středa 6. června 2018

Pojem liturgie – I (1936)


Pojem liturgie – I (1936)
P. Ant. Čala, O.P.
Když Pius X. v Motu Proprio z 22. listopadu 1903 prohlásil: „Prvním a nenahraditelným zdrojem pravého křesťanského ducha je účinná účast na přesvatých tajemstvích a na veřejné slavné modlitbě Církve,“ od té doby možno v celém světě pozorovati stále vzrůstající snahu o obnovu liturgického života. Od té doby se také mnoho mluví a píše o liturgii, ale někdy se jí, bohužel, málo rozumí.
Někteří považují liturgii jen za část archeologie, velmi vzácnou a úctyhodnou, avšak určenou pouze pro několik milovníků starožitnosti (diletantismus). Jiní si pod liturgií představují krásná bohoslužebná roucha, ladné obřady a libozvučné zpěvy (esthetismus). Jiní konečně liturgii považují za souhrn podrobných předpisů nebo za pouhé uspořádání vnější veřejné úcty, kterou Církev vzdává Bohu (rubricismus). (1) Zapomíná se, že to všechno je pouze hmotnou složkou liturgie a že hlavním tvarovým prvkem liturgie jest něco zcela jiného.
Chceme-li míti správný pojem liturgie, musíme si především objasnit pojem kultu, jehož částí je liturgie. O kultu však můžeme uvažovat s dvojího hlediska: podle přirozeného světla rozumu a podle nadpřirozeného světla víry. Až si objasníme pojem kultu, můžeme přikročit k výměru liturgie a k podrobnějšímu určení její podstaty a jejich vlastností.
I. Božský kult podle přirozeného světla rozumu
1. Už přirozeným světlem rozumu můžeme poznat, že každý rozumný tvor je ze spravedlnosti povinen vzdávat Bohu poctu, neboť od Boha byl stvořen, od Boha je zachováván ve svém bytí, a Bohem je hýbán ke každému úkonu nejen jako první hybnou a poslední cílovou příčinou, nýbrž i jako tvarovou příčinou. (2) Proto každý tvor je ze spravedlnosti zavázán uznat vznešenost Boha, jako první příčiny a posledního cíle, a podrobit se jeho nejvyšší moci. K tomu jej však nakloňuje ctnost nábožnosti, jejíž úkony se nazývají kultem. (3) Božský kult tudíž není nic jiného, než úkony, jimiž člověk projevuje a vyznává Boží vznešenost a svou podřízenost Bohu, a tak ctí Boha jako první Příčinu a nejvyššího Pána.
Každý člověk všechno, co má, přijal od Boha. Proto sebe celého a vše, co mu náleží, má odevzdat Bohu: rozum a vůli – modlitbou a zbožností; tělo klaněním vnější věci – sliby a oběťmi. To všechno jsou úkony vzbuzené ctností nábožnosti, jež svou povahou přímo náležejí k božskému kultu. Ale člověk může a má Boha ctíti také úkony rozkázanými ctností nábožnosti, tj. úkony vzbuzenými a vykonanými některou jinou ctností z pohnutky nábožnosti. (4) „Tím, že Boha ctíme,“ praví sv. Tomáš, „naše mysl se mu podrobuje a v tom spočívá její dokonalost. Neboť každá věc se zdokonaluje tím, že se podřizuje vyššímu; jako tělo tím, že jest oživováno duší.“ (5)
Hlavním úkonem celého božského kultu, dokud jsme na cestě k Bohu, jest oběť. (6). Neboť obětí se nejlépe uznává nejvyšší moc Boží a nejlépe se naznačuje naše úplná, naprostá závislost na Bohu. Obětí člověk nejvhodněji zevně vyjadřuje své vnitřní uzpůsobení a ukazuje, že je ochoten obětovati Bohu svůj život, své tělo i duši a všechno co má. (7) Proto dokud jsme na cestě k Bohu, oběť je hlavním úkonem celého kultu.
2. Poněvadž božský kult je v podstatě uznáním Boží vznešenosti a naší závislosti na Bohu, vyplývá z toho, že – má-li být vůbec kultem – vždy musí býti vnitřní; neboť postřehnouti vztah člověka k Bohu a uznat vznešenost Boží dovede jen rozumová schopnost. Tím však není řečeno, že božský kult se má omezit pouze na nitro člověka. Naopak, je nutno, aby se projevoval též navenek. Vnitřní úkony kultu jsou duší bohopocty vnějším tělem: jako tělo bez duše je mrtvolou, tak i vnější úkony kultu jsou mrtvé, nejsou-li spojeny s přiměřeným vnitřním smýšlením. Jako duše, odloučená od těla, může ještě dále žíti svým vlastním životem, tak může býti i vnitřní kult bez vnějšího (je-li např. vnějším projevům nějak násilně zabráněno). Ale vnější kult bez vnitřního je naprosto nemožný.
Že člověk má Bohu prokazovat nejen vnitřní, nýbrž i vnější poctu, vyplývá především z toho, že celý člověk pochází od Boha. Proto je povinen, aby celý vzdával Bohu poctu, nejen úkony duše, nýbrž i těla.
