byly jejich úmysly jakékoliv, ve skutečnosti pracovali proti Církvi.
Katastrofální výsledky jejich přičinlivosti překonávají nejhorší zkoušky a nezmírňují je ani zdánlivé výjimky v několika regionech. Když Luther zavedl do liturgie národní jazyk, hrnuly se do kostelů davy. Ale později?
Je potěšující, že v katolickém světě smysl pro víru, který mají věřící, tyto novoty odmítá a lpí na Tradici. Odtud vzejde pravá obnova Církve.“ (10)
Šetření a 80. léta 20. století
V roce 1983 a v následujících letech došlo v FSSPX k určitému konfliktu, který byl částečně způsoben touto otázkou.
Zatímco tento konflikt doutnal, arcibiskup Lefebvre učinil následující prohlášení na přednášce pro seminaristy v Ridgefieldu:
„Teologické pravidlo pro podmínku platnosti svátostí lze nalézt ve vašich příručkách teologie. Musíme tyto podmínky aplikovat... na nové obřady svátostí reformy Druhého vatikánského koncilu.
V některých případech je velmi obtížné zjistit, zda je (svátost) platná, nebo ne. Zejména v případě překladů forem těchto svátostí do národního jazyka. V latině je snazší poznat, zda je platná, nebo neplatná, ale v národním jazyce je velmi obtížné poznat, zda některá slova svátost zneplatňují.
V některých případech tedy musíme provést důkladnou studii tohoto případu. Víte, že mnozí kněží dnes mění formu svátosti! To je další obtíž při určování platnosti či neplatnosti, např. otázka: »Co tento biskup říkal, když tuto svátost vysluhoval? Jeden biskup řekl např. ohledně formy biřmování... že je jistě platná (v národním jazyce).« Ptáme se: »A co tedy řekl? Co udělal?« Musíme prozkoumat tyto věci, než můžeme říct, že jsou platné nebo neplatné. Musíme prostudovat každý případ.
Je to velmi obtížné, jako v případě svěcení nových kněží, protože... jakou mají intenci, když udělují svátosti? [...]
Je to velmi obtížné, to víme. Nemůžeme však říkat: »Všechny svátosti jsou neplatné,« aniž bychom provedli šetření... nemůžeme to říct. Musíme provést studii. Například můžete říct, že v této zemi (dělají toto), v této diecézi (dělají tamto) atd... musíme ty věci uvážit, než vyneseme soud. Nemůžeme a priori říct, že všechny svátosti jsou neplatné.“ (11)
Arcibiskup Lefebvre se dále zabývá problémy s povolením jiných než olivových olejů. S tímto textem jsme se již setkali výše. Dále pokračuje:
„Situace je pro nás nyní velmi obtížná... ale myslím, že po 10 nebo 20 letech to pro vás bude ještě obtížnější, protože situace se časem postupně zhoršuje... mění se...
U kněžských svěcení je situace stejná. Musíme se podívat, co v každém případě udělali, a abychom zjistili, zda forma byla platná, nebo ne, musíme provést studii. V některých případech jsou někteří teologové proti platnosti, zatímco jiní teologové jsou pro platnost atd. [...]
Pokud si opravdu myslíme, že svátost je (s největší pravděpodobností) neplatná, musíme svátost podmínečně opakovat. Udělal jsem to tak mnohokrát v případě biřmování.“ (12)
O několik dní později pronesl následující komentáře:
„Co se týká platnosti svátostí, myslím si, že mnohé svátosti... jsou platné, pokud používají latinskou formu. U překladů v národním jazyce však začíná pochybnost platnosti.
V praxi musíme studovat každou svátost, každou okolnost, za které se tyto svátosti udělují. Jeden biskup řekl slova biřmování jinou formou? To nevíme. Musíme to prozkoumat a zjistit, o jakou formu se jedná. Totéž s olejem, který používal atd. Možná je platný, možná neplatný... musíme provést šetření. Ale nemohu říct, jak řekli tito kněží (ze Severovýchodu), že považujeme všechny svátosti nového obřadu prakticky všechny za neplatné. To je nemožné.“ (13)
Tyto texty ukazují změnu arcibiskupova názoru, alespoň pro tuto chvíli, že reformované obřady jsou přinejmenším samy o sobě platné. V každém případě, i když by mohlo být lákavé považovat tyto výroky za definitivní (zejména pokud se někdo osobně přiklání k myšlence, že tyto obřady jsou platné), ve skutečnosti se zdá, že arcibiskup Lefebvre byl v těchto otázkách nerozhodný, jak uvidíme.
Vzhledem k důsledkům to není překvapivé. Pochybnost nebo neplatnost kterékoliv ze svátostí měla vážné důsledky pro neporušitelnost Církve, ale kněžské svěcení možná nejvíce. Je nešťastné, že arcibiskup byl přesto nucen zaujmout k těmto nesmírně obtížným otázkám veřejné stanovisko.
I u těchto vystoupení však existuje několik bodů, které stojí za zmínku:
1) Výše zmíněný text vyjadřuje jeho názor, že všechny svátosti udělované těmito obřady jsou podezřelé, dokud nenabydeme jistotu. To je významnější, než si mnozí uvědomují, zejména když uvážíme, že jsme nuceni zaujmout „tutioristický“ (neboli „bezpečnější“) postoj, pokud jde o platnost svátostí. (Tzn., že pokud nemůžeme dojít morální jistoty o jejich platnosti, pak v praxi máme povinnost nepovažovat je za platné, ale za neplatné, a důkazní břemeno je na těch, kdo si myslí, že jsou platné.)
2) Zatímco arcibiskup Lefebvre mluví o prošetřeních a nutnosti pozitivních důvodů k pochybnostem, nebyl to reálný požadavek v životě FSSPX, pokud jde o podmínečné biřmování. Důsledky jsem se již zabýval jinde.
3) Jak již bylo řečeno, pochybnosti o biřmování s neolivovým olejem jsou reformovaným obřadům stejně vlastní jako pochybnosti o změně formy. Pochybnosti o jednom reformovaném obřadu mají stejné důsledky pro neporušitelnost Církve jako kterékoliv jiné. Nelze mít takové pochybnosti o jedné svátosti, a pak je bez další argumentace zásadně vyloučit u ostatních.
4) Jakmile někdo začne hovořit o „studiích“ a snaží se dokázat, že reformované obřady splňují požadavky katolické svátostné teologie na základě jejich vnitřní podstaty, už tím nepřímo přiznává, že „autorita Církve“ – přinejmenším koncilně-synodální církve – není dostatečnou zárukou těchto obřadů.
