pondělí 11. června 2018

Zákony duchovního života (2018)

 
Zákony duchovního života (2018)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze 10. června 2018
3. neděle po Seslání Ducha Svatého
***
Drazí věřící,
Bůh vtělil do Svého Stvoření mnoho zákonů, aby pomohl každému tvorovi dosáhnout svůj cíl. Můžeme je rozdělit do tří skupin: fyzikální zákony, estetické zákony a matematické zákony.
Dokonce i malý hoch bude věnovat pozornost zákonům statiky, jestliže chce postavit věž ze svých dřevěných kostek. Později se dozví o mnoha dalších zákonech: proudových zákonech, zákonech síly, zákonech termodynamiky, biologických zákonech atd.
Bůh nevytvořil jen fyzikální zákony, ale také utvořil věci krásnými. On Sám je Dokonalost a proto jsou všechny věci, které udělal, dokonalé a krásné.
Chceme-li podat definici „krásy“, vše, co musíme učinit, je podívat se na Stvoření. Vždy nacházíme harmonii a symetrii; a všechny různé části stvoření jsou podřízeny jedné ideji. Podíváme-li se na lidskou bytost: Uši, nos, ústa, srdce, paže a nohy jsou podřízeny lidské bytosti.
Bohužel se mnoho lidí odvrátilo od Boha. Proto již nevědí, co je krásné v umění (architektuře, obrazové malbě), v hudbě, v literatuře, v odívání a dalších oblastech.
Znetvořují své tělo tzv. kosmetickou chirurgií, tetováním a piercingem.
Zákony matematiky jsou velmi užitečné pro vytvoření důkazu o Boží existenci. Jsou vždy platné, byly platné před tisíci lety a budou stále platné i za tisíc let. Nemění se.
Věčné zákony musí mít věčnou příčinu a tato příčina je v teologii nazývána „Bůh“.
Například součet úhlů v trojúhelníku (α+β+γ) je a vždy bude 180°.
Bůh však nevytvořil jen zákony v přírodě. Mnohem důležitější jsou zákony duchovního života. Rád bych zmínil pět z nich.
Lidé jim mohou věnovat pozornost nebo jich nedbat, nicméně ony platí, i když je lidé ignorují.
Jestliže je lidé ignorují, musí z toho vyvodit důsledky. Tyto důsledky jsou zlé nejen na 10, 20 nebo 30 let, ale jsou věčné.
  1. Zákon: „Ti lidé, kteří zemřou bez posvěcující milosti, jsou navždy ztraceni.“
Musíme být údy Mystického těla Ježíše Krista, musíme být údy Církve. Spasitel v evangeliu sv. Jana (15:1-10) řekl:
„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřeže; a každou však, která nese ovoce, očistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nésti ovoce sama ze sebe, nezůstane-li ve kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy (jste) ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete nic činiti.
Nezůstane-li někdo ve mně, bude vyhozen jako ratolest; i uschne, seberou ji a vhodí do ohně, a bude hořeti. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, cokoliv pak budete chtíti, proste, a dostane se vám! V tom jest oslava mého Otce, že přinášíte mnoho užitku a stáváte se mými učedníky. Jako miloval Otec mne, tak i já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce! Budete-li zachovávati má přikázání, zůstanete v mé lásce, jakož i já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce…“
Toto je duchoví zákon. Jestliže chceme být spaseni, musíme ho zachovávat.
  1. Zákon: „Ti, kteří chtějí být spaseni, musí mít pravou víru.“
Sám náš Spasitel tento zákon zdůrazňoval před Svým Nanebevstoupením: „Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16:16)
Bůh řekl mnoho věcí, jak jsme viděli v kázání minulý měsíc. Ale ne vše je dogma. Dogma je pravda, která je Bohem zjevená a Církví jako taková prezentovaná.
V Písmu svatém vidíme, že Ježíš Kristus je Bůh, ale jednou řekl: „...neboť Otec je větší než já.“ (Jn 14:28)
Proto Arius klamně tvrdil, že Ježíš Kristus není Bůh. Mnoho kněží a biskupů jej následovalo. Později v roce 325 Nikajský koncil tento omyl odsoudil a učil, že je dogmatem, že Ježíš Kristus je pravý Bůh.
