Komentář Eleison DXXXIV – Víra je klíčová I (2017)
(534)
7. října 2017
VÍRA JE KLÍČOVÁ I
Velkou lekcí, kterou arcibiskup
Lefebvre (1905-1991) dal katolíkům, kteří měli uši k slyšení, bylo, že
Víra je vyšší než poslušnost. Smutná lekce, kterou jsme se od té doby naučili
je, že poslušnost se nadále hodnotí výše než Víra. Tyto „Komentáře“, dnešním
zmatením trvale poháněné dostat se zpět k základům, se často pokouší
vysvětlovat, proč Víra musí přicházet první. Jeden další pokus z trochu
odlišného úhlu nebude přespříliš.
Každá lidská bytost, která žije na
zemi – a nejen katolíci! – má nesmrtelnou duši, bez níž by nežila. Tato duše
nebyla vyrobena masově, ale byla Bohem stvořena individuálně, z ničeho,
aby s ním byla šťastná v nebi navždy. Je to nejdůležitější část
lidské přirozenosti, takže patří do přirozeného řádu a není sama o sobě
nadpřirozená, dostane se však do Božího nadpřirozeného nebe, jestliže správně
využije své přirozené vlohy svobodné vůle spolupracovat s Boží
nadpřirozenou milostí. Ať už se Bůh rozhodne poskytnout ji v jakékoliv
formě, nebude Jeho milost nedostatečná, protože Bůh chce, aby se každá duše
dostala do nebe (I Tim. II, 4). Otázkou se pak stává, jaká lidská spolupráce je
potřebná – a nejen od katolíků – k tomu, dostat se do nebe?
Víra je nepochybně základem této
spolupráce. Tridentský koncil nazývá víru „počátkem spásy“ a Boží Slovo říká,
že „bez víry není možné zalíbit se Bohu“ (Ž. XI, 6). Mnohokrát
v Evangeliích, když Náš Pán činí zázrak, říká, že je to odměna za „víru“
dotčených, například Mt. XV, 28 (uzdravení kananejské ženy), Mk. X, 52 (zrak
pro slepého), Lk. VII, 50 (obrácení Marie Magdaleny) a tak dále. V čem
tato „víra“ spočívá a proč je Bohu, a tudíž i duším, tak drahá?
Okamžitě rozlišme dvě skutečnosti, různé,
ale spojené: subjektivní povahu víry v duši, skrze niž někdo
nadpřirozeně věří, a objektivní soubor nadpřirozených skutečností,
předmětů katolické Víry, v něž katolík věří. Abychom je rozlišili,
můžeme tu první psát s malým „v“ a tu druhou s velkým „V“. To, že
jsou odlišné, je zjevné: člověk může ztratit svou (subjektivní) víru, aniž by
nastala nejmenší změna v (objektivní) Víře.
Dvě věci se pak stávají jasnými.
Zaprvé, víra, která přináší spásu duši, je onou subjektivní vlastností člověka,
kterou v Evangeliích tak velebí a odměňuje Náš Pán. Nevelebí nebo
neodměňuje objektivní soubor pravd. Na druhou stranu, zadruhé, subjektivní
vlastnost víry je určována nebo stanovována touto objektivní Vírou. Nejsem
spasen, nezasluhuji si být veleben či odměněn díky tomu, že věřím
v jakýkoliv hloupý nesmysl. Kananejská žena nevěřila v nějakou
hloupost, rozhodně věřila v dobrotu a nějakou Boží moc Našeho Pána. To,
v co věřila, bylo jak nadpřirozené, nebo [to bylo] nad pouhé přirozené
síly jejího myšlení, aby to pochopila, tak i pravdivé. A je nanejvýš
pravděpodobné, že jakmile apoštolové brzy po smrti Našeho Pána ustanovili
základní pravdy, v něž musí stoupenec Našeho Pána věřit, byla šťastná, že
má svou subjektivní víru zaměřenou nebo stanovenou nebo určenou skrze tehdy se
formující objektivní Víru.
Jinak řečeno, objektivní Víra
zaměřuje onu subjektivní víru, bez níž žádná duše není spasena. Proto duchovní,
kteří manipulují s objektivní Vírou, uvádějí v nebezpečí věčnou spásu
duší. Má-li tehdy subjektivní víra nevyčíslitelnou hodnotu, má nevyčíslitelnou
hodnotu i objektivní Víra. Ta musí přijít první.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
