Dopis rektora semináře – P. Barrielle a jeho vliv na seminaristy z Écônu (1993)
Biskup Richard Williamson
Winona, 2. dubna 1993
kromě druhého výročí úmrtí arcibiskupa Lefebvra uplynulo minulý měsíc také deset let od úmrtí otce Ludovica-Marie Barriella, pravděpodobně druhé nejvýznamnější postavy při zakládání Écônu a Bratrstva sv. Pia X.
Zemřel v semináři v Écônu (což byla jistě zvláštní odměna pro tohoto věrného služebníka semináře) dne 1. března 1983 v 86 letech, neboť se narodil v srpnu 1897 na jihu Francie. Co mohl takový stařec z konce 19. století dát mladým seminaristům druhé poloviny 20. století? Odpověď: velmi mnoho, a o tom si povíme více.
Rozhlédněte se na chvíli kolem sebe a zamyslete se – není náš konec 20. století posetý masami mladých lidí, kteří jsou bezpochyby dobře zabezpečeni homogenizovaným mlékem a hygienickými vakcínami, ale morálně, intelektuálně a duchovně umírají nebo jsou mrtví? Neskrývá se pod lesklým povrchem, tak dobře omytým, tak dobře nalíčeným, vnitřní chaos zmatku a tísně? Stále ještě malé duše, které volají po pozornosti a vedení, zoufale touží po pravdě a kázni, a přitom se obvykle brání všemu, co se tomu podobá? Drásavý rozpor, vyjádřený jejich drásavou a drásající hudbou, rockem, který je pro mnohé z nich jedinou vášnivou náklonností v jejich životě.
Odkud se bere taková zanedbanost mladých lidí? Určitě od starých. Mladí lidé sice nejsou bez hříchu, ale určitě se více hřeší proti nim, než že by oni hřešili. Zatímco materiálně jsou opečováváni jako nikdy předtím, duchovně jsou opuštěni, protože v jejich takzvané civilizaci se po generace zpětně vytvářel odpor k věcem ducha a utíkalo se k útěše hmoty. Jak každá generace stvořená Bohem pro Boha dospívá v prostředí, které Boha stále více vylučuje, tak se rozpor a opuštěnost stále více zostřují v procesu, který nyní hromadí mladé sebevrahy a má skončit šílenstvím sebedestrukce, jehož příznakem je, že podporují Billa Clintona.
Samozřejmě, že když se každá generace vzdala myšlenky boje proti materialismu a rozhodla se k němu přidat, byla okamžitě chválena za svou „vyspělost“ a za to, že „vede spořádaný život“ – hippies si oblékli tmavý oblek a odešli na Wall Street – to však často byla přesně ta chvíle, kdy se opuštění následující generace stalo definitivním. Když se dnes rozhlédneme kolem sebe, museli bychom říct, že se tento proces blíží ke svému konci. Nelze materializovat mládež, aniž by se zničila veškerá budoucnost.
Takové temné myšlenky z naší stále temnější scény jsou pozadím pro pochopení toho, jak mohl starý muž jako P. Barrielle tolik udělat pro mladé lidi z Écônu. Za prvé nikdy neopustil staré, odvěké pravdy a kázeň, kterým zůstal vášnivě věrný; za druhé se srdcem a duší věnoval jejich předávání mladé generaci seminaristů, kteří ho za to milovali.
Říkával nám, že jeho vlastní povolání začalo v matčině náručí, ve věku jednoho a půl roku, když kolem něj procházel kněz v procesí s Nejsvětější svátostí, a on pronesl svá první slova – „buvu faváž!“ Seminaristou byl za první světové války, na kněze byl vysvěcen v roce 1924 a pak se přidal k diecéznímu kléru v Marseille, kde se vypracoval na faráře velké městské farnosti.