5) Neuvažujeme o tom, že „všechny reformované obřady jsou neplatné“; spíše ukazujeme, že všechny argumenty a souvislosti ukazují na to, že jsou tyto obřady pochybné, a proto vyžadují podmínečné opakování. Mezi těmito dvěma věcmi je podstatný rozdíl.
Na stejných přednáškách arcibiskup Lefebvre také rozhodnými slovy zdůrazňuje totéž, co jsme uvedli u biřmování, totiž pastorační význam, který přikládá potřebám věřících, a také to, že při přijímání důležitých rozhodnutí, která se jich dotýkají, je třeba nepřehlížet jejich zájmy:
„Jistě chápete, že naší první starostí jsou věřící... Pokud něco uděláme, pokud přijmeme nějaké rozhodnutí, jaký je důsledek pro věřící? To je velmi důležité. Nemůžeme říkat: »Ach, věřící... ach, ne, ne, nemůžeme se starat o to, jestli jsou s tím spokojeni, nebo ne, nebo jestli mají ještě svátosti atd... není to důležité.« Ne, ne, nemůžeme je přehlížet. Musíme se vždycky ptát: »Jaký důsledek má naše rozhodnutí pro duše...« Jsme kněží proto, abychom sloužili duším (věřících).“ (14)
Přibližně ve stejné době arcibiskup Lefebvre zveřejnil Dopis přátelům a dobrodincům, který prohlašoval, že stále více svátostí je neplatných a pochybných.
„Bratrstvo neříká, že všechny svátosti podle nového pokoncilního obřadu jsou neplatné, ale že kvůli špatným překladům, nedostatku řádné intence a změnám zavedeným v materii a formě roste počet neplatných a pochybných svátostí.
Abychom tedy v praxi mohli rozhodnout o pochybnosti nebo neplatnosti svátostí udělovaných kněžími prodchnutými idejemi koncilu, je nutné seriózně prostudovat různé okolnosti.“ (15)
Příklady a protipříklady podmínečných svěcení
Je dobře známé, že arcibiskup Lefebvre při několika příležitostech podmínečně vysvětil muže, kteří byli dříve vysvěceni v reformovaném obřadu.
John Daly ve své knize o Michaelu Daviesovi uvádí pět známých příkladů mužů, které arcibiskup vysvětil podmínečně. Byli to otcové Sullivan, Ringrose, Bedingfeld, Hopkins a Michael-Mary Sim, CSSR. (16)
Sám arcibiskup Lefebvre v roce 1988 napsal:
„Souhlasím s Vaším přáním podmínečně přesvětit tyto kněze; já jsem činil takové přesvěcení mnohokrát.“ (17)
Přesto se tím neřídil jako univerzální praxí. Zdá se, že arcibiskup Lefebvre se necítil být schopen vydat univerzální pravidlo na toto téma a Daly jmenuje tři muže vysvěcené v reformovaném obřadu, kterým bylo alespoň na čas dovoleno spolupracovat s FSSPX. (18) Ještě překvapivější je, že Daly uvádí, že arcibiskup dokonce v roce 1973 sám vysvětil na kněze P. Jeana-Yvese Cottarda pomocí reformovaného obřadu. (19) [Jednalo se o kněžské svěcení v opatství Fontgombault v roce 1973, kdy arcibiskup pod nátlakem obřadníka tohoto opatství udělil svěcení podle nového ritu. Teprve následně přistoupil k doplnění obřadu sub conditione. – pozn. překl.]
Poučné je však to, co se historicky stalo s muži, kteří nebyli podmínečně přesvěceni. Daly uvádí následující zprávu o události z prvních desetiletí působení Bratrstva v britském distriktu, která některým zůstala v živé paměti:
„Dr. Thomas Glover byl zaměstnán jako učitel kanonického práva v Écônu a sloužil v mešních centrech Bratrstva sv. Pia X. v Anglii, přestože byl vysvěcen v novém obřadu – tato skutečnost vyvolala v londýnském mešním středisku Bratrstva, poté, co sem byl dr. Glover přeložen, takový rozkol, že byl narychlo poslán do zapadlého Yorkshiru, kde později zcela opustil kněžský stav.“ (20)
Co přesně vidíme na takovém příkladu?
Za prvé, vidíme, že se věřící Bratrstva sv. Pia X. řídí zásadou arcibiskupa Lefebvra, že by neměli mít nic společného s reformovaným náboženstvím – včetně přijímání svátostí od mužů vysvěcených v jeho obřadech. P. Peter Scott toto poznání shrnul takto:
„Neboť bez ohledu na technickou otázku platnosti kněžského svěcení, všichni uznáváme katolické cítění, které nám říká, že nelze směšovat nelegitimní nové obřady s tradičními katolickými obřady, což je zásada, kterou tak jednoduše objasnil arcibiskup Lefebvre 29. června 1976:
„Nemáme toto náboženství. Nepřijímáme toto nové náboženství. Máme náboženství všech časů; máme katolické náboženství. Nemáme toto univerzální náboženství, jak se mu dnes říká. To už není katolické náboženství. Nemáme toto liberální, modernistické náboženství, které má své bohoslužby, své kněze, svou víru, své katechismy, svou Bibli...“ (21)
Za druhé vidíme, že asi není rozumné si myslet, že věřící (a kněží) mohou nebo chtějí odložit své obavy z reformovaných obřadů, které výše obhajoval P. Scott, nebo že mohou nebo chtějí přijmout výsledek tajného šetření, zda byl Novus ordo kněz v daném případě vysvěcen „správně“.
Proč by si to však měli myslet, zvláště když někteří kněží, u nichž přistupují ke svátostem, považují tuto záležitost za uzavřenou?
Objasňují to slova a činy z posledního období životní dráhy arcibiskupa Lefebvra.
Operace přežití – objasnění postoje arcibiskupa Lefebvra
Když se podíváme na přípravu biskupských svěcení v roce 1988, těžko se vyhneme závěru, že postoj arcibiskupa Lefebvra se významným způsobem přitvrdil.
V roce 1986 byl arcibiskup Lefebvre znovu dotazován na platnost reformovaných svátostí. I když se arcibiskup nadále soustředil na intenci a na nemožnost být si jistý tím, že reformované obřady jsou samy o sobě neplatné, je celkem umírněný ve svých tvrzeních a uznává stále se zvětšující rozsah problémů:
„Sám nemohu říct, že u všech svátostí v koncilní církvi nejsou tyto tři podmínky [platnosti] nikdy splněny. Nemyslím si, že to můžeme tvrdit.
