středa 19. srpna 2015

Hypotéza schizmatického papeže (1969)

 
Hypotéza schizmatického papeže (1969)
Arnaldo Vidigal Xavier Da Silveira
Poznámka editora: Následující text pochází z knihy známého teologa Arnalda Xaviera Da Silveiry, která v angličtině vyšla pod názvem „Can the Pope Go Bad?“. Autor v knize mimo jiné v kontextu názorů význačných teologů různých dob zkoumá hypotézu heretického papeže, ztráty pontifikátu atd. V krátké kapitolce, kterou tímto čtenářům přináším, se autor zabývá okrajovou hypotézou schizmatického papeže, která však v některých souvislostech není zcela bez zajímavosti.
***
Možnost upadnutí papeže do schizmatu se jeví v podstatě absurdní. Cožpak není schizmatem to, když se jeden z věřících oddělí od papeže? Jak se může papež oddělit sám od sebe? „Ubi Petrus, ibi Ecclesia“: Kde je Petr, tam je Církev.
Nicméně početní významní autoři tuto hypotézu nevylučují. (1)
  1. Suarez
Suarez to vysvětluje následujícími termíny:
„Schizma může nastat nejen kvůli herezi, ale také bez ní, což se děje, když někdo zachovávající víru nechce zachovat jednotu Církve ve svém jednání a svém způsobu praktikování našeho náboženství. A to může nastat dvěma způsoby. Prvním způsobem tak, že se člověk odděluje od hlavy Církve, jak čteme v kapitole „Non vos“, 23, otázka 5, kde vysvětlivka říká, že schizma spočívá v tom, že člověk nemá římského pontifika za svou hlavu – a [zároveň] nepopírá, že tento římských pontifik je hlavou Církve, protože to by bylo schizma spojené s herezí, ale buď ukvapeně popírá některého konkrétního papeže, nebo se ve vztahu k němu chová, jako by nebyl hlavou. Například kdyby se někdo pokoušel svolat všeobecný koncil bez jeho zmocnění nebo se pokoušel zvolit vzdoropapeže. To je nejobvyklejší způsob schizmatu.
Mohlo by existovat i schizma druhého typu, kdyby se někdo oddělil od těla Církve a nechtěl s ním komunikovat v účasti na svátostech. Svatý Epifanius vypráví tento příklad („Haeres.“, 68) ohledně Meletiovy sekty, který, když nesouhlasil se svým patriarchou Petrem Alexandrijským, se od něj oddělil ve všech obětech a byl obviněn ze schizmatu, přičemž mezi těmito dvěma neexistovaly jakékoliv neshody ve věcech víry, jak dosvědčuje Epifanes. A v tomto druhém způsobu mohl být papež schizmatický v případě, že by nechtěl mít patřičnou jednotu a koordinaci s celým tělem Církve, jak by tomu bylo, kdyby se pokusil exkomunikovat celou Církev, nebo kdyby chtěl podkopat všechny církevní obřady založené na apoštolské tradici, jak jsme pozorovali s Cajetanem (ad II-II, ot. 39) a ve větším rozsahu s Torquemadou (1. 4, c. 11).“ (2)
  1. Kardinál Journet
Ohledně téže věci kardinál Journet píše:
1. Dřívější teologové (Torquemada, Cajetan, Banez), kteří si ve shodě s Graciánovým „výnosem“ (část I, dist. XV, c. VI) mysleli, že by papež, ačkoliv neomylný jako Učitel Církve, mohl nicméně osobně hřešit proti víře a upadnout do hereze (viz L´Eglise du Verbe Incarne, t. I, str. 596), tím spíše připouštěli, že by papež mohl hřešit proti lásce i do té míry, že by to narušilo jednotu církevního společenství a tím pád do schizmatu. (3)
Jednota Církve dle toho, co říkali, trvá, i když papež umře. Proto by mohla také trvat, kdyby papež upadl do schizmatu (Cajetan, II-II, ot. 39, odp. 1, č. VI).
Ptají se však sami sebe, jakým způsobem se papež může stát schizmatikem, protože se nemůže oddělit ani od vůdce Církve, tj. od sebe sama, ani od Církve, protože tam, kde je papež, tam je Církev.
Na to Cajetan odpovídá, že papež by mohl porušit jednotu tím, že by přestal vystupovat jako duchovní hlava Církve a rozhodl se například jednat jako pouhý světský vládce. Aby si zachoval svou volnost, utekl by od svých povinností; a kdyby to učinil se zatvrzelostí, nastalo by schizma. (4) Co se týče axiomu „kde je papež, tam je Církev“, ten platí, když papež vystupuje jako papež a hlava Církve, jinak v něm není Církev, ani on není v Církvi (Cajetan, tamtéž).
