neděle 2. srpna 2015

O přeceňování sebe sama (1903)


O přeceňování sebe sama (1903)
Neděle desátá po svatém Duchu
Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé. (Luk. 18, 11).
Podivná byla modlitba, kterou vysílal k Bohu dle slov Kristových pyšný fariseus. Máme-li na zřeteli účel, proč se modlíme, víme, že se modlíme buď proto, abychom Boha chválili a velebili, nebo abychom Mu děkovali za dobrodiní, nebo za nová dobrodiní Jej prosili, nebo prosili za odpuštění hříchů; proto rozeznáváme modlitbu chvály, modlitbu díků, modlitbu prosebnou a modlitbu smírnou. Pro který z těchto čtyř účelů se modlil fariseus? Pro žádný. Snad přece konal modlitbu díků, vždyť praví, že Bohu děkuje. Avšak uvážíme-li, zač Mu děkuje, třeba říci, že slova fariseova nebyla ani modlitbou díků; vždyť neděkuje Pánu Bohu za dobrodiní, která mu udělil Bůh, nýbrž děkuje za dokonalosti své, které však ve skutečnosti nebyly dokonalosti, nýbrž spíše hrubé hříchy, a pokud byly dobré, byly pokaženy špatným úmyslem.
Fariseus se tedy vlastně ani nemodlil, nýbrž hrozně se chlubil, a to, čeho se měl báti, považoval za svou zásluhu. Jeho myšlenky a jeho posuzování bylo docela převráceno nebo zvráceno. A odkud tento hrozný stav, pro který nedošel ospravedlnění, nýbrž byl zavržen? Odkud ta opovážlivost, že sebe tak hrozně povyšuje, a to nejen nad přítomného publikána, nýbrž také nad přemnohé lidi jiné, ba téměř nade všecky? Vždyť praví tak směle a tak neobmezeně, že děkuje, že není jako jiní lidé, tedy snad všichni. Zajisté že vyplynula tato hříšná chvástavost z té chyby, že se přeceňoval, jiné pak nespravedlivě podceňoval. Ano, jen z této příčiny mohl dospěti k opovážlivému domnění, že není jako jiní lidé, nýbrž že jest mnohem dokonalejší. Ano fariseus přeceňoval sebe, a proto podceňoval všecky ostatní zejména přítomného publikána.
Ačkoliv nás zpupné jeho jednání naplňuje odporem a ošklivostí, přece velmi snadno můžeme si počínati podobně a domnívati se, že jednáme docela správně. Jest tudíž důležité znáti chybu přeceňování sebe, abychom do ní neklesali a jí nespěchali do hříchů jiných a do záhuby věčné. Promluvím tudíž o přeceňování sebe.
1. Nejprve se tažme, co znamená přeceňovati sebe? Přeceňovati nějakou věc, jak již slovo samo naznačuje, znamená, přičítati jí větší cenu, než ve skutečnosti má; proto přeceňovati sebe znamená, přičítati sobě větší cenu, než má někdo skutečně. Proto kdo si váží svých schopností, kdo důvěřuje ve své zásluhy skutečné, kdo hájí svou čest proti nájezdům nespravedlivým a připomíná své zásluhy, nepřeceňuje se, nýbrž jedná docela spravedlivě. Naopak kdo si myslí, že všemu nejlépe rozumí, že všecko koná nejlépe, že vše, co dobrého jest ve světě, zasluhuje on přede všemi: ten se přeceňuje. Řemeslník, který se přeceňuje, domnívá se, že on odvádí nejlepší práci, a že za ni proto zasluhuje také největší plat; umělec, který se přeceňuje, má za to, že všecka jeho díla jsou nejkrásnější, úředník spravuje vše nejlépe, učitel učí nejdokonaleji, kněz káže nejlépe, rolník pracuje na poli tak, jak nikdo nedovede, a služebník, který se přeceňuje, myslí si, že by jeho místo nikdo tak nezastal jako on, proto má platu málo, stravu špatnou a pán s ním zachází neuznale. Poněvadž člověk, který se přeceňuje, rád se vypíná nad jiné, proto také jako onen fariseus v evangeliu pohrdá jinými, tupí je, nebo se jim posmívá.