Myslím si však, že u nových kněží, u kněží, kteří už nemají katolickou intenci, nevědí, co je správná intence, intence Církve, tak že u nich možná platnost jejich svátostí je přinejmenším pochybná.“ (22)
Je-li tomu tak u svátostí vysluhovaných takovými kněžími, je tomu tak zjevně i u kněžských a biskupských svěcení udělovaných jejich biskupskými představenými.
Jedním z jeho cílů při svěcení biskupů bylo zajistit pokračování pravých a platných svátostí tradičního římského ritu. V srpnu 1987 arcibiskup v dopise čtyřem budoucím biskupům [FSSPX] uvedl, že:
„[P]rojevuje se jako naprosto zřejmá potřeba zajistit trvalost a pokračování obdivuhodné Oběti našeho Pána, aby »přišlo jeho království«. [...]
„Protože tento Řím, modernistický a liberální, pokračuje ve svém díle ničení Království našeho Pána, jak dokazuje Assisi a potvrzení liberálních tezí Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě, cítím se být Boží Prozřetelností nucen předat milost katolického biskupského úřadu, kterou jsem přijal, aby Církev a katolické kněžství nadále existovaly ke slávě Boží a ke spáse duší. [...]
Hlavním cílem mého předání biskupského úřadu je, aby pokračovala milost kněžského svěcení, aby pokračovala pravá Oběť mše svaté a aby byla udělována milost svátosti biřmování dětem a věřícím, kteří vás o ni požádají.“ (23)
Ve svém kázání při kněžských svěceních v červnu 1988 si arcibiskup Lefebvre položil následující otázky a odpověděl na ně s poukazem na problém pochybných svátostí:
„Proč Écône? V té době jste si možná ještě plně neuvědomovali, jaký boj Ecône vede. Přišli jste, protože vás přitahovala touha být formováni v Tradici. Zdálo se vám, že oddělit se od Tradice znamená oddělit se od Církve. A to by znamenalo přijímat svátosti, které jsou možná pochybné, a formaci, která v žádném případě není v souladu se zásadami Magisteria Církve všech časů.“ (24)
V den biskupských svěcení arcibiskup kázal:
„Dobře víte, moji drazí bratři, že bez biskupů nemohou být žádní kněží. Až mě Bůh povolá – což jistě nebude za dlouho – od koho by tito seminaristé obdrželi svátost kněžství? Od koncilních biskupů, kteří v důsledku svých pochybných intencí udělují pochybné svátosti? To není možné.“ (25)
Zmiňované „pochybné svátosti“ „koncilních biskupů“ zjevně zahrnují i svátost kněžství.
Pokračuje a vysvětluje, jak zásadní byla tato úvaha o naprosto jistých svátostech pro jeho dramatické jednání:
„A [tito seminaristé] přišli do našich seminářů navzdory všem obtížím, se kterými se setkali, aby přijali pravé kněžské svěcení, aby vysluhovali pravou kalvárskou Oběť, pravou mešní Oběť a aby vám poskytovali pravé svátosti, pravou nauku, pravý katechismus. To je cílem těchto seminářů.
Nemohu tedy tyto seminaristy s čistým svědomím zanechat osiřelé. Ani nemohu zanechat osiřelé vás, když zemřu, aniž bych se postaral o budoucnost. To není možné. Bylo by to v rozporu s mou povinností.“ (26)
To také není vše. V roce 1990 v jednom z posledních dokumentů, které od něj máme, psal arcibiskup biskupovi Antoniu de Castro Mayerovi, spolusvětiteli čtyřech biskupů [FSSPX] v roce 1988 a nabádal ho, aby v diecézi Campos vysvětil svého nástupce. Z jednoho z uvedených důvodů vyplývá potřeba zajistit pokračování tradičních obřadů svátostí:
„[K]něží a věřící mají striktní právo mít pastýře, kteří vyznávají katolickou Víru v její úplnosti, nezbytné pro spásu jejich duší, a mít kněze, kteří jsou pravými katolickými kněžími.“
„...koncilní církev, která se nyní rozšířila všude, šíří omyly odporující katolické Víře a v důsledku těchto omylů zkazila zdroje milosti, jimiž jsou svatá mešní Oběť a svátosti.
Tato falešná církev je ve stále hlubším rozporu s katolickou Církví. Aby [pravá] katolická Církev mohla pokračovat, je naprosto nutné, aby měla [pravé] katolické biskupy.“ (27)
Také v roce 1990 při příležitosti 60. výročí kněžského svěcení řekl:
„Bez katolických biskupů nemůžou existovat žádní katoličtí kněží. Jak víte, mohli jsme mít po rozhovorech s Římem jednoho biskupa. Jaký by však byl tento biskup? Žádali, aby měl »profil požadovaný Vatikánem«. Co to znamená? Aby měl koncilního ducha, ducha Druhého vatikánského koncilu.
Právě proto, abychom se chránili před tímto duchem, který není Duchem Božím, který není Duchem katolickým, jsme se rozhodli vysvětit tyto čtyři nám drahé katolické biskupy a předat příštím generacím seminaristů katolické kněžství.
Tak budete mít jistotu, že někteří kněží budou vás i vaše děti nadále učit pravé katolické Víře a předávat milost prostřednictvím pravých svátostí a pravé Oběti mše svaté.“ (28)
Člověk nepotřebuje biskupy k tomu, aby seminaristům předávali náležitou formaci, kterou chtěl, aby obdrželi; to je zřejmé z role biskupů v dnešním FSSPX. Arcibiskupovy opakované zmínky o „pravém kněžství“ a „pravých svátostech“ proto nelze vysvětlovat odkazem na formaci. Jeho účel byl jasný: mimo jiné činil opatření proti obavám o platnost svátostí a odstraňoval jakoukoliv potřebu být závislý na modernistech pochybné platnosti.
Jak vysvětlit toto přitvrzení v posledních letech?