2. Někdy se říká, že papež, protože nemůže neuposlechnout [sebe sama], má jedinou bránu ke schizmatu. (5) Z analýz, které provádíme, se naopak jeví, že může také dvěma způsoby hřešit proti církevnímu společenství: 1. Porušit jednotu spojení, což by z jeho strany předpokládalo vůli varovat se působení milosti, protože ta je svátostná, a je tím, co dává existenci jednotě Církve. 2. Porušení jednoty vedení, které by dle pronikavé Cajetanovy analýzy nastalo, kdyby jako soukromá osoba odporoval povinnostem svého úřadu a Církvi by odpíral (když by se snažil exkomunikovat celou Církev nebo se prostě rozhodl úmyslně žít jako čistě světský vladař) duchovní vedení, jíž má ona od něj právo očekávat ve jménu Někoho, kdo je větší než on: ve jménu Krista a Boha“. (6)
  1. Kardinál Jan de Torquemada
Při analýze možnosti schizmatického papeže obvykle autoři minulých staletí i moderní autoři odkazují na klasickou studii této věci: studii kardinála Jana De Torquemady. (7) Kardinál Torquemada, jeden z nejvýznačnějších teologů XV. století, známý obhájce papežských výsad proti konciliaristům, napsal pojednání o Církvi, jehož autorita je i Hansem Küngem ozřejmena v následujících vyjádřeních:
„(...) španělský kardinál Jan Torquemada je energický a nejvlivnější paladin papežského primátu XV. století, od jehož spisů všichni další obhájci primátu odvozovali své argumenty: od Domenica Jacobazziho a Cajetana přes Melchiora Cana, Suareze, Gregoria de Valencia a Bellarmina až po teology Prvního vatikánského koncilu.“ (8)
A otec M.J.Congar si všímá, že Torquemadova Summa de Ecclesia je pojednáním „skutečné a trvalé hodnoty“. (9)
Aby kardinál Torquemada demonstroval, že „papež se může nelegitimně oddělit od jednoty Církve a od poslušnosti vůči hlavě Církve, a tudíž upadnout do schizmatu, užívá tři argumenty:
1)      (...) skrze neposlušnost se papež může oddělit od Krista, který je hlavní hlavou Církve a ve vtahu k němuž je jednota Církve primárně konstituována. To může učinit tím, že neuposlechne Kristův zákon (10) nebo tím, že nařizuje něco v rozporu s přirozeným nebo Božím zákonem. Tímto způsobem by se oddělil od těla Církve, přičemž to skrze poslušnost podléhá Kristovi. Tím by papež bezpochyby mohl upadnout do schizmatu.
2)      Papež se může oddělit bez jakéhokoliv rozumného důvodu čistě jen z vlastní vůle od těla Církve a kolegia kněží. To učiní, jestliže není poslušen toho, čeho je univerzální Církev poslušna na základě Tradice apoštolů dle kapitoly Ecclesiasticarum, di. 11, nebo kdyby nebyl poslušen toho, co bylo univerzálně nařízeno všeobecnými koncily nebo autoritou Apoštolského stolce především ve vztahu k Božímu kultu. Například, kdyby nechtěl osobně uposlechnout něco z univerzálních obyčejů Církve nebo univerzální ritus církevního kultu. To by nastalo v případě, že by nechtěl slavit v posvátném mešnímu rouchu nebo na posvěcených místech nebo se svícemi, nebo kdyby se nechtěl křižovat jako to činí jiní kněží, nebo jiné podobné věci, které byly nařízeny všeobecným způsobem pro trvalý užitek dle kánonů Quae ad perpetuam, Violatores, Sunt Quidam a Contra Statuta (25, ot. 1). Kdyby se papež se zatvrzelostí odchýlil od univerzální poslušnosti Církve, mohl by upadnout do schizmatu.  Výsledek je opodstatněný; a předešlé není nepravděpodobné, protože papež by, stejně jako by mohl upadnout do hereze, mohl také neuposlechnout a zatvrzele přestat poslouchat to, co bylo ustanoveno pro společný řád v Církvi. Z tohoto důvodu Inocenc říká (c. „De Consue“), že člověk by měl poslouchat papeže ve všem, dokud se ten neobrátí proti všeobecnému řádu Církve, protože v takovém případě papeže nesmíme následovat, pokud pro to není rozumný důvod.
