Věroučná preambule biskupa Fellayho (2012)
předaná Římu 15. dubna 2012
(Francouzský originál byl otištěn na La Sapiniére.)
Poznámka autora blogu: Otiskuji tento text, který od loňského roku doposud nebyl zveřejněn, a jehož plné znění proniklo na veřejnost teprve v několika posledních dnech.
I
Slibujeme, že budeme vždy věrní katolické Církvi a Římskému veleknězi, Nejvyššímu pastýři, Kristovu náměstku, následníku Petrovu a hlavě sboru biskupů.
II
Prohlašujeme, že přijímáme nauky učitelského úřadu Církve ve věci Víry a mravů a lneme ke každému věroučnému vyhlášení v požadovaném stupni ve shodě s naukou obsaženou v č. 25 dogmatické konstituce Lumen Gentium Druhého vatikánského koncilu. (1)
III
1. Prohlašujeme, že přijímáme nauku týkající se Římského velekněze a týkající se kolegia biskupů na čele s papežem, kterou učí dogmatická konstituce Pastor Aeternus Prvního vatikánského koncilu a dogmatická konstituce Lumen Gentium Druhého vatikánského koncilu, kapitola 3 (de constitutione hierarchica Ecclesiae et in specie de episcopatu), podaná a vyložená skrze nota explicativa praevia v téže kapitole.
2. Uznáváme pravomoc učitelského úřadu Církve, jemuž jedinému je svěřen úkol autenticky vykládat slovo Boží v psané formě či tradované (2) ve věrnosti k Tradici, připomínajíce si, že „nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž, aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali.“ (3)
3. Tradice je živoucím předáváním zjevení „usque as nos“ (4) a Církev ve své nauce, ve svém životě a ve své bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a čemu věří. Tato Tradice v Církvi prospívá s pomocí Ducha Svatého (5), nikoliv jako protichůdná novost (6), ale skrze lepší pochopení pokladu Víry (7).
4. Celá tradice katolické Víry musí být kritériem a vodítkem v chápání učení Druhého vatikánského koncilu, který pro změnu objasňuje – jinak řečeno prohlubuje a následně činí explicitními – jisté aspekty života a nauky Církve implicitně přítomné v ní samé či ještě pojmově nezformované. (8)
5. Vyhlášení Druhého vatikánského koncilu a pozdějšího papežského učitelského úřadu Církve týkající se vztahu mezi Církví a nekatolickými křesťanskými vyznáními a stejně tak i společenského úkolu náboženství a práva na náboženskou svobodu, jejichž formulace je obtížně slučitelná s předešlými věroučnými vyhlášeními učitelského úřadu Církve, musí být chápána ve světle úplné, neporušené Tradice, způsobem konzistentním s pravdami, které dříve učil učitelský úřad Církve, bez přijímání naprosto jakéhokoliv výkladu těchto vyhlášení, který by katolickou nauku vystavil do protikladu či rozkolu s Tradicí a s tímto učitelským úřadem Církve.
6. Je proto legitimní prosazovat skrze oprávněnou diskuzi zkoumání a teologické objasnění vyjádření a formulací Druhého vatikánského koncilu a učitelského úřadu Církve, který jej následoval, v případě, kdy se nejeví jako slučitelné s předešlým učitelským úřadem Církve (9).
7. Prohlašujeme, že uznáváme platnost mešní oběti a svátostí slavených s úmyslem činit, co Církev činí podle obřadů předepsaných vzorovými vydáními Římského misálu a svátostných rituálů legitimně promulgovaných papeži Pavlem VI. a Janem Pavlem II.
8. Při následování zásad stanovených výše (III, 5) a také v kánonu č. 21 Kodexu kanonického práva, slibujeme uznávat obvyklou církevní kázeň a církevní zákony, zvláště ty, které jsou obsaženy v Kodexu kanonického práva vyhlášeného Janem Pavlem II. (1983) a v Kodexu kánonů východních církví téhož papeže (1990), kromě zvláštnho řádu zaručeného Bratrstvu sv. Pia X zvláštním zákonem.
Poznámky
(1) Srovnej novou formulaci Vyznání víry a Přísahy věrnosti pro nabytí služby uplatňované ve jménu Církve, 1989; srovnej Kodex kanonického práva, kánon 749, 750, §2; 752; CCEO kánon 597; 598; 1 a 2; 599.
(2) Srovnej Pius XII., encyklika Humani Generis.
(3) První vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Pastor Aeternus, Dz. 3070.
(4) Tridentský koncil, Dz. 1501: „Veškerá spásná pravda a pravidla chování (Mt. 16:15) jsou obsažena v psaných knihách a v nepsaných tradicích, které apoštolové obdrželi z úst samotného Krista nebo od apoštolů samých [3], jak je Duch Svatých nadiktoval, a doputovala k nám jakoby předávaná z ruky do ruky.“
(5) Srovnej Druhý vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Dei Verbum, 8 a 9, Denz. 4209 – 4210.
(6) První vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Dei Filius, Dz. 3020: „I jest se provždy držeti toho smyslu posvátných dogmat, který jednou svatá Matka Církev prohlásila, a nikdy není dovoleno od smyslu toho pod záminkou a pode jménem vyššího porozumění se odchýliti.“ „Ať roste tedy a hojně a silně se vzmáhá jak jednotlivců, tak veškerenstva, jak člověka každého, tak celé Církve, po stupních dob a věků, poznání, umění, moudrost; ale ve svém arciť řádu, v témže totiž dogmatě, v témže smyslu, v témže smýšlení.“ [Vincenc Lerinský, Commonitorium, 23, 3]
(7) První vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Dei Filius, Dz. 3011; Protimodernistická přísaha, č. 4; Pius XII., Encyklika Humani Generis; Dz 3886; Druhý vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Dei Verbum, 10, Dz. 4213.
(8) Například jako nauka o svátostech a biskupství v Lumen Gentium, č. 21.
(9) V dějinách existuje paralela v Dekretu pro Armény Florentského koncilu, kde se přenos nástrojů označoval za materii svátosti svěcení. Nicméně teologové dokonce ještě po tomto dekretu legitimně diskutovali o správnosti takového uplatňování. Papež Pius XII. tuto záležitost nakonec vyřešil jinak.
Zdroj: The Recusant
Překlad: D. Grof