Proč se postoj arcibiskupa Lefebvra přitvrdil a co to znamená pro nás
Připomeňme si, že i v roce 1983, kdy byl jeho kladný postoj k platností reformovaných obřadů nejsilnější, arcibiskup Lefebvre napsal:
„Situace je pro nás nyní velmi obtížná... ale myslím, že po 10 nebo 20 letech to pro vás bude ještě obtížnější, protože situace se časem postupně zhoršuje... mění se...“ (29)
A přesto v roce 1988, tedy za pět let, napsal arcibiskup Lefebvre jistému „panu Wilsonovi“ následující dopis, v němž zřejmě odpovídal na jiný dopis o podmínečném svěcení kněží vysvěcených v novém obřadu:
„Velevážený pane Wilsone,
velice Vám děkuji za Váš milý dopis.
Souhlasím s Vaším přáním podmínečně přesvětit tyto kněze; já jsem činil takové přesvěcení mnohokrát. Všechny svátosti od modernistických biskupů či kněží jsou nyní nejisté.
Změny narůstají a jejich intence již nejsou katolické.
Jsme v době velké apostaze.
Potřebujeme čím dál více biskupů a kněží velmi katolických. Je to nezbytné všude ve světě.
Děkuji Vám za novinový článek od otce Alvara Antonia Pereze, jezuity!
Musíme se modlit a tvrdě pracovat, abychom rozšiřovali království Ježíše Krista.
Modlím se za vás a vaši milou rodinu.
Oddaně v Ježíši a Marii,
+ Marcel Lefebvre“ (30)
[Tento dopis psal arcibiskup Lefebvre v angličtině, což je patrné na některých obratech. Nicméně byl ponechán bez úprav. – pozn. překl.]
Zde již nenajdeme žádné další náznaky o prostudování nebo prošetření a důvod je jasný. Arcibiskup Lefebvre se sice nadále zabýval vadnými svátostnými intencemi, ale zdá se, že také dospěl k závěru, že po desetiletích koncilní revoluce se tato hniloba příliš rozšířila, což prakticky znemožnilo šetření.
Dokonce i když se pochybnosti o platnosti původně týkaly jednotlivých případů na základě nedbalého udělování a vadných intencí, problémy se do roku 1988 stále rozšiřovaly, takže nápad s šetřením a prostudováním se stal překonaným a ve většině případů morálně nemožným.
Píše se rok 2024, a od přednášky v roce 1983 tedy uplynulo nikoliv 10 nebo 20, ale více než 40 let. Od reformy obřadu kněžského svěcení je to také více než 50 let.
Také bychom si měli uvědomit, že ti, kdo obhajují praktická šetření a kdo za ně mohou být dokonce zodpovědní, se už na základě soukromých úvah či studií domnívají, že reformované obřady jsou platné.
Ale jak arcibiskup Lefebvre naznačuje výše, šetření se dnes v praktickém řádu jeví jako téměř nemožné.
Je tomu tak proto, že šetření mladého kněze vysvěceného letos by vyžadovalo nejen prošetření jeho vlastního svěcení, ale také kněžského i biskupského svěcení jeho světícího biskupa, jakož i kněžské a biskupské svěcení tohoto světícího biskupa, a tak dále až do 60. let 20. století.
Nezdá se být nerozumné se domnívat, že těm, kdo jsou zastánci vnitřní platnosti těchto obřadů, zde může chybět vlastní vnitřní motivace k takové důkladnosti.
(Také to nic neříká o zdokumentovaném problému platnosti křtů, který je závažnější, než si mnozí uvědomují nebo než si chtějí připustit.)
Důsledky toho všeho by měly být zřejmé a mělo by být jasné, co by arcibiskup řekl dnes.
Stranou všeho ostatního se to jeví jako ohromné plýtvání časem a prostředky, když uvážíme, že objektivní situace by zřejmě vždy ospravedlňovala prosté podmínečné přesvěcení, které by definitivně zajistilo klid a obecné dobro tím, že by situaci vyřešilo pro všechny, aniž by kdokoliv měl krizi svědomí.
Některé teoretické závěry z tohoto seriálu
V tomto seriálu jsme ukázali, že sám arcibiskup Lefebvre při mnoha příležitostech vyjadřoval pochybnosti o platnosti reformovaných obřadů (včetně kněžského svěcení) kvůli celé řadě různých důvodů.
V předešlé části jsme se zabývali teologickými aspekty krize, které vyžadují, abychom dospěli k závěru, že reformované obřady nepocházejí z Církve, a proto nemáme žádnou prima facie záruku jejich platnosti a jsou předmětem prima facie pochybností, bez záruky, že je možné řešení.
Rozsah práce, kterou legitimní církevní autorita investovala do vyřešení otázky anglikánských svěcení v apoštolském listu Apostolicæ curæ, by nás také měl přimět k zamyšlení nad tím, že tak složité otázky lze vyřešit studiemi soukromých osob nebo skupin. Sám arcibiskup Lefebvre to v roce 1983 komentoval následovně:
„Víte, že u anglikánských svěcení Církev strávila [tři a půl] století (studiem jejich platnosti), než vydala konečné rozhodnutí o platnosti anglikánských svěcení, tedy, že jsou neplatná. Teprve po 350 letech jsme si konečně jistí, že anglikánská svěcení jsou neplatná! (se smíchem) Ó... je velmi obtížné dojít k rozhodnutí (o novém obřadu) za jeden týden!“ (31)
Taková prima facie pochybnost také vyvstává tváří v tvář desítky let trvajícímu rozkladu svátostné disciplíny v koncilně-synodální církvi. Šetření týkající se udělování nebo kněžské intence předem předpokládají platnost reformovaných obřadů, zatímco, kromě toho, že pochybnosti jsou „na místě“ (jak jsme ukázali), se zdá, že jak „teoretická“ platnost neschváleného svátostného obřadu, tak „praktická“ platnost údajně vadného svěcení jsou otázky, na které může autoritativně odpovědět pouze Řím. (32)
Tutiorismus
Bez posouzení Církve mohou takové studie a šetření dospět pouze k pravděpodobným názorům o platnosti, které budou jen natolik pravděpodobné, jak pravděpodobné jsou argumenty, na nichž se zakládají. Je těžké si představit, jak mohou být duchovní nebo věřící povinni (nebo dokonce oprávněni) jednat na základě pouhého pravděpodobného názoru o platnosti – i kdyby se soukromým osobám zdál velmi pravděpodobný (nebo dokonce jistý).
Je tomu tak proto, že podle jednomyslného názoru morální teologie nesmíme jednat na základě pouhých pravděpodobných názorů o platnosti svátostí. Církev vyžaduje, abychom pochybné svátosti v praxi považovali za prakticky neplatné a vyhýbali se jim, dokud ona nerozhodne jinak.