3)      Předpokládejme, že více než jedna osoba se považuje za papeže a že jedna z nich je pravým papežem, některými je však považována za nejspíše pochybného. A předpokládejme, že tento pravý papež vystupuje s takovou lhostejností a zatvrzelostí při usilování o jednotu v Církvi, že by nechtěl udělat vše, co by mohl, pro znovuustavení jednoty.  V této hypotéze by dle způsobu, jímž mnozí argumentovali i v naší době ve spojitosti s Benediktem XIII. a Řehořem XII., byl papež považován za podněcovatele schizmatu.“ (11)
  1. Schizmatický papež by ztratil papežství
Autoři, kteří připouštějí možnost schizmatického papeže, obecně neváhají tvrdit, že při takovéto hypotéze, jakou je i hypotéza heretického papeže, ztrácí papež úřad. Důvod pro to je zjevný: schizmatici jsou vyloučeni z Církve stejným způsobem jako heretici. (12)
V této věci představuje Suarez výjimku, když trvá na tom, že schizmatický papež není zbaven ani nemůže být zbaven svého úřadu (13); jeho názor však nezasluhuje zvláštní pozornost, protože je založen na suarezovské tezi, která je dnes všemi opuštěná (14), že schizmatici, dokonce i veřejní, nepřestávají být údy Církve.
Protože je tomu tak, můžeme s Cajetanem dojít k závěru, že
„(...) Církev je v papeži, když ten jedná jako papež, to jest jako Hlava Církve, ale v případě, že by nechtěl konat jako Hlava Církve, nebyla by v něm Církev, ani on v Církvi.“ (15)
Navíc je příhodné nezapomínat, že „ten, kdo je zatvrzelý ve schizmatu, je prakticky nerozpoznatelný od heretika“ (16); že „žádnému schizmatu se nezdaří nevymyslet si nějakou herezi k ospravedlnění svého oddělení od Církve“ (17); že schizma zakládá dispozici k herezi (18) a že schizmatik je dle kanonického práva a přirozeného zákona podezřelý z hereze. (19)
Poznámky:
1)      Mezi nimi lze citovat: Torquemada, Summa de Ecclesia, lib. II, kap. 102, lib. IV, kap. 11; Cajetan, in II-I, q. 39, a 1; Suarez, De Caritate, disp. XII, odd. I, n. 2, str. 733-734; odd. II, n. 3, str. 737; Sylvius, in II-II, 39, 1, str. 228-229; Tenner, De Spe et Carit., q. 6, dub. 2 (citováno Wernzem-Vidalem, Ius Can., sv. II, str. 435); Van Laak, Institutionum..., pars I, str. 506; Billot, Tract. de Eccl. Christi, sv. I, str. 606; Wernz-Vidal, loc. cit.; Yves M.J. Congar, článek Schisme..., in Dict. de Theol. Cath., sloupce 1303, 1306; Journet, L´Eglise..., sv. II, str. 839-840; Küng, Structures..., str. 306 a dále; Mondello, La Dotrinna...., str. 182 a dále.
2)      Suarez, De Caritate, disp. XII, odd. I, č. 2, str. 733-734. Jak člověk vidí, hypotéza papeže upadajícího do schizmatu, jak je pojímána teology, kteří opravdu tuto otázku studují, je logicky možná za předpokladu, že nezahrnuje rozpor. Nechápeme pak, jak kanonista nepopiratelné autority jako je otec Capello mohl napsat:
„Někteří také citují (mezi případy skončení papežské moci) schizma (papeže) a spojují jej s herezí (srovnej Wernz, II, č. 616). Jak se ale může papež stát schizmatickým? Protože cožpak tam, kde je, není také pravá Církev (srovnej kán. 1325, 2)? Tento názor, jako jiné, musí být považován za zastaralý.“ (Summa Iures Can., I, str. 276, poznámka 21).
Postoj podobný postoji otce Capella přijímá také Phillips, Du Droit Eccl., sv. I, str. 178. Dle našeho názoru postoj zaujímaný těmito autory navozuje člověku domněnku myslet si, že tuto otázku nestudovali ex professo.
3)      V poznámkách kardinál Journet činí následující postřeh:
„Tato možnost není všeobecně přijímaná. Přesto, říká M.J. Congar: „Zvažována čistě teoretickým způsobem, nejeví se nepravděpodobná.“ (D.T.C. článek Schisme, odst. 1306). Učí tak Suarez (De Caritate, disp. 12, odd. I, č. 2, t. XII, str. 733)“.
4)      V poznámkách kardinál Journet cituje latinský text od Cajetana, který překládáme: „Osoba papeže může odmítnout podřídit se papežským povinnostem. (...) A kdyby tak učinila se zatvrzelostí ducha, stala by se schizmatickou tím, že by se oddělila od jednoty hlavy. Fakticky je jeho osoba před Bohem vázána zákony jeho úřadu.“ (tamtéž)
5)      V poznámkách kardinál Journet cituje téma textu od Suareze, které citujeme výše, a činí následující komentář: „Podle Suareze by proto papež nemohl hřešit proti jednotě vedení. Prezentuje však jako příklad přesně to, co my považujeme za hřích proti jednotě vedení.“
6)      Kardinál C. Journet, L´Eglise..., sv. II, str. 839-840.
