Musejí být kněží, kteří přejdou k Tradici, přesvěceni? (2007)
P. Peter Scott, FSSPX
Měli by být kněží koncilní církve „přesvěceni“, když přejdou k Tradici?
Stále více kněží vysvěcených v novém ritu se obrací k tradiční mši. Protože je to však nyní víc než čtyřicet let co byl zaveden nový ritus svěcení, někteří tradiční katolíci zpochybňují platnost jejich svěcení a váhají, zda od nich mají přijímat svátosti. Pravdou je, že každý případ je v praxi odlišný a mají ho rozhodnout představení.
Následující vysvětlení zásad, které formují základ pro takové rozhodnutí, však může být užitečný pro jejich pochopení.
1) Tři svátosti, které udělují charakter [svátostnou pečeť], nemohou být opakovány.
S ohledem na svátost křtu byla tato zásada stanovena v dopise papeže svatého Štěpána I. svatému Cypriánovi, kde se odsuzovala pozdější praxe překřtívání heretiků, když byli přijímaní do Církve. Totéž definoval Tridentský koncil, který vyhlásil anathema vůči těm, kteří zastávali názor, že tyto tři svátosti, jež vtiskují nesmazatelnou známku, tj. křest, biřmování a svátost kněžství, se mohou opakovat (Sezení VII, kánon 9, Denzinger [Dz.] 852).
2) Co se týká platnosti svátostí, musíme se přidržet „tutioristické“ [jistější] pozice neboli nejbezpečnějšího možného jednání.
Nemůžeme si vybrat volbu, která je méně jistá a kterou morální teologové nazývají pravděpodobným způsobem jednání. Ta by mohla zpochybnit platnost svátostí stejně, jako někdy musíme zpochybnit platnost u jiných morálních otázek. Kdybychom se drželi méně jistého způsobu jednání, riskovali bychom závažnou svatokrádež a nejistotu týkající se svátostí, což by věčnou spásu duší uvedlo do velkého ohrožení. Dokonce i laxní „probabilističtí“ teologové tuto zásadu s ohledem na křest a svátost kněžství připouštěli, protože opačný názor byl v roce 1679 odsouzen papežem Inocencem XI. Inocenc XI. odsoudil postoj, že je přípustné:
„…se při udělování svátostí držet pravděpodobného mínění o hodnotě svátosti a tím se vzdát mínění bezpečnějšího… Proto by se pravděpodobné mínění nemělo využívat při udělování křtu, kněžských a biskupských svěcení.“ (Tvrzení I odsouzené a zakázané Inocencem XI., Dz. 1151)
Proto je pro pozdější udělování svátostí zakázáno uznávat kněžská svěcení, která jsou platná [jen] pravděpodobně. Člověk musí mít, stejně jako u jiných věcí nutných k věčné spáse, největší morální jistotu. Samotní věřící tuto zásadu chápou a je skutečně součástí „sensus Ecclesiae“, ducha Církve. Nechtějí sdílet modernistické, liberální rity a mají averzi k přijímání svátostí od kněží vysvěcených v takových ritech, protože v takových věcech nemohou tolerovat pochybnost. Z tohoto důvodu se obracejí na představené, aby jim zaručili platnost.
3) Máme ignorovat negativní pochybnost.
Tuto zásadu přijímají všichni morální teologové. Negativní pochybnost je pochybnost, která se nezakládá na žádném důvodu. Je to otázka „co když“, kterou si často klademe zcela bez důvodu. Taková pochybnost nemůže oslabit morální jistotu a není rozumná. (Srov. Prummer, Manuale Theologiae Moralis, I, § 328.) V důsledku toho nemůžeme zpochybňovat platnost svátosti jako je svátost kněžství, aniž bychom měli pozitivní důvod tak činit, tj. aniž bychom měli nějaký důvod věřit, že zde může existovat nějaká vada jednoho ze tří prvků nutných pro platnost: materie, formy a intence.
4) Vyvstane-li při udělování svátosti, kterou nelze opakovat, pochybnost, je možné a dokonce i povinné zopakovat tuto svátost „sub conditione“ [podmínečně], tj. pod podmínkou, že byla poprvé neplatná.
