Dopis rektora semináře – Shrnutí analýzy Si Si No No tří významných církevních osobností (1993)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. září 1993
ať nikdo neříká, že už nikdo nečte! Jak jsem předpokládal, mnozí z vás si v červencovém dopisu přečetli a ocenili souhrn analýzy Si Si No No o vůdčích osobnostech moderní církevní „nové teologie“ – Maurici Blondelovi, P. de Lubacovi a P. von Balthasarovi. Reakce čtenářů sice nebyla tak silná jako v případě jiných otázek, ale jasně ukázala, že i slibovaná druhá část analýzy bude zajímat mnohé z vás.
Tato druhá část je choulostivější, protože kritizuje tři významné církevní představitele. Problém spočívá v tom, že moderní bezbožnost podkopává veškeré autority, což vyprazdňuje instituce, a tak zůstávají jen jednotlivci. Pokud se pak jednotlivci ukáží jako nehodní důvěry, zdá se, že nezbývá nic. Proto se dnes mnoho katolíků upíná k nehodným duchovním a následuje je v jejich liberalismu, protože jedinou alternativou se zdá být úplné opuštění Církve.
Naopak, jak naznačoval červencový dopis, když mají katolíci silnou víru jako ve středověku, jejich víra v Církev jako instituci zůstává neotřesená i přes špatné chování jednotlivých duchovních, protože instituce je o hodně větší než jednotlivci. Proto dnes katolík může tvrdě kritizovat poslední papeže, aniž by musel být sedesvakantistou, a měl by být schopen říct, že tito papežové byli pro katolicismus velmi špatní, aniž by musel být obviňován ze ztráty Víry nebo ze snahy zničit Církev. Ve skutečnosti jsou články Si Si No No o papeži Pavlu VI., kardinálu Ratzingerovi a papeži Janu Pavlu II. velmi konstruktivní a ukazují, jak by se věci měly ubírat správným směrem, když analyzují právě to, jak se ubíraly špatným směrem.
Šestý článek v této sérii pojednává o papeži Pavlu VI. Si Si No No uvádí velké množství zdrojů, aby dokázal, že monsignor Montini, pozdější Pavel VI., byl obdivovatelem naturalistické „nové teologie“, zejména de Lubacovy, a filozofie rozkladu pravdy, která za ní stojí, zvláště té Blondelovy. Když byla počátkem 40. let Blondelova pravověrnost ve Francii zuřivě napadána, monsignor Montini jako zástupce státního sekretáře zveřejnil jménem papeže Pia XII. dopis Blondelovi, který veřejně a autoritativně chválil jeho filozofické spekulace jako „cenný přínos“, oslovující moderního člověka.
Zdálo se, že tento dopis nejvyšší církevní autority podporuje věroučný omyl, ale jen stěží to mohl být vlastní postoj Pia XII. vzhledem k tomu, že v roce 1951 papež vydal klasickou encykliku „Humani generis“, která od začátku do konce odsuzovala „novou teologii“ a představeným nařizovala ji potlačit! Ale jak byl monsignor Montini schopen zradit Pia XII., je dobře známé z jeho válečných kontaktů se Stalinem za papežovými zády, kontaktů, které papež zakázal a o nichž se dozvěděl až později prostřednictvím švédské tajné služby. Když se o nich Pius XII. dozvěděl, okamžitě monsignora Montiniho odstranil z Říma, když ho v roce 1954 jmenoval milánským arcibiskupem – ale ne kardinálem, jak bylo obvyklé – a od té doby až do konce své vlády v roce 1958 ho už nikdy nepřijal na soukromé audienci.
Typické je, že před odjezdem z Říma se monsignor Montini snažil eliminovat účinek „Humani generis“, když ujišťoval svého liberálního přítele, že „nová teologie“, která je oběma drahá, je názor hodný úcty a papež ji odsoudil pouze formálně. Ve skutečnosti se encyklice „Humani generis“ podařilo na čas diskreditovat de Lubaca a zabránit otevřenému šíření jeho spisů. Jakmile se však monsignor Montini dostal do Milána, pokračoval v podpoře de Lubaca, dokud ho papež Jan XXIII. nejmenoval do přípravné teologické komise nadcházejícího koncilu. Jan XXIII. samozřejmě Montiniho rychle povýšil na kardinála, odkud se mohl stát papežem a podpořit „novou teologii“.
