neděle 3. června 2018

Komentář Eleison DLXVIII – Zpochybněný Mozart (2018)


Komentář Eleison DLXVIII – Zpochybněný Mozart (2018)
(568)
2. června 2018
ZPOCHYBNĚNÝ MOZART
Poté, co číslo 550 těchto „Komentářů“ vysoce ocenilo Mozarta (27. ledna 2018), napsal mi soukromě jeden čtenář, že má problém s tímto proslulým skladatelem: Mozart byl zanícený svobodný zednář, v druhé polovině svého života nedokončil žádné velké dílo pro katolickou Církev a jeho opery pojednávají vztahy muže a ženy a morálky velmi uvolněným způsobem. Hudba je v duších lidí tak důležitá, že si námitky tohoto čtenáře zaslouží být zodpovězeny veřejně, aby lidé, kteří Mozarta ještě neznají, byli povzbuzeni – samozřejmě ne donuceni – učinit si z něj hudbu pro své volné chvíle. Upozorněme tedy na některé principy u každé z oněch tří čtenářových námitek.
To, že byl Mozart zednář, vznáší nejdůležitější princip: umělec a jeho dílo nejsou oddělení, ale jsou odlišní. To, co vytváří mravní půvab umělce jakožto osoby, není totéž jako to, co vytváří umělecký půvab výtvorů, které produkuje (Summa Theologiae, 1a 2ae, Q57, Art. 3). A tak byl Picasso jako osoba bídák, ale jeho umění, čistě jako umění, je vynikající, zatímco bezpočtu viktoriánských malířů mohli být jako osoby velmi morální, ale jejich malby jsou tak kalné jako stojatá voda. A tak zednářství zajisté vstoupilo do některé pozdější Mozartovy hudby, zvláště do „Kouzelné flétny“, ale tato hudba stojí na svých vlastních nohou a svou krásu jistě dluží nikoliv válce zednářů proti Bohu, ale Mozartově katolickým rodičům a jeho rané výchově ve velmi katolickém Rakousku císařovny Marie Terezie.
To, že, za druhé, dospělý Mozart nikdy nedokončil další velké dílo pro Církev, je pravda potud, že Velká mše c moll a Requiem jsou nedokončené. Jak často jsou však tato dvě díla hrána a s jakým náboženským účinkem! A existuje také nějaké hudební dílo hrané či zpívané v katolických chrámech a kaplích tak často jako Mozartovo „Ave Verum Corpus“? A jestliže rozlišíme hudbu implicitně od explicitně katolické, může kdokoliv popřít, že Mozart, stejně jako Shakespeare, je obrovským nositelem katolických hodnot, v Mozartově případě hodnot harmonie, řádu, krásy a radosti pro bezpočet posluchačů? A nejsou tito velcí umělci – implicitně a svým odkazem katoličtí – Boží milostí, která umožňuje postkatolíkům těšit se z katolických hodnot, aniž by si to uvědomovali? Kdyby si to postkatolíci uvědomili, nezavrhli by tyto hodnoty jako zatvrzelí liberálové, kteří v současnosti „dekonstruují“ Shakespeara na tzv. „univerzitách“, a nepochybně i Mozarta na „hudebních konzervatořích“? Mohou se vlastně dnešní liberální herci a hudebníci jakkoliv přiblížit podstatě Shakespeara nebo Mozarta? Co to o takové podstatě říká? Není liberální!
A za třetí, to, že jsou některé Mozartovy opery částečně tak rozmarné, že přivodily Beethovenovo pohrdání – „Nikdy bych nemohl napsat tak frivolní opery,“ řekl – ponechává stranou vážnou tvář týchž oper. Hned vedle Zerlinina flirtování jsou plameny don Giovanniho zatracení, hned vedle hraběcího záletnictví je jeho upřímná omluva své trpící hraběnce; hned vedle Únosu ze serailu je zdůraznění odpuštění. Skutečný život v padlém světě je komický i vážný. Podívejte se, jak na začátku „dona Giovanniho“ Mozart hudebně kombinuje duelantův souboj a smrt se zurčící panikou „zaječího“ sluhy dona Giovanniho, Leporella. Mozart jistě jako Shakespeare „nazíral život soustavně a nazíral jej celý“, jak řekl Matthew Arnold o Sofoklovi.
Jedna stránka Mozarta však přece jen zůstává stránkou zlobivého kluka (srov. film „Amadeus“) a on je integrální součástí křesťanstva, které již bylo na konci 18. století dekadentní. Není však, v porovnání s úpadkem hudby od té doby, jeho hudba takřka andělská, aniž by byla tak vzdálena naší vlastní době, že by se zdála nedostupnou? Jakýkoliv člověk poškozuje svou duši, když si zvykne poslouchat hudbu, která je odpadem, s malou nebo žádnou vnitřní hodnotou melodie, harmonie nebo rytmu. Naopak, obvykle svou duši nepoškodí, když si uvykne na Mozarta.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof