Pozměněný růženec (2002)

 

Pozměněný růženec (2002)

P. Bernard Lorber

Ve středu 16. října 2002 papež Jan Pavel II. zveřejnil Apoštolský dopis Rosarium Virginis Mariae, jímž stanovil, že od října 2002 do října 2003 poběží Rok růžence. Také věřícím předložil pět nových tajemství k rozjímání. Tento dlouhý dokument si vyžaduje několik komentářů.

Zaprvé, je povzbudivé vidět, že papež usiluje o obnovu úcty k modlitbě růžence. Přestal se užívat a dokonce upadl do opovržení, zvláště mezi duchovními, což je skutečnost, která, abych předložil jeden příklad mezi mnoha tisíci, vedla k propouštění seminaristů [ze seminářů] kvůli tomu, že měli zvyk recitovat růženec. Žádné slovo nebylo dostatečně opovržlivé ke stigmatizaci této „úchylky z jiné doby“. Musí se však říct, že tato modlitba zůstala vysoce vážená mezi mnoha zbožnými katolíky.

Tento papežský dopis představuje především vítanou exhortaci k recitaci růžence, ale také zdlouhavě rozebírá metodu pro jeho recitaci. Přezkoumává různá tajemství a uzavírá se tím, že navrhuje dva zvláštní [modlitební] úmysly: mír a rodinu. Tyto pasáže obsahují krásná rozjímání a moudré rady, jako je potřeba toho, aby se rodiny modlily růženec spolu a aby rozjímaly o niterném životě Blahoslavené Panny Marie, aby ji napodobovaly v rozjímání o tajemstvích růžence. Přesto, i když riskujeme, že se budeme zdát nenapravitelní, musíme v několika rovinách poukázat na problémy tohoto dopisu.

Falešný pacifismus

Další problém se nachází v prezentaci jednoho z modlitebních úmyslů předložených papežem. Je pravda, že „já i předchůdci jsme mnohokrát doporučovali růženec jako modlitbu za mír“. Ale při vší úctě k papežovým slovům, je tato prezentace zjednodušující. Když člověk ve skutečnosti promýšlí dějiny a vývoj růžence, je ihned zjevné, že je tato modlitba svázaná s bojem Církve proti všem jejím nepřátelům. Historie jejího umístění do liturgického kalendáře následuje úspěchy křesťanských armád: proti albigenským v době sv. Dominika, proti islámu pod sv. Piem V., který při vítězství u Lepanta 7. října 1571 shromáždil modlitby všech růžencových bratrstev křesťanstva. Na počest této události byl zaveden svátek Panny Marie Vítězné, který byl Řehořem XIII. změněn na svátek Panny Marie Růžencové. Klement X. zapsal tento svátek do kalendáře univerzální Církve jako díkůvzdání za vítězství proti Turkům, jež princ Evžen Savojský právě získal u Petrovaradína 5. srpna 1716. Lev X. vyhlásil, že byl zaveden, aby odporoval všem zhoubným hereziarchům a herezím a Julius III. jej nazval slávou Církve. Nakonec Lev XIII., který svatému růženci věnoval 12 encyklik, neváhal tato fakta často připomínat a nazývat tuto modlitbu „nejmocnější válečnou zbraní na boj proti nepřátelům Víry“ (2) a potvrdil, že „je zcela zjevné, že tato forma modlitby je Panně Marii zvláště milá a že je zvláště vhodná jako obranný prostředek pro Církev a všechny křesťany.“ (3)

Zdroj tohoto zjednodušení lze nalézt v jistém druhu pacifismu, podle nějž již neexistují žádní nepřátelé, s nimiž by se bojovalo. Tento postoj vychází z ideje náboženské svobody a z politiky ekumenismu a mezináboženského souladu, které jsou dnes v módě, a z ducha, který má za cíl „učinit tento svět krásnější, spravedlivější a bližší Božímu plánu“. (4) Je jasné, že se musíme vyvarovat útočnosti a bezúčelné konfrontace a že musíme hledat Boží vůli pro svět, ale je stejně tak jasné na jednu stranu to, že početné, různé a organizované síly mají na Církev spadeno, a na druhou stranu to, že krásu a spravedlnost ve světě lze získat pouze obrácením k Našemu Pánu, o což se ani ekumenismus, ani mezináboženský dialog nesnaží. Cítění boje za Víru, svou vlastní i druhých, je v dějinách Církve stálé. Musíme usilovat o mír všemi způsoby, ale pacifismus je neschopen jej poskytnout. Lev XIII. se k tomuto bodu ve svých encyklikách k svatému růženci vyslovuje jasně.

Nová „světelná“ tajemství

Dostáváme se k bodu, který představuje zásadní problém: přidání pěti „tajemství světla“. Je pravda, že sama o sobě není volba tajemství růžence nedotknutelná; sama o sobě by forma růžence mohla stejně tak být i jiná. Ve skutečnosti však byla tajemství, která se rozjímají, a forma, kterou známe, stanovena během stovek let používání, potvrzena Naší Paní Růžencovou a schválena prastarou praxí Církve. Jak nám papež Lev XIII. připomíná, byla tato modlitba několika římskými pontifiky nazývána Žaltář Blahoslavené Panny Marie (5) kvůli 150 Ave, která odpovídají 150 žalmům, jak se opravdu uznává i v Dopise Rosarium Virginis Maria, čl. 9. Proto rozhodnutím, že od nynějška se bude růženec skládat z 200 Ave, se setře tento symbolismus. V tom je zde útok proti tradici psané s malým „t“, čímž se znepříjemňuje křesťanský život a zbožnost. Papež mohl zcela svobodně vytvořit novou korunku [Korunka je označení pro modlitby, které sice nejsou klasickým růžencem, ale zachovávají jeho strukturu. – pozn. překl.]. Ať již ve formě corona (latinský výraz pro korunku), nebo ve formě růžence. Existují desítky pobožností k Blahoslavené Panně Marii, jako korunka sv. Brigity nebo sv. Josefa, nebo Svaté Trojice nebo Drahocenné Krve atd. Abychom dali příklad, korunka Panny Marie Sedmibolestné, která je vlastní Servitskému řádu, jenž je zasvěcen rozjímání o utrpeních Panny Marie, se skládá ze sedmi sérií sedmi Ave, k nimž jsou přidány čtyři další, aby se celkem dosáhlo 53 Ave normálního růžence. Bylo by docela snadné přidat k tomuto výčtu korunku Jana Pavla II. sestávající z tajemství světla. Pokud jde o to, uvažte příběh žalmů samotných. Ve 4. století byl sv. Jeroným požádán, aby zrevidoval starý latinský překlad, který byl lingvisticky vadný. Tento světec to ve jménu tradice odmítl a provedl pouze několik malých oprav, protože nechtěl měnit verzi, která již vešla do paměti lidí, přestože tato verze byla sotva sto let stará. Později přistoupil k tomu, že vytvořil svůj vlastní vynikající překlad, který nám zůstává jako svědectví o jeho géniu.

Po vnějším argumentu z tradice přicházíme k úvaze o pěti „tajemstvích světla“ neboli světelných tajemstvích, která mají být vložena mezi radostná tajemství a bolestná tajemství, a která jsou zamýšlena jako rozjímání o veřejném životě Našeho Pána. Zde je výčet oněch tajemství, jak se nacházejí v Apoštolském dopise:

1) Jeho [Kristův] křest v Jordánu, 2) jak zjevil sám sebe na svatbě v Káni Galilejské, 3) hlásání Božího království s výzvou k obrácení, 4) jeho proměnění na hoře, 5) ustanovení Eucharistie, svátostného výrazu velikonočního tajemství. (čl. 21)

Nejprve poznamenejme, že ústřední tajemství „hlásání Božího království“, není přesnou historickou událostí, jako jsou ostatní tajemství růžence, ale obecným aspektem hlásání Evangelia, což činí jeho rozjímání obtížným. Jak říká Lev XIII.: „Nejsou to dogmata víry nebo věroučné principy, jež růženec nabízí k našemu rozjímání, ale spíše události, jež máme rozjímat svou obrazotvorností a zapamatovat si je, a tyto události představované svými okolnostmi člověka, místa a času se tak lépe vštípí do našich duší.“

Tento fakt je nadto uznán v Dopise (čl. 29), z čehož pramení jistá nelogičnost. Navíc hlásání Božího království je jedním z ústředních témat koncilu, pro nějž je toto království lidstvem vzatým jako celek. Mimoto páté tajemství odkazuje na „velikonoční tajemství“, což je tradiční teologický koncept, který byl nově vyložen novou teologií tak, aby znamenal nové chápání tajemství Vykoupení. Tato tajemství se tudíž jeví jako více či méně prodchnutá koncilním zabarvením, které je obdařilo novým významem.

Uzavřeme to tím, že uznáme to, co je zjevné, že křesťanská duše nemůže nežli mít prospěch z rozjímání o všech činech Našeho Pána, a že svatba v Káně nebo ustanovení Eucharistie ponořují duši do zázraků Boží lásky. Nicméně mohly být zahrnuty do nové korunky Jana Pavla II. namísto toho, aby se rozrušovala tradice.

Ve stopách Dei Verbum

Toto přidání nových tajemství má výslovně humanistické konotace, je odrazem myšlení Jana Pavla II. Papež v Apoštolském dopise vysvětluje sám sebe:

„Ve světle dosud rozvíjených úvah o Kristových tajemstvích není obtížné prohloubit toto antropologické přirovnání růžence. Je to mnohem radikálnější přirovnání, než se zdá na první pohled. Kdo se ponoří do kontemplace Krista tím, že prochází etapami jeho života, nemůže v něm nezahlédnout také pravdu o člověku. To je veliký výrok Druhého vatikánského koncilu, jenž se tolikrát stal předmětem mého učitelského úřadu počínaje encyklikou Redemptor Hominis: “Ve skutečnosti se tajemství člověka opravdu rozjasní pouze v tajemství Vtěleného Slova.“ (6)

Růženec napomáhá otvírat se tomuto světlu. Sleduje-li věřící Kristovu cestu, v níž je cesta člověka „obnovena“ (7), odhalena a vykoupena, staví se před obraz pravého člověka. Kontempluje-li jeho narození, naučí se, že život je posvátný, hledí-li na nazaretský dům, naučí se původní pravdě o rodině podle Božího plánu, naslouchá-li Mistrovi v tajemstvích jeho veřejného života, čerpá světlo, aby vstoupil do Božího království, a jde-li s ním cestou na Kalvárii, naučí se, že bolest má spásonosný smysl. Konečně při kontemplaci Krista a jeho Matky ve slávě vidí cíl, k němuž je každý z nás povolán, dá-li se uzdravit a přeměnit Duchem Svatým. Lze tak říci, že každé dobře meditované tajemství růžence vrhá světlo na tajemství člověka.“ (čl. 25)

Závěr

Zde nalézáme základní koncilní novotu: Boží zjevení již není zjevením nadpřirozeného Božího tajemství člověku, ale „zjevením Otce a tím, že se jím nechá zjevit, Kristus nakonec zjevuje člověka jemu samému.“ (8) Na závěr se zdá, že můžeme říci, že tato novota zapadá do schématu předešlých reforem: začlenit prvky tradice Církve do nového myšlení Druhého vatikánského koncilu. Když papež chce uctít Pannu Marii a znovu uvést růženec na své čestné místo, má sklon dát mu nové směřování a odlišného ducha od toho, jejž nám odkázala Tradice. Přesto, a právě proto, aby se zachovala tato modlitba na místě a ve formě, v níž nám byla z dávné doby předána, vítáme Rok růžence, který papež křesťanstvu poskytl, a po celý tento rok budeme studovat všechny církevní dokumenty a učení, jež ukazují jeho bohatství, majestátnost, ctnost, moc a krásu. Klademe tuto iniciativu pod záštitu Královny nejsvětějšího růžence.

Poznámky:

1)      „Kdyby měl být tento text přijat, jak je,“ prohlašoval P. Karl Rahner, „výsledkem by z ekumenického pohledu byla nepředstavitelná škoda.“ A dodal: „že všechen dosažený úspěch na poli ekumenismu během koncilu a ve spojitosti s koncilem, bude k ničemu, když se zachová toto schéma, jak je.“ Citace Ralph Wiltgen, The Rhine Flows into the Tiber (Devon: Augustine Publishing Co., 1979), str. 91.

2)      Encyklika Octobri Mense, 22. září 1891.

3)      Encyklika Supremi Apostolatus, l. září 1883. Bližší informace k vývoji růžence a vojenských vítězstvích, za něž mu křesťanstvo vděčí, viz článek P. Marie-Dominique ve francouzském revue Sel de la terre, č. 38 a 41, a také článek P. Thomase Essera, „Růženec a islám“ v č. 39.

4)      Dopis Rosarium Virginis Mariae, čl. 40.

5)       Encyklika Augustissimae Virginis, 12. září 1897.

6)      K tomuto tématu viz Jakob Schutz, Die Geschichte des Rosenkranzes (Paderborn, 1909), sv. 6, a také stránky Římského rituálu.

7)      Druhý vatikánský koncil, Pastorální konstituce o Církvi v moderním světě Gaudium et Spes, §22.

8)      Henri de Lubac, Catholicisme: Gaudium et Spes.

Poznámka REX!: V článku byl použit text z českého překladu Apoštolského dopisu Rosarium Virginis Mariae pořízeného Českou sekcí Vatikánského rozhlasu.

***

Další články k tématu:

Tajemství světla – novota v rozporu s Tradicí

„Nový“ růženec – je čas říci sbohem

 

Zdroj: Angelus Online

Překlad: D. Grof