Když se papež stane luteránem (2016)

 

Když se papež stane luteránem (2016)

Atila Sinke Guimaraes

Den před Františkovou návštěvou Lundu ve Švédsku, zveřejnily vatikánské noviny L´Osservatore Romano některé články o významu této události. Jeden z těchto článků zkoumal výroky kardinála Kurta Kocha, hlavy Papežské rady pro jednotu křesťanů.

Když Koch komentoval Luthera, napsal: „Otázka Boha a kristocentrismus hlásání [Boha] jsou u Luthera zásadní a velmi pozitivní, a my katolíci, se stále máme mnoho co učit o těchto dvou tématech.“

Koch pokračuje a cituje Františka: „´Původní záměr´ otce reformace nebyl ´porušit jednotu a vytvořit novou církev´, ale byl spíše ´soustředěn na hlásání Boha.“ (L´Osservatore Romano, 31. října 2016, str. 6)

Papež i nejkvalifikovanější oficiální představitel Svatého stolce tedy k tomuto tématu říkají, že Luther byl nesprávně interpretován katolickou Církví. To, co se ve skutečnosti nepřímo vyjadřuje je, že Tridentský koncil a 450 let trvající učení Církve, že Luther byl heretik, byly mylné a omezené.

Luther vaří svou nauku na stejném ohni revolty jako ďábel – karikatura z 16. století

Nepochopily ani Lutherův „původní záměr“, ani to, že měl hlavní starost o Boha, ani že se obracel k „hlásání“. Tyto tři body podle velkých teologů jako jsou Jorge Bergoglio a Kurt Koch očišťují všechny hereze tohoto německého zločince a proměňují jej na andělskou postavu.

Když však prozkoumáme tato neurčitá slova dvojice Bergoglio/Koch, vidíme, že v nich není nic nového: Když říkají, že byl Luther „soustředěný na Krista“, znamená to, že říkají, že popíral prostřednictví katolické Církve i Naší Paní a všech svatých, jako prostředek k dosažení Boha. To znamená, že jde o znovupotvrzení dávné protestantské pýchy, která tvrdí, že každý člen jejich četných sekt je dostatečně vyvýšený, aby před Bohem stanul bez jakéhokoliv prostředníka.

Slova této dvojice – Luther byl „soustředěný na Boha“ – se také snaží ospravedlnit jeho výkřik vzpoury proti hierarchickému uspořádání Církve a zvláště proti papežství: Los von Rom – Pryč od Říma.

Dále „kristocentrismus hlásání“ není ničím jiným než hlavním zaměřením protestantů na hlásání Bible při mši. Je to důsledek teorie „dvou stolů“ hájené Lutherem a jeho přívrženci. Podle tohoto omylu by se mše neměla soustředit na Kristovu Oběť nebo na Eucharistii, ale na „společenství dvou stolů“ – hostinu lidu slavící Kristův příchod a s tím související kázání.

Tato hostina se nemůže zaměňovat s přijímáním Svátosti oltářní po transsubstanciaci v katolické mši, protože protestanti odmítají dogma transsubstanciace. Tato hostina je pouze vyvýšení lidu jako nejdůležitějšího prvku bohoslužby.

„Kristocentrismus hlásání“ je tedy nepřímý způsob, jak popřít svátostný charakter mše i transsubstanciaci. A zde již máme dvě velké hereze.

To, co dvojice Koch/Bergoglio prohlásila v tomto článku, není nic nového. Opakovali tytéž odporné protestantské hereze minulosti, přičemž je prezentovali z ekumenicko-„milosrdného“ pohledu.

S luterány v Lundu

Nyní pojďme do Lundu, kde František pronesl proslov a podepsal společnou deklaraci.

Hlavní body proslovu v Lundu jsou tyto:

1. „V tento klíčový okamžik naší historie máme možnost činit pokání [za minulé rozdělení] a přenést se za kontroverze, které nám často bránily, abychom se navzájem chápali.“

Termín „špatné pochopení“ je falešný. V minulosti neexistovala žádná nepochopení, ale spíše jasná a naprostá opozice v zásadních bodech nauky. Prezentovat minulé naukové konfrontace jako „nepochopení“, znamená klamat katolíky a vyzývat je, aby přijali to, co následuje v dalších bodech.

