Zlomit
pouta hříchu (2019)
Kázání P. Martina Fuchse
v Praze 17. listopadu 2019
23. neděle po Svatém Duchu
***
Drazí věřící!
Otec Kassiepe vypráví ze svého
misionářského života následující událost:
Misie skončily. Jeden z misionářů
ještě zůstal v hlavní farnosti nějakých čtrnáct dní, aby dal dětem duchovní
cvičení v rámci jejich přípravy na první Svaté přijímání a aby byla příležitost
ke svaté zpovědi, která samozřejmě byla součástí misie, ale někdo třeba
nenalezl čas, nebo odvahu ke svátostem přistoupit.
Takových opozdilců bývá docela hodně
po každé hlavní misii. Jednoho dne byl tento pater povolán do hovorny fary, kde
na něj čekal postarší, dobře oblečený muž. Celý se třásl, zřejmě z
následujícího vyznání:
„Pane, otče, vidíte před sebou muže,
který vás v posledních dnech dobře stokrát proklel a zlořečil vám. Nejraději
bych vás zabil.“
„Copak, něčím jsem vás zranil,
pane?"
„Ne, to ne!“
„Nebo jsem v kázání řekl nějaké
slovo, které vám ublížilo?“
„Na žádném vašem kázání jsem vůbec
nebyl. Ale teď se chci u vás vyzpovídat. Nejdříve vás však požádat o odpuštění,
že jsem k vám měl takovou nenávist.“
„Ach, pokud jste se rozhodl pro
svatou zpověď a nápravu života, pak je vám z mé strany všechno odpuštěno, pak
jste můj drahý přítel. Podejme si na to ruce, pak jděte klidně do kostela a
předložte svou záležitost Pánu Bohu. Já hned přijdu do zpovědnice a pomůžu vám
se zpovědí. Uvidíte, že to není tak těžké.“
„Ale já bych s vámi rád, otče,
nejdříve probral něco jiného, co mi ve zpovědnici nemusí jít tak dobře. Můžete
také libovolně využít to, co vám řeknu, zvláště pokud by to dodalo odvahy jiným
hříšníkům, kteří jsou v podobné situaci.
Je mi šedesát let, děti nemám, jsem
15 let vdovcem. Už dříve jsem byl vlažným křesťanem, ale alespoň na Velikonoce,
tedy pokud ještě žila má žena, jsem do kostela chodil.
Krátce po její smrti jsem si našel
mladou hospodyni, která byla hodná a měla křesťanskou výchovu, ale začal jsem
ji svádět. Až do těchto misií jsem s ní žil. Nemohli jsme se vzít, protože byla
nuzného původu a bez vzdělání. Vzhledem k tomu, že musí živit starého a
nemocného otce a nemocné sourozence, zcela na mně závisela. Dostávala vysoký
plat, obdržela mnoho dárků a vedla velmi příjemný život v mém domě.
Až jednou, před třinácti lety, když
ve zpovědnici nedostala rozhřešení, udělala mi scénu a chtěla mě opustit. Ale
já jsem umlčel její výčitky svědomí tím, že jsem její dva mladší sourozence
poslal na mé náklady do plicní léčebny.
Od té doby už – stejně jako já –
nechodí ke zpovědi. Teprve vaše kázání během těchto misií ji zase znepokojilo.
Také ona k vám šla ke zpovědi a od té doby už nechtěla nadále zůstávat v mém
domě.
Byl jsem rozzlobený na misie a
misionáře. Už si ani nepamatuji, co všechno jsem spáchal bezbožnými řečmi,
podezíráním kněží, lichocením a hrozbami, aby se tato osoba opět stala povolnou
mým žádostem.
Slíbil jsem jí, že ke své mzdě
dostane jako dar tisíc marek, pokud se mnou zůstane ještě jeden rok. Marně!
Snažil jsem se ji zastrašovat tím, že jsem poukazoval na to, co si o ní lidé
pomyslí a co řeknou, když náhle opustí můj dům. Ona mi ale jednoduše
odpověděla: „Lidé si o mně mohou myslet a říkat, co chtějí. Hlavně aby o mně
zase dobře smýšlel Pán Bůh a já si sama sebe opět začala vážit a našla klid pro
svou duši.“
Líčil jsem jí, jak si její starý a
nemocný otec stěžuje a naříká, a co se stane s jejími sourozenci, když už
nebude dostávat vysokou mzdu. Říkal jsem jí, že by měla ty nesmysly pustit z
hlavy a užívat si života v pohodlí a zábavě. Až pak bude starší a sourozenci
zaopatření, pořád ještě může začít zbožný život.
Ona ale trvala na svém rozhodnutí
okamžitě odejít: „Raději budu jíst suchý chléb a tvrdě dřít, než abych další
hodinu setrvávala v hříchu, nebo přijala hříšné peníze.“
Můj hněv a vzdor vůči tomuto
odmítnutí mě jakoby smyslů zbavil. Nabízel jsem jí stále víc a více, až jsem
vyslovil nabídku deset tisíc marek, pokud u mě zůstane alespoň půl roku. Byl
jsem přesvědčen, že kdyby se vliv misie na ni jakkoli narušil, zůstala by
určitě ještě déle. To už bych nějak zařídil. Kdyby jenom ten prokl... misionář
zmizel!
Odpusťte mi, otče, že jsem zopakoval
ten hanebný výraz. V oněch dnech jsem ale proti vám vyřkl ještě horší kletby. A
víte, co mi ta ubohá holka naposledy odpověděla? Mám to stále před očima: Se
slzami v očích se ode mne odvrátila a řekla: „Ať je vám Pán Bůh milostivý.
Nemohu jinak... Neprodám svoji duši.“
To bylo její poslední slovo. Hned
potom opustila dům a už se nevrátila.
Když odešla, můj rozum se postupně
začal vracet. Styděl jsem se za tu ubohou, nevzdělanou dívku, jejíž tíživou
situaci jsem tak dlouho zneužíval a která nyní projevila mnohem více pevného
charakteru než muž, který si o sobě myslel, že je vzdělaný a dobře vychovaný.
Tím mužem jsem byl já. „Já svou duši
neprodám!“ Tohle mělo být řečeno. Jakými boji jsem musel projít, abych se
probojoval až k tomuto rozhodnutí! A já jsem chtěl být mužem zralých životních
zkušeností?
Moje šedé vlasy mě už dávno měly
přivést k přemýšlení! Kdo ví, jestli už není za dveřmi moje poslední hodinka.
Doktor mi už před několika lety zjistil ne zrovna banální srdeční vadu.
Najednou jsem zvážněl.
Možná se za mě ta ubohá dívka
mezitím modlila. Zkrátka, cítil jsem, že se mi něco stalo, že se kdesi uvnitř
cosi jakoby odlepilo, něco, co mi během let zatemňovalo všechny smysly.
Nakonec jsem padl na kolena a
děkoval Pánu Bohu za to, že skrze tyto misie způsobil takové obrácení.
Otče, rád bych vaším prostřednictvím
učinil závěť ve prospěch rodiny té dívky, jejíž duši jsem způsobil tolik škod.
Přinesl jsem si s sebou potřebné dokumenty. Všechno je zařízeno tak, že mé
jméno nemusí být nutně zmíněno. Já sám hodlám brzy opustit svou práci a
odstěhovat se do blízkosti jednoho kláštera, abych tam ve stínu svatyně
dokončil zbytek svých dnů. Musím toho hodně napravit.
A teď bych chtěl jít do kostela a
požádat vás, abyste mě vyzpovídal. Sice už toho není mnoho, co bych měl ještě
dodat, ale doufám, že se nade mnou slitujete a ve jménu Božím znovu darujete
pokoj mé duši.“
Jak ochotně a radostně mohl misionář
nad tímto kajícím se hříšníkem říci: „Ego te absolvo! Uděluji ti rozhřešení!“
...
O dva roky později obdržel misionář
zprávu o smrti muže, který zemřel na infarkt ve věku 62 let. Pán Bůh ho sice
povolal náhle, ale dotyčný muž obdržel Svaté přijímání den před smrtí a jak
vyplývalo ze smutečního oznámení, až do smrti se pravidelně zpovídal a přijímal
Svátost oltářní, takže byl na smrt stále připraven. Říká se, že v tichosti
udělal mnoho dobra. Většinu svého bohatství odkázal iniciativám na záchranu
ohrožených nebo padlých dívek. Takto hledal možnosti pokání, které dříve
postrádal.
Misionář od té doby tento příběh,
jak si sám zesnulý přál, několikrát vyprávěl a je úžasné, jak mnozí hříšníci a
hříšnice už jím byli povzbuzeni k tomu, aby zlomili pouta hříchu a obrátili se.
Drazí věřící!
„Já svoji duši neprodám!“ To musí
být vždy také naším předsevzetím. Musíme svých hříchů ze srdce litovat,
zpovídat se a své hříchy odčiňovat. Tyto tři akty tvoří materii svátosti pokání
a jsou nezbytné k tomu, aby zpověď byla platná.
Velmi pěkně vidíme tyto tři úkony u
celníka Zachea: litoval, vyznal se (šel k Ježíšovi) a dal náhradu za napáchané
škody.
Byl to muž jménem Zacheus. Byl to
vrchní celník a byl bohatý. Rád by viděl Ježíše tváří v tvář, ale kvůli davu
nemohl, protože byl malé postavy. Běžel tedy dopředu a vylezl na
morušovník, aby ho mohl uvidět, protože On tamtudy musel projít.
Když Ježíš přišel k místu, pohlédl
vzhůru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů, protože dnes musím zůstat ve tvém
domě.“
Rychle sestoupil a s radostí ho
přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali a říkali: „Vešel k hříšníkovi, aby
se u něj občerstvil.“ Ale Zacheus se k Pánovi obrátil a řekl Mu: „Hle, Pane,
polovinu svého bohatství dám chudým, a jestli jsem někoho podvedl, vynahradím
mu to čtyřnásobně.“
Ježíš mu řekl: „Dnes se spása
vrátila do tohoto domu, protože také on je syn Abrahámův. Syn člověka přišel
hledat a zachránit to, co bylo ztraceno.“ (Lk 19:1-10)
Litujme tedy upřímně svých hříchů,
vyznejme je všechny ve svaté zpovědi a nezapomínejme ani na nápravu škod.
Amen.
Překlad: P. VVP