7)      Kardinál Torquemada byl strýcem (až do současnosti) tolik diskutovaného španělského inkvizitora Thomase de Torquemady. Mezi šiřiteli otázky schizmatického papeže, kteří se odvolávají na Torquemadovu  autoritu zde poukazujeme na některá význačná jména: Suarez, De Carit., disp. XII, odd. I, č. 2, str. 734; Sylvius, in II-II, 39; Küng, Structures..., str. 351 a dále; Journet, L´Eglise..., sv. II, str. 839; Yves M.-J. Congar, článek Schisme..., in Dict. de Theol. Cath., sloupec 1306.
8)      Hans Küng, Structures..., str. 351.
9)      Yves M.J. Congar, článek Schisme..., in Dict. de Theol. Cath., sloupec 1295. Ohledně autority, které se kardinál Torquemada v této věci těší viz také De Vooght, Le Conciliariame..., str. 176; A. Michel, článek Torquemada, Jean de, in Diction. de Theol. Cath., sloupce 1235-1239; Mondello, La Dotrinna..., str. 44-45.
10)   Jak je zřejmé, hřích schizmatu není spáchán v jakémkoliv aktu neposlušnosti, ale jen v tom, v němž člověk popírá sám princip autority v Církvi a narušuje tak církevní jednotu (viz sv. Tomáš, Summa Theol., II-II, 39, 1; M.J. Congar, článek Schisme..., in Dict. de Theol. Cath., sloupec 1304). Takové pojetí Torquemada v citovaném textu předem předpokládá. Činíme tento postřeh, protože by se čtenáři možná mohlo jevit, že tato pasáž přepsaná výše si velice plete „neposlušnost vůči Kristovu zákonu“ se schizmatem – což by mělo absurdní důsledek, že pro jakýkoliv hřích by se papež stal schizmatikem. Torquemada je navíc  jedním z největších obhájců principu, že pohoršlivý a nemravný, ale nikoliv heretický či schizmatický papež si zachovává pontifikát (viz Summa de Eccl., lib. II, kap. 101).
11)   Kardinál Torquemada, Summa de Ecclesia, pars I, lib. IV, kap. 11, str. 369 v.
12)   Apostati jsou také vyloučeni z Církve. Odpadlý papež by byl ten, který zcela opustil křesťanské náboženství – například by se stal mohamedánem nebo buddhistou. Tato hypotéza, byť fantastická, je však letmo zmiňována některými autory  jako jsou Billot, Tract. de Eccl. Christi, sv. I, str. 606, a Schmatzgrueber, Ius Eccl. Univ., tomus I, pars I, disert. proem., 8, n. 317, str. 132.
13)   Suarez, De Caritate, disp. XII, odd. II, n. 3, str. 737.
14)  Viz M.J. Congar, článek Schisme..., in Dict. de Theol. Cath., sloupec 1306-1307.
15)  Cajetan, in II-II, 39, 1, ad VI. – Tutéž tezi, že schizmatický papež ztrácí pontifikát, hájí: Torquemada, Summa de Ecclesia, lib. II, kap. 102, lib. str. 341; lib. IV, kap. 11, str. 369-370; Sylvius, in II-II, 39, 1, závěr 2, str. 229; Tenner, De Spe et Carit., q. 6, dub. 2 (citováno Wernzem-Vidalem, Ius Can., sv. II, str. 435); Billot, Tract. de Eccl. Christi, sv. I, str. 606; Wernz-Vidal, Ius Can., sv. II, str. 435; M.J. Congar, článek Schisme, sloupec 1306; Journet, L´Eglise..., sv. II, str. 839-840; Küng, Structures..., str. 306 a dále; Mondello, La Dotrinna...., str. 182-184, 189.
16)  Pietro Ballerini, De Pot. Eccl., kap. VI, nn. 14-15, citováno Bouixem, Tract. de Papa, sv. II, str. 681.
17)   Sv. Jeroným (in Epist. ad Titum, c. III, v. 11; P.L. 26, 598), citováno M.J.Congarem, Dict. de Th. Cath., článek Schisme, sl. 1293. – Viz také Sylvius, in II-II, 39, 1, ad 3, str. 228.
18)   Princip formulovaný svatým Jeronýmem, svatým Augustinem a svatým Raymondem z Penafortu (viz M.J. Congar, Dict. de Th. Cath., článek Schisme, sl. 1296).
19)  Viz M.J. Congar, Dict. de Th. Cath., článek Schisme, sl. 1305.
 
Zdroj: Can the Pope Go Bad?, str. 63-69, Catholic Research Institute, 1998
Překlad: D. Grof