Pro udělení svátosti je tedy vyžadována morální jistota i to, abychom se vyhnuli svatokrádeži, pokud bychom simulovali svátost, která již byla udělena. O tom se na příklad často mluví v rubrikách Římského rituálu v případě dospělých konvertitů z hereze, u nichž existuje pozitivní pochybnost, pokud jde o platnost křtu, nebo i u nalezenců, kteří „by měli být podmínečně pokřtěni, pokud na základě patřičného šetření neexistuje jistota, že byli pokřtěni…“ Vlastně bylo před Druhým vatikánským koncilem zvykem křtít všechny dospělé konvertity z protestantismu, protože nebylo s morální jistotou možné zaručit formu, nebo intenci, nebo souběžně matérii i formu, které jsou nutné pro jistotu platnosti. Podobně je zvykem podmínečně udělovat svátost biřmování těm, kteří byli biřmováni v novém ritu, v častém případě, kdy nelze s jistotou určit platnost formy a intence.
Za podobných okolností není svatokrádeží podmínečně opakovat kněžské svěcení, jak to mnohokrát učinil arcibiskup Lefebvre.
5) Materie a forma latinského ritu kněžského svěcení zavedená v roce 1968 papežem Pavlem VI. není předmětem pozitivní pochybnosti.
[Materie a forma nového ritu] jsou prakticky totožné s těmi, jež definoval papež Pius XII. v roce 1947 v Sacramentum Ordinis. (V tom se od kněžského svěcení liší svátost biřmování, která v novém ritu používá zcela odlišnou a proměnlivou formu, a to takovou, jejíž platnost je zpochybňována.)
Tato morální jistota však nutně neexistuje u překladů této formy do národních jazyků, jež by musely být přezkoumány, aby se vyloučila veškerá pozitivní pochybnost. Jednou takovou změnou byl provizorní překlad formy ze strany ICEL [Mezinárodní komise k angličtině v liturgii], který tradiční formulaci „Propůjčit důstojnost kněžství“ nahradil formulací „Poskytnout důstojnost presbyteriátu“. Michael Davis to komentuje: „V anglicky mluvících zemích se na kněžství nikdy neodkazovalo jako na presbyteriát.“ (The Order of Melchisedech, 1. vydání, str. 88) Není vždy snadné určit, jaký anglický překlad se použil a zda vyvolává či nevyvolává pozitivní pochybnost. Docela často se používá citát arcibiskupa Lefebvra, že nová mše je „zparchantělá mše“ a že totéž lze říct o nových ritech svátostí jako je například svátost kněžství. Jak by tedy taková mše a svátosti mohly být platné? Ve skutečnosti je toto vyjádření špatným překladem francouzského „messe batarde“, což správně přeloženo znamená „nelegitimní mše“ či „nelegitimní rity“, což znamená, že jsou plodem cizoložného spojení mezi Církví a revolucí, přičemž toto francouzské vyjádření nemá pejorativní význam jako jeho anglický protějšek. Takovéto vyjádření poukazuje na nedovolenou povahu takového kompromisu, nemá však přímou spojitost s platností těchto ritů. Vysvětloval to během svého kázání v Lille v roce 1976:
„Nová mše je svého druhu hybridní mše, která již není hierarchická. Je demokratická, kdy shromáždění zaujímá místo kněze a není to již tedy pravá mše, která stvrzuje královský majestát Našeho Pána.“ (A Bishop Speaks, str. 271)
Z tohoto důvodu nazýval tradiční mši „pravou“ mší, čímž nechtěl zpochybňovat platnost mší sloužených v novém ritu.
