Dopis rektora semináře (19930604) – Tři méně známí architekti neomodernismu (1993)
Biskup Richard Williamson
Winona, 4. června 1993
v italském časopise Si Si No No se objevuje fascinující série článků. Fascinující proto, že nás bere dolů do „strojovny“ apostaze, která devastuje Církev.
Strojovna apostaze? Stejně jako na velkých zaoceánských parnících z počátku tohoto století mohly být na palubě tisíce lidí a po celé lodi se odehrávaly aktivity, ale skutečná aktivita, která loď hnala přes oceán, se odehrávala v obrovských strojovnách hluboko v podpalubí, obývaných relativně malým počtem lidí, tak i na lodi katolické Církve jsou nyní miliony katolíků ve všech částech lodi otřeseny v základech něčím, co začalo u hrstky lidí hluboko v podpalubí, mimo zraky veřejnosti.
Co pohání katolickou Církev vpřed? Katolická Víra. Co otřásá katolickou Vírou v základech? Hereze. Články v Si Si No No prezentují šest architektů úskočné hereze neomodernismu, z nichž první tři, kteří jsou méně známí, představíme v tomto dopise. Bez nich by však druzí tři, které každý zná, neexistovali. V dalším dopise pojednáme o druhých třech. Pokud jde o tento dopis, bude dlouhý, ale jsme si jistí, že se vyplatí ho pozorně přečíst. Dává smysl jinak zmateným nesmyslům v dnešní Církvi.
Prvním z šesti neomodernistů je francouzský filozof, který žil v letech 1861–1949, a jehož jméno bude známé jen hrstce čtenářů. Přesto by bez něj Druhý vatikánský koncil nebyl – Maurice Blondel. Jak může být filozofie tak důležitá, když každý rozumný člověk ví, že je to nesmysl? Odpověď: filozofie je mechanika uchopení přirozené reality lidskou myslí tak, že tak jako se každý člověk musí k této realitě tak či onak vztahovat, aby vůbec mohl žít, musí vědomě či nevědomě filozofovat. Jak kdysi dávno řekl Aristoteles, i když odmítáme filozofii, musíme i tak filozofovat o našem odmítnutí filozofie. Například i když se člověk rozhodne řídit svými pocity, jeho hlava musí stále pokračovat v rezignování [na svou vlastní činnost]. Tato činnost hlavy, která řídí nebo odmítá řídit jeho život, je jeho explicitní nebo implicitní, vědomou nebo nevědomou filozofií.
V posledních několika stoletích se moderní člověk stále více otáčel zády k realitě, protože tu řídí Bůh a pochází od Boha. Moderní člověk dává přednost iluzi, jejímž je tvůrcem a pánem. Proto moderní filozofie nevyjadřuje chápání reality, ale stovky různých způsobů odmítnutí reality, a má tedy právem tak špatné jméno. A proto člověk s dobrým rozumem udělá mnohem lépe, když se jí nebude řídit.
Katolická Církev však uznává Boha, uctívá Ho, miluje Jeho realitu neboli stvoření („Bratr Slunce, sestra Luna“) a svou staletí trvající podřízenost této jediné realitě vyjadřuje logicky jedinou filozofií, která byla rovněž vypracována v průběhu staletí a dnes je nejznámější jako tomismus, pojmenovaný po sv. Tomáši Akvinském. Kdyby se všichni lidé chtěli podrobit realitě, filozofie by namísto pohrdání, které si dnes zasluhuje, měla vynikající reputaci, a všichni lidé by byli vědomými či nevědomými tomisty. Naopak, moderní svět, který je prosáklý liberalismem a proniknutý revoltou, odmítá tomismus, stejně jako odmítá realitu. Proto katoličtí myslitelé, kteří jsou příliš zamilovaní do moderního světa, chtějí jen cestu ven z klasické tomistické teologie a filozofie Církve; chtějí filozofické ospravedlnění iluze. To Blondel předal P. Henrimu de Lubacovi, S.J., otci „nové teologie“, která byla chartou Druhého vatikánského koncilu.
Prvním rysem Blondelova psaní, kterého si Si Si No No všiml, je jeho zjevná vágnost a nepřesnost. Jeho nepřátelé ho nemohli přimět, aby byl konkrétní, jeho přátelé ho nechtěli přimět, aby byl konkrétní, protože tímto způsobem, i když si to zasloužil, se mu podařilo uniknout odsouzení ze strany Církve. Nicméně hlavní linie jeho myšlení byly jasné jak příteli, tak nepříteli...
