Když se papež stane luteránem (2016)
Atila Sinke Guimaraes
Den před
Františkovou návštěvou Lundu ve Švédsku, zveřejnily vatikánské noviny L´Osservatore Romano některé články o
významu této události. Jeden z těchto článků zkoumal výroky kardinála
Kurta Kocha, hlavy Papežské rady pro jednotu křesťanů.
Když Koch
komentoval Luthera, napsal: „Otázka Boha a kristocentrismus hlásání [Boha] jsou
u Luthera zásadní a velmi pozitivní, a my katolíci, se stále máme mnoho co učit
o těchto dvou tématech.“
Koch
pokračuje a cituje Františka: „´Původní záměr´ otce reformace nebyl ´porušit
jednotu a vytvořit novou církev´, ale byl spíše ´soustředěn na hlásání Boha.“ (L´Osservatore Romano, 31. října 2016,
str. 6)
Papež i
nejkvalifikovanější oficiální představitel Svatého stolce tedy k tomuto
tématu říkají, že Luther byl nesprávně interpretován katolickou Církví. To, co
se ve skutečnosti nepřímo vyjadřuje je, že Tridentský koncil a 450 let trvající
učení Církve, že Luther byl heretik, byly mylné a omezené.
Luther vaří svou nauku na stejném ohni revolty jako
ďábel – karikatura z 16. století
Nepochopily
ani Lutherův „původní záměr“, ani to, že měl hlavní starost o Boha, ani že se
obracel k „hlásání“. Tyto tři body podle velkých teologů jako jsou Jorge
Bergoglio a Kurt Koch očišťují všechny hereze tohoto německého zločince a
proměňují jej na andělskou postavu.
Když však
prozkoumáme tato neurčitá slova dvojice Bergoglio/Koch, vidíme, že v nich
není nic nového: Když říkají, že byl Luther „soustředěný na Krista“, znamená
to, že říkají, že popíral prostřednictví katolické Církve i Naší Paní a všech
svatých, jako prostředek k dosažení Boha. To znamená, že jde o
znovupotvrzení dávné protestantské pýchy, která tvrdí, že každý člen jejich
četných sekt je dostatečně vyvýšený, aby před Bohem stanul bez jakéhokoliv
prostředníka.
Slova této
dvojice – Luther byl „soustředěný na Boha“ – se také snaží ospravedlnit jeho
výkřik vzpoury proti hierarchickému uspořádání Církve a zvláště proti
papežství: Los von Rom – Pryč od
Říma.
Dále
„kristocentrismus hlásání“ není ničím jiným než hlavním zaměřením protestantů
na hlásání Bible při mši. Je to důsledek teorie „dvou stolů“ hájené Lutherem a
jeho přívrženci. Podle tohoto omylu by se mše neměla soustředit na Kristovu
Oběť nebo na Eucharistii, ale na „společenství dvou stolů“ – hostinu lidu
slavící Kristův příchod a s tím související kázání.
Tato hostina
se nemůže zaměňovat s přijímáním Svátosti oltářní po transsubstanciaci
v katolické mši, protože protestanti odmítají dogma transsubstanciace.
Tato hostina je pouze vyvýšení lidu jako nejdůležitějšího prvku bohoslužby.
„Kristocentrismus
hlásání“ je tedy nepřímý způsob, jak popřít svátostný charakter mše i
transsubstanciaci. A zde již máme dvě velké hereze.
To, co
dvojice Koch/Bergoglio prohlásila v tomto článku, není nic nového.
Opakovali tytéž odporné protestantské hereze minulosti, přičemž je prezentovali
z ekumenicko-„milosrdného“ pohledu.
S luterány v Lundu
Nyní pojďme
do Lundu, kde František pronesl proslov a podepsal společnou deklaraci.
Hlavní body
proslovu v Lundu jsou tyto:
- „V
tento klíčový okamžik naší historie máme možnost činit pokání [za minulé
rozdělení] a přenést se za kontroverze, které nám často bránily, abychom
se navzájem chápali.“
Termín „špatné pochopení“ je
falešný. V minulosti neexistovala žádná nepochopení, ale spíše jasná a
naprostá opozice v zásadních bodech nauky. Prezentovat minulé naukové
konfrontace jako „nepochopení“, znamená klamat katolíky a vyzývat je, aby
přijali to, co následuje v dalších bodech.
- Toto
rozdělení „bylo udržováno více mocnými tohoto světa než z vůle
věřícího lidu“.
Papež
František pronáší svůj proslov v luteránském chrámu v Lundu
Opět [v tom] nacházíme útok na
Tridentský koncil a na mnohé svaté, kteří vedli boj proti protestantům včetně
sv. Ignáce z Loyoly a papeže sv. Pia V.
- „Uzavřeli
jsme se v sobě ze strachu nebo z předpojatosti vůči víře, kterou
s jiným akcentem a jazykem vyznávají druzí.“
To je také mylné. Katolíci nemají
žádný strach. Statečně bojovali na obranu své katolické Víry. Toto tvrzení má
vyvolat náladu, která přitáhne oběti k ústupkům, jež František učiní.
- „S
vděčností uznáváme, že reformace pomohla dát stěžejnější roli Písmu
svatému v životě Církve.“
To je opakování toho, co dvojice
Bergoglio/Koch řekla den předtím, což už jsme analyzovali výše.
- „Lutherova
duchovní zkušenost nás oslovuje a připomíná nám, že bez Boha nemůžeme
činit nic. ... S konceptem, [že] ´vírou samou´[jsme spaseni] nám
připomíná, že iniciativu má vždy Bůh před jakoukoliv lidskou reakcí,
v samotné chvíli, kdy vyvolá reakci. Nauka o ospravedlnění tudíž
vyjadřuje podstatu lidské existence před Bohem.“ (L´Osservatore Romano, 31. října 2016, str. 4)
V posledním
bodě – nejdůležitějším v proslovu – existuje pokus automaticky schválit
jeden specifický bod Lutherovy mylné teorie o ospravedlnění. Je to tentýž bod,
který byl zdůrazňován posledními progresivistickými papeži: že milosrdenství
Boží je tak veliké, že prakticky řečeno vyvolává pozitivní reakci člověka vůči
Jeho milosti. Je to tentýž přístup, který poslední papeži zaujali při
prosazování tzv. pobožnosti
k Božímu milosrdenství.
Vidíme nyní,
že tato pobožnost byla naplánována ke splynutí s protestantismem
v tomto konkrétním bodě.
František podepisuje katolicko-luteránskou deklaraci
v Lundu (nahoře) a líbá vůdce Světové luteránské federace (dole)
Namísto
toho, abych provedl svou vlastní analýzu tohoto ohromného ústupku, který
František oficiálně činí vůči protestantismu, ocituji příslušné kánony Dekretu
o ospravedlnění z Tridentského koncilu. Mluví
dostatečně samy za sebe:
- „Kdyby někdo řekl, že Bohem pohnutá a vzbuzená svobodná vůle člověka
nijak nespolupracuje s tím, že souhlasí s Bohem, který povzbuzuje a volá,
takže se ona lidská svobodná vůle nedisponuje a nepřipravuje, ani že
nemůže - i kdyby chtěla - odporovat, ale jako něco neživého nekoná vůbec
nic a chová se zcela pasivně, anathema sit.“ (Sezení VI., Dekret o
ospravedlnění, kap. 16, kánon 4, Denzinger 814)
- „Kdyby někdo
řekl, že ospravedlňující víra není nic jiného než důvěra v Božské
milosrdenství, které kvůli Kristu odpouští hříchy, nebo že ona pouhá
důvěra je to, čím jsme ospravedlněni, anathema sit.“ (tamtéž, kánon
12, Denzinger 822)
Máme tedy
Tridentský koncil, který současně odsuzuje protestantskou nauku o milosti, její
výklad dle Františka a mimochodem i nauku o Božím milosrdenství jakožto
vstupující do sféry téže hereze.
Co se týká Společné deklarace, kterou František
podepsal s protestanty, je to jen povrchnější opakování tohoto proslovu
s přidaným „sociálním“ závěrem. Vyzývá katolíky i luterány, aby bránili
lidská práva, vítali uprchlíky a bojovali za ekologii.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D.
Grof