Umučení Krista předpovězené ve Starém zákoně (2024)
[Poznámka: Zvýraznění doplněno.]
Kniha Moudrosti 2:10–25
Znásilňme chudého spravedlivce, nešetřme vdovy, aniž se ostýchejme šedin starce mnohého věku. Moc naše buď (nám) pravidlem spravedlnosti, neboť slabé jeví se neužitečným býti. Obchvaťme spravedlivce, ježto jest na obtíž nám, protiví se skutkům našim, vytýká nám přestoupení zákona, a kárá nás z hříchů proti kázni naší.
Chlubí se, že má znalost Boha, a synem Božím se nazývá. Stal se nám výtkou názorů našich; těžko nám na něj i hledět, neboť příčí se jiným život jeho, a venkoncem jinaké jsou cesty jeho.
Za podvržence nás pokládá, zdržuje se od cest našich jako od nečistot, blahoslaví konec spravedlivých, a chlubí se, že má za otce Boha. Vizme, jsou-li řeči jeho pravé, a zkusme, co na něho přijde, zvěďmě, jaký bude jeho konec! Neboť je-li spravedlivec syn Boží, zastane se ho, a vysvobodí ho z rukou protivníků.
Potupou a mučidly zkusme ho, abychom poznali tichost jeho, a zkusili statečnost jeho. K smrti nejohavnější odsuďme ho; vždyť se dostane mu ochrany, jak byl mluvil. Takto smýšlejí, ale bloudí: neboť oslepila je zloba jejich.
A neznají tajemství Božích, naděje na odměnu za spravedlnost nemají, a cti duší bezúhoných necení. Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a k obrazu podstaty své učinil ho. Ale závistí ďábla přišla smrt na svět, a zakoušejí jí ti, kteří patří jemu.
Izaiáš 53
Kdo tomu uvěří, co bude od nás slyšet? A komu bude moc ramene Božího zjevena? Vyšel totiž jako výhonek před Ním a jako kořen ze žíznivé země. Podoby neměl ni krásy, bychom naň patřili, neměl vzhledu, bychom se kochali v něm.
Povržen byl a nejposlednějším z lidí, mužem bolestí, zkušeným v utrpení, před jakým lidé tvář si zastírají, tupen byl, že jsme si nic ho nevážili. Vpravdě bolesti naše tento vzal na sebe, ano, co my jsme trpět měli, on snášel; my pak jsme měli ho za malomocného, zbitého od Boha a sklíčeného. Ale on byl raněn pro hříchy naše, roztlučen byl pro nepravosti naše; tresty pro naši spásu na něho (dolehly), a jeho jizvami jsme uzdraveni.
My všichni jako ovce zbloudili jsme, každý na svou cestu uchýlil se; i složil Hospodin na něj nepravost všech nás. Obětoval se, protože sám chtěl, a neotevřel úst svých; jako ovce na porážku vedená, a jako beránek před tím, kdo ho stříhá, němý bývá, neotevřel úst svých.
Z tísně, když odsouzen byl, (smrt) ho vyrvala; a kdo z jeho pokolení uvážil, ze země žijících že vytržen byl, a bit pro zločin lidu svého? Budou chtít ho pohřbít s bezbožníky, avšak u bohatce pochován bude, protože nepravosti neučinil, aniž klam byl (shledán) v ústech jeho.
Pánu se zalíbilo zdeptat jej utrpením, bude-li chtíti dáti ve smírnou obět svůj život. (I) bude viděti potomstvo (po) dlouhé věky, úradek Hospodinův on konat bude. Z (ovoce) toho, co vytrpěl, bude se těšit, nasycen bude (radostí) z toho, co zkusil. Spravedlivý sluha můj ospravedlní mnohé, neboť on jejich hříchy na sebe vezme. Proto v úděl mu dávám zástupy, i bude mocné v kořist přidělovat. Za to, že vydal na smrt svou duši, že se nechal ke hříšníkům čítat, za to, že on hříchy mnohých nesl, a za ty, kteří se provinili, prosil.
Jeremiáš 11:19
A já jsem byl jako krotký beránek, kterého vedou na porážku. Ani potuchy jsem neměl, že mně strojí úklady, řkouce: „Zkazme strom i s ovocem jeho, vytněme jej ze země živých, nebudiž památky po jeho jméně!“
Zachariáš 12:10
A vyleji na dům Davidův a na obyvatelstvo jerusalemské ducha milosti a modliteb, i patřiti budou na mne, kterého zbodali a kvíliti budou nad ním jako se kvílívá nad jedináčkem a žalostit budou nad ním jako se žalostivá nad úmrtím prvorozence.
Zachariáš 13:6
A bude-li tázán: „Co jsou rány tyto mezi rukama tvýma?“ odpoví: „Těmi byl jsem zbit v domě těch, kteří mě milovali!“
Žalm 21:2, 8–9, 17–19
Bože, Bože můj – shlédni na mne – proč jsi opustil mne. Daleko od spásy jsou slova mých nářků.
Všichni, kteří mne vidí, smějí se mi, šklebí ústa a potřásají hlavou: „Doufal v Hospodina, ať jej vytrhne; ať ho vysvobodí, vždyť má v něm zálibu.“
Neboť množství psů mne obkličuje, rota lidí zločinných obléhá mne; zbodli ruce mé i nohy moje. Mohou sčítat všecky moje kosti, mohou kochati se pohledem na mne, rozdělují sobě roucho moje, o můj oděv metají si los.
Žalm 68:21–22
Ty znáš mou hanu, potupu a výsměch, známi jsou ti nepřátelé moji. Utrhají mi, až mi puká srdce, nemocen jsem. Čekám, kdo se ustrne nade mnou, však marně; kdo by mne potěšil, toho nenalézám! Místo pokrmů mi dávají žluč, v žízni mé mne napájejí octem.
Daniel 9:26
A po (těch) šedesáti dvou týdnech zabit bude pomazaný, a nebude jeho [lid, který ho zapře]. A město i svatyni rozmetá národ s knížetem, který přijde; konec jeho zkáza a po válce uložené zpuštění.
Zdroj: Catholic Apologetics
Zpracoval: D. Grof