Nové rity svěcení jsou rovněž nelegitimní, protože adekvátně nevyjadřují katolickou Víru v kněžství. Když proti nim arcibiskup Lefebvre písemně velmi tvrdě vystupoval, nezamýšlel tím však deklarovat jejich neplatnost. Ve svém Otevřeném dopisu zmateným katolíkům cituje části tohoto obřadu, které určitě nejsou součástí formy této svátosti, a tudíž nejsou pro platnost nezbytné, a velice jasně říká, že takový obřad ničí kněžství:
„Všechno je provázané. Když se napadnou základy budovy, zničí se celá. Žádná mše, žádní kněží. Rituál, než byl změněn, požadoval, aby biskup řekl: „Přijmi moc přinášet Bohu Svatou oběť a slavit mši svatou za mrtvé i živé ve jménu Páně.“ Předtím požehnal ruce svěcence, když pronesl tato slova: „Aby vše, čemu žehnají, bylo požehnáno a vše, co zasvěcují, bylo zasvěceno a posvěceno.“ Svěřovaná moc je vyjádřena bez dvojznačnosti: „Aby pro spásu Tvého lidu a svým svatým požehnáním proměňovaly chléb a víno na Tělo a Krev Tvého Božského Syna.“ V dnešní době biskup říká: „Přijmi dary věřících k slavení eucharistie.“ Dělá z nového kněze spíše prostředníka, než držitele služebného kněžství a předkladatele oběti. Toto pojetí je zcela odlišné.“ (str. 54)
Navzdory těmto přísným slovům arcibiskup říká: „Materie svátosti byla zachována ve vkládání rukou, které následuje, a stejně tak byla zachována i forma, jmenovitě slova svěcení.“ (tamtéž str. 51) Ničení, o němž hovoří, je ničení mše, jaká by měla být, a kněžství, jaké by mělo být. Jeho záměrem proto je poukázat na to, že je ničeno katolické pojetí kněžství, nikoliv nutně platnost kněžského svěcení.
6) Můžou existovat důvody pochybovat o intenci světícího biskupa v koncilní církvi.
Udělovatel svátosti nemusí zamýšlet, co Církev zamýšlí, proto i heretik může udělovat platnou svátost. Musí však zamýšlet činit, co Církev činí. Michael Davies velmi dobře popisuje pozitivní pochybnost, která v tomto ohledu může existovat:
„Všechny modlitby v tradičním ritu, které stanovovaly zásadní roli kněze jako člověka vysvěceného, aby přinášel smírnou oběť za živé i mrtvé, byly odstraněny. Ve většině případů to byly přesně ty věty, které odstranili i protestanští reformátoři [např. věta „Přijmi moc přinášet Bohu Svatou oběť a slavit mši svatou za mrtvé i živé ve jménu Páně.“], a pokud ne přímo tytéž věty, tak jim podobné… Jejich vynechání ze strany protestantských reformátorů papeži Lvu XIII. indikovalo, že neměli intenci světit kněze přinášející oběť.“ (tamtéž str. 82, 86)
Toto je text buly Apostolicae Curae (Lev XIII., 1896), § 33:
„S touto inherentní vadou formy se pojí vada intence, která je pro svátost stejně podstatná... Pokud se ritus změní se zjevným úmyslem zavést jiný ritus neschválený Církví a odmítnout to, co Církev činí, a co Kristovým ustanovením patří k povaze svátosti, pak je jasné, že nutná intence je pro svátost nejen nedostačující, ale že intence je pro svátost i nepříznivá a ničí ji.“
I když u Novus Ordo ritu nelze jako u anglikánských svěcení říct, že byl změněn se zjevným úmyslem odmítnout obětní kněžství, lze záměrné vyloučení smírného pojetí, aby byli spokojení protestanti, snadno považovat za takové, které vrhá pochybnost na intenci činit, co Církev činí, tj. přinášet pravou a smírnou oběť. Tato pochybnost by samozřejmě neexistovala, kdyby světící biskup jiným způsobem naznačil svou skutečně katolickou intenci činit, co Církev činí. Potíž však spočívá ve skutečnosti, že doprovodné obřady v novém ritu svěcení neadekvátně vyjadřují buď katolické pojetí kněžství, nebo intenci, jak to činí obřady ve starém ritu. Následující arcibiskupovy texty převzaté z duchovních přednášek seminaristům se odkazují na intenci kněze sloužícího mši. Stejné principy však lze aplikovat na biskupa, který světí kněze:
„Ve starém ritu byla intence jasně určena všemi modlitbami, které se odříkávaly před a po konsekraci. Existoval zde soubor obřadů v celé Mešní oběti, který jasně určoval kněžskou intenci. Kněz jasně vyjadřuje svou intenci prostřednictvím Offertoria.
