neděle 30. srpna 2015

O účincích svátosti posledního pomazání (1903)


O účincích svátosti posledního pomazání (1903)
Neděle čtrnáctá po svatém Duchu
Pane sestup, prve nežli umře syn můj. (Jan 4, 49).
Šťasten byl zajisté otec, o němž mluví dnešní svaté evangelium [pozn. ed.: kázání je z dvacáté neděle po sv. Duchu]. Byl úředníkem královským; proto byl také vážen a netrpěl nouzi, nýbrž naopak žil v blahobytu. Ale nemoc zákeřná zachvátila syna jeho a to tak, že se obával, že zemře. Slyšel zajisté mnoho o Kristu Pánu, že nemocné uzdravuje, mrtvé křísí, a pomáhá v bídě veškeré; proto spěchá k tomu dobrodinci; věří, že tolik dobrodiní vykonal, a doufá, že vykoná také to, za které prosí on. Víra jeho byla ovšem z počátku nedokonalá, an se domníval, že má-li uzdraviti Pán jeho syna, musí k němu přijíti; ale Kristus Pán svou milostí tuto víru zdokonalil tak, že úředník královský věří, že syn jeho jest zdráv, jak řekl Pán, ačkoliv se nestalo po jeho vůli, Pán do jeho domu nevešel.
Jak byl nyní šťasten! Syn byl zdráv, a on si získal před Pánem Ježíšem tolik milosti, že uvěřil v Krista jako v Boha nejen sám, nýbrž celý dům jeho s ním. Jak šťastná byla tedy nemoc synova pro otce a pro celou rodinu! A čím se stala tak šťastnou? Tím, že se otec obrátil ještě v čas s prosbou o pomoc k Pánu Ježíši.
A tak si od nás přeje Pán Ježíš ode všech. On ustanovil zvláštní prostředek, ve kterém se má jak těžce nemocný, tak jeho příbuzní a domácí obrátiti o pomoc ku Pánu Ježíši, a tento prostředek jest svátost posledního pomazání. A jako prosil onen královský úředník, aby k němu přišel Pán, dříve nežli zemře syn jeho, tak se mají starati jak nemocný tak také ti, kdo kolem něho jsou, aby k němu zavítal Pán Ježíš dříve nežli by umřel.
Avšak bohužel, jak často se stává, že si lidé Pána Ježíše v této době tak důležité a rozhodující o celé věčnosti buď ani nevšímají, nebo že někteří svátost posledního pomazání tak daleko odkládají, že kněz přichází, když nemocný jest již mrtev, tak že se někdy musí kněz od nemocného tak vrátiti, jak k němu přišel, nebo musí mu uděliti jenom poslední pomazání a to někdy ještě s obavou, jestli člověk, k němuž byl volán, byl ještě schopen tuto svátost přijmouti.
Proč lidé odkládají svátost posledního pomazání tak často, proč se tu nechovají za příkladem úředníka královského, který volal: „Pane, sestup, než umře syn můj“? Příčiny mohou býti a také jsou rozličné; jednou a to zajisté velmi důležitou jest také ta, že neznají nebo nepamatují, proč Pán Ježíš ustanovil svátost posledního pomazání, čili že nepamatují, co tato svátost působí. Bude tedy s prospěchem, když promluvím o účincích svátosti posledního pomazání.
Poněvadž poslední pomazání jest od Krista Pána ustanoveno proto, aby nám bylo posilou a pomocí v době pro každého člověka nejdůležitější, to jest v době těžké nemoci, která hrozí smrtí, jsou účinky jeho mnohé a účelu, pro který jest ustanoveno, také přiměřené.
1. Poněvadž jest poslední pomazání svátost, musí nevyhnutelně působiti to, co působí každá svátost, totiž posvěcující milost Boží. Neudílí však pravidelně tuto milost, nýbrž jenom ji v nemocném rozmnožuje, čili není to svátost mrtvých, nýbrž svátost živých. Tak učila a učí církev vždycky; proto také když jen poněkud nemocný může, nepřijímá nejprve svátost posledního pomazání, nýbrž napřed přijímá svátost pokání a Nejsvětější Svátost Oltářní. Veliký učitel církevní sv. Tomáš Akvinský vysvětluje pravdu, že svátost posledního pomazání neudílí pravidelně posvěcující milost Boží, nýbrž jenom ji rozmnožuje, tím, že praví, že tato svátost jest Kristem Pánem ustanovena vlastně jako lék; a poněvadž může lék prospěti pravidelně jenom tomu člověku, který jest nemocen třeba velmi těžce, ale přece žije, tak praví, může svátost posledního pomazání pravidelně prospěti těm, kteří duševně žijí, čili nacházejí se v stavu posvěcující milosti Boží. Praví týž světec dále, že jako na křtu svatém se člověk duševně znova rodí a ve svátosti pokání z mrtvých vstává: tak se ve svátosti posledního pomazání pravidelně jenom pozdravuje.