Bylo by bezútěšné ocitnout se v situaci, kdy by člověk neměl morální jistotu ohledně dostupných svátostí kvůli přítomnosti pochybně vysvěceného kněze. Slavný otec Faber vykreslil hrůzný obraz analogického stavu „anglikánů z high church“ [tj. z konzervativnější části anglikánské církve], kteří čelili pochybnostem o svěcení svých duchovních, a dospěl k závěru:
„Není to jednoznačně děsivé?“ (33)
Chraň Bůh, aby se do takového stavu dostal kterýkoliv tradiční katolík. A přesto právě o tom informuje P. Nicolas Portail, pokud jde o muže vysvěcené pro FSSP:
„Někteří mladí kněží Bratrstva sv. Petra, které 29. června 1993 vysvětil lyonský arcibiskup Decourtray, říkali, že »vy [v Bratrstvu sv. Pia X.] jste si svým svěcením jistější než my!«“ (34)
To však neznamená, že by reformované obřady byly určitě neplatné. Jde spíše o to uznat, že vzhledem ke skutečnostem reformy je pochybnost vlastně tím, co „obsahují“ a představuje to výchozí pozici. Znamená to uznat, že důkazní břemeno je na těch, kdo chtějí prokázat platnost, a že provedení tohoto důkazního břemene je pravděpodobně nemožným úkolem, dokud Řím tyto otázky autoritativně nezodpoví.
Vraťme se k rozdělení pochybnosti, o němž jsme hovořili v předchozím článku: Zdá se, že vlastní postoj arcibiskupa Lefebvra se ustálil jako podmíněná (tj. potenciálně řešitelná) a univerzální pochybnost (tj. vztahující se na všechny svátosti prima facie) založená na vnějších důvodech (tj. na vadném udělení a intenci).
Ale prakticky vzato, když je šetření platnosti svátostí (které by muselo sahat až do roku 1968) zatěžující a morálně nemožné, a když soukromé studie platnosti nemohou dosáhnout jistoty, tato teoreticky podmíněná pochybnost se nakonec v praxi mění v pochybnost absolutní.
V důsledku toho lze morální jistotu u některých svátostí získat pouze díky určitě platnému podmínečnému opakování. Na to se zaměřuje tento článek.
Když vyjdeme z tradiční teologie a analýzy koncilní krize, kterou provedl arcibiskup Lefebvre, ukazuje to na jediný závěr: ať už na základě vnitřních nebo nepřekonatelných vnějších důvodů, je bezpečnější a prozíravější ustoupit do pozice všeobecné a absolutní pochybnosti a vyčkat na rozsudek Církve.
Některé praktické závěry z tohoto seriálu
Má to dva hlavní dopady:
• Za prvé, pokud jde o ty obřady, které byly změněny ve svých podstatných rysech (nebo které jsou závislé na jejich platnosti), nemůžeme předpokládat, že dané udělení reformovaných svátostných obřadů bylo nebo je platné.
Podle ustálených závěrů morální teologie jsme povinni se všem takovým pochybným svátostem vyhýbat. Ve svém Katechismu krize v Církvi P. Matthias Gaudron uvedl:
„[N]emáme přijímat svátosti v novém obřadu, ale pouze v tradičním ritu, které jsou jako jediné důstojné a s jistotou platné.
Není dovoleno přijímat svátosti ve formě, která je byť jen poněkud pochybná.“
Zdá se však, že jsme povinni vyhýbat se i svátostem uděleným v tradičním obřadu, pokud jejich platnost závisí na platnosti reformovaného obřadu (např. když přijímáme svátosti od duchovních, jejichž svěcení jsou přímo či nepřímo odvozena z reformovaného obřadu).
To znamená, že nemůžeme předpokládat, že člověk je knězem nebo biskupem jen proto, že byl v těchto obřadech vysvěcen, a proto k takovým lidem nelze přistupovat ke svátostem, dokud nebylo dosaženo morální jistoty.
(Prospěšná by byla debata o tom, zda by tato povinnost mohla přestat platit pro příslušné svátosti v nebezpečí smrti. (35))
• Za druhé se zdá, že některé svátosti vyžadují přinejmenším podmínečné opakování:
Křest: Kromě záležitostí, o nichž pojednává tento článek, ukazují zdokumentované události z posledních let, že pouhý zápis v křestní matrice nemusí nutně stačit k dosažení morální jistoty o křtu. Této morální jistoty lze dosáhnout mnoha jinými způsoby, jak je uvedeno na jiném místě; pokud však takové jistoty nelze dosáhnout, jeví se podmínečný křest jako nezbytný.
Biřmování: Zdá se, že ti, kdo jsou údajně biřmováni v reformovaném obřadu, jsou oprávněni nebo povinni požádat o podmínečné opakování svátosti u duchovního, jehož svěcení se neodvozuje z reformovaného obřadu.
Kněžské svěcení: Vzhledem k tomu, že zřejmě existuje přinejmenším „obezřetná obava“ ohledně platnosti, jak jsme nastínili v tomto seriálu, zdá se, že je „vážnou povinností“ těch, kdo byly údajně vysvěceni na kněze či biskupa v reformovaných obřadech, usilovat přinejmenším o podmínečné svěcení u biskupa, jehož svěcení se neodvozuje z reformovaných obřadů. (36)
Jak také uvedl P. Álvaro Calderón FSSPX ve své studii o novém obřadu biskupských svěcení:
„...pozitivní a objektivní vady, jimiž tento obřad trpí a které zamezují jistotě jeho platnosti, se nám zdají – dokud nebude existovat posudek Říma, díky kterému by se muselo mnoho věcí změnit – ospravedlňovat a činit nezbytným podmínečné přesvěcení kněží vysvěcených novými biskupy a v případě potřeby podmínečné přesvěcení těchto biskupů. Takové nejistoty nelze tolerovat u samého kořene svátostí.“ (37)
Jak jsme poznamenali výše, soukromé osoby se mohou domnívat, že jejich argumenty, studie či šetření prokázaly platnost, zdá se však nesprávné požadovat (dovolovat), aby se ostatní v tak důležité věci spoléhali na odborné znalosti a vnitřní autoritu, která se může mýlit. Zdá se, že cokoliv jiného než podmínečné svěcení by nahrazovalo právo Církve tuto záležitost posoudit a také by to bylo vnucování soukromých závěrů ostatním, ať už přímo nebo nepřímo.
Za tímto článkem následuje poznámka, která objasňuje, co by tento dramatický krok znamenal nebo neznamenal pro osoby vysvěcené v reformovaném obřadu, podle toho, jak se na to chtějí dívat.
