Vstupte do místnosti svého života (2025)
Anonymní kněz
29. dubna 2025
Ocitl jsem se v místnosti. Kromě jedné stěny pokryté malými kartotékami zde nebyly žádné výrazné prvky. Byly podobné těm, které jsme kdysi nacházeli v knihovnách, kde byly tituly řazeny abecedně podle autorů nebo témat. Ale tyto složky, které se táhly od podlahy ke stropu a zdánlivě nekonečně dlouho v obou směrech, měly velmi odlišné záhlaví.
Když jsem se ke zdi se složkami přiblížil, první, co upoutalo mou pozornost, byla složka s nápisem „Lidé, které mám rád“. Otevřel jsem ji a začal listovat kartičkami. Rychle jsem ji zavřel a v šoku si uvědomil, že jsem rozpoznal jména napsaná na každé z nich. A pak jsem v mžiku přesně věděl, kde jsem.
Tato neživá místnost s malými složkami byla hrubým katalogovým systémem mého života. Byly zde zapsány všechny mé velké i malé činy v každém okamžiku, a to do takových podrobností, že se jim moje paměť nemohla vyrovnat. Když jsem začal náhodně otevírat složky a zkoumat jejich obsah, vzbudil se ve mně pocit úžasu a zvědavosti spojený s hrůzou. Některé ve mně vyvolávaly radost a sladké vzpomínky, jiné pocit studu a lítosti tak intenzivní, že jsem se ohlížel přes rameno, jestli se někdo nedívá.
Složka pojmenovaná „Přátelé“ byla umístěna vedle složky označené „Přátelé, které jsem zradil“. Názvy pokrývaly vše a byly přesné. „Knihy, které jsem přečetl“, „Lži, které jsem řekl“, „Útěcha, kterou jsem poskytl“, „Vtipy, kterým jsem se smál“, „Věci, které jsem udělal ve vzteku“, „Věci, které jsem si mumlal pod nosem“. Nikdy mě nepřestal překvapovat jejich obsah. Často zde bylo více kartiček, než jsem čekal. Bohužel, jindy jich zde bylo méně, než jsem doufal.
Byl jsem ohromen objemem života, který jsem prožil. Je možné, že bych za svých 30 let stihl napsat každou z těchto tisíců nebo dokonce milionů kartiček? Každá kartička však tuto pravdu potvrzovala. Každá byla napsána mou vlastní rukou. Každá byla podepsaná mým vlastním podpisem.
Když jsem vytáhl složku s označením „Písničky, které jsem poslouchal“, uvědomil jsem si, že se složky rozrostly o jejich obsah. Kartičky byly naskládány těsně za sebou, a přesto jsem po dvou nebo třech metrech nenašel konec složky. Zavřel jsem ji, zahanbený nejen kvalitou hudby, ale také obrovským množstvím času, o kterém jsem věděl, že ta složka představuje.
Poblíž jsem uviděl složku s názvem „Čas, který jsem strávil modlitbou“. Hřbet byl světlejší než ty kolem, novější, téměř neosahaný. Zatáhl jsem za něj a do rukou mi spadla malá krabička, která nebyla delší než 8 centimetrů. Snadno jsem dokázal spočítat kartičky, které obsahovala. Když jsem došel ke složce „Chlípné myšlenky a činy“, pocítil jsem, jak mi tělem projel mráz.
Povytáhl jsem složku jen na 2 centimetry, protože jsem nechtěl zkoušet její velikost, a vytáhl jsem kartičku. Zachvěl jsem se nad jejím podrobným obsahem. Bylo mi zle při pomyšlení, že jsou takové okamžiky zaznamenány. Zmocnil se mě téměř zvířecí vztek. V mé mysli převládala jediná myšlenka: „Nikdo nesmí tyto kartičky vidět! Nikdo nesmí nikdy vidět tuto místnost! Musím je zničit!“
V záchvatu zuřivosti jsem vytrhl složku. Na její velikosti teď nezáleželo. Musel jsem ji vyprázdnit a spálit ty kartičky. Ale když jsem ji vzal za jeden konec a začal s ní mlátit o podlahu, nemohl jsem žádné kartičky vytrhnout. Přepadlo mě zoufalství a s velkým úsilím jsem vytrhl jednu kartičku, jen abych zjistil, že je silná jako ocel, když jsem se ji snažil roztrhat. Poražen a naprosto bezmocný jsem vrátil složku do přihrádky, opřel se čelem o zeď a dlouze sebelítostivě jsem vzdychl. Vykřikl jsem: „Nikdo se o téhle místnosti nesmí nikdy, nikdy dozvědět. Musím ji zamknout a schovat klíč.“
Pak jsem však viděl, že někdo vešel dovnitř. Hned jsem věděl, že je to Pán. Bezmocně jsem přihlížel tomu, jak začal otevírat složky a číst kartičky. Nemohl jsem se na to dívat. A ve chvílích, kdy jsem se dokázal přimět k pohledu na Jeho tvář, jsem viděl hluboký smutek. Zdálo se, že intuitivně přistupuje k nejhorším složkám. Proč musel číst všechny?
Nakonec se obrátil a podíval se na mě přes celou místnost se soucitem v očích. Svěsil jsem hlavu, zakryl si tvář rukama a pak přišla lítost. Začal jsem ronit slzy. Padl jsem na kolena a plakal. Plakal jsem lítostí a zdrcujícím studem toho všeho. Plakal jsem, protože jsem tak hluboce urazil Boha.
Přistoupil a řekl: Buď dobrého srdce, synu, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Pak vstal a šel zpátky ke zdi se složkami. Se sténáním začal na jednom konci místnosti a jednu po druhé začal na každé kartičce tmavě rudým inkoustem přepisovat Své jméno přes moje. Ježíšovo jméno překrylo to moje. Bylo napsáno Jeho krví.
Nemyslím, že někdy pochopím, jak to dokázal tak rychle, ale v dalším okamžiku se mi zdálo, že slyším, jak zavírá poslední složku a vrací se ke mně. Položil mi ruku na rameno a řekl: „Je to hotovo. Tvé hříchy jsou ti odpuštěny! Vstaň! Jdi a už nehřeš.“
Vstal jsem a On mě vyvedl z místnosti. Ještě zbývaly karty, které mají být napsány...
Výše uvedené vyprávění nám pomáhá pochopit, jak skutečně funguje svátost zpovědi. Je třeba vzít v úvahu pět částí:
1) Zpytováním svědomí uznáváme své hříchy. Náš požehnaný Pán nás učil: „poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jn 8:32). Prvním krokem při našem osvobození z otroctví hříchu je úplná pokora a pravda. Příběh to naznačuje, když muž uzná, že kartičky patří jemu, a ne někomu jinému: „Každá byla napsána mou vlastní rukou. Každá byla podepsaná mým vlastním podpisem.“
2) Litujeme svých hříchů. Tato lítost musí pocházet z vůle, a nikoliv jen z emocí. Jinak řečeno, musíme jich ve své vůli litovat přinejmenším za každý smrtelný hřích. Příběh to ukazuje, když muž pláče nad svými hříchy: „A pak přišla lítost.“
3) Své hříchy musíme vyznat knězi, který jedná in persona Christi capitis, tj. v osobě Krista, který je hlavou. Nedal snad náš požehnaný Pán tuto moc apoštolům, kteří ji předali dál, abychom k ní měli přístup i dnes? V evangeliu sv. Jana čteme: „Po těch slovech dechl (na ně) [Ježíš] a řekl jim: »Přijměte Ducha Svatého! Kterým hříchy odpustíte, těm se odpouštějí; a kterým (je) zadržíte, (těm) jsou zadrženy.«“ (Jn 20:22–23) Tato část svátosti je v příběhu zpodobněna tím, že náš Pán četl kartičky: „Bezmocně jsem přihlížel tomu, jak začal otevírat složky a číst kartičky.“
4) Pokud má být naše zpověď platná, musí být integrální. Integrální zpověď je taková, v níž vyznáme všechny své smrtelné hříchy co do druhu a počtu (např. tolikrát a tolikrát jsem nebyl na nedělní mši svaté). Nikdy nezapomeňte – jediný smrtelný hřích, který nemůže být ve zpovědnici odpuštěn, je ten, který v ní nezmíníte nebo který záměrně vynecháte! Jak může náš požehnaný Pán přepsat Své jméno přes naše, když nejsme ochotní odevzdat Mu ho ve zpovědnici? V příběhu je tato část zpovědi znázorněna následovně: „Proč musel číst všechny?“ a „Začal na jednom konci místnosti a jednu po druhé začal na každé kartičce tmavě rudým inkoustem přepisovat Své jméno přes moje… Bylo napsáno Jeho krví.“ I my můžeme nechat našeho Pána „přepsat“ naše hříchy, když využijeme svátost zpovědi. V této svátosti se včas použije drahocenná Krev našeho Spasitele na naši duši, aby smyla všechny hříchy, které jsou v ní přítomné. Všimněte si, že své lehké hříchy můžeme vyznat ve zpovědnici i mimo ni a získat odpuštění, pokud jich litujeme. To však neplatí pro smrtelné hříchy. Ty se musí vyznat ve zpovědi. Sv. Jan Vianney jednou řekl: „Hříchy, které se snažíme skrýt, se vždy znovu objeví. Abychom své hříchy dobře skryli, musíme se z nich dobře vyzpovídat.“
5) Svou zpověď musíme dovršit vykonáním pokání a předsevzetím, že změníme svůj život. Musíme uspokojit Boží spravedlnost tím, že alespoň zahájíme proces splácení dluhu trestu, který vznikl našimi hříchy. To můžeme učinit konáním pokání [nad rámec uloženého]. Musíme se také snažit nepáchat stejné hříchy znovu a znovu tím, že změníme svůj život. Příběh to vyjadřuje slovy: „Ještě zbývaly karty, které mají být napsány.“
Nebojte se vstoupit do zpovědnice a mějte na paměti, že vás tam čeká Beránek, aby sňal vaše hříchy. Sv. Terezie z Lisieux to vyjádřila takto: Náš Pán „je dokonalost dokonalosti, nicméně má jednu velkou slabost, mohu-li se to odvážit říct – je slepý! A jednu věc neumí – počty! Kdyby viděl a počítal správně, naše hříchy by Ho jistě přiměly nás zničit, místo toho Ho však Jeho láska k nám činí pozitivně slepým… Abyste však tuto slepotu přivodili a zabránili Mu provádět prosté sčítání, musíte vědět, jak si získat Jeho srdce… To je Jeho slabá stránka.“
Jeho nejsvětější Srdce si získáme ve zpovědnici. Jakmile pro nás Jeho milosrdné Srdce krvácelo, Bůh se stává slepým a nemůže sčítat naše hříchy. Využijte teď výhodu svátosti zpovědi tak, že vyznáte všechny své hříchy Tomu, který nemá žádné potěšení ze smrti hříšníka, ale spíš z toho, že se obrátí ze své cesty a bude žít. (srov. Ezech. 18:23)
Pracujme na tom, aby naše mysl a srdce byly určeny jen a jen Bohu, i když se věnujeme svým každodenním záležitostem, abychom se v soudný den nemuseli stydět za to, že ve všech myšlenkách a činech celého svého života kráčíme s naším požehnaným Pánem. Kéž nás On shledá věrnými ve všech věcech.
Zdroj: Pilgrim Priest
Překlad: D. Grof