Samozřejmě, že Montini jako papež od roku 1963 otevřel „novým teologům“ dveře ještě mnohem víc, přijímal je na audiencích, koncelebroval s nimi a chválil je. Mnozí biskupové na Druhém vatikánském koncilu, kteří jejich teologii neznali, ale věděli, že „nová teologie“ byla odsouzena, ji podporovali pouze po vzoru Pavla VI.
Pavel VI. při tom postupoval opatrně, s rozvahou, která v některých pozorovatelích vyvolávala dojem, že je váhavý či nerozhodný jako Hamlet v Shakespearově hře. Možná nechtěně měl chvíle, kdy se v něm svědomí nebo to, co v něm ještě zůstalo katolické, vzbouřilo v úzkosti z toho, že vychýlil Církev z její pravé cesty, ale dobrovolně nebo svou vůlí se rozhodl změnit směr Církve a veškerá opatrnost, kterou při tom projevil, byla ve skutečnosti proto, aby nevyvolal nežádoucí reakce ze strany konzervativců, jak o tom svědčí monsignor Bugnini ve své knize o reformě liturgie, kterou oba společně provedli. Pavel VI. svou vůlí přesně věděl, kam směřuje, a byl rozhodnutý tam jít.
Například v červnu 1963 nechal pravověrného jezuitského rektora Gregoriánské univerzity pozvat de Lubaca, aby na podzim promluvil na tomistickém kongresu o Teilhardu de Chardin! A tak sám papež dělal z tomistů teilhardisty. Tím se otevřely dveře tomu, co P. Garrigou-Lagrange nazval „skepticismem, iluzí a herezí“.
Papež Pavel VI. postupně zlomil odpor konzervativců, dal mocenské páky v Římě do rukou „obnovitelů“ a zaručil jim budoucnost, například reformou pravidel pro volbu papeže. Podobně jako de Lubac měl Pavel VI. na sklonku života zřejmě chvíle, kdy zpochybňoval to, co udělal, nebo toho litoval, ale stejně jako u de Lubaca nešlo o skutečné obrácení, ale spíše o snahu zříct se odpovědnosti za takovou zkázu. A tak ještě v roce 1976 chválil de Lubaca v den jeho 80. narozenin. Modernisté se neobracejí...
Teprve nedávno, v roce 1993, započali liberálové v Římě logicky kanonizační proces svého mistra Pavla VI. Moudřejší přátelé z Říma liberály nabádali, aby to nedělali, protože by musely vyjít najevo znepokojivé skutečnosti ze soukromého života Pavla VI., které jsou morálním ukazatelem intelektuálního nepořádku. Ale co je liberálům po faktech? – A právě proto je nyní Církev takových faktů plná! – Stejně pokračovali. Modlete se, aby tento proces zemřel diskrétní smrtí!
V každém případě se Pavlu VI. do své smrti v roce 1978 podařilo zlomit nebo rozpustit katolický odpor, který byl v době koncilu ještě významný, ale nyní se zredukoval na početně nevýznamnou hrstku „tradicionalistů“ se dvěma starými biskupy v čele. Jediným významným střetem, který zůstával v centru dění v Církvi, byl od nynějška střet mezi krajními neomodernisty, kteří zaujímali učitelské posty, a umírněnými neomodernisty, kteří zaujímali řídicí posty, nebyl to však už střet principů, ale pouhá neshoda na tom, jak rychle by měla pokračovat „obnova“.
Joseph Ratzinger, o němž pojednává sedmý článek Si Si No No, byl v době koncilu významným mladým knězem a teologem ve věku kolem třiceti let a byl kolegou a žákem vůdčího progresivistického učitele Karla Rahnera. Brzy po koncilu, v roce 1968, Ratzinger publikoval knihu s názvem „Úvod do křesťanství“, která v Itálii v roce 1986 vyšla ve svém osmém vydání. Když se Ratzinger stal kardinálem prefektem Kongregace pro nauku víry, zdaleka se tohoto raného díla nezřekl a označil ho za „svého druhu klasiku“, protože je „katolické“ a „otevřené koncilu“. Aby se ukázalo, jak Ratzinger této kombinace dosáhl, uvádí časopis Si Si No No řadu textových citací, které jsou zde převzaty z anglického vydání vydaného nakladatelstvím Herder and Herder v roce 1973.
Str. 142: „Bůh se uskutečňuje pro člověka v lidech, ano, ještě konkrétněji: skrze onoho člověka [míněn Ježíš], v němž se objevila definitivnost lidského bytí a který právě v tom je současně Bůh sám.“ [Všimněte si zejména onoho „právě v tom“.] [J. Ratzinger, Úvod do křesťanství, Petrov, Brno 1991, str. 124]
Pokud slova něco znamenají, pak tento citát znamená, že pro Josepha Ratzingera je Ježíš Bohem, protože v Ježíši se zjevuje definitivnost, tj. samotná podstata, člověka. Jinak řečeno, každý člověk, který by se projevil jako úplný, absolutní a dokonalý člověk, by tím byl Bohem! A abych uvěřil, že Ježíš je Bůh, musím věřit jen tomu, že Ježíš je dokonale člověk! Zapomeňte na druhou Osobu z věčné Nejsvětější Trojice, která sestupuje z nebe a vtěluje se, tomu všemu je pro moderního člověka příliš těžké uvěřit. Je zřejmé, že Ratzingerův způsob, jak spojit katolicismus s Druhým vatikánským koncilem, spočívá v zachování katolických slov, jako je „Bůh“, ale vyprázdnění jejich obsahu – „Bůh“ není nic víc než svrchovaně dokonalý člověk. Ratzinger určitě „obnovuje“ katolicismus! Ve skutečnosti jeho „Úvod do křesťanství“ uvádí čtenáře do zcela nového křesťanství. Je tu jen jeden malý problém: nemá to co dělat se „starým“, neboli skutečným křesťanstvím! To, co obnovuje, je modernismus a hereze.
Lze namítnout, že jde o dalekosáhlé závěry na základě jednoho malého citátu, vytrženého z kontextu. Bohužel, takových citátů je v knize několik, protože kontextem je Ratzingerova prvořadá snaha proniknout k nevěřícímu a nezaujatému modernímu člověku. Půl tuctu citátů, které Si Si No No uvádí pouze z jedné části knihy (strany 142, 156, 163, 168, 170 a 176 v anglickém vydání), najdete v úplném článku, který by měl časem vyjít v anglickém vydání Si Si No No, nebo si objednejte původní italský článek na adrese Via Madonna degli Angeli, 14, I 00049 Velletri (Rona), Itálie. Tento dopis se bude muset spokojit s dalšími dvěma ukázkami „obnovy“ křesťanství, jak je uvádí kniha, např. na straně 156:
„...nemusíme spíše Krista se zanícením obhajovat jako člověka, nemusíme kristologii [nauku o Kristu] pěstovat jako humanismus a antropologii [nauku o člověku]? Nebo měl by člověk právě proto, že je opravdu člověkem, být Bohem a Bůh by měl být vlastně člověkem?“ ... rané ekumenické koncily odpověděly na obě otázky kladně, říká Ratzinger o pár řádků níže! Jinými slovy říká, že podle učení katolické Církve člověk Ježíš, protože je plně člověkem, je Bohem, a tedy Bůh je člověkem! Tam, kde Církev ve skutečnosti učí, že plnost Boha se stala člověkem tím, že přijala tělo v lůně Panny Marie, Ratzinger říká, že Církev učí, že v Ježíši se plnost člověka stala Bohem! [Tamtéž, str. 136.] Ještě jeden citát, strana 170:
„Jeho [Ježíšovo] bytí je čistá aktualita »Od« a »Pro«. Avšak právě proto, že toto bytí není možno oddělit od jeho aktuality, se shoduje Ježíš s Bohem a je zároveň exemplární člověk, člověk budoucnosti, V něm je teprve vidět, jak velmi je člověk bytostí budoucí a nedosaženou; jak málo začal být člověk sám sebou.“ [Tamtéž, str. 149.] V kontextu toho Ratzinger říká, že člověk Ježíš byl tak zcela nesobecký, že služba druhým („aktualita“) byla jeho podstatou. Ježíšovo lidské bytí bylo tedy tak dokonalé, že tento člověk byl zároveň Božím bytím a konečným bytím člověka, k němuž jsou všichni lidé předurčeni se vyvíjet! Jinak řečeno, až všichni ostatní lidé dosáhnou dokonalosti své evoluce, jejímž příkladem byl pro tehdejší dobu Ježíš, stanou se i oni Bohem! Mezi člověkem a Bohem existuje zásadní totožnost!
Na obranu Ratzingerovy knihy z roku 1968 se říká, že skutečně celou dobu věřil tomu, co Církev učí o Kristu, který sestoupil z nebe při Vtělení, výjimečně však tuto nauku přetvářel do zcela lidské podoby, aby Evangelium přiblížil humanistickému modernímu člověku. Odpověď na takovou „vlídnou“ interpretaci Ratzingerova humanismu je rychlá a zdrcující: za prvé, přetvořit do čistě lidské podoby sestoupení Boha z nebe, aby nás zachránil pro věčnost v nebi, je stejně nemožné, vlastně nekonečně nemožnější, než přetvořit všech sedm barev duhy do jedné. Za druhé, nikoho, kdo má katolickou Víru, by ani ve snu nenapadlo ji takto snižovat. Závěr: Joseph Ratzinger podle toho, co napsal v roce 1968, neměl katolickou Víru, dokonce neměl ani vzdálenou představu o pravé Víře.
Zřekl se však kardinál Ratzinger, který byl papežem Janem Pavlem II. znovu jmenován na třetí funkční období prefektem Kongregace pro nauku víry, P. Ratzingera, teologa z roku 1968? Si Si No No na to odpovídá, že bohužel vůbec ne. Jeho rané práce se nadále tisknou a prefekt pokračuje v psaní pro „Communio“, což je revue „nové teologie“ založená v roce 1972 Ratzingerem, de Lubacem a von Balthasarem. Po těchto třech následují mnozí další, kteří tvoří „think-tank“ Církve Jana Pavla II., buď ultraprogresivisté v učení, nebo umírnění progresivisté v řízení Církve – dnešní Řím je stále přeplněn „novými teology“.
Jako prefekt Kongregace po nauku víry kardinál Ratzinger vychvaloval von Balthasara, de Lubaca a Adreinnu von Speyr. Naopak dogmatické nebo téměř dogmatické výroky Církve z minulého a počátku tohoto století odmítal jako „jakési dočasné opatření“.
Z tohoto důvodu dochází Si Si No No k závěru, že představa, že kardinál Ratzinger obnoví Církev, je mýtus. Je pravda, že stejně jako von Balthasar a papež Pavel VI. může pronášet zdánlivě konzervativní prohlášení, protože nemá v oblibě výstřelky modernismu, ale celkově „novou teologii“ schvaluje, zatímco se zříká Tradice a Magisteria. Proto stanovuje falešné principy a pak odmítá jejich logické závěry. Proti divokým omylům staví pouze mírné omyly, a tak jeho odpovědí na zneužití není žádná odpověď. Drazí přátelé, pokud nedojde k zázračnému obrácení, nelze od kardinála Ratzingera, jakkoliv je okouzlující, laskavý a dobře smýšlející, očekávat záchranu Církve. Záleží na idejích, a soudě podle idejí vyjádřených v jeho slovech a činech, je to prefekt pro víru bez víry!
Dostáváme se k tomu, o kom pojednává osmý článek Si Si No No v sérii s názvem „Ti, co si myslí, že vyhráli“. Je jím Jan Pavel II. Pokud se kardinál řídí „novou teologií“, má Církev velké problémy. Ale pokud se jí řídí papež, pouhý jeho příklad bude zničující. Bohužel, tam, kde byl Pavel VI. nadšeným obdivovatelem „nových teologů“, je papež Jan Pavel II. jejich osobním stoupencem. Si Si No No říká, že to jasně vyplývá z nedávné knihy německého teologa P. Johannese Dörmanna nazvané „Teologická cesta Jana Pavla II. k Assisi“. Dörmann není takzvaný tradicionalista, ale zmaten událostmi v Assisi v roce 1986 se pustil do klidného a objektivního studia projevů a spisů papeže Wojtyly. První svazek má vyjít v angličtině v nakladatelství Angelus během příštích šesti měsíců.
P. Dörmann říká, že základní omyl Jana Pavla II. spočívá v tom, že tvrdí, že naprosto všichni lidé, ať už vědomě či nevědomě, jsou ve stavu účinného vykoupení Ježíšem Kristem, tj. všichni lidé jsou spaseni. Tento omyl vychází přímo z „nové teologie“, která tak oslavuje člověka, až zastírá přirozenost a milost. Lidská přirozenost je tak úžasná, že je „super“. Kdokoliv, kdo tedy má lidskou přirozenost, má „superpřirozenost“, tj. milost. Všichni lidé tak jsou ve stavu milosti. Všichni lidé tak jsou ve stavu milosti jen proto, že jsou lidmi a jsou spaseni! Proto nová – zcela nová! – verze Církve, Zjevení a Víry.
Co se týká Církve, jestliže každý člověk má v každém okamžiku milost jen proto, že má lidskou přirozenost, pak každý člověk nějakým způsobem patří k Církvi, takže nadpřirozená Církev se shoduje s přirozeným lidstvem. Opět radikální zamlžení přirozeného a nadpřirozeného.
Za druhé, protože Církev a lidstvo se od sebe liší pouze tím, že si více či méně uvědomují své „bytí v Kristu“ – Církev si ho uvědomuje více než zbytek lidstva –, pak vše, co Kristus zjevil člověku, byla plnost člověka, tj. přirozená nadpřirozenost člověka. Toto zjevení člověka člověku Kristem je však zjevením vnějším a druhotným, ne nezbytně nutným, protože všichni lidé jsou přítomni sami sobě, mají přirozené sebeuvědomění, a tak mají vnitřní zjevení, které přichází před jakýmkoliv dalším zjevením zvenčí. Z toho vyplývá, že různá náboženství nejsou pravdivá ani nepravdivá, protože všichni lidé mají platné sebeuvědomění, jehož vyjádřením je jejich náboženství. Odtud pramení úcta Jana Pavla II. ke všem nekatolickým „náboženstvím“.
Víra je v tomto myšlenkovém systému postavena na roveň s lidským uvědoměním si tohoto „super“ stavu, ať už mu byl zjeven skrze Krista, nebo skrze nějaký jiný zdroj. Všechna náboženství tedy obsahují nějaké „boží“ zjevení, z čehož pramení potřeba dialogu mezi těmito náboženstvími jako zlaté dálnice k náboženskému míru, který je nejdůležitější součástí univerzálního míru. Proto Assisi a neustálé cestování Jana Pavla II.
Si Si No No cituje řadu dalších případů věrnosti současného papeže „nové teologii“. Jeho první encyklika z roku 1978 připomněla slavný (či notoricky známý!) výrok z koncilního dokumentu „Gaudium et spes“ (č. 22): „...svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem...“ (Tento text byl nazván „klíčovým textem nového katechismu“.) Toto tvrzení je pravdivé, pokud znamená, že každý člověk, který se narodil živý, je potenciálně spasen Kristem, ale pokud chce být skutečně spasen, musí pro to něco udělat. Věta je nepravdivá, pokud je chápána (jak to činí Jan Pavel II. a nový katechismus) tak, že každý člověk je skutečně spasen Kristem, ať už o tom ví a chce to, nebo ne.
V roce 1982 Jan Pavel II. oslavoval sté výročí narození arciheretika Teilharda de Chardin a jmenoval biskupa Ratzingera prefektem Kongregace pro nauku víry. V roce 1983 jmenoval de Lubaca kardinálem. V roce 1983 si přál uspořádat sympozium o von Balthasarovi a Adrienne von Speyr; to se konalo v roce 1985. V roce 1988 jmenoval von Balthasara kardinálem. Von Balthasar zemřel těsně před přijetím této pocty, ale v pohřebním kázání kardinál Ratzinger prohlásil, že toto gesto zůstává v platnosti.
