Komentář Eleison CDXLVI – Blížící se „nápor“ (2016)
(446)
30. ledna
2016
Hudba je
velmi nepochopená a její moc vážně podceňovaná ze strany liberálů. Jsou ještě
dost lidští na to, aby si vychutnávali tu či onu hudbu, logicky nějaký druh
odpadu – a aby chápali, jak moc záleží na hudbě lidem, kteří se jim jen pokouší
říct, že ta jejich je odpad. Ale v každém případě subjektivistická
ideologie liberálů, v níž je člověk pánem reality (až po Všemohoucího Boha
a včetně Něj), je nutí popírat, že je na hudbě cokoliv objektivního. Pro
liberály tedy neexistuje nic takového jako skladatel používající jisté
prostředky k dosažení jistých cílů, a nelze říct nic takového, že
jakýkoliv typ nebo druhy hudby je „lepší“ než jiný. Hudba, řeknou, je čistě věcí
nálady nebo vkusu posluchače – „Krása je v očích diváka“ a strašlivě
disharmonická hudba je právě tak „dobrá“ jako nejproslulejší hudba
z minulosti.
Samozřejmě
se takoví liberálové naprosto mýlí. Čínské přísloví říká, že „když se styl
hudby mění, zdi města se otřásají, což je pravda dostatečně ilustrovaná
příchodem rockové hudby v 50. a 60. letech 20. století. Platón znal
natolik dobře morální vliv hudby k dobrému či zlému, že by v jeho ideální
republice byly jisté druhy hudby zakázány. Běda rodičům, kteří se nestarají o
to, jakou hudbu jejich dětí poslouchají! „Je to jen hudba“, řeknou, a když
tohle řeknou, zaslouží si ztratit své děti díky „krysařům“ rocku. Hudba je
nanejvýš důležitá a je ve své povaze objektivní – cožpak nedává zdravý rozum,
že všechna vojenská hudba zdůrazňuje rytmus a žádná ukolébavka ne? Co se však
liberálové starají o zdravý rozum? Dělají vše pro to, aby jej sprovodili ze
světa. Je pro jejich sen příliš reálný.
Hlavním
klíčovým momentem v moderní době mezi uznáním objektivního řádu reality
umístěné Bohem do všech jeho děl, ze strany lidí a jejich odmítnutím, byla
Francouzská revoluce (1789-1794). Protože Beethovenův život překlenoval tuto
revoluci a dal jí její vynikající hudební vyjádření, mohou být některá jeho
nejznámější díla použita k ilustrování zcela jistých objektivních pravd
týkajících se hudby. Od Haydna a Mozarta zdědil objektivní řád 18. století. Pro
své následovníky to byl hlavně Beethoven, kdo [jim] odkázal vzrůstající hudební
neřád (nikoliv bez svých půvabů) 19. století, jež byl následován hudebním
chaosem a dezintegrací (s výjimkami) údajně „vážné“ hudby ve 20. a 21. století.
Beethoven by tedy mohl být nazýván dědečkem nebo pradědečkem rocku. Toto
tvrzení může tak šokovat milovníky Beethovena, že musí být okamžitě podmíněno
tím, že se řekne, že to vyžadovalo velkého hudebníka, aby spustil ničení hudby.
Rychle se
blíží – od 19. do 21. února – „Beethovenův nápor“, který se bude konat
v Broadstairs od pátku od 18h do nedělního poledne. Jeden mladý americký
klavírista, který umí z listu přehrát skoro všech 32 klavírních sonát a
Lisztovy klavírní verze devíti symfonií pro dvě ruce, nabídl zahrát tolik
sonát, kolik se dá vtěsnat do jednoho víkendu, spolu s výňatky ze symfonií
vybraných k ilustrování povahy hudby a toho, jak Beethovenova hudba
funguje. Idea „náporu“ vzešla z čistého požitkářství, pak se však objevilo
pokušení dát ji v plén komukoliv, komu by se líbilo buď jen naslouchat
hudbě (což by měl být pro milovníky Beethovena svátek sám o sobě), nebo
zjistit, proč se liberálové tak mýlí, v hudbě jako ve všem ostatním.
Má-li tedy
někdo kromě čtenářů, kteří se již zapsali, zájem, přijeďte v době mezi
časy zmíněnými výše. Ubytování a strava by měly být v Broadstairs mimo
sezónu dohledatelné na internetu, a dáte-li nám vědět, kdy plánujete přijet,
možná budeme schopní zorganizovat v domě oběd a večeři. Ve všem ať se
slouží Bohu.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
