Převrácená Církev papeže Bergoglia (2015)

 

Převrácená Církev papeže Bergoglia (2015)

Atila Sinke Guimarăes

30. prosince 2015

František je papežem překvapení. Jako populista každý den zinscenuje nový spektakulární šok k udržení svého publika, aby o něm mluvilo. Protože média žijí z přinášení zpráv o mimořádných skutečnostech, tvoří František a média dobrý pár: Jeden produkuje materiál, druhý potřebuje bavit své publikum.

Novinové zprávy o Bergogliovi tedy zaplavují mediální zdroje. Tato inflace zpráv odklání pozornost věřících od toho, aby rozlišili, co je opravdu důležité. Z tohoto důvodu si nezískal velmi závažný proslov pronesený 17. října 2015 u katolického publika pozornost, jakou by měl.

Abych vyplnil tuto mezeru, budu tento krátký proslov analyzovat. Byl pronesen k 50. výročí ustavení synody v sále Pavla VI., a navštívili jej ti preláti, kteří se účastnili synody v roce 2015, jež se také odehrála ve Vatikánu.

 

František pronáší svůj proslov k biskupům, kteří navštívili synodu v roce 2015

Poté, co František citoval Pavla VI. a Jana Pavla II. ohledně potřeby zdokonalení role synody v koncilní církvi, vysvětlil, jak to plánuje učinit:

„Svět, v němž žijeme, a jejž jsme povoláni milovat a sloužit mu, i s jeho rozpory, vyžaduje, aby Církev posílila spolupráci ve všech oblastech svého poslání. Je to právě tato cesta synodality, jíž Bůh očekává od Církve třetího tisíciletí.“

Synodalita stejně jako kolegialita znamená v progresivistické hantýrce demokracii. V citovaném výňatku tedy František prohlásil:

• Katolická Církev je povolána sloužit světu.
• Tento nový pán [svět] nyní požaduje, aby zvýšila spolupráci s ním ve všech oblastech.
• Taková spolupráce v překladu znamená zavedení demokracie v Církvi.
• Bůh nyní k Církvi promlouvá prostředky světa.

Tento prostý výňatek ukazuje naprosté obrácení rolí týkajících se Církve a světa. Učili jsme se, že Bůh hovoří k Církvi skrze papeže, Svého náměstka, a Církev předává toto poselství světu.

Neomylnost věřících

Dále citoval Druhý vatikánský koncil o tom, jak mají řadoví katolíci smysl víry, který je vždy správný, a došel k závěru, že jsou neomylní. Je dobrou naukou, zastávat, že sensus fidelium (smysl věřících) nebo sensus fidei (smysl víry) je vždy správný, protože věřící, inspirovaní Duchem Svatým, mají zvyk poslouchat hierarchii. A tak skrze staletí věřící nabyli dostatek zkušeností, aby rozlišili omyl, když je preláty hlásána nějaká nepravověrná novota. To je v zásadě dobrá nauka ohledně sensus fidelium.

Je však sofismatem říkat, že lid Církve je neomylný a musí směrovat Církev jen proto, že je [lid] na nejnižší úrovni. To je mylná nauka osvícenství, která položila základ moderním demokraciím. Toto sofisma bylo Františkem přijato v celém jeho proslovu.

 

František: „Církev je převrácená pyramida.“

Pokračoval: „Stádo má podobně i instinktivní schopnost rozlišovat nové cesty, které Pán Církvi odkrývá.“ A dodal: „Toto přesvědčení bylo základem mého přání, aby byl Boží lid konzultován při přípravě dvou fází synody o rodině, jak se to běžně dělá s každým Lineamenta“.

Bergoglio tak potvrdil, že konzultace provedené před dvěma synodami (2014, 2015) měly demokratické zabarvení, jak jsme prohlašovali již dříve.

Pak, po několika odbočkách o tom, jak Církev naslouchá lidu, pokračoval ústřední částí svého poselství:

„Ježíš založil Církev tím, že do jejího čela postavil apoštolský sbor, v němž je apoštol Petr „skálou“ (srovnej Mt. 16:18), ten, který musí posilovat své bratry ve víře (srovnej Lk 22:32). Ale v této Církvi, jako v převrácené pyramidě, je vrcholek umístěn pod základnou. V důsledku toho ti, kteří uplatňují autoritu, jsou nazýváni „služebníky“, protože v původním smyslu slova jsou nejmenšími ze všech. Skrze posluhování Božímu lidu se každý biskup, pro tuto část stáda jemu svěřenou, stává vicarius Christi, náměstkem onoho Ježíše, který se při poslední večeři sklonil, aby umyl nohy apoštolům (srovnej Jn 13:1-15). A v podobné perspektivě není Petrův nástupce ničím jiným než servus servorum Dei.“

„Nikdy na to nezapomínejme! Pro Ježíšovy učedníky, včera, dnes a vždy je jedinou autoritou autorita služby, jedinou mocí je moc kříže.“

Neporušená katolická nauka

V tomto výňatku je několik věcí, které urážejí sensus fidelium:

1. Hlavou Církve je papež, nikoliv apoštolský sbor. To učí Pius IX. v jednotě s Prvním vatikánským koncilem. Ten vskutku definoval povahu a účel papežského primátu v konstituci De Ecclesia Christi z 18. června 1870:

 

Papež Pius IX. předsedá sezení Prvního vatikánského koncilu: „Jen papež má primát, nikoliv apoštolové.“

„A jedinému Šimonu Petrovi udělil Ježíš po svém z mrtvých vstání pravomoc nejvyššího pastýře a správce nad celým svým ovčincem, řka: Pasiž beránky mé; pasiž ovce mé (Jan XXI, 15-17). Této tak zřejmé nauce Posvátných Písem, jak jí Církev katolická vždycky rozuměla, otevřeně na odpor se stavějí zvrhlá mínění těch, kteří způsob vlády Christem Pánem v jeho Církvi ustanovený převracejíce, popírají, že Petr sám vůči ostatním Apoštolům, ať každému zvlášť nebo všem zároveň, pravým a vlastním primátem pravomoci od Christa nebyl obdařen...“

2. Církev je monarchie, nikoliv převrácená pyramida. To učí sv. Pius X. ve své encyklice Ex quo z 26. prosince 1910. Skutečně varoval:

„Pokud jde o konstituci Církve ... opět čelíme omylu, již odsouzenému Našim předchůdcem Inocencem X., že sv. Pavel byl považován jako bratr naprosto rovný sv. Petrovi, z čehož přijímají neméně mylný názor, že katolická Církev nebyla od prvních století principátem pouze jediné osoby, to jest monarchií; nebo že Primaství římské Církve není podpořeno dostatečnými argumenty ... Nechť jsou takové názory kvalifikovány jako závažné omyly.“ (DR 2147a)

3. Preláti by neměli sloužit lidu, ale opak je pravdou. Sv. Pius X. ve své encyklice Vehementer nos vskutku vysvětluje, že lid musí poslouchat preláty, kteří jsou nad ním:

 

Papež sv. Pius X.: „Církev je monarchie; věřící musí poslouchat hierarchii.“

„Písmo svaté nás učí, a tradice Otců potvrzuje nauku, že Církev je Mystickým tělem Kristovým, spravovaným duchovními a učiteli – společnost lidí obsahující ve svém vlastním stádu vůdce, kteří mají plnou a dokonalou pravomoc vládnout, vyučovat a soudit. Z toho plyne, že Církev je v podstatě nerovnou společností, to jest společností zahrnující v sobě dvě kategorie osob, duchovní a stádo, ty, kteří zaujímají postavení v odlišných stupních hierarchie a zástup věřících.

„Tyto kategorie jsou natolik odlišné, že jen v pastýřském sboru spočívá právo a autorita prosazovat cíl této společnosti a k tomuto cíli směřovat všechny jeho členy; jedinou povinností zástupu je nechat se vést a, jako poslušné stádo, následovat své pastýře.“ (AAS, 1906, sv. 39, str. 8-9)

Vidíme proto, že papež František je v naprosté opozici k předešlému Magisteriu katolické Církve a že jeho církev v podobě „převrácené pyramidy“ je zcela podvratná. Vypadá spíše jako církev Satanova, revoltující proti jakékoliv autoritě, než Církev Kristova.

Tři úrovně demokracie

Pak František promlouvá o třech úrovních demokracie – neboli synodality – jež mají být v Církvi ustaveny:

• Synodalita organizací spojených s lidem;
• Synodalita biskupů na úrovni biskupských konferencí, a nakonec,
• Synodalita biskupské synody setkávající se ve Vatikánu a reprezentující celou Církev, Sebe zahrnuje do této třetí úrovně, jako římského biskupa.

Když dochází k závěru [proslovu], vykresluje nový vzhled papežství:

„Jsem přesvědčen, že v synodální církvi, může být vrženo větší světlo na uplatňování Petrova primátu. Papež sám o sobě není nad Církví, ale v ní jako jeden z pokřtěných, a ve sboru biskupů jako biskup mezi biskupy.“

Čím může tento papež, rovný všem pokřtěným, být jiným než prezidentem republiky?

Zde máme ústy papeže Františka samotného budoucnost Církve, kterou progresivismus rychlým tempem připravuje. Zdá se, že ji uvidíme, jestliže Naše Paní dříve nezasáhne.

Zdroj: Tradition In Action

Překlad: D. Grof