Konečné závěry a přehled
Na závěr tohoto článku si uvědomme, že arcibiskup Lefebvre navzdory svým mnoha vynikajícím kvalitám nemůže být použit jako vnější autorita, která by tyto otázky tak či onak vyřešila. Nicméně jeho myšlenky v této věci mají svou vnitřní zajímavost, vzhledem k jeho vlivu a počtu těch, kteří ho chtějí využít pro různé závěry.
Kromě toho, že tato otázka přísluší vyšší autoritě, arcibiskup Lefebvre také řekl a udělal různé věci v různé době, a bylo by chybou vnucovat jeho slovům a činům umělou systematiku. Větší legitimitu by snad mělo poukazování na myšlenky z posledních let jeho života, ale ani to není nutné k tomu, abychom mohli konstatovat oprávněnost zastávat univerzální a prakticky absolutní pochybnosti o platnosti reformovaných obřadů.
Je pravda, že přinejmenším po větší část své životní dráhy arcibiskup Lefebvre věřil, že šetření by mohlo tyto univerzální pochyby překonat. I pokud to připustíme, zůstává nám závěr, že je ve svátostném řádu morálně nemožné považovat muže vysvěcené v reformovaném obřadu za kněze jen proto, že byli vysvěceni v tomto obřadu.
Stručně řečeno, v tomto seriálu je třeba uznat tři argumenty.
První argument, kterým jsme se zabývali v souvislosti s biřmováním, se týkal Lefebvrova opakovaného zdůrazňování práva věřících nejen na přijetí platných svátostí, ale i na jistotu, že přijímají platné svátosti, a také jeho preference jednat neobvyklým způsobem, aby věřícím tuto jistotu zajistil. Myšlenka, že studium obřadů a šetření ve věci svěcení může zajistit morální jistotu, byla vždy zpochybňována; spoléhání se na takové prostředky může u mnoha věřících (a nemálo kněží) vyvolat vážnou krizi svědomí. V důsledku toho lze dosáhnout pokoje a obecného dobra pouze s jistě platným podmínečným svěcením mužů dříve vysvěcených v reformovaných obřadech.
Za druhé, kombinace správné věcné analýzy revoluce Druhého vatikánského koncilu a jeho reformovaných obřadů, kterou provedl arcibiskup Lefebvre, na jedné straně, a pravdivých teologických zásad (rovněž vyjádřených arcibiskupem Lefebvrem) o tom, proč nelze říct, že tyto obřady pocházejí z Církve, na straně druhé, neúprosně směřuje k postoji všeobecné, vnitřní a absolutní pochybnosti; a to vyžaduje všeobecnou praxi podmínečného svěcení pro všechny, jejichž svěcení závisí na těchto obřadech.
Za třetí, když si odmyslíme možné problémy vnitřně vlastní těmto obřadům, kombinace a) obav arcibiskupa Lefebvra z nedbalého udělování a vadné svátostné intence a b) uplynutí více než padesáti let a rostoucího chaosu tohoto období znamená, že c) šetření ve věci svátostné platnosti (které by se muselo vracet až do roku 1968) je obtížné a morálně nemožné. To znamená, že teoreticky podmíněné a vnější pochybnosti ohledně reformovaných obřadů kněžského svěcení nyní nakonec ústí do stejné praktické pozice absolutních a vnitřních pochybností; vyžadují tedy všeobecnou praxi podmínečného svěcení stejným způsobem jako výše.
Nakonec bychom měli poznamenat, že k těmto závěrům docházíme bez přímého odkazu na legitimitu (nebo nelegitimitu) pokoncilních papežských pretendentů.
V dalším článku se budeme zabývat slovy a názory kněží (a dokonce i biskupů) z Bratrstva sv. Pia X., kteří se k tomuto tématu vyjadřovali podobně, a ukážeme, že tato všeobecná pochybnost o koncilních svěceních byla v FSSPX od smrti arcibiskupa Lefebvra přítomna vždy.
Abychom to shrnuli, zopakujme si arcibiskupova slova z roku 1974:
„Je tedy nemožné, aby jakýkoliv svědomitý a věrný katolík tuto reformu obhajoval nebo se jí jakkoliv podřizoval.“
Post-scriptum – Ujištění pro jednotlivce
Není pochyb, že toto téma je dramatické. Je velmi důležité mít na paměti, že takové podmínečné opakování svátostí neznamená závěr, že něčí křest, biřmování nebo kněžské svěcení byly neplatné.
Předkládaný argument je ten, že reformované obřady jsou pochybné, což znamená, že mohly být i platné.
Zdá se, že je možné, aby se někdo s čistým svědomím podrobil podmínečnému opakování těchto svátostí, přestože osobně není přesvědčen o jeho správnosti. Člověk může uznat hodnotu argumentů, objektivní stav pochybnosti, nebo nutnost obecného dobra, aniž by sám osobně přijal pochybnost nebo závěr o neplatnosti.
Zdá se, že totéž platí i pro kněze, který svátost podmínečně opakuje, a obě záležitosti byly probrány v předchozí části. Nebyl zde žádný náznak toho, že by kněz nebo subjekt musel mít osobní nebo subjektivní pochybnosti, aby tyto kroky ospravedlnil. Zdá se, že vnější a objektivní stav je dostačující.
A konečně, nikdo není povinen věřit, že to, co se může jevit jako mnohé milosti, zjevně spojené s těmito reformovanými obřady a svátostmi, skutečně vychází z nich samotný a nejsou to pouhé iluze.
***
Další materiály k tématu:
Platnost svátostí reformovaných Pavlem VI.
Musejí být kněží, kteří přejdou k Tradici, přesvěceni?
Nejistá kněžská svěcení v koncilní církvi
***
Poznámky
1) Zatímco já podávám přehled jednotlivých etap, „validistické“ texty jsou již dobře známé; mým cílem je představit „druhou stranu“ jeho myšlenek na toto téma.
2) Lefebvre, „The Holy Sacrifice of the Mass“, Přednáška Jeho Milosti: Ottawa, Kanada, listopad 1975. http://www.sspxasia.com/Documents/Archbishop-Lefebvre/The-Holy-Sacrifice-of-the-Mass.htm
3) Ibid.
4) Archbishop Marcel Lefebvre, Open Letter to Confused Catholics, str. 127–129. Angelus Press, Kansas City MO, 1986, vydání z roku 2010.