Blondel vychází z touhy „získat moderního člověka“, na kterého nedělá dojem objektivní filozofie, tj. filozofie podřízení se reálnému objektu. A tak se Blondel pod záminkou, že se chce přiblížit modernímu člověku, který je subjektivista, vrhá do subjektivismu! Moderní člověk se topí, tak musíme skočit a topit se s ním!
Protože myšlení člověka je objektivní neboli stvořené pro objekt vně člověka, zatímco srdce člověka je srdcem subjektu neboli člověka uvnitř, je dalším Blondelovým krokem tvrzení, že katolická Víra jde spíše od srdce k hlavě než od hlavy k srdci. Takže tam, kde sv. Pavel říká, že Víra vychází zvenčí, „z kázání“ (Řím X, 14–17), což je katolický zdravý rozum, Blondel říká, že musí vycházet ze „zkušenosti“ uvnitř, což je modernismus – Víra je to, co cítím.
Odtud třetí krok – nadpřirozeno je vnitřní potřebou či požadavkem lidské přirozenosti, protože „do člověka nemůže vstoupit nic, co by nevycházelo z něj a nějakým způsobem neodpovídalo jeho potřebě rozšíření“ – to jsou Blondelova vlastní slova. Tak jako Blondelův subjektivismus podkopal veškerou objektivitu Víry, tak jeho naturalismus rozvrací vše nadpřirozené a celý řád milosti přesahující přirozenost je stržen uvnitř přirozenosti! Lze se ptát, co zůstává z katolicismu. Blondelova verze nadpřirozena však očarovala de Lubaca, který zase očaroval otce Druhého vatikánského koncilu, takže se koncil ve svých hlavních dokumentech, např. v Nostra aetate a Ad gentes, vyhnul jakémukoliv použití slova „nadpřirozený“! Je možné, že jen málokdo čte filozofy a teology, ale mají vliv!
Nakonec Si Si No No cituje Blondela, který mění samotnou definici pravdy. Namísto klasické definice, že pravda je „shoda skutečnosti s poznáním“, kterou Blondel odmítá jako „chimérickou“ neboli nerealistickou – Blondel patrně stejně jako většina moderních lidí považoval myšlení za neschopné dopracovat se ke skutečnosti –, je Blondelova definice „reálnou shodou života s poznáním“, což je definice, která ponechává pravdě prostor pro neustálý posun, aniž by bylo cokoliv navždy určeno či stanoveno. Z toho plyne pohyblivá pravda, vyvíjející se Víra, „živá Tradice“, která umožní odsoudit „fixovanou Tradici“ arcibiskupa Lefebvra. Pravda se vyvíjí.
Jednal Blondel v dobré víře? Jeden význačný dominikán oné doby se domníval, že ne, a jeho důvody lze aplikovat jako test na všechny modernisty:
1) Blondel cituje texty sv. Tomáše tak, aby znamenaly opak toho, co říkají.
2) Opakovaně reaguje na dobře vyargumentovanou kritiku svých protivníků pouhým kategorickým popřením.
3) Neustále tvrdí, že je nepochopen a
4) vždy „vysvětluje“, jak je jeho myšlení skutečně pravověrné, takže je sporné, co vlastně říká:
Bystří čtenáři však odmítali každou údajnou pozdější změnu v jeho myšlení jako čistě kosmetickou a mezi přáteli se maskování vzdával. A tak když ho P. de Lubac v roce 1932 obvinil, že věnuje příliš mnoho pozornosti svým katolickým kritikům, Blondel mu odpověděl, že za starých časů „neústupného extrinsicismu“ (tj. přílišného respektu k vnější realitě!) musel postupovat pomalu a opatrně, aby si nevysloužil odsudky, které by vše zpomalily a „ohrozily celé podniknuté úsilí, celou hájenou věc“. Jinak řečeno, Blondel přesně věděl, co dělá. Úmyslně klamal církevní autority, pokud šlo o jeho skutečné myšlení, aby mohl uvnitř Církve pokračovat v práci na její „reformě“.
Nějaký „reformátor“! Nějaká „reforma“! Ale Blondel sám jistě upřímně věřil ve své dílo znovuobjevení „autentického křesťanství“. Ano, a celý moderní svět se řadí do fronty, aby mu pogratuloval k položení min, které vyhodí do povětří zastaralou Církev. Ale gratulovalo mu jeho svědomí, nebo ho káralo? V každém případě, když se Blondel radil s P. de Lubacem, zda jeho teze nezacházejí trochu příliš daleko, kněz tohoto laika ujistil, že je jeho myšlení „spontánně katolické natolik, že nepotřebuje žádné nesmělé zastírání“. Zodpovědnost kněze!