A nyní pohlédněme na sebe, pohlédněme na jiné, a tažme se, zdažnení tato v pravdě hrozná chyba rozšířena téměř obecně? Kolik jest na světě lidí v různých třídách, kteří by si nemyslili, že všecko činí nejlépe, že za všecko zasluhují odměny nejlepší, a že se jim jí nedostává? Kolik lidí jest na světě se svým stavem a s tím, co mají a čeho se jim dostává, spokojeno? Takových lidí jest velmi málo; ale ohromná většina jest nespokojena; a tato nespokojenost pravidelně plyne z toho, že se přeceňují, že pořád myslí, že jsou hodni větší cti, většího platu, většího uznání, větší svobody. Ano lidí, kteří si přičítají větší cenu, než jim náleží, jest množství nesmírné. Nepatříme k nim snad také my?
2. Nebylo by divu; neboť není nic snadnějšího než upadnouti do této vady. Vždyť náklonnost naše ku zlému jest mnohem větší než náklonnost k dobrému; a jestli již první člověk přeceňoval sebe před hříchem, domnívaje se, že by mohl býti jako Bůh, čím více se přeceňují nyní lidé již hříchem pokažení! Jak tělo touží po požitcích, tak duše touží po cti; a jako ona touha jest velmi často nezřízená, tak také touha po cti. Všimněme si jen malého dítěte, pozorujme jich jen několik ve společnosti, při hrách a podobně. Jak již tu ta vrozená vypínavost se osvědčuje, jak již tu nechce býti žádné za jiným, nýbrž naopak každé přede všemi. A pozorujeme-li dítě, jak dospívá, vidíme, že oné touhy po cti a oné snahy, překonati jiné, předstihnouti je, nejen neubývá, nýbrž naopak, že jí úžasně přibývá. Pozorujme lidi dospívající při zábavách, při hrách, při veřejném vystupování. Představme si taneční síň; kolik dívek nebo mladých mužů chce zůstati pozadu!? Nedere se do popředí každý? Představme si, že má některý spolek, ať mužský ať ženský, vystoupiti veřejně, snad při zpěvu, nebo podobně; kolik členů chce státi tu vzadu, zdaž se nederou všichni do popředí, a když se jim to nezdaří, aby zaujali místo první, zdaž se proto nemrzí, zdaž proto nepovstávají hádky a nepřátelství nesmiřitelná? Když tedy člověk již svou povahou jest tak nakloněn ku přeceňování sebe, jak snadno do této chyby padá!
A myslíte, nejmilejší, že některé z oněch dětí, nebo někteří z oněch dospívajících lidí, nebo dospělých mužů a žen nebo ku hrobu se chýlících starců a stařen, kteří se do popředí všude ženou, že si myslí, že chybují? Nikoliv; všichni se domnívají, že jednají dobře, a litují, nebo se hněvají, ba mnohdy až proklínají, když se jim jejich snaha nezdařila, a předešel je jiný. Co z tohoto nepopíratelného zjevu v pokolení lidském poznáváme? Smutnou a hroznou pravdu, že přeceňování sebe sama tak člověka zaslepuje a zatvrzuje, že ho člověk nechce uznati ani za hřích ani za nebezpečenství.