5) Ibid str. 129. Viz také: https://laportelatine.org/formation/mgr-lefebvre/sermons-historiques/lille-29-aout-1976
6) Ibid str. 59
7) Arcibiskup Lefebvre, „Předmluva“ datovaná 2. února 1977, in Michel-Louis Guérard des Lauriers, Réflexions sur le Nouvel Ordo Missae, náhled dostupný na http://www.virgo-maria.org/articles/2007/Reflexions_NOM_Mgr_Guerard_1977.pdf
8) Arcibiskup Lefebvre, Reponses à diverses questions d'actualite – Aux eleves du seminaire d'Ecône, Le 24 Fevrier 1977. Náš překlad. Dostupné na http://www.virgo-maria.org/Documents/mgr-lefebvre/1977-02-24-Mgr-Lefebvre-Questions-d-actualites.pdf
9) https://www.sspxasia.com/Documents/Archbishop-Lefebvre/Apologia/Vol_two/Chapter_23.htm
10) https://sspx.org/en/publications/april-1980-superior-generals-letter-18-36061
11) 25. dubna 1983 – Přednáška pro seminaristy semináře St. Thomas Aquinas Seminary.
12) Ibid.
13) Ibid.
14) Přednáška 26. dubna 1983. Ibid.
15) https://fsspx.uk/en/publications/april-1983-superior-generals-letter-24-36066
16) John Daly, Michael Davies – An Evaluation, str. 395. Nové vydání, Tradibooks, Rouchas Sud, France, 2015.
17) Dostupné na https://dominicansavrille.us/questionable-priestly-ordinations-in-the-conciliar-church/; česky na https://rexcz.blogspot.com/2017/02/nejista-knezska-sveceni-v-koncilni.html.
18) P. Thomas Glover, P. Philippe Tournyol du Clos a P. Philip Stark S.J. Daly str. 394. Pokud jde o P. Starka, sám arcibiskup na přednášce v roce 1983 řekl:
Záležitost P. Starka
To je další otázka, další problém. P. Stark sám řekl: „Moje svěcení je dobré.“ Jsem si jistý, že je knězem. Myslím si, že je knězem už jedenáct let. Je to velmi inteligentní člověk. Nejen proto, že je jezuita, ne, ne, ne. (se smíchem) ... ale jistě je velmi inteligentní člověk. Byl profesorem. Řekl mi: „Moje řeč, někdo diskutuje o platnosti mého svěcení.“ Diskutují: „Ne, jeho svěcení není platné.“
Nu, proto jsem vám včera, nebo předevčírem, řekl, že musíme provést šetření (studium každého případu), abychom zjistili, jaká je skutečná situace – v tomto případě – ne ve všech případech obecně (tj. ne paušální odsudek), ale v tomto případě, abychom zjistili, zda je jeho svěcení platné nebo neplatné.
A já... já jsem zodpovědný a dělám rozhodnutí. Já mu můžu říct: „Musíte být přesvěcen.“ Jinak, pokud si myslím, že je jeho svěcení platné, opravdu platné, nemám právo opakovat svátost. (Poznámka: Bylo by těžkou svatokrádeží, kdybych tak vědomě učinil.) Pokud byla svátost platná, pak nemám právo ji opakovat.
Stejná zásada platí i pro vás, když mě žádáte o biřmování: „Doufám, že víte, jestli vaše biřmování bylo platné nebo velmi pochybné. Pokud neexistuje pochybnost, pak mě nemůžete žádat, abych ho opakoval. Víte, že je to velmi důležité. V Římě mi vyčítají, že jsem udělil mnoho podmínečných svátostí, aniž bych zkoumal, zda existuje dostatečná pochybnost, která by opravňovala k jejich opakování.“
(Arcibiskup Lefebvre dále probírá situaci jistých indických kněží, kteří chtějí spolupracovat s FSSPX, ale někteří z nich byli vysvěceni v novém obřadu jistě platným biskupem. Arcibiskup vyjadřuje svůj názor ohledně platnosti jejich svěcení, ale pak přechází k diskusi o jejich pochybné formaci.)
Pokud jde o „záležitost P. Starka“, zdá se, že myšlenka, že duchovní nemůže podmínečně opakovat tyto svátosti, pokud se soukromě domnívá, že byly platné, odporuje vlastní praxi arcibiskupa Lefebvra týkající se biřmování. Také odporuje vysvětlením, která předložili McHugh a Callan, o nichž je řeč v následujícím článku:
Archbishop Lefebvre and Conditional Confirmations – his pastoral practice explained (Arcibiskup Lefebvre a podmínečné biřmování – vysvětlení jeho pastorační praxe)
19) Daly str. 395
20) Ibid str. 394
21) https://sspx.org/en/must-priests-who-come-tradition-be-re-ordained-30479
22) https://sspx.org/en/lefebvres-1986-atlanta-interview
23) Bernard Tissier de Mallerais, Marcel Lefebvre: The Biography, str. 626. Trans. Brian Sudlow, Angelus Press, Kansas City MO, 2004.
24) „Pourquoi Écône ? En ce temps-là, peut-être ne vous rendiez-vous pas parfaitement compte du combat qu’Écône menait. Vous êtes venus, parce que attirés par votre désir d’être formé dans la Tradition. Il vous a semblé en effet que se séparer de la Tradition, c’était se séparer de l’Église. Et donc recevoir des sacrements peut-être douteux et une formation en tout cas, qui n’est pas selon les principes du magistère de l’Église de toujours.“
Sermon de Mgr Lefebvre – Saint Pierre – Saint Paul – Ordinations sacerdotales – 29 juin 1988. Dostupné online.
25) https://sspx.org/en/1988-episcopal-consecrations-sermon-of-archbishop-lefebvre
26) Ibid.
27) Tissier de Mallerais, str. 634–635
29) 25. dubna 1983 – přednáška pro seminaristy semináře St. Thomas Aquinas Seminary.
30) Dopis datovaný 28. října 1988. Rukou psaný dopis a jeho přepis poskytli dominikáni z Avrillé zde.
31) Přednáška z 25. dubna 1983, St Thomas Aquinas Seminary.
32) Například vyšetřování neplatnosti a podstatných vad obřadu přísluší Svatému oficiu v kán. 1993 [Kodexu kanonického práva z roku 1917]:
Kánon 1993
§ 1. V záležitostech, při nichž jsou napadány povinnosti plynoucí ze svátého svěcení nebo sama platnost svátého svěcení, musí se poslat spis posvátné kongregaci svátostí nebo, napadá-li se svěcení pro podstatný nedostatek posvátného obřadu, posvátné kongregaci sv. Oficia; a posvátná kongregace rozhodne, zda nutno projednat záležitost soudním řízením či správní cestou.