Miloval svou práci a byl v ní dobrý, ale uvědomil si, že mu něco chybí, něco, co by náboženství skutečně dostalo do krve farníků jeho velké městské farnosti. Během druhé světové války ho někteří muži z jeho farnosti fascinovali vyprávěním o pětidenních ignaciánských rekolekcích, které absolvovali se španělským knězem P. Valletem, jehož exercicie se slavně šířily. P. Barrielle se na ně sám vydal, aby je s P. Valletem absolvoval, a tam ho „jakoby praštilo do hlavy“ jeho druhé povolání – opustit svou milovanou farnost, všeho nechat a vstoupit jako novic do nové malé kongregace P. Valleta za účelem poskytování duchovních cvičení.
V těchto cvičeních svatého Ignáce, ve škole P. Valleta, který si osvojil pravého ignaciánského ducha díky tomu – nebo bohužel navzdory tomu? –, že byl bývalým jezuitou, objevil P. Barrielle něco, co mu v jeho farní práci chybělo, doslova nebem seslaný nástroj, který by vytrhl moderní lidi z jejich roztěkaného kolotoče a pomocí několikadenní vážné modlitby a pokání je znovu pevně nasměroval na cestu ke spáse jejich duší. Ne že by farní zkušenost P. Barriella byla zbytečná, naopak, ukázala se být skvělou přípravou k chápání a instruování lidí v rámci rekolekcí naplněných milostí.
V poválečném období následovalo mnoho šťastných a plodných let kázání exercicií, pak však přišel Druhý vatikánský koncil (1962–1965). Modernisté, kteří po koncilu převzali moc v Církvi, nemohli tolerovat, že se stará víra tak přesvědčivě předává prostřednictvím staromódní Ignácovy metody, a tak se malá kongregace P. Valleta ocitla pod silným tlakem, aby exercicie aktualizovala, což znamenalo, aby je oslabila. Protože k tomu P. Barrielle nebyl svolný, byl z ústředního rekolekčního domu odsunut do vzdáleného domu na severu Francie, a tam by možná zůstal až do konce svých dnů a pevně by opatroval ignaciánský poklad, který P. Vallet zachránil před jezuity, ale kterému hrozilo, že bude opět odvržen, protože o něj nikdo nestál, kdyby v této chvíli, zřejmě prozřetelně, nepřišlo třetí povolání P. Barriella.
Další veterán Božích válek dohnaný na konci 60. let k zaslouženému, avšak předčasnému důchodu, protože ani on nechtěl opustit staré náboženství, byl povolán zpět do služby skupinou mladých lidí, kteří hledali – buďte požehnáni! – staré náboženství. Z lásky k Bohu a k seminaristům arcibiskup Lefebvre jejich výzvu vyslyšel. V roce 1970 pro ně založil Kněžské bratrstvo sv. Pia X. a zhruba ve stejné době pro ně otevřel dům v dnes proslulém sídle v Écônu. Ale zatímco se mu přihlásilo několik mladých kněží, aby mu pomohli formovat mladé lidi, kteří se hlásili do jeho nového semináře, chyběl mu starší muž, který by je duchovně vedl. Arcibiskup si vzpomněl na starého válečného koně vypuštěného na „travnaté pastviny“ na severu... a zatroubil na trubku. Starý kůň, kterému už bylo 74 let, vytřeštil oči – ano, byla to zase ta správná trubka! – zafrkal, zařehtal, vyrazil do klusu, brzy už staré nohy cválaly na pomoc arcibiskupovi a po arcibiskupově boku zůstal až do konce svých dnů.
Od roku 1971 do roku 1983 strávil P. Barrielle v Écônu úžasných jedenáct, skoro dvanáct let, plodnějších než kdy dříve, protože byl věrný sv. Ignácovi a nyní byl věrný i Bratrstvu. Když poprvé přijel do Écônu, snil o tom, že obnoví malou kongregaci P. Malleta, aby mohl vést exercicie, ale nevyšlo to. Když ho však staří účastníci exercicií pozvali ze semináře, aby jim během seminárních prázdnin vedl exercicie, proč by si s sebou nevzal seminaristu, který by mu dělal bratra asistenta? A proč nenechat bratra asistenta, aby se také naučil vést exercicie? A tak se seminaristé Bratrstva dostali k vedení efektivních ignaciánských rekolekcí, které jsou nyní důležitou součástí jejich kněžského apoštolátu po celém světě.