Totéž vyplývá také z toho, že duše je formou těla. Protože tělo a duše jsou v člověku podstatně spojeny, úkony duše mají vliv na tělo a naopak. Proto je zcela přirozené, že vnitřní kult se takřka samovolně projevuje vnějšími úkony, a naopak vnějšími úkony je člověk veden a povzbuzován k úkonům duchovním. Vnější kult tedy působí na vnitřní, jej posiluje a zvětšuje. Vnějšími úkony bohopocty (klečením, sepnutí, rukou, bitím v prsa, úklonami) se člověk povzbudí k pokornější a vroucnější modlitbě, jak praví již sv. Augustin. (8) A sv. Tomáš jako cíl vnějšího kultu označuje rozohnění a zvýšení vnitřního kultu: Praví: „Vnější klanění se děje pro vnitřní, aby totiž znaky pokory, které vykonáváme tělem, se rozohnil náš cit, abychom se podřídili Bohu, protože je nám přirozeno, abychom smyslovými postupovali k duchovním.“ (9) A na jiném místě praví podobně: „V božském kultu je nutno užívati nějakých tělesných věcí, aby se jimi jakýmisi znaky mysl lidská povzbudila k duchovním úkonům… A proto nábožnost má ovšem vnitřní úkony jako hlavní, a o sobě náležející k nábožnosti; avšak vnější úkony jako druhotné a jako směřující k úkonům vnitřním.“ (10)
3. Člověk je svou přirozeností nejen rozumným tvorem, nýbrž i společenským. A proto jako spojení vnějšího a vnitřního kultu je požadavkem lidské přirozenosti, tak i společenský kult nutně vyplývá z téže přirozenosti.
Člověk je tvorem společenským nejen pro své tělesné, nýbrž i pro své duševní potřeby. Když se jeho duše rozjásá radostí nebo naplní smutkem, je přirozeně puzen sděliti se s jinými o svou radost nebo žal. Podobně když je přesvědčen o pravdě, dobru, nebo kráse nějaké věci, chce získat i jiné pro své přesvědčení, chce se spojiti se stejně smýšlejícími. V božském kultu člověk uznává vznešenost, pravdu a krásu Boží; vidí v Bohu cíl lidského života, a proto chce dosíci tohoto cíle ne sám, nýbrž s jinými. A tak vzniká společný kult jako požadavek lidské přirozenosti, jak dokazují dějiny všech národů, ať už jde o rodinný kult, nebo o veřejný státní kult, jako u kulturních národů.
Je nepopiratelno, že společně vykonávaný kult zvyšuje zbožnost. Zmocní-li se nějaká nálada množství lidu, ať už je to radost či zármutek, bázeň či naděje, táž nálada naplní každého jednotlivce, který třebas jen náhodou se přidruží k celému zástupu; nadšení celku uchvacuje každého jednotlivce a v každém roste a mohutní.
Že každá společnost jako taková je přirozeně ze spravedlnosti povinna vzdávat Bohu příslušnou poctu, vyplývá též z jiné úvahy. Každý člověk je povinen uznat svrchovanou vznešenost Boží a svou naprostou závislost, protože Bůh je první příčinou a posledním cílem každého tvora. Avšak i rodina i stát a každá společnost jest dílem Božím, je na Bohu naprosto závislá. Proto přirozeně je povinna ctíti Boha společenským kultem. A poněvadž tento kult má býti konán viditelnou společností a pro viditelnou společnost, nutně bude vnější, viditelný a veřejný. Není však nutno, aby společenský kult byl vykonáván jedincem jako zástupcem společnosti a jménem společnosti. Proto se také u všech národů setkáváme s kněžími, kteří vykonávali veřejný kult jako zástupci společnosti.
Je třeba uvědomiti si také rozdíl mezi kultem jednotlivce a kultem společnosti. Jednotlivec si může projevovat kult, jak se mu líbí: může při něm stát, klečet nebo sedět, může jej vykonávat s rukama sepjatýma nebo založenýma, hlasitě nebo potichu; je úplně volný. (11) Ale při společném a veřejném kultu je tomu jinak. Aby společný kult dosáhl svého cíle, musí při něm vládnout pořádek a soulad. Proto musí býti prováděn určitým jednotlivým způsobem, což je nemožné bez autoritativního řízení. A proto také u všech národů byly pro veřejný, společný kult zavedeny určité podrobné předpisy, jimiž muselo býti řízeno přinášení obětí, někdy i pod trestem neplatnosti.
Co bylo dosud řečeno o kultu, platí pro všechno lidstvo všech dob; neboť i pohané jsou povinni Boha ctít, uznávat jeho vznešenost a svou naprostou závislost na Bohu jako první příčině a posledním cíli. Lidská přirozenost pak vede každého člověka k tomu, aby tuto svou vnitřní úctu projevoval také vnějšími a společenskými úkony, řízenými určitou autoritou.
Pokračování.
Poznámky:
1)      Zvláště tento směr má v poslední době mnoho stoupenců, mezi nimiž jest i známý C. Callewaert, J. C. D: Liturgicae institutiones, Brugis 1925, str. 5-7.
 