Některý heretik může udělat mnoho dobrých skutků. Může být prospěšný a laskavý. Avšak ve chvíli své smrti mu to nepomůže. Musí mít pravou víru.
Mnoho lidí jako jsou buddhisté, židé, muslimové v tyto pravdy nevěří, protože je neznají. Musíme je tyto pravdy učit. Proto katolická Církev poslala do jejich zemí misionáře. Mnoho lidí však v tyto pravdy nechce věřit, dokonce ani katolíci.
Kolik lidí již nevěří v peklo, očistec, věčný život, v Panenství Panny Marie, v přítomnost Boží v Eucharistii, v nutnost zpovědi těžkého hříchu atd.?
  1. „Jakou měrou měříte, takovou bude vám naměřeno.“ (Mt 7:2)
Spasitel předložil tento zákon v kázání na hoře.
Jestliže odsuzujeme druhé lidi, druzí budou dělat totéž nám.
Jestliže jsme dobří k druhým, přátelští, nápomocní, pravdomluvní, budou s námi ostatní také jednat tímto způsobem.
Jestliže chráníme životy druhých, budou také chránit naše životy; pokud my ne, ani oni to nebudou dělat.
Jsou-li děti neposlušné, velmi často budou mít také neposlušné děti. Jestliže děti nemají dobré chování, nebudou jej mít ani jejich děti.
  1. Zákon: „Kdokoliv chce obdržet Boží požehnání, musí zachovávat Desatero přikázání.“
Toto je zákon, který v Písmu svatém čteme znovu a znovu. Svatý Pavel napsal Efesanům (6:2): „´Cti otce svého a matku svou´ – to je první přikázání, spojené se zaslíbením – ´aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi!´“
A když Bůh přislíbil vyvést děti Izraele do Svaté země, chtěl, aby zachovávali Jeho přikázání.
Jen za této podmínky je chtěl chránit před nepřáteli a obdařit je vším, co potřebují, aby tento cíl dosáhli.
Jestliže zachováváme přikázání, obdržíme Hospodinova požehnání.
Nejlepší přípravou na sňatek je zachovávání Desatera přikázání. Už jsme viděli, že lidé, kteří žijí ve hříchu – kteří žijí spolu, aniž by byli sezdaní v katolické Církvi – nebudou moct obdržet Boží požehnání; především ti v homosexuálních partnerstvích a rozvedení a znovusezdaní lidé!
  1. „A Kdo přijme jedno takové dítě ve jménu mém, mne přijímá.“ (Mt 18:5)
Proto Církev vždy chtěla mít velké rodiny. Když jsou děti v rodinách přijímány, je tam Spasitel.
Existují-li okolnosti pocházející z vnějšku, existují-li zdravotní, ekonomické, sociální důvody, může sezdaný pár využít přirozenou kontrolu porodnosti. (viz Promluva k porodním asistentkám 20. října 1951, Pius XII.)
V těchto případech ještě říkají „ano“ Boží vůli, každému dítěti, jež jim chce dát.
Jestliže však užívají jakýkoliv druh umělé kontroly porodnosti, říkají „ne“ Boží vůli, říkají: „Nechceme dítě.“
Sezdaný pár dostal příkaz od Boha. Bůh chtěl, aby se podíleli na Jeho Stvoření. Nyní je na jejich vůli dát Bohu věřící nebo ne.
Pamatuji si na jednu starou dámu v Rakousku, která mi řekla, že v době druhé světové války přišla k její matce porodní asistentka s dvěma malými chlapci a požádala ji: „Můžete si jednoho z nich vzít? Musím pro ně najít umístění. Můžete si vybrat kterého chcete.“ A její matka odpověděla: „Nechci si vybírat. Jednoho mi dejte.“
Tento chlapec vyrostl jako člen rodiny. Byl velkým požehnáním pro tuto rodinu v tomto světě a po jeho smrti bude věčným požehnáním pro celou rodinu!
Drazí věřící!
Shrňme si: V přírodě a v duchovním životě existují zákony, v obou druzích zákona Bůh vyjadřuje Svou vůli. Zachovávejme je, abychom obdrželi Boží požehnání! Amen.
Překlad: D. Grof