P. de Lubac, S.J., o němž pojednává čtvrtý článek v Si Si No No, který se narodil na přelomu století a zemřel teprve před dvěma lety, byl od dob svých studií na evropském ostrově Jersey na počátku 20. let vášnivým čtenářem Blondela a dalších pochybných moderních myslitelů, kteří byli „shovívavými“ kněžími jezuitského řádu zakázáni jen „napůl“. Papež Pius X. samozřejmě jen o patnáct let dříve přísně zakázal modernisty a striktně vnutil sv. Tomáše Akvinského do církevních vzdělávacích institutů a Pán Bůh dal Piovi X. vykonat zázraky, aby ukázal, že jde o světce, v němž má Bůh zalíbení, ale jezuitští intelektuálové nepochybně považovali papeže Sarta za zpátečnického faráře a zázraky za dobré jen pro italské rolníky..., moderní svět je plný hniloby, která na člověka útočí ze všech stran a má tisíc vstupů do jeho mysli a srdce. Jakou nesmírnou milostí je oceňovat sv. Tomáše takového, jaký je!
Co se týká P. de Lubaca a jeho přátel, ti naopak v Blondelovi nalezli filozofickou oporu pro svou víru, kterou ke svému zklamání nenašli u sv. Tomáše. De Lubac dokonce některé autory obdivoval, protože je Řím odsuzoval, ale od jednoho ze svých učitelů se naučil, jak zachovávat vnější podřízenost vůči Římu. Podobně jako Blondel i de Lubac svou nauku maskoval a takové maskování je poznávacím znamením „nových teologů“, jak v 50. letech napsal Pius XII. Proto byl katolický svět tak šokovaný, když se na Druhém vatikánském koncilu probudil a zjistil, že je modernistický.
Stejně jako Blondel opustil scholastickou filozofii, tak de Lubac opustil tradiční teologii. V roce 1932 řekl de Lubac Blondelovi, že on, Blondel, umožnil novou teologii nadpřirozeného. Matka Církev učí, že celý nadpřirozený řád milosti je právě takový, tj. nezasloužený, neboli je čistě Božím darem. Přirozenost může být schopna nadpřirozenosti a dobře se k ní hodit, ale v žádném případě nevyžaduje striktně milost, která je zcela jiného řádu, nekonečně vyšší a je dána Bohem, jak Bůh chce, způsobem v podstatě nezávislým na přirozenosti, která ji přijímá. „Nová teologie“ Blondela a de Lubaca naopak učila, že nadpřirozené je nutností a nezbytným zdokonalením přirozeného, bez něhož je přirozené ve svých základních snahách zmařeno. Jinými slovy, nadpřirozené je potřebné k doplnění přirozeného, které bez něj zůstává neúplné; jinak řečeno, nadpřirozené není nezasloužený dar, ale součást přirozeného, kterou přirozenému dluží. Ještě jinak, nadpřirozené není nadpřirozené, ale přirozené a leží v mezích přirozeného.
V tom spočívá jádro a duše nové teologie: člověk je spasen už jen tím, že je člověkem – odtud pocházejí „anonymní křesťané“ Karla Rahnera, tj. lidé, kteří jsou křesťany, aniž by si to uvědomovali, aniž by dokonce byli pokřtěni; odtud pochází indiferentismus, je lhostejné, k jakému náboženství člověk patří; odtud pochází ekumenismus a proto ke spáse není třeba katolické Církve – ó, Druhý vatikánský koncil!
Blondel i de Lubac věděli, že jejich „nová teologie“, zejména nová teologie nadpřirozena, odporuje Magisteriu katolické Církve, ale navzájem si říkali, že jejich teologie je „autentické křesťanství“ (Blondel), „autentičtější tradice“ (de Lubac), „znovuoživená stará nauka“ (de Lubac). Když ve svém slavném článku z roku 1946 vynikající tomista a dominikán P. Garrigou-Lagrange napadl „novou teologii“ jako pouhé přepracování modernismu, de Lubac reagoval urážkami a výsměchem Garrigou-Lagrangeovým „zjednodušujícím názorům na absolutnost pravdy“. De Lubac tomisty obvinil z „notorické neznalosti katolické Tradice“, a když Pius XII. v roce 1951 vydal ve své encyklice Humani Generis stejné varování vůči nové teologii, de Lubac ho odmítl jako „velmi jednostranné... netýká se mě“.