2)      Srovnej: Svatý Tomáš: Theologická Summa I, 105, 5.
 
3)      Tamtéž II, II, 81 a násl.
 
4)      Srov. Sv. Tomáš: Theol. Summa, II-II, 81, 4, k 2: „Všechno, co se děje k slávě Boží, náleží k nábožnosti, ne jako ku vzbuzující, nýbrž jako k rozkazující; to však náleží k nábožnosti vzbuzující, co podle pojmu svého druhu náleží k úctě Boha.“
 
5)     Tamtéž čl. 7.
 
6)     Oběť ve vlastním slova smyslu bývá obyčejně definována: Vnější přinesení smyslové a trvalé věci, nějakou změnou nebo zničením, vykonané knězem Bohu, na dosvědčení jeho panství a naší poddanosti.
 
7)     Srov. Sv. Tomáš: Theol. Summa: II-II, 85, 2: „Přinesení oběti se děje k naznačení něčeho. Avšak oběť, která se přináší zevně, značí vnitřní duchovní oběť, jíž se duše sama obětuje Bohu, protože vnější úkony nábožnosti jsou zařízeny k vnitřním.“
 
8)     Sv. Augustin: Péče o zemřelé, hl. 7.
 
9)     Sv. Tomáš: Theol. Summa, II-II, 84, 2.
 
10) Tamtéž, 81, 7.
 
11) Srov. Sv. Tomáš: Theol. Summa, II-II, 81, 2: „Jest požadavkem přirozeného rozumu, aby člověk používal nějakých znaků k vyjádření úcty k Bohu; ale aby používal právě těchto neb oněch, to není požadavkem přirozeného rozumu, nýbrž pochází z ustanovení Božího nebo lidského zákona.“
 
Zdroj: Na hlubinu, ročník XI, číslo 1 
Zpracoval: D. Grof