Advenientem
Prelaturam? (2016)
„Nadcházející prelatura?“
P. Zendejas
Možná je personální prelatura, o
které se mluví, a jež je navrhována FSSPX, částí „praktického obratu“ katolické
Tradice k její kapitulaci před modernistickým Římem. A Rok milosrdenství, oslavující 50. výročí
Druhého vatikánského koncilu, je dalším krokem ke kanonické regularizaci – je „praktickým
způsobem“ snětí údajných suspenzí a
divinis, bez individuálního výroku o odpuštění, z těch kněží FSSPX,
kteří byli některým „exkomunikovaným“ biskupem vysvěceni od 30. června 1988 do
21. ledna 2009.
Mnoho kněží je vskutku svedeno
legalistickým přístupem. Se svým provinilým svědomím si myslí, že jsou
vyloučení z oficiální Církve, takže (protože postrádají pečeť viditelné Církve) touží s ní
být smířeni. Má tedy být katolická Tradice jen částí ekumenického humbuku, jen
jedním dalším přístupem mezi mnoha, jak by to chtěl papež František mít?
Pro arcibiskupa Lefebvra byla, pokud
se týká kanonického práva, spása duší prvořadým cílem. Summa lex salus animarum – „Nejvyšším zákonem je spása duší.“ Jak
Církev oslabuje, je tento cíl podkopáván. Jak Druhý vatikánský koncil šíří svůj
pastorační přístup – a ještě víc se šílenstvím „nové evangelizace“ – viditelná
stavba Církve se chvěje se změnou, která je přesto zcela plánovaná. Jak se
biskupové vzdávají Víry a zrazují ji, pokud jde o naukové uvažování, spása duší
se v obyčejném životě stává méně možnou. Proto arcibiskup [Lefebvre], když
se díval na rozpadající se základy církevní autority, řekl:
„Nalézáme se ve stejné situaci. Nesmíme mít žádné iluze. Následkem
toho jsme uprostřed velkého boje, velkého boje. Bojujeme boj se zárukou celé
linie papežů. Proto bychom neměli váhat nebo mít strach, váhat stylem ´Proč
bychom měli pokračovat sami? Koneckonců, proč se nepřidat k Římu, proč se
nepřidat k papeži?´- Ano, kdyby Řím a papež byli v souladu s tradicí, kdyby
pokračovali v práci všech papežů 19. a první poloviny 20. století, tak
samozřejmě. Ale oni sami připouští, že se vydali na novou cestu. Oni sami
připouští, že Druhým vatikánským koncilem započala nová éra. Připouští, že je
to nová etapa v životě Církve, docela nová, založená na nových principech. O to
se nemusíme přít. Oni sami to říkají. To je jasné. Myslím si, že tohle musíme
dát jasně na srozuměnou našim lidem, takovým způsobem, aby si uvědomili svou
jednotu s celou historií Církve až do časů před Revolucí. Samozřejmě. Je to boj
Satanova města proti Božímu městu. Jistě. Takže se nemusíme bát. Musíme přece
věřit v milost Boží.“ (Nesmíme se vzdávat, 6. září 1990)
Ve skutečnosti bylo
FSSPX v roce 2006 jistě otevřené v tom, když říkalo, že při
přibližování koncilní církvi je nezbytně potřebná nauková dohoda
v protikladu k dohodě „kanonické“. V roce 2007 však motu proprio Summorum Pontificum vyjádřilo
dialektickou různost mezi „řádným“ a „mimořádným“ ritem, jímž chtěla koncilní
církev dosáhnout toho, abychom věřili, že existuje jediná a stejná nauka o mši,
ale dva způsoby, jak ji při slavení „katolické mše“ vyjádřit. Ve skutečnosti to
nebylo uvolnění latinské mše, ale spíše konvalidace nové mše. Navíc se snětí
„exkomunikací“ ze čtyř biskupů FSSPX v roce 2009 vyvinulo v nový
status neúplného společenství s Římem. Nadto přišly události roku 2012: Dopis
tří biskupů, odpověď generální rady, Věroučná
deklarace z 15. dubna, (mimořádná) generální kapitula a neustálý
odