Čtyřicet let po smrti Franka (2015)
3. listopadu
2015
Gary Potter
Mladý
americký muž cestující počátkem 60. let 20. století po Španělsku, jako jsem byl
já, si všimnul, že ženy se na plážích v této zemi neopalují nahoře bez,
jak to dělaly mnohé ženy na Francouzské riviéře. Nebyly tu dokonce ani žádné
bikiny. Jeden Američan, který v této zemi žil, mi vysvětlil, že jednodílné
plavky zakrývající celé tělo, jež jsem vždy viděl, byly „vyžadovány“…
Ulice
Madridu byly nejčistší ze všech velkých měst v Evropě. Také jste se se
v nich cítili nejbezpečněji, ať už jste se odvážili do jakékoliv čtvrti
v jakoukoliv hodinu.
Potrat byl
zločinem, ale to byl v té době ještě i v liberálních demokraciích
Anglie a USA. Představa „manželství“ stejného pohlaví nikomu nepřišla na mysl,
alespoň ne na tu duševně zdravou mysl.
Jestliže
jste v této zemi prodlévali, zjistili jste, že jisté organizace jsou
zakázané (zednářské lóže toho byly příkladem), ale nikde ve Španělsku prostě
nebyl hmatatelný pocit strachu a podezřívání, který naplňoval atmosféru
v komunistické východní Evropě, jestliže tam měl člověk důvod jet a mohl
získat víza.
Generál Francisco Franco (1892-1975)
Neviděli
jste kolem sebe ani duchem nepřítomné, uspěchané lidi, kteří se soustřeďují na
vydělávání peněz nebo snahu o to. Siesta po velkém obědě byla ještě běžná.
Přátelé, kteří se potkali, klidně „promarnili“ hodinu času povídáním o svých
novinkách.
Další věc o
Španělsku té doby: Ještě jsem nebyl katolíkem, ale když jsem šel do kostela,
abych si ho prohlédl, vždy tam byli lidé, kteří se modlili. Když probíhala mše,
kostel byl přeplněný.
Vím, co
existovalo ve Francii mezi lety 1940 a 1944, kdy byla nesvatá trojice volnost,
rovnost, bratrství nahrazena národním sloganem práce, rodina, vlast. Také vím o
hrdinném úsilí generála Juana Onganía v letech 1966-70 k zastavení
„znemravňování“ (jeho slovo) Argentiny. Avšak jedinou osobní zkušenost
s křesťanským společenským řádem, kterou jsem ve svém životě měl, byly mé
opakované návštěvy Španělska počátkem 60. let. Mé vzpomínky na to jsou
nesmazatelné. Jak je shrnout?
Nebylo to
jako by španělská vláda té doby vědomě vytvářela své programy a politiku na základě
toho, co bývalo známé jako papežská sociální nauka. To se ve 20. století
skutečně stalo pouze na jednom místě: v Rakousku za Engelberta Dollfusse,
kdy byl papež Pius XI. virtuálně spolukancléřem. Ve Španělsku v 60. letech
to bylo spíše věcí toho, že život se zdál přirozený, bezpečný, jaksi chráněný.
Samozřejmě to říkám při pohledu nazpět, co však vidím nyní je, že Španělsko
tehdy mělo vládu, jež měla na zřeteli umožnit jednotlivcům dostat se do nebe,
už jen kdyby tím, že omezila rizika, aby se sami zatratili. Jinak řečeno,
nepůsobila podle liberální představy svobody jakožto „práva“ dělat si cokoliv,
co je lidsky možné.
Vše ohledně
Španělska se začalo měnit, a měnit rychle, po listopadu 1975, což je tento
měsíc čtyřicet let. To jest, když generál Francisco Franco, španělský vládce od
roku 1939, zemřel. Jak rychlá byla ta změna? Během dvou let byl můj přítel,
dobře známý kubánsko-americký kněz, dp. Enrique Rueda, za bílého dne přepaden
na hlavní třídě v centru Madridu. A to měl otec svůj kolárek.
Ti, kteří v poslední
době cestovali do Španělska, mi říkají, že dnes může být mimo velká města
obtížné nalézt mši během týdne. Mnohé kostely vypadají, že jsou zamčené –
trvale zavřené pro nedostatek duchovních a věřících.
Kdybyste
dnes dělali průzkum mezi Španěly a ptali se jich, čemu by dávali přednost,
životu v této zemi nyní nebo během let 1939-75, kdy vládl Franco, kdo by
pochyboval, že by velká většina, včetně těch, kteří si pamatují bezpečné ulice
a mladé lidi chovající se zdrženlivě, ať se jim to líbilo nebo ne, odpovědělo,
že „nyní“? Samozřejmě, že by tak odpověděli. Už od rajské zahrady lidé dávají
přednost tomu, žít podle své vlastní vůle namísto té Boží, a po dvě století pod
vládou, jejíž zákony odrážejí tuto preferenci namísto toho, aby byly navrženy tak,
aby podpořily ty Jeho.
Právně bylo
Španělsko během všech let Frankovy vlády monarchií. Vládnul jako regent,
španělský lid jej však znal jako Caudilla. Liberální média v USA i jinde
vždy dbala na to, aby to vysvětlovala jako španělský ekvivalent Führera. Byl
jím do té míry, že lze obě slova přeložit jako Vůdce, ale pro Španěly té doby
nebylo to slovo o nic hrozivější, než býval pro Američany „Šéf“, když naše
města ještě řídila politika autorit.
Přirovnání k
„Šéfovi“ je dost dobré. Člověk zde pomyslí například na Richarda M. Daleye,
demokratického šéfa Chicaga v 60. letech a posledního amerického politika
s omezenými ambicemi, jehož jsme kdy viděli. Modernějším politikům,
počínaje Jimmy Carterem kandidujícím do školské rady a pokračujíce
Barackem Obamou, když zamířil do zákonodárného orgánu státu Illinois, tancují
od počátku jejich kariéry v hlavě sny o Bílém domě. Vše, co Richard Daley
chtěl, bylo, být starostou Chicaga.
Jako Šéf
určoval pravidla, podle nichž běžel politický život města, když je však
nastavil, sám se jimi i řídil. Pokud kdokoliv patřící do politiky dělal totéž,
mohl se spoléhat na radnici. Jestliže zastupoval jistou městskou část, její
odpad byl svážen bez opomenutí, sníh z jejích ulic byl urychleně odklízen,
poskytovalo se nové vybavení pro hřiště v parku, bylo-li to potřeba,
korupce policie v místním okrsku se držela v tolerovatelných mezích
atd.
Caudillo
nastavil pravidla, jimiž se politický život Španělska řídil, a když je
nastavil, řídil se jimi. To je protiklad diktatury. V diktatuře občan
neví, kde se nachází. Pravidla nejsou jasná. Vše se děje dle chvilkové nálady
diktátora. Diktatura není formou vlády. Vyvstává, aby nahradila slabou vládu,
nebo při absenci jakékoliv vlády – při anarchii.
Porovnejme
Franka s jeho současníkem, ryzím diktátorem Josifem Stalinem, a učiňme to v té
věci, kde na tom nejvíc záleží: v otázce toho, kdo bude žít a kdo zemře.
Franco chápal, že civilizace se někdy musí uchýlit k smrtící moci, aby se
obránila. To, co on a kolegové generálové dělali, byla obrana křesťanské
civilizace, když se v roce 1936 vzbouřili proti rudé republice, která
nahradila španělskou monarchii v roce 1931 a během let se stávala stále
radikálnější a protikatoličtější. Tak započal konflikt známý vnějšímu světu
jako španělská občanská válka, ale Frankem a jeho kolegy nacionalisty nazývaný
křížové tažení.
Tomuto
křížovému tažení zde nebudeme věnovat pozornost. Kdysi jsem o něm psal v
[časopise] From the Housetops. Také
nebudeme věnovat pozornost Frankovu vlastnímu chápání Víry s výjimkou
toho, že řekneme, že by nemohlo být prostší nebo méně „pastorační“. Nebylo
v něm nic „teologického“ či nuancovaného. Bylo to to, co jej naučili jako
chlapce během katechismu, a tak to bylo. Kdybyste žili podle toho, co jej
naučili, měli byste dobrou vyhlídku na to, dojít přinejmenším do očistce. Kdybyste
žili odlišně, bylo by pravděpodobnější přijít do pekla.
Co nás
zajímá víc je, že boj v křížovém tažení a také zachování křesťanského
společenského řádu po nacionalistickém vítězství v roce 1939 někdy
vyžadovalo popravy špiónů, revolucionářů a jiných škůdců. Franco jakožto
velitel vojenských sil ve válce a pozdější Caudillo vždy trval na přezkoumání
spisu kohokoliv odsouzeného na smrt, a také na tom, že on bude tím, kdo
podepíše rozkaz k vykonání popravy. Bylo to pro něj důležité, protože
zastřelit někoho není žádnou maličkostí. Jakkoliv vinný se může jevit, zaslouží
si přezkoumání svého případu a vykonání rozsudku z rozkazu legitimní a
identifikovatelné autority.
Přečtěte si
jakýkoliv životopis Stalina, jaký chcete. Podle všech trávil hodiny podepisováním
rozkazů k vykonání popravy s tisícovkami jmen na jediném rozkazu.
Jeho oběti pro něj nebyly ani čísly. Byly, když si připomeneme Leninovo rčení,
vajíčky, jež se musí rozbít, aby se připravila omeleta revoluce. Jejich smrt
byla nutná pro stát (tj. pro Stalina), aby zastrašil obyvatelstvo
k bezpodmínečnému podřízení se.
Někdy, když
Stalin skončil podepisování rozkazů k vykonání popravy, díval se na nějaký
film a pil vodku s kamarády a ujišťoval se, že kamarádi pijí víc než on.
Víc než jeden z těchto mužů byl sám o pár hodin později popraven, když
vodka rozvázala jeho jazyk do té míry, že pronesl nějakou nesmělou kritiku nebo
třeba jen zopakoval protirežimní vtip, který slyšel. Stalin se nestaral o veselí
s výjimkou svého vlastního, jako když nařizoval svým kamarádům, aby ze
sebe dělali blázny skákáním a tancováním na místě, dokud neupadli.
Nepít
s ním mohlo být také nebezpečné. Odmítnout nebo se držet zpátky mohlo
vyvolat podezření, že chováte podvratné myšlenky, u nichž se obáváte, že mohou
vyplavat na povrch ve vašich skleničkách.
Stalin byl
masovým vrahem, počet jeho obětí dosahoval asi 20 milionů. Frankovým největším
úspěchem byla záchrana Španělska před vládou, která již byla radikálně
socialistická a stávala se pod tlakem Moskvy hospodářsky a politicky podřízenou
Stalinovi.
Jeho dalším
největším úspěchem bylo, že udržel Španělsko stranou druhé světové války. Nebylo
to prostě jen to, že bylo ušetřeno horšího materiálního zničení, než již
utrpělo během boje proti rudým. Španělsko, Portugalsko, Irská republika
(všichni ve válce neutrální) nezakusili společenské posuny a mravní revoluci,
jež porážka přinesla zbytku katolické Evropy, nebo alespoň ne tak rychle jako
zbytku.
Po léta po
válce byla španělská nezávislost a soběstačnost pro Franka natolik důležitá, že
úspěšně vzdoroval přijetí opatření, jež by zemi posunula k integraci do
ekonomického globalismu, který se tehdy rodil. To zpomalilo „rozvoj“ Španělska,
ale také to pomohlo jej po další generaci zachovat katolickým.
Bohužel i
nejlepší lidé stárnou. Nejen, že jejich síly prostě začínají slábnout. Jestliže
žijí dost dlouho, ztrácejí pomoc svých schopných a nejbližších spolupracovníků.
V případě Franka to byla pomoc jeho ministerského předsedy admirála Luise
Carrera Blanca zavražděného v roce 1973 baskickými teroristy.
Kdyby tento
admirál přežil Franka, jak se předpokládalo, byl by tím, kdo by jel na letiště
přivítat mladého prince Juana Carlose, dohlížel by na jeho uvedení do funkce
monarchy, a pak by jej držel pod svým křídlem přinejmenším několik let, aby
zajistil přežití nějaké části Frankova dědictví. To se nestalo. Dokonce i socha
Franka, která stála v jeho vlastním domovském městě v Galicii, byla
před lety odstraněna. Španělsko je nyní jen další ze středomořských zemí EU –
Portugalsko, Itálie, Řecko – jimiž ekonomicky zdatnější seveřané opovrhují
s výjimkou toho, kdy chtějí trochu žít a zamíří na jih na dovolenou.
Ubohé Španělsko.
Nevrátil jsem se zpět od chvíle, kdy Franco zemřel. Kdyby mi někdo nabídnul
výlet zdarma, nejsem si jist, zda bych přijal. Mou obavou je, že kdybych viděl
dnešní Španělsko na vlastní oči a zároveň viděl Španělsko před půl stoletím
očima své paměti, zlomilo by mi to srdce.
Zdroj: Catholicism.org
Překlad: D. Grof
