středa 20. června 2018

Pojem liturgie – III (1936)


Pojem liturgie – III (1936)
P. Ant. Čala, O.P.
III. Kult a liturgie.
Dosud jsme uvažovali, že člověk je přirozeným zákonem zavázán vzdávat Bohu kult nejen vnitřní, nýbrž i vnější i společenský. Avšak víra nás učí, že po dědičném hříchu je člověk neschopen důstojně ctít Boha. Jen skrze Krista, účastí na jeho kněžství prostřednictvím svátostných charakterů bylo člověku zase umožněno vyplniti tuto svoji přirozenou povinnost.
Zbývá ještě uvažovat, jaký je vztah mezi kultem a liturgií. Dá se obojí úplně ztotožnit? Či snad jen částečně?
Předně je třeba přesně vymezit, co je liturgie.
1. Etymologicky liturgie (1) znamená veřejný úkon. U Řeků liturgie značí povinnost zákonem uloženou, opatřit vlastním nákladem buď lodi k válce, nebo vojsko, nebo uspořádat k náboženským svátkům hry, tance nebo hostinu. V Písmě svatém liturgie znamená náboženskou povinnost, vykonávanou kněžími a levity v chrámu, hlavně při oběti. V řecké liturgii od nejstarších dob až po dnes liturgie značí všechny oltářní obřady, to jest asi totéž, co západní Církev nazývá mší. V západní Církvi se začíná užívat slova liturgie teprve v 17. století k označení toho, čemu se do té doby říkalo „officia divina“ (služby Boží) neb „officia ecclesiastica“ (služby církevní).
2. Z mnoha věcných výměrů liturgie za nejlepší považujeme tento: Liturgie je vnější kult, který Církev Kristova vzdává Bohu. Nebo ještě stručněji: Liturgie je vnější kult Církve Kristovy. (2)
Musíme zde znova zdůrazniti, že, ačkoliv rozlišujeme vnější a vnitřní kult, přece je nesmíme považovati za protikladné. Vnitřní kult je možný i bez vnějšího. Ale vnější kult je bez vnitřního naprosto nemyslitelný. Vnější úkony můžeme zváti kultem jen potud, pokud jsou vyjádřením nitra. Proto, jestliže liturgii nazýváme vnějším kultem, nikterak tím nevylučujeme vnitřní kult, nýbrž předpokládáme, že vnější kult je nerozlučně spojen s vnitřním a je pouze jeho projevem.
Avšak vnější kult může býti buď jednotlivý a soukromý, nebo společenský a veřejný, podle toho, zda tlumočí city jednotlivce nebo společnosti. Úkony, které vykonává společnost nebo zástupce společnosti, tvoří společenský nebo veřejný kult. Naopak úkony, které vykonávají jednotlivci, třebas také veřejně, ale svým vlastním jménem, náležejí ke kultu soukromému.
Poněvadž však liturgie etymologicky znamená „veřejný úkon“, je patrno, že liturgie chápaná věcně, není jakýmkoli vnějším kultem, nýbrž pouze kultem společenským, to jest kultem, který je konán společností nebo jedincem jako zástupcem společnosti a jménem společnosti. Z předešlé úvahy je také zřejmo, že ona společnost musí býti schopna dáti člověku moc přijímati a udělovati božské věci (svaté svátosti). Ale tuto moc může člověku dáti pouze Církev Kristova. Proto, klademe-li do výměru liturgie „vnější kult“ jako rod, musíme dodat jako druhovou rozlišnost: „který Církev Kristova vzdává Bohu“, abychom tím z liturgie vyloučili kult soukromý, konaný jménem jednotlivců, a kult jakékoliv jiné společnosti, než Církve Kristovy.
Vlastním úkolem liturgie není tudíž vyjádření bohopocty, kterou vzdává jedinec, ani ne množství jedinců, shromážděné v jednom chrámě, nýbrž kterou vzdává celá společnost věřících jako taková, celá Církev nejen bojující, nýbrž i trpící a vítězná, celé mystické tělo Kristovo. Proto opakujeme: Liturgie je veřejný uzákoněný kult, který Církev Kristova vzdává Bohu.
Tento pojem je třeba zvlášť zdůraznit, abychom dobře pochopili rozdíl mezi liturgií a tak zvanými lidovými pobožnostmi, které bývají také konány veřejně, někdy i s knězem. V lidových pobožnostech většinou převládají osobní prvky, které se stále mění. Avšak liturgie musí býti všeobecná, musí vyhovovat nejen několika jednotlivcům, nejen některému národu, nýbrž všemu lidstvu, všem národům celého světa. Proto nemůže pěstovat jen tu neb onu pobožnost. Proto nesmí býti ovládána osobními měnivými city jednotlivců, nýbrž hlubokými myšlenkami, věčnými pravdami; a to nejen tou neb onou pravdou, nýbrž celou zjevenou naukou. A tím se liturgie stává bohopoctou všeobecnou, objektivní, vhodnou pro všechny lidi a pro všechny časy. – Ale hlavní rozdíl mezi liturgií a lidovou pobožností je v tom, že liturgie je bohopocta, vykonávaná jménem celé Církve, kdežto lidová pobožnost je vykonávána vlastním jménem jedinců.
3. Liturgie takto pochopená není pouze souhrnem bohoslužebných předpisů, nýbrž obsahuje všechny úkony veřejného kultu Církve Kristovy: předně Oběť, která je nejvyšším úkonem kultu; pak svátosti, jejichž přijímáním ctíme Boha a sebe posvěcujeme; a konečně chvály.
Liturgie se tedy dělí na tři hlavní části: 1. na liturgii obětní, 2. liturgii svátostnou, a 3. liturgii chvály. První převyšuje obě další svou důstojností a vznešeností. Svátostná liturgie souvisí s obětí, k níž připravuje věřící a jejíž účinky jim přivlastňuje. Liturgie chvály bere svou vznešenost hlavně z toho, že je přípravnou modlitbou k oběti, nebo z toho, že po oběti udržuje ozvěnu chvalozpěvů a díkůčinění.
Z řečeného je tedy patrno, že úkolem liturgie je předně vzdávat Bohu poctu, a pak posvěcovat člověka. Proto je zcela přirozené, že všude tam, kde je snaha o opravdový křesťanský život, je také snaha o liturgický život, neboť „činná účast na přesvatých tajemstvích a na veřejné slavné modlitbě Církve je prvním a nenahraditelným zdrojem pravého křesťanského ducha“. (3)
Poznámky:
1) Sr. Dom Festugiére OSB: La liturgie catholique,v Revue Thomiste, 1914 (XXII), p. 44 sq. Viz také De Vathaire: Autour d´une définition, v La Vie Spirituelle, 1926 (XV), p. 378 sq. Dom Guéranger definuje liturgii jako souhrn symbolů, zpěvů a úkonů, jimiž Církev vyjadřuje svůj vztah k Bohu. (Institutions liturgiques, t. I, p. 1.)
2) Z řeckého slova pro „veřejný úkon“.
3) Pius X. v Motu proprio z 22. listopadu 1903.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XI, číslo 3 
Zpracoval: D. Grof