Stranění se náboženských vztahů s
„konzervativními“ katolíky (1994)
1. října
1994
Drazí
přátelé a dobrodinci,
říjen je
měsícem svatého růžence a dnes se někteří seminaristé [semináře FSSPX ve Winoně
v USA] účastní „Národního pochodu růžence“, který je místně organizován i ve
Winoně. Seminář se však oficiálně účastnit nebude. Zajímavá otázka – proč ne?
Problémem
není to, co jím může často být, jmenovitě ten či onen druh naturalismu, protože
leták ohlašující tento růžencový pochod oznamuje také jeho nadpřirozený motiv:
„...zachránit Ameriku i svět, dosáhnout zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci
Panny Marie, ustavit vládu Krista Krále, dosáhnout obrácení všech Američanů
k římskokatolické Víře, obnovit tradiční rodinu a vykonat veřejnou smírnou
pobožnost za hříchy.“ Takový program by mohl navrhnout i jeden z našich
katolíků Bratrstva sv. Pia X.
Ani není
problémem to, co by jím opět snadno mohlo být, konkrétně aktivismus. Pravda, leták
začíná trochu nepříjemně titulkem „Voláme všechny zbabělce“, jako kdyby kdokoliv,
kdo se neúčastní pochodu, byl bázlivý nebo neochotný něco udělat
k obhajobě své Víry. Nicméně, „modlitba patnácti desátků růžence při chůzi
hlavními ulicemi našich měst“ je v první řadě modlitba, s malou akcí
jako takovou a s malým náznakem toho ducha revolty nebo hněvu, který může
z katolického pohledu zmařit mnohé jinak zjevně dobře míněné pochody nebo
průvody.
Ani není
problém v dodržování povinností svého stavu. Seminaristé skutečně mají
naprostou povinnost studovat a modlit se v odloučení od světa normálně po
dobu šesti let, aby se připravili vrátit se do světa jako kněží Našeho Pána
Ježíše Krista, ale v sobotu v poledne se mohou snadno naobědvat
dříve, s minimálním přerušením studií, a s patnácti desátky
odrecitovaného růžence navíc.
Ani není
problémem spolupráce nebo zapletení se s Novus Ordo, protože je tento
pochod, jak tvrdí leták, organizován skupinou laiků a určitě jacíkoliv takoví
laici, kteří věří ve veřejný růženec, mají katolickou Víru. A jestliže jsou
přítomni nějací Novus Ordo duchovní a jsou – což je dost přirozené – vyzváni,
aby [pochod] vedli, jistě mohou být přítomní seminaristé dostatečně
diplomatičtí, aby neučinili ze své strany nic, co by odradilo oficiální klérus
od účasti na veřejném růžencovém pochodu!
Kde je tedy problém?
Odpověď: Když jsou seminaristé učeni a učí se věřit plnosti katolické nauky,
nabývají neocenitelný poklad, onu Víru, bez níž není možné zavděčit se Bohu a
dostat se tak do nebe. Je pravda, že kdokoliv se účastní veřejného růžencového
pochodu, musí mít přinejmenším nějakou katolickou Víru, a že všichni takoví
lidé by měli mít prospěch z kontaktu se seminaristy, kteří jsou vyzbrojeni
plností Víry. Je však rizikem, že jen nemnoho takových lidí může pochopit
důležitost plnosti integrální katolické nauky a tak by seminaristé mohli být
vystaveni jistému druhu pokušení „TRADEKUMENISMU“: prostě se my všichni, kteří
věříme v růženec, dejme dohromady a vše bude dobré; soustřeďme se my
všichni, kteří milujeme Matku Boží, na věci, které nás spojují, a nezaobírejme
se věcmi, které nás rozdělují. Koneckonců jsme všichni katolíci, ne?
Takto mohou
být seminaristé pokoušeni začít devalvovat to, co tvoří zvláštní poslání a
hodnotu Bratrstva sv. Pia X., konkrétně to, že stráží integritu katolické nauky.
Tato
důležitost nauky, z níž plyne potřeba tzv. tradičních katolíků stranit se
náboženských vztahů s tzv. konzervativními katolíky (s výjimkou toho
přimět je vidět omyl na jejich cestě), je dnes pro mnoho lidí, dokonce i
katolíků, těžko pochopitelná.