Blondel zemřel v roce 1949, ale de Lubac se dožil triumfu nové teologie během Druhého vatikánského koncilu a po něm. V de Lubacovi však zůstalo dost katolického rozumu na to, aby i on, který byl otcem teologie koncilu, uznal, že jeho důsledky jsou pro Církev katastrofou. Na sklonku svého života se v pozdním díle pustil do „zpytování svědomí“. Napsal: „Toto období je plné omylů jako každé jiné... možná jsem se měl více soustředit na podstatné věci... posledních sedm nebo osm let jsem byl ochromen strachem postavit se čelem a konkrétně zásadním problémům v jejich spalující realitě. Z moudrosti, nebo ze slabosti? Měl jsem pravdu, nebo ne? Nezdá se, že jsem navzdory sobě samému skončil v táboře integristů, kteří mě děsí?“ A tak de Lubac skončil svůj život tam, kde ho začal, v hrůze ze zastánců integrální neboli úplné katolické nauky, jen s tím rozdílem, že zatímco na počátku své kariéry nepochybně jásal při vyhlídce na zničení jejich díla, na konci svého života poté, co toto zničení způsobil, měl alespoň tolik slušnosti, aby uronil několik polovičních slz nad zničenými ruinami, které mu teď hleděly do tváře...
Nejlepší komentář k takové kariéře pochází z tajemství Panny Marie z La Saletty: „...velký počet démonů bude vypuštěn z pekel; postupně vyhladí víru, a to i u osob Bohu zasvěcených; oslepí je do té míry, že bez zvláštní milosti převezmou ducha těchto zlých andělů; určitý počet řeholních domů zcela ztratí víru a způsobí tak záhubu mnoha duší. Zlé knihy zaplaví zemi a duchové temnot rozšíří ze všech stran ochabnutí všeho, co slouží Bohu...“ Sv. Pavel to řekl stručněji: „...v posledních dnech nastanou zlé časy... zrádní, lehkomyslní a domýšliví, budou milovati více rozkoše než Boha, na oko sice zbožní, ale podstatu zbožnosti budou zapírati...“ (II Tim III, 4, 5)
Pátý článek Si Si No No pojednává o de Lubacově žákovi P. Hansi Urs von Balthasarovi, který zemřel v roce 1968, právě když měl být jmenován římským kardinálem! Stejně jako de Lubac byl i von Balthasar vychován v Tovaryšstvu Ježíšově, které opustil těsně před složením slavnostního profesu ve 40. letech, a stejně jako de Lubac měl od počátku prudký odpor ke scholastické teologii a vášnivou touhu ji celou zbořit. Později napsal: „Celé moje studium během let formování v Tovaryšstvu Ježíšovu bylo zuřivým bojem proti suchopárnosti teologie, proti tomu, co lidé udělali se slávou Zjevení: Nemohl jsem vystát formu, kterou dali Božímu Slovu; nejraději bych se na to vrhl se zuřivostí Samsona, býval bych měl rád jeho sílu, abych zbořil chrám a pohřbil se pod ním... To vše jsem téměř nikomu neřekl. Przywara chápal vše, aniž bych mu to řekl, jinak zde nebyl nikdo, kdo by to pochopil. Psal jsem »Apokalypsu« s tou zuřivostí, která se vydává strhnout svět a znovu ho vybudovat od základů, ať to stojí, co to stojí.“
Von Balthasar, vášnivý milovník literatury a hudby, na konci svého studia filozofie a teologie napsal: „Chápal jsem, jak velkou pomocí pro moje pojetí teologie je moje znalost Goetheho, Hölderlina, Nietzscheho, Hofmannstahla a především církevních otců, k nimž mě nasměroval de Lubac... na fenomén Ježíše a sbližování novozákonních teologií je třeba nahlížet z Goethova pohledu!“ „Fenomén Ježíše“ – To je vyjádření! Lze se ptát, zda měl von Balthasar katolickou Víru. V každém případě má náš Pán předstoupit před moderní lidi, aby byla prozkoumána jeho hodnota!