V roce 1991 zaslal Jan Pavel II. kondolenční telegramy představenému jezuitů a pařížskému kardinálovi k úmrtí de Lubaca, v nichž zmiňoval jeho „intelektuální poctivost“, jeho „dlouhou a věrnou službu“ jakožto „velkého služebníka Církve“, který strážil „to nejlepší z katolické Tradice“! Počátkem tohoto roku 1993 oslavoval sté výročí Blondelovy klíčové knihy „Action“ a předkládal Blondela jako vzor pro filozofy a teology! A minulý rok znovu připomínal de Lubaca a von Balthasara jako iniciátory revue nové teologie „Communio“. Si Si No No uvádí, že ti, kteří pro tuto revue píšou, jsou nazýváni „konzervativci“, ale ve skutečnosti jsou jen trochu opatrnějšími modernisty.
Po vzoru papeže teď celý katolický tisk propaguje novou teologii.
Si Si No No uzavírá tento znepokojivý osmý článek o Janu Pavlu II. tím, že předkládá základní katolické principy, které katolíkovi umožní zachovat si Víru, rozum a rovnováhu uprostřed této devastace vinice Páně ze strany Jeho vlastního náměstka:
1) Duch Svatý nemůže v současnosti odporovat všemu, co inspiroval v minulosti.
2) Veřejné zjevení Víry bylo dokončeno a uzavřeno smrtí posledního z dvanácti apoštolů. To je katolická Víra. Nikdy více ji nelze změnit.
3) Církvi a papeži pomáhá Bůh strážit Víru, nikoliv zavádět novoty.
4) Žádný papež nemůže odporovat minulým papežům, když se vyjadřuje k Víře nebo mravům.
5) Žádný papež nemůže odporovat tomu, co Církev vždy, všude a všeobecně učila a čemu věřila.
6) V případě neshody mezi univerzalitou papežů v minulosti a hrstkou papežů v současnosti se musí katolíci řídit podle těch z minulosti.
A nakonec, papež, který jedná nebo učí čistě osobně, nemůže vyžadovat ani přijímat poslušnost. Jeho výsada neomylnosti vylučuje to, aby formálně nebo striktně vnucoval omyl, ale nikoliv to, aby předstíral, že jej vnucuje, ani aby jej vnucoval. Kdyby chtěl papež vnutit omyl, Kristus by nad ním bděl a zabránil by mu v tom, aby využil své neomylnosti. Výsada neomylnosti by tedy nezabránila ohrožení Víry nedbalostí papeže, ale zabránila by tomu, aby se omyly vyhlašovaly „ex cathedra“. Dnešní krize tedy nezpochybňuje papežovu neomylnost, ale představuje vážnou zkoušku pro všechny katolíky!
Musíme se tedy modlit, konat pokání a vzdorovat ničení Církve a podle našeho životního postavení můžeme Svatému otci připomenout jeho povinnost.
Drazí přátelé, tyto články v Si Si No No jsou znepokojivé, ale také povzbudivé, protože víme, proti čemu jsme. To, co se dnes děje v Římě, je naprosto promyšlené. Na lidské úrovni současní církevní vůdci mají sen a vše nasvědčuje tomu, že budou pokračovat v prosazování tohoto snu, dokud nebude celá Církev v troskách. Na Božské úrovni Bůh Svou Církev očišťuje, dopouští, aby mnoho shnilého ovoce padlo a až bude tento proces dokončen, pozvedne Svou nezničitelnou Církev v oslnivé kráse z trosek. On má vše pod kontrolou a ví, co dělá. Prostě říká: „Já jsem Hospodin tvůj Bůh. Nebudeš míti jiných bohů, kromě mne. Tento je můj milý Syn, v němž se mi zalíbilo a neexistuje žádná jiná Cesta, Pravda a Život. Všechna ostatní řešení jsou mylná a nechám je ve tvých rukou rozbít na kusy. Miluji tě věčnou láskou. Nikdy není příliš pozdě obrátit se ke Mně. Já jsem.“
Bude velkou milostí příštích několik let být součástí Božího řešení. Nevolá nás k ničemu menšímu, než abychom byli hrdiny. Musíme se modlit za nadpřirozenou vyrovnanost, zdravý rozum a klid.
...
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