Z toho vidíme, jak důležito jest dbáti o to, aby se nemocný mohl před posledním pomazáním řádně a platně vyzpovídati, aby přijal svátost pokání, a proto také, jak důležito jest volati kněze k nemocnému v čas a ne teprve tu, když nemoc již tak pokročila, že se nemocný ani zpovídati nemůže. Na některých místech, zejména v městech, jest bohužel hříšným obyčejem, že odkládají se zaopatřením nemocného tak dlouho, až nemocný o sobě neví, aby se prý nepolekal; nechtějí totiž připustiti, aby lidé řekli, že nechali své nemocné zemříti bez zaopatření, ale nechtějí také, aby vše vykonáno bylo dle předpisů svaté církve, ano samého Krista. Takovým jednáním mohou oklamati lidi a snad i sebe, že se domnívají, že byl nemocný řádně zaopatřen, ale Boha neoklamou; Ten ví docela dobře, co se stalo, a ví také docela dobře, kdo jest tím vinen, že nebyl nemocný zaopatřen řádně, a také s každým jednou podle toho spravedlivě naloží.
2. Ačkoliv svátost posledního pomazání nepůsobí řádně odpuštění hříchů smrtelných, přece působí toto odpuštění mimořádně. Svatý apoštol Jakub mluvě o ustanovení této svátosti Kristem Pánem praví: „A jestliže jest v hříších, budou mu odpuštěny.“ (5, 15). Slova tato musí se naplňovati ve smyslu úplném aspoň někdy. A proto učí učitelé církevní, že působí svátost posledního pomazání odpuštění hříchů i smrtelných, aspoň tu, když se z nich nemocný bez své viny zpovídati nemůže. Jest však i v tom případě nevyhnutelně potřebí, aby nemocný nad těmito hříchy vzbudil aspoň lítost nedokonalou, poněvadž bez veškeré lítosti jest odpuštění hříchů nemožné. A proto opět poznáváme, že jest nevyhnutelně potřebí přijmouti tuto svátost v čas, aby člověk mohl aspoň tuto lítost vzbuditi.
3. Poněvadž jest tato svátost Kristem Pánem ustanovena jako lék pro nemocné, a poněvadž příčinou různých nemocí duševních jsou hlavně hříchy všední, záleží další účinek svátosti posledního pomazání v tom, že působí odpuštění hříchů všedních. Vzhledem na hříchy všední platí slova sv. Jakuba: „A jestliže jest v hříších, budou mu odpuštěny,“ ve smyslu úplném a dokonalém. – Kdyby tato svátost neměla jiného účinku žádného než odpuštění hříchů všedních, již z té příčiny bychom ji měli přijímati rádi a ochotně. Neboť i hřích všední jest veliké neštěstí pro člověka, poněvadž jest to urážka Boha, a za hřích všední budeme museti trpěti tresty časné v očistci, o kterých trestech učí svatý Augustin, že nejmenší trest očistcový jest větší a bolestnější než největší trest a utrpení, které nás může stihnouti v tomto životě. Pamatujme na to v nemoci své, pamatujme na to také, když navštíví nemoc těžká naše příbuzné a známé; sami v nemoci žádejme si kněze v čas, jiným pak ho nabízejme.
4. Další účinek této svátosti jest, že nás osvobozuje také od následků hříchů odpuštěných. Když Bůh odpouští i hřích, neodpouští vždycky jeho následky všecky, totiž neodpouští všecky časné tresty, nýbrž jak nás zjevení Boží učí, často po odpuštění hříchu i trestu věčného trestá člověka tresty časnými. Tak, ačkoliv odpustil prvním rodičům jejich hřích i trest věčný, nechal je trpěti po mnoho set roků rozličné tresty časné; podobně učinil s Israelity na poušti, s Mojžíšem a Aronem, s králem Davidem a s jinými.
Mimo to; když i člověk dosáhne odpuštění hříchu, zůstává v něm přece mnohdy náklonnost ku zlému, totiž právě k tomu hříchu, kterému si zvykl, dále slabost ku konání dobrého, kterému odvykl. Toto vše zůstává v nemocném, když přijal i svátost pokání. A proto po svátosti pokání docela dobře následuje svátost posledního pomazání, která ničí i tyto následky hříchu. Proto působí tato svátost také odpuštění časných trestů dle toho, s jakou vroucností ji nemocný přijímá; dále dodává nemocnému síly, aby statečně bojoval proti zlým náklonnostem, které v něm jsou, a aby rád a ochotně prospíval v konání dobra, kterému si odvykl. – Zejména pak působí tato svátost zvláštní milost, se kterou nemocný statečně bojuje proti nepříteli ďáblu, který na nemocného mocně doléhá, aby ho svedl buď k lehkomyslnosti, nebo vehnal ho do zoufalství, a aby s odevzdaností do vůle Boží snášel všecky bolesti, které na něho nemocí Bůh buď sesílá, nebo dopouští. Tento účinek svátosti posledního pomazání vyjadřuje svatý apoštol Jakub slovy: „A polehčí jemu Pán.“ Polehčí mu, že bude nemoc trpělivěji snášeti; polehčí mu, že bude přes to, že jest tělesně sláb, duchem přece statečně a snadno bojovati proti všem nepřátelům svého spasení, aby mohl na konci svého života říci se svatým Pavlem: „Dobrý boj jsem bojoval.“ (II. Tim. 4, 7).