2. Toto rozdělení „bylo udržováno více mocnými tohoto světa než z vůle věřícího lidu“.

Papež František pronáší svůj proslov v luteránském chrámu v Lundu

Opět [v tom] nacházíme útok na Tridentský koncil a na mnohé svaté, kteří vedli boj proti protestantům včetně sv. Ignáce z Loyoly a papeže sv. Pia V.

3. „Uzavřeli jsme se v sobě ze strachu nebo z předpojatosti vůči víře, kterou s jiným akcentem a jazykem vyznávají druzí.“

To je také mylné. Katolíci nemají žádný strach. Statečně bojovali na obranu své katolické Víry. Toto tvrzení má vyvolat náladu, která přitáhne oběti k ústupkům, jež František učiní.

4. „S vděčností uznáváme, že reformace pomohla dát stěžejnější roli Písmu svatému v životě Církve.“

To je opakování toho, co dvojice Bergoglio/Koch řekla den předtím, což už jsme analyzovali výše.

5. „Lutherova duchovní zkušenost nás oslovuje a připomíná nám, že bez Boha nemůžeme činit nic. ... S konceptem, [že] ´vírou samou´[jsme spaseni] nám připomíná, že iniciativu má vždy Bůh před jakoukoliv lidskou reakcí, v samotné chvíli, kdy vyvolá reakci. Nauka o ospravedlnění tudíž vyjadřuje podstatu lidské existence před Bohem.“ (L´Osservatore Romano, 31. října 2016, str. 4)

V posledním bodě – nejdůležitějším v proslovu – existuje pokus automaticky schválit jeden specifický bod Lutherovy mylné teorie o ospravedlnění. Je to tentýž bod, který byl zdůrazňován posledními progresivistickými papeži: že milosrdenství Boží je tak veliké, že prakticky řečeno vyvolává pozitivní reakci člověka vůči Jeho milosti. Je to tentýž přístup, který poslední papeži zaujali při prosazování tzv. pobožnosti k Božímu milosrdenství.

Vidíme nyní, že tato pobožnost byla naplánována ke splynutí s protestantismem v tomto konkrétním bodě.

František podepisuje katolicko-luteránskou deklaraci v Lundu (nahoře) a líbá vůdce Světové luteránské federace (dole)

Namísto toho, abych provedl svou vlastní analýzu tohoto ohromného ústupku, který František oficiálně činí vůči protestantismu, ocituji příslušné kánony Dekretu o ospravedlnění z Tridentského koncilu. Mluví dostatečně samy za sebe:

• „Kdyby někdo řekl, že Bohem pohnutá a vzbuzená svobodná vůle člověka nijak nespolupracuje s tím, že souhlasí s Bohem, který povzbuzuje a volá, takže se ona lidská svobodná vůle nedisponuje a nepřipravuje, ani že nemůže - i kdyby chtěla - odporovat, ale jako něco neživého nekoná vůbec nic a chová se zcela pasivně, anathema sit.“ (Sezení VI., Dekret o ospravedlnění, kap. 16, kánon 4, Denzinger 814)
•  „Kdyby někdo řekl, že ospravedlňující víra není nic jiného než důvěra v Božské milosrdenství, které kvůli Kristu odpouští hříchy, nebo že ona pouhá důvěra je to, čím jsme ospravedlněni, anathema sit.“ (tamtéž, kánon 12, Denzinger 822)

Máme tedy Tridentský koncil, který současně odsuzuje protestantskou nauku o milosti, její výklad dle Františka a mimochodem i nauku o Božím milosrdenství jakožto vstupující do sféry téže hereze.

Co se týká Společné deklarace, kterou František podepsal s protestanty, je to jen povrchnější opakování tohoto proslovu s přidaným „sociálním“ závěrem. Vyzývá katolíky i luterány, aby bránili lidská práva, vítali uprchlíky a bojovali za ekologii.

Zdroj: Tradition In Action

Překlad: D. Grof