3. A přece tato nepravost jest tak velice nebezpečná a mnohdy docela hříšná. Vždyť ten, kdo přeceňuje sebe sama, mnohdy maří dílo své již v jeho zárodku. Tato nepravost podobá se jedu, který působí tajně, červu, který hlodá korunu květiny skrytě, nepříteli, který činí nástrahy úskočně. Vždyť člověk, který sebe sama přeceňuje, mnohá díla započne, ale nemůže jich dokončiti, čímž nejen že ničeho nevyzíská, nýbrž pravidelně přichází o své. Představte si řemeslníka, který se přeceňuje, jak to s ním skončí. Se svou dílnou malou, na kterou má, a kterou si pracně zasloužil, najednou se nespokojí; domnívá se, že zboží jeho jest takové, že mu získá jméno světové. Místo dílny staví továrnu, kupuje domy, stále myslí, že vše časem zaplatí; lidi nádherou klame, musí dělati dluhy; a tu se stává, že když dospěl na stupeň továrníka, přichází o všecko, a na konci mu nezbývá ani tolik, co měl dříve jako prostý řemeslník, přišel vskutku o všecko. A štěstí veliké, je-li takový domýšlivec ještě sám; mnohem hůře jest, což bývá pravidelně, má-li četnou rodinu; ta hyne pak s ním. A jak jest v oboru řemesla, tak jest ve všech oborech ostatních. Kdo své jmění, své schopnosti, své umění přeceňuje, odvažuje se takových skutků, kterých nedokáže; tu pravidelně přichází o to, co měl, a jeho přeceňování připravuje mu hanbu světskou. Kristus Pán řekl jednou k shromážděným: „Kdo z vás chtěje stavěti věž nesedne prve a nepočítá nákladů, kteříž potřební jsou, bude-li míti dosti k dokonání, aby snad, když by položil základ a nemohl dokonati, všichni to vidouce nepočali se mu posmívati řkouce: Tento člověk počal stavěti a nemohl dokonati!“ (Mat. 14, 28–30). A tahle prozřetelnost a opatrnost lidem, kteří se přeceňují, chybí; proto se velmi často stává, že počínají stavěti a nemohou dokončiti, a lidé se jim posmívají.
Avšak nehleďme na skutky lidské jenom z této stránky povrchní, pozemské, nýbrž pohlédněme na vnitřek činů svých, tažme se, k čemu jsou a jakými proto býti mají. Svatý apoštol Pavel nás napomíná všech takto: „Buďto že jíte nebo pijete, nebo cokoliv jiného činíte, všecko k slávě Boží čiňte.“ (I. Kor. 10, 31). Snad se těmto slovům velikého apoštola nyní někteří lehkomyslníci vysmějí a pomyslí si: „Já jím a piju pro sebe, dosti jest, když se někdy k Bohu pomodlím.“ A však tím, že takto myslí nebo mluví nebo se smějí, přikázaní svatého Pavla nevyvrátí; nýbrž věčně zůstane pravdou, že jen to má cenu pro nás pravou, co jsme vykonali pro Boha, a že máme činiti všecko pro Boha.
A pro koho činí vše člověk domýšlivý, jenž se přeceňuje? Všecko činí předně a hlavně pro sebe; a proto se na takovém ubožáku na konci jeho života, ať zemře chudý nebo bohatý, slavný nebo ode všech posmívaný, naplní slova Páně, která pronesl o chlubných fariseích, kteří se modlívali na rozích ulic, aby byli viděni od lidí: „Vzali odplatu svou.“ (Mat. 6, 5). Člověk takový koná vše pro sebe, nekoná nic pro Boha; nemůže tudíž žádati za své činy odměny od Boha, nýbrž může jí žádati jen od sebe, sám si ji však již dal tak, že si více dáti nemůže; proto pro život věčný nemá zásluh žádných.
Vidíme tudíž, jak zhoubné jest přeceňovati sebe pro život časný, a jak škodlivé jest to pro život věčný; pro život časný plyne z této nepravosti hanba a pro život věčný ztráta téměř celého života pozemského. Proto varujme se špatného příkladu pyšného farisea, a následujme dobrého příkladu pokorného a kajícího publikána. Vše, co máme dobrého, máme od Boha; sami ze sebe ničím nejsme, a když nám přinášejí i práce naše požehnání, vězme, že by ho nepřinesly, kdyby ho neudělil Bůh. Proto Bohu čiňme díky ze všeho dobrého; denně vzbuzujme ráno úmysly, že chceme pro Boha po celý den vše činiti a trpěti, a těmto úmyslům přiměřeně také žijme. Pak nebudeme pracovati a trpěti jenom pro život časný, nýbrž také pro život věčný. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 505
Zpracoval: Jakub Albert