33) Fr Faber on doubtful ordinations – frightening parallels with Novus Ordo ordinations (P. Faber o pochybných svěceních – děsivé paralely se svěceními Novus ordo)
34) „Il est
aussi très probable, lorsque des prélats conciliaires vraiment ordonnés
usent du rite traditionnel pour les ordinations des ralliés, qu'ils gardent
l'intention que leur transmet habituellement l'utilisation des sacrements
conciliaires. Ce qui faisait dire à certains jeunes prêtres de la Fraternité
Saint-Pierre ordonnés le 29 juin 1993 par Mgr Decourtray, archevêque de Lyon,
que «vous [à Saint-Pie X] êtes plus sûrs de votre ordination que nous»!“
Fr Nicolas Portail, ‘À propos du rite d'ordination reforme par Paul VI’, Le
Chardonnet – n°224 – janvier 2007
35) Nevím, co si myslet o povolávání pochybně vysvěcených kněží v nebezpečí smrti, ať už udělují svátost posledního pomazání ve starém obřadu, nebo v novém a změněním obřadu a s potenciálně pochybnou materií.
Neviděl jsem, že by se o tom přímo mluvilo, ale principy týkající se použití pochybné materie lze aplikovat při zvažování, co dělat, když jedinou osobou, která může navštívit umírajícího, je pochybně vysvěcený duchovní. Vezměme v úvahu analogickou záležitost, kterou níže vysvětlují McHugh a Callan.
2660. Pochybná materie. – Někdy je pravděpodobné, ale ne jisté, že prvek postačuje pro materii svátosti (např. káva nebo čaj pro křest, křižmo pro poslední pomazání). Z toho vyplývá otázka: „Je dovoleno použít při udělování svátosti pravděpodobnou materii?“
a) Pokud není možné získat jistou materii a svátost je naléhavě nutná nebo velmi užitečná, lze použít pravděpodobnou materii. Svátosti totiž ustanovil Kristus k užitku člověka („svátosti jsou pro lidi“), a proto není neuctivé dát člověku v nouzi pravděpodobně platnou svátost, když jistě platná svátost není možná. Tak může a má být umírající nemluvně pokřtěno kávou, pokud nelze včas opatřit čistou vodu; poslední pomazání může být uděleno křižmem, pokud nelze mít svátostný olej dříve, než umírající člověk zemře.
b) Pokud lze mít jistou materii nebo pokud svátost není naléhavě nutná nebo užitečná, nelze pravděpodobnou materii použít bez těžkého hříchu; neboť pak není žádný důvod nutnosti, který by ospravedlnil riziko, jemuž je vystavena svátost a snad i příjemce, Tak není dovoleno křtít kávou, když lze zajistit čistou vodu, nebo biřmovat křižmem, jež nepožehnal biskup, umírajícího, který právě přijal poslední svátosti, i když je požehnané křižmo k sehnání (viz 661, 678, 711 a Denziger, č. 1151).
John A. McHugh, O.P. and Charles J. Callan, O.P., Moral Theology: A Complete Course Based on St. Thomas Aquinas and the Best Modern Authorities.
36) McHugh and Callan, č. 2862:
Opakování svátosti z důvodu neplatného udělení.
a) Je to nezákonné, když je obava z neplatnosti neopodstatněná a pošetilá; je totiž vážně neuctivé vůči svátosti a zneuctívající pro ostatní, když se obřad bezdůvodně opakuje. Avšak skrupulózní lidé jsou někdy prostí těžkého hříchu, protože to s opakováním myslí dobře a nejsou odpovědní za své obavy.
b) Je to zákonné, ale nikoliv povinné, když existuje rozumná pochybnost o užitečné svátosti (biřmování, manželství, poslední pomazání člověka, který je při vědomí); také tam, kde existuje nepatrný právní nebo faktický důvod k obavám o nutné nebo důležitější svátosti (křest, kněžské svěcení, rozhřešení umírajícího, poslední pomazání člověka v bezvědomí, proměňování Eucharistie). Svátosti jsou totiž určeny lidem. Pokud však jejich neopakováním vznikne jen malá nebo nepravděpodobná ztráta, nelze na povinnosti jejich opakování trvat.
c) Je to vážně povinné, když existuje rozumná obava o nutné nebo důležitější svátosti; je to vážně nebo lehce povinné (to je v každém případě třeba určit), když existuje důvodná obava o užitečnou svátost, pokud láska, spravedlnost nebo náboženství vyžadují opakování a nepříjemnosti nebudou příliš velké. U svátosti manželství lze podle potřeby použít alternativní způsoby konvalidace nebo sanace. Opět platí, že svátosti jsou určeny lidem, a pokud tedy člověk pravděpodobně utrpí znatelnou ztrátu v důsledku toho, že udělovatel zanedbal opakování, je povinnost opakování jasná.
[Poznámka překladatele: Tím, co autoři správně vyjadřují v bodě c) se nicméně částečně rozcházejí s tím, co píšou v bodě b), kde říkají, že je opakování svátosti zákonné, ale nikoliv povinné v případě faktického důvodu u nutných svátostí. Takový postoj vyjádřený v bodě b) by v tomto případě odporoval tutioristické pozici, kterou Církev v případě svátostí přikazovala, jako jediný správný princip.
Viz například věta, kterou papež Inocenc XI. odsoudil i přesto, že ti, kdo připouštěli užití pravděpodobnosti při udílení svátostí, jej nepřipouštěli pro křest a svěcení, jak je z odsouzené věty patrno:
„Non est illicitum in sacramentis conferendis sequi opinionem probabilem de valore sacramenti relicta tutiore, nisi id vetet lex, conventio, aut periculum gravis damni incurrendi. Hinc sententia probabili tantum utendum non est in collatione baptismi, ordinis sacerdotalis, aut episcopalis.“
Conc. Theol. Tom. VIII.]
37) Studie P. Álvara Calderóna přeložená do angličtiny redakcí The WM Review zde:
Is Paul VI's New Rite of Episcopal Consecration valid? Fr Calderón's answer
(Je nový obřad biskupského svěcení Pavla VI. platný? Odpověď otce Calderóna.)
Zdroj: The WM Review
Překlad: D. Grof