To však neexistuje v Novus Ordo. Nová mše může být platná či neplatná v závislosti na intenci celebranta, zatímco v tradiční mši je pro kohokoliv, kdo má Víru, nemožné nemít přesnou intenci přinášení oběti a její uskutečnění s cílem, který předpokládá Církev svatá…
Tito mladí kněží nebudou mít intenci činit, co Církev činí, protože je nebudou učit, že mše je pravá oběť. Nebudou mít intenci přinášet oběť. Budou mít intenci slavit večeři, sdílení, společenství, připomínku, přičemž nic z toho nemá co do činění s vírou v Mešní oběť. Protože tito zdeformování kněží již nemají v úmyslu činit, co Církev činí, budou od této chvíle jejich mše zjevně stále neplatnější.“ (Arcibiskup Marcel Lefebvre, Mše všech časů, str. 266–267)
Není pochyb, že arcibiskup Lefebvre měl vážné pochyby, pokud jde o intenci některých koncilních biskupů, když světili kněze. V Otevřeném dopisu zmateným katolíkům (str. 50) poukazuje na to, že pochybnost, která visí nad ostatními svátostmi, se také vztahuje na svěcení kněží. Dává příklady a klade otázku: „Jsou vůbec skutečnými kněžími? Nebo jinak, je jejich svěcení platné?“ Pak dále vysvětluje důvod proč si myslí, že existuje pochybnost ohledně intence světících biskupů, protože už často nemají intenci světit kněze, aby přinášel oběť:
„Musíme poukázat na to, že intence je velice nejasná. Byl kněz vysvěcen … aby nastoloval spravedlnost, bratrství a mír na úrovni, která, jak to vypadá, se omezuje pouze na přirozený řád?... Definice kněžství, kterou předložil sv. Pavel a Tridentský koncil, se radikálně změnila. Kněz již není tím, kdo stoupá k oltáři a přináší Bohu oběť chvály za prominutí hříchů.“ (tamtéž str. 51–52)
Proto arcibiskup tvrdí, že celé pojetí kněžství se změnilo a že kněz již není považován za toho, kdo má moc činit věci, které věřící činit nemohou (tamtéž str. 54), ale spíše za toho, kdo předsedá shromáždění. Toto modernistické pojetí zajisté vrhá stín pochybnosti na intenci světícího biskupa.
7) Otázka biskupského svěcení v ritu z roku 1968, který promulgoval Pavel VI., je ještě choulostivější.
Potíž spočívá v naprosté změně znění formy biskupského svěcení. Velice erudovaný článek P. Pierra-Marieho, O.P. v časopise The Angelus (prosince 2005–leden 2006) prokazuje, že forma sama o sobě je platná. Ačkoliv je radikálně odlišná od tradiční latinské formy a ačkoliv je jen podobná, nikoliv totožná, s formami používanými ve východních ritech, je sama o sobě platná, což znamená, že dostatečně jasně ustanovuje katolický episkopát. Toto je jedna ze svátostí stanovená pouze v obecných termínech, protože forma svěcení je [u ní] proměnlivá a lze ji měnit. V důsledku toho je podstata zachována pokud mají slova tentýž základní význam.
To však neznamená, že je tento nový ritus biskupských svěcení platný v každém konkrétním případě, protože to závisí na překladu, úpravách (jestliže jsme přijali princip změny) a případné vadě intence. Nelze totiž vyloučit nebezpečí, že se do něj vloudí vadná intence stejně jako u kněžského svěcení. Toto napsal P. Nicolas Portail z Bratrstva sv. Pia X. v lednovém čísle zpravodaje Le Chardonnet v roce 2007.
„Autoři si správně všimli, že tento ritus znamená pojetí episkopátu dle Druhého vatikánského koncilu. Ukazuje také, že funkce, které jsou u biskupského stavu mimořádné (svěcení kněží, zasvěcení kostela, udělování biřmování…) nejsou na rozdíl od východních ritů v předmluvě biskupského svěcení zmíněny. V promluvě světitele je navíc výslovně zmíněn konkrétní omyl kolegiality. Nelze popřít, že je tento ritus z tradičního pohledu slabý, dvojznačný, nedokonalý, vadný a zjevně nedovolený.“
Přesto dokonce i biskupové, kteří světí kněze v tradičním ritu, byli všichni vysvěceni na biskupy podle nového ritu. Lze si tedy snadno představit, jak se mohla vadná intence vloudit do apoštolské posloupnosti dokonce i v případě „tradičních“ kněží, kteří jsou ohledně svého svěcení závislí na koncilních biskupech. P. Portail cituje poznámku jednoho mladého kněze z Bratrstva sv. Petra, který když byl právě vysvěcen arcibiskupem Decourtrayem, řekl jednomu knězi Bratrstva sv. Pia X.: „Vy si jste svým svěcením jistější než my tím svým.“ (tamtéž)
Bylo by skutečně tragické, kdyby všichni tradiční kněží neměli morální jistotu, pokud jde o jejich svěcení, a kdyby existovaly dva různé stupně kněží – vyšší, vysvěcený v Tradici, a nižší. Z tohoto důvodu mají představení právo trvat na podmínečném přesvěcení každého kněze, který se obrací k Tradici, a svěcení udělené v koncilní církvi přijmou teprve poté, co prošetřili kněžské i biskupské svěcení a budou si morálně jistí.