5. Konečně působí tato svátost také zdraví tělesné, bude-li to ku spasení nemocného, nebo když mu to v dosažení spasení nebude aspoň překážeti. Patrno jest to ze slov svatého apoštola Jakuba: „A modlitba víry uzdraví nemocného.“ Mimo to i ze slov Kristových, kterými naznačil, jak budou moci lidé poznati Jeho pravé učedníky; vždyť o nich mezi jiným řekl: „Na nemocné budou ruce vzkládati, a ti se dobře míti budou.“ (Mar. 16, 18). – Zejména z tohoto účinku poznáváme, jak bloudí ti lidé, kteří se posledního pomazání bojí jako posla jisté smrti. Pán Ježíš ho neustanovil pro smrt, nýbrž jako duchovní prostředek uzdravení. Nepůsobí ovšem tento prostředek zázračně, nýbrž jest to prostředek řádný, ovšem nadpřirozený. Proto působí poslední pomazání zdraví tělesné tu, když není ještě potřebí k jeho dosažení zázraků; a proto opět poznáváme, že nemá žádný nemocný tuto svátost odkládati až na tu dobu, kdy by ho mohl zachrániti jenom zázrak. Ano jako voláme lékaře pozemského a máme ho povolati k sobě tu, když jest nemoc povážlivá, a není smrt ještě jistá, poněvadž tu jest vlastně lékař zbytečný: tak si máme také povolati kněze, tohoto lékaře duchovního, v nemoci již tu, když jest nemoc povážlivá. To platí zejména o lidech starých, poněvadž, jak přísloví praví, stáří samo jest již nemoc.
Vědouce tudíž, jak důležité a užitečné jsou účinky svátosti posledního pomazání, dbejme o to, abychom jednou přijali tuto svátost v čas sami, a nyní, kdykoliv se nám k tomu naskytne příležitost, nabádejme nemocných, aby přijali poslední pomazání v té době, kdy jsou ještě úplně při smyslech, a kdy se mohou na tuto svátost náležitě připraviti svátostí pokání a Nejsvětější Svátostí Oltářní. Úředník královský volal: „Pane, sestup, prve nežli umře syn můj!“ Starejme se také my o to, aby Pán přicházel do příbytků našich nemocných a jednou přišel do příbytku našeho, až budeme sklíčeni nemocí povážlivou, dříve, než bychom byli neschopní přijmouti Ho náležitě, s úplným vědomím a po náležité přípravě.
Jeden dějepisec vypravuje následující příklad. Zbožný vojín upadl do těžké nemoci. Požádal manželku svou, aby mu zavolala kněze. Stalo se tak. Přijal svátost pokání a Velebnou Svátost Oltářní. Poněvadž nechtěla manželka, aby poznal pravý stav své nemoci, že totiž smrt jest blízká, a chtěla ho klamati, jako by nehrozilo nebezpečenství smrti, nedovolila, aby přijal svátost posledního pomazání, tvrdíc, že toho není potřebí. Když se však nemocnému tak přitížilo, že o sobě nevěděl, zavolala narychlo kněze, který udělil nemocnému poslední pomazání. Na to přišel nemocný za několik hodin k vědomí. I zvolal v tomto stavu ku své ženě: „Nešťastnice! Proč jsi nedovolila, abych přijal svátost posledního pomazání v úplném vědomí? Kdybych tak byl učinil, byl bych si zbožnými modlitbami vyprosil toho, že bych byl býval jen krátký čas v očistci; poněvadž jsem však přijal tuto svátost bez vědomí, budu museti po dlouhá léta trpěti v očistci. A tebe potrestá za tvůj hřích Bůh tím, že budeš dnou sklíčena po celý život svůj.“ Za krátkou dobu na to nemocný zemřel, a manželka skutečně po několika nedělích sklíčena byla dnou, ze které jí nepomohl nikdo.
Neodkládejme tedy ani my se svátostí posledního pomazání, nýbrž hleďme, aby nemocní byli zaopatřováni v čas. Tím nejlépe prospějeme nejen jim, nýbrž také sobě, a zajistíme si tak blaženost věčnou. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 629
Zpracoval: Jakub Albert