čtvrtek 6. srpna 2015

Nepatříme do téže Církve! (1987)

 
Nepatříme do téže Církve! (1987)
Dopis Otce Claudea Boivina
Poté, co otec Boivin získal povolení slavit Svatou mešní oběť v opatství Solesmes, bylo mu ostře vyčteno, že neřekl, že je „knězem arcibiskupa Lefebvra“. „Nepatříme do téže Církve!“ vykřiknul kněz-správce kostela. Níže publikujeme dopis, který otec Boivin napsal k užitku kněze-správce kostela, jehož chování by muselo Doma Guerangera rozechvět.
Suresnes, 7. listopadu 1986
Důstojný otče,
tímto dopisem Vám chci velmi prostě poděkovat za to, že jste mi povolil recitovat mši ve vašem milovaném klášteře. Umíte si představit mou radost, že jsem ji mohl slavit v opatství, které bylo u počátku obnovy starobylé římské liturgie ve Francii. A nemohl jsem se zdržet modlitby za současné nástupce Doma Guerangera.
Připouštím, že jsem byl trochu překvapen několika „výčitkami“, které jste mi adresoval na konci mého díkůvzdání. Zvláště jste mi tvrdil, že nepatříme do téže Církve. Jako by mohlo existovat několik Církví! Víme toto: existuje pouze jedna katolická, apoštolská a římská Církev a ti, co do ní nepatří, nejsou v jiné Církvi (což by bylo nelogické), ale jsou mimo jednu Církev. A pokud předpokládáme, že my jsme suspendování a divinis, musíte připustit, že tato cenzura [tj. církevní trest] neruší to, že patříme do jediné Církve. Jsme úplným způsobem členy jediné katolické Církve.
A protože otevíráme otázku naší suspenze a divinis, dovolte mi popřít její existenci. Tato cenzura [na nás] byla uvalena mylně. Když byl arcibiskup Lefebvre jejím cílem a obětí, neobrátil se na Apoštolskou signaturu, nemohl se bránit. Všechna opatření přijatá proti němu, stejně jako ta přijatá proti Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. jsou neplatná a arbitrární [tj. jen z vůle daného subjektu]. Církev je zajisté neomylná, ale mohli bychom v její historii v této oblasti citovat mnoho případů omylů, když vášně lidského prvku Církve někdy zastřely znamenitost její božskosti.
Můj milý otče, když jsme právě teď v Církvi opovrhováni, je to výsledkem našeho trvalého lnutí ke mši všech časů, kterou Váš klášter mohl tak dobře obnovit ve své svatosti a univerzálnosti. Každý může říci, že sv. Pius V. nám dal toto právo. A já dokonce říkám, že by ji měl každý recitovat. Jistě víte, že dnes v Církvi existují dvě mše: jedna je patnáct let stará, druhá patnáct století.
První pramení ze dvou století liberální kultury; prezentuje vážné dvojznačnosti, jak ozřejmil kardinál Ottaviani a kardinál Bacci, které nebyly prvními, jež přišly do Církve. Vyprodukovaly plody, které znáte: relativismus, indiferentismus, umírající semináře, uzavřené konventy, mdlou spiritualitu.
Druhá je patnáct století stará. Posvěcovala celé generace, rodiny, společnosti, státy. Nyní ji stále více následují ti, kteří toho mnoho nenalézají v nové liturgii.
Zde máte několik poznámek, můj milý otče, abych se pokusil vyjasnit některá nepochopení. Prosím, nemyslete si, že je v tomto dopise nějaká hořkost či jakýkoliv zlý postoj. Vizte v něm pouze poznámku srdce raněného ruinami, které se kupí, a vyjádření duše, která má jen jednu touhu: sloužit Církvi všech časů v její svatosti, Církvi posvěcené Mešní obětí pokojně přijímané po staletí a pokojně žité generacemi; duše, která také velmi horlivě chce, aby Církev obnovila mši všech časů jakožto podmínku své duchovní obnovy a aby opustila pochybné a dvojznačné cesty, které následuje posledních dvacet let.
Modlím se, důstojný otče, abyste uvěřil v mou uctivou oddanost a ujištění o mých modlitbách.
Otec Claude Boivin
Překlad: D. Grof