Arcibiskup Lefebvre jasně rozpoznal svou povinnost zajistit kněze, u jejichž svěcení neexistovala žádná pochybnost. To byl jeden z důvodů pro biskupská svěcení z roku 1988, jak to při této příležitosti prohlásil ve svém kázání:
„Moji drazí bratři, dobře víte, že nemůžou existovat kněží bez biskupů. Až mě Bůh povolá – což určitě nebude za dlouho – od koho by tito seminaristé přijali kněžské svěcení? Od koncilních biskupů, kteří kvůli své pochybné intenci udělují pochybné svátosti? To je nemožné.“
A dále vysvětlil, že zde nemůže věřící zanechat jako sirotky, ani opustit seminaristy, kteří se mu svěřili, protože „přišli do našich seminářů navzdory všem obtížím, se kterými se potkali, aby přijali pravé svěcení na kněžství…“ (P. Francois Laisney, Arcibiskup Lefebvre a Vatikán, str. 120) Považoval za svou povinnost zaručit jistotu svátosti kněžství tím, že v tradičním ritu vysvětí biskupy, kteří pak budou světit pouze v tradičním ritu.
Musíme dbát na stejnou vyváženost jako arcibsikup Lefebvre. Na jednu stranu je naší povinností vyhnout se excesu sedesvakantismu, který nerozumně odmítá samotnou platnost a existenci pokoncilní církve a jejího kněžstva. Na druhou stranu však podobně musíme odmítnout laxní a liberální přístup, který nebere vážně reálné pochybnosti, jež mohou vyvstat, pokud jde o platnost kněžských svěcení v pokoncilní církvi, a nedokáže rozpoznat obrovskou důležitost a nezbytnost nepochybně platného kněžstva pro dobro Církve, pro věčnou spásu duší a pro klid svědomí věřících. Vzhledem k závažnosti těchto věcí není přijatelná ani ta nejmenší pochybnost. Proto existuje povinnost v každém konkrétním případě prošetřit formu kněžského svěcení v národním jazyce, intenci světícího biskupa, světící ritus světícího biskupa a intenci spolusvětitelů.
Stejně jako představení berou vážně svou povinnost zaručit morální jistotu kněžského svěcení svých kněží – ať už prostřednictvím podmínečného svěcení nebo prostřednictvím pečlivého prošetření (je-li to možné) – tak musí i kněží, kteří se přidají k Bratrstvu sv. Pia X. [nebo k Tradici obecně], přijmout podmínečné svěcení v případě i té nejmenší pozitivní pochybnosti. Stejně tak také věřící musejí uznat, že každý případ je odlišný a musejí přijmout rozhodnutí těch, kteří jediní jsou v postavení, aby provedli nezbytná šetření.
Bez ohledu na technickou otázku platnosti kněžského svěcení totiž my všichni uznáváme katolického ducha, který nám říká, že nelze mísit nelegitimní nové rity s tradičními katolickými rity, což je zásada, kterou tak prostě osvětlil arcibiskup Lefebvre 29. června 1976:
„Nemáme toto náboženství. Nepřijímáme toto nové náboženství. Máme náboženství všech časů; máme katolické náboženství. Nemáme toto univerzální náboženství, jak to dnes nazývají. To už není katolické náboženství. Nemáme toto liberální, modernistické náboženství, které má svou vlastní bohoslužbu, své vlastní kněze, svou vlastní víru, svůj vlastní katechismus, svou vlastní Bibli.“
***
Poznámka REX!: K tématu též viz Nejistá kněžská svěcení v koncilní církvi
Zdroj: SSPX.ORG
Překlad: D. Grof