P. Barrielle však nebyl věrný jen exerciciím, byl také věrný Bratrstvu sv. Pia X. V průběhu 70. let přišlo do Écônu na pomoc arcibiskupovi mnoho starších kněží ze sympatie k tomu, o co se snažil, ale jen nemnozí vydrželi výheň a tlak, jímž byl arcibiskup vystaven, když byl napadán Římem na jedné straně a sedesvakantisty na straně druhé, a tak většina z nich opět odešla. Ne však P. Barrielle. Byl naprosto přesvědčen, že to byl Bůh, kdo pozvedl arcibiskupa Lefebvra, aby bránil Víru, Církev, mši svatou a kněžství a toto přesvědčení se snažil mocně a důrazně předávat seminaristům. Stojí za zmínku, že seminaristé, které vedl, jsou těmi, kteří si od té doby obecně nejlépe udržují rovnováhu v Bratrstvu.
P. Barrielle byl velká osobnost. Byl vřelý, přímý, výbušný, intuitivní, s velkou Vírou a láskou k Nejsvětějšímu Srdci, Panně Marii a sv. Josefovi a ve svém kněžství se rozplýval. Byl plný Boha i lidství. Na seminář měl velký vliv a mezera, kterou zanechal, se ještě ani po deseti letech nezaplnila. Zanechal stopu v celém Bratrstvu sv. Pia X. Všichni, kdo jste měli prospěch z exercicií vedených kněžími Bratrstva, jste zavázáni jemu. Tělesné neduhy ho sice ke konci života zpomalovaly, ale jeho duch byl až do konce čilý, se smyslem pro humor a horlivý. Byl tak plný života, že se zdálo, že až několik let po jeho smrti si člověk uvědomí, že je vlastně mrtvý. Bůh dej pokoj jeho duši, i když se mi nechce věřit, že by byl dlouho v očistci. Určitě si teď užívá velkou odměnu.
Ponaučení z tohoto příběhu? Staří lidé (i lidé ve středním věku), pokud znáte staré pravdy a kázeň, máte něco, co má nevyčíslitelnou cenu, a můžete dát dnešním opuštěným (nikoliv materiálně) mladým lidem, něco, co zoufale potřebují. I když je vám 74 let, zamyslete se, jestli neexistuje nějaký způsob, jak tento poklad můžete předat. Vím, že se to snadněji řekne, než udělá, a Prozřetelnost zřejmě P. Barriellovi okolnosti ulehčila. Nikdy se alespoň nezpronevěřte starým pravdám, nikdy je neznevažujte, neoslabujte a nenechte je zmizet, ale pevně se jich držte a ignorujte nebezpečí! Mladí nepotřebují staré, kteří předstírají, že jsou náctiletí. Potřebují je, aby jim příkladem ukazovali cestu do nebe a slovem cestu do pekla.
„Generační propast? Cože, chlapče, cože?“ zajíkal by se P. Barrielle. „Nikdy takový nesmysl! Teď se modlíš, chlapče? Jak je Bůh dobrý! Odvahu! Trpělivost! Co čekáš?“ Ty, co ho znali a milovali, zahřeje u srdce jen pomyšlení na něj. Už nikdy neuvidíme jemu podobného? Uvidíme, pokud se obrátíme od materiálních věcí ke spirituálním. Na dětech záleží víc než na penězích a nikdy není příliš pozdě říct dospívajícím, aby se modlili a učit je to. Ať je Bůh, Skála věků, vášnivou oporou našeho života a všechny ostatní věci nám budou přidány.
...
Bůh vám žehnej a ochraňuj vás, zvláště ty z vás, kteří duchovně pomáháte mladým.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