V roce 1936 byl von Balthasar vysvěcen na kněze a brzy pracoval ve švýcarském Basileji, kde se setkal s významným protestantským myslitelem Karlem Barthem, jehož „radikální kristocentrismus“ se stal dalším velkým vlivem na jeho myšlení. Když pak von Balthasar postavil do středu křesťanské jednoty spíše Krista než katolickou Církev, získal pro svou jistě pochybnou víru několik konvertitů, včetně ženy jménem Adrienne von Speyr, s níž byl von Balthasar „teologicky a psychologicky“ spjat po zbytek svých dnů. Pod jeho vedením začala mít mystické zážitky. Založil publikaci, která je zveřejňovala, a protože jeho jezuitští představení nedokázali jasně pochopit, co se v jejím případě děje, opustil jezuity. Poté se stal hostem v domě pod střechou jejího (druhého) manžela až do roku 1960, kdy byl mobilizován neomodernisty v jejich horečné práci na přípravě nadcházejícího koncilu.
Pokud jde o zkušenosti či „charismata“ Adrienny von Speyr, kdyby se von Balthasar řídil klasickými pravidly katolické Církve, neměl by potíž rozpoznat, jak odporují katolické Víře a mravům, ale místo toho, aby Adriennu opravil prostřednictvím katolicismu, rozhodl se opravit katolicismus prostřednictvím Adrienny. Si Si No No uvádí dva příklady jejich ohromného společného vlivu na moderní Církev – sexualitu a ekumenismus.
V prvním bodě se Adrienne domnívala, že dostala od nebe úkol znovu promyslet „pozitivní hodnotu“ „tělesnosti“ neboli lidského těla. Psala tedy, že „předpisy (pro pohlaví), aby si udržovala odstup a cvičila se ve střežení očí, dnes v oblasti tělesné již neplatí“, jako by byl od nynějška zrušen prvotní hřích! Svou spolupráci s von Balthasarem vyjadřovala živým jazykem těla, čímž připravovala půdu pro onen výbuch „tělesnosti“ v řeholním životě, který od Druhého vatikánského koncilu za heslem „integrace citů“ zničil tisíce řeholních povolání. Von Balthasar se rovněž nemohl smířit s tím, že by v náboženství, v němž Bůh na sebe bere tělo, měl být význam mužského a ženského těla snižován, a chtěl, aby se do centra teologie vrátila erotická láska.
Adrienniny troufalé novoty hájil tím, že „dnešní teologie nedokáže (nebo ještě nedokáže) pochopit, co (Adrienne) předkládá“. Katolická teologie však ve skutečnosti chápe velmi dobře! – takové spisy, které přikrášlují padlou přirozenost ozdobami milosti, přinášejí slovy Písma svatého „...bezbožníci, kteří zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost... poskvrňují tělo, pohrdají Pánem a mocnosti tupí... Jsou to ti, kteří působí roztržky, (lidé) smyslní, nemající Ducha...“ (List Judův)
Adrienne a von Balthasar se skutečně od katolické Církve oddělovali, ale aby svůj odchod zamaskovali, vymysleli si nové pojetí pravé Církve, kterou nazývali „katolická“, ale kterou budeme z důvodu srozumitelnosti překládat jako „superkatolická“. Zde je jejich nesmírně vlivný omyl ekumenismu...
Adrienne měla jednou vidění Matky Boží (?), o němž napsala, že poté, co společně s Pannou Marií pronesly formuli sebeobětování, Maria ji na vteřinu vložila do náručí dítě (Adrienny a von Balthasara), „nebylo to však už jen dítě, byla to Církev v malém, takže se mi zdá, že existuje spravedlivá jednota všeho, co nám bylo přiděleno, je to dílo v Bohu pro superkatolickou církev“. Adrienne, která konvertovala (?) z protestantismu, se domnívala, že její „katolicismus“ není omezen na žádné vyznání; mše svaté se účastnila pouze o Vánocích a Velikonocích. Toto pojetí katolicismu předala von Balthasarovi, který později napsal: „Na rozdíl od úzkoprsé scholastické teologie je rozměr katolické skutečnosti tak široký jako svět.“ Zároveň však von Balthasar ostře kritizoval Karla Rahnera za to, že je protiřímský, a nelíbilo se mu, jak katolíci Druhého vatikánského koncilu Církev vyprodávají. Jak si takové rozpory vysvětlit?