Zamysleme se
na chvíli. Katolík je katolíkem (tj. je v mnohem výhodnější pozici dostat
se do nebe, než kdyby nebyl katolíkem) nikoliv skrze své pohlaví, věk,
inteligenci, nebo nějakou takovou věc, ale skrze to, co věří, což
neznamená to, co si vymýšlí ve své hlavě, ale to, o čem ví, že je to
pravdivé ve věcech Božích.
A tak
katolík za prvé ví, že existuje jeden Bůh, a že spojovat se s ateisty na
předpokládaném společném základě, když se vyloučí Bůh, znamená žít lež a
rouhání – protože cokoliv dobrého v člověku pochází jen od Boha. Za druhé
ví, že Bůh jednou (pouze jednou) přijal tělo a stal se člověkem, Bohočlověkem
Ježíšem Kristem, a že spojovat se s jinými náboženstvími na základě
předpokládané společné víry v Boha, při vyloučení Ježíše Krista, znamená
žít lež a rouhat se proti dobrotě Boží, který přijal nesmírnou bolest sestoupit
na zem pro nás lidi a pro naši spásu. Za třetí katolík ví, že Náš Pán Ježíš
Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, sestoupil mezi nás nejen jednou ve Vtělení,
ale také pokaždé, kdy je platně sloužena mše, v tajemství reálné
Přítomnosti, a že spojovat se s jinými „křesťany“ na základě předpokládané
společné víry v Krista, znamená spojovat se ve lži, jestliže tito
„křesťané“ urážejí Boha (přinejmenším objektivně) tím, že odmítají nauku o
reálné Přítomnosti.
Toto jsou
tři klasické příklady toho, co by člověk mohl nazvat prvními třemi klasickými
fázemi, principu, kdy odmítat katolickou nauku znamená urážet Boha. A tak ten,
kdo popírá například reálnou Přítomnost, vážně podceňuje pravou lásku Boží.
Bohužel, mnozí katolíci dnes nechápou tuto prvořadost nauky, která je
prvořadostí Boží reality, protože klade člověka a jeho společenství před Boží
zájmy.
Předpokládejme
však, že je tento princip alespoň v teorii pochopen. Pak můžeme říct, že
od Druhého vatikánského koncilu byl tento princip doveden alespoň o dva stupně
dále do praxe:
Za čtvrté,
katolík ví (ale ne skrze autoritu – zde je problém!), že se Druhý vatikánský
koncil odchýlil od Tradice, a že sdružovat se bezhlavě dohromady s Novus
Ordo „katolíky“ na základě domnělého společného „katolicismu“, znamená
sdružovat se ve lži a rouhání, jestliže tito „katolíci“ urážejí Boha
(přinejmenším objektivně) tím, že pošlapávají katolickou Tradici.
Za páté, katolík
ví (je to ještě kontroverznější, ale den za dnem události dokazují, že
arcibiskup Lefebvre měl pravdu), že „konzervativci“, kteří se vydali zpět pod
Řím [v době] kolem nebo po osudných biskupských svěceních z června 1988,
se v důsledku toho také odchylují od Tradice, a že sdružovat se
s nimi v přátelství nebo solidaritě, znamená nepřímo zrazovat
katolickou Víru tím, že skutky, ne-li slovy, říkáme, že Víra je něco, co jsou
dnešní římští protestanti schopní strážit – protože kdo chrání dítě tím, že jej
vrhne mezi zloděje? Kdokoliv tedy vrhne dítě mezi zloděje, jakou hodnotu dává
onomu dítěti? A jestliže si myslí, že zloději nejsou zloději, za co stojí jeho
úsudek? A jestliže předstírá, že nejsou zloději, za co stojí jeho čest?
V každém případě je dítě zničeno.
Drazí
přátelé, tento dopis si často (a v nedávné době) bral na paškál nás
„tradicionalisty“ pro naši lenost, lhostejnost, marnivost, pokrytectví, všechny
hříchy v Písmu svatém! Protože subjektivně vzato jsme my všichni ubohými
hříšníky a jsme lháři, jestliže to popíráme (I Jn I, 8).
Objektivně vzato
jsme však nositeli slavné Tradice, plnosti katolické Pravdy. Naše vlastní bída
jakožto nositelů nečiní o nic méně slavnou Tradici, kterou neseme, a skutečně o
co méně si můžeme (musíme) myslet o sobě, o to více bychom si oproti tomu měli
udržovat Pravdu.
[...]
V Kristu,
+ R. Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D.
Grof