Si Si No No píše, že to bylo vlivem německého filozofa Hegela, čímž se vracíme k filozofii. Namísto toho, aby si v hegelovské logice protiklady (např. den a noc, kulatý a čtvercový) odporovaly a vylučovaly se, doplňují se a jsou inkluzivní. Ze střetu teze a antiteze, a teprve z tohoto střetu, povstává plnost syntéze, která je spojuje v jedno. Pro von Balthasara, inspirovaného Adriennou, se tedy různé církve, různá náboženství, dokonce i různé ateismy mají vzájemně doplňovat a dotvářet v jediné všeobjímající „superkatolické“ církvi, která je pravou církví Kristovou a k jejímuž utváření musí být ve hře všechny protiklady a žádný nesmí být vyloučen. Tak má vzniknout „superkatolické“ jako všezahrnující syntéze nadřazená současné katolické Církvi, která se ze své strany musí uvolnit a vstoupit do poctivé soutěže se všemi konkurenčními systémy, dokonce včetně anonymních křesťanů, kteří jsou křesťany, aniž by o tom věděli, a navenek vůbec nejsou křesťany.
Tento hegelovský ekumenismus von Balthasara byl jasně vidět v akci například v Assisi v roce 1986, kde papež Jan Pavel II. popřel, že by chtěl jakékoliv synkretické splynutí náboženství, ale vyzval je, aby všechna byla tím, čím jsou, včetně katoliků! Je tomu tak proto, že hegelovská syntéze, aby byla pravou syntézou, vyžaduje, aby všechny teze a antiteze byly tím, čím jsou.
Pokud jde o Petrovo papežství, které by se mohlo zdát nepřekonatelnou překážkou na cestě k „superkatolicismu“, nabízí von Balthasar další hegelovskou odpověď: Katolická Církev musí být nejen petrovská (teze), ale také pavlovská, mariánská a janovská (antiteze), přičemž zůstává nejasný primát lásky. Rozpoznáváme přesný model papežství Jana Pavla II. – neustálé cestování, všestranná otevřenost, naléhání na všechny, aby byli různorodí, takoví, jací jsou, a zároveň naléhání na všechny, aby byli tisíciletou jednotou.
Pro von Balthasara se tedy plná „katolicita“ pravé „církve“ ještě nikdy neuskutečnila; je to spíše naděje pro budoucnost, pro konec času. Pokud jde o stávající katolickou Církev, ta představuje se svou rigiditou a exkluzivitou pouze římskou verzi superkatolické církve, jednu verzi mezi mnoha jinými verzemi, jeden fragment mezi jinými fragmenty celku, jeden fragment, který kromě jiných fragmentů, v celku – řečeno proslulým výrazem Druhého vatikánského koncilu – „subsistuje“ neboli se v něm částečně nachází. Katolíci tedy musí naslouchat příslušníkům všech ostatních náboženství. K obrácení tedy již nesmí docházet u jednotlivců, ale u náboženských skupin jako celku, a jejich obrácení nesmí směřovat do současné katolické Církve, ale do církve superkatolické. Katolíci jsou tedy vyzýváni k vystoupení z katolické Církve, a proto von Balthasar vypracoval listinu principů pro apostazi.
Je to vše děsivě promyšlené a odpovídá to životu, koresponduje to s ruinami Církve, které se hromadí všude kolem nás. Vůdčí představitelé Matky Církve nejsou hloupí lidé, ani se nezdá, že by jednali pod nátlakem, ani že by měli zlou vůli – muselo existovat nějaké vysvětlení, proč vytrvale pokračují v demolici, když všichni viděli výsledky a to, že Církev demolují. Odpověď se skrývá ve strojovně myslitelů, jako jsou tito tři. „Slepí vedou slepé“, praktikují podvod, ale – Bůh je spravedlivý – o co více jsou sami oklamáni Otcem lži! Chtěli reformovat Církev i svět, a jediné, co udělali, je, že obojí zdemolovali! Kyrie eleison!
Je čas se vrátit zpět na palubu na trochu slunce a čerstvého vzduchu! Seminář se díky vaší podpoře blíží k závěru dalšího klidného školního roku. Čtyři seminaristé Bratrstva, vycvičení v tomismu a plní mládí a odvahy, budou 19. června vysvěceni na kněze, aby nastoupili do první linie k obraně a spáse vašich věčných duší. Mají katolickou Víru a nic moc dalšího, ale toto je jejich vítězství nad světem.
Připojme se k poděkování všemohoucímu Bohu za nesmírné milosti, díky nimž jsme ani my ani oni neztratili Světlo světa, našeho Pána Ježíše Krista, a díky nimž Věčný Velekněz zajišťuje pokračování svého kněžství na zemi. Těšíme se na setkání s co největším počtem z vás ve Winoně 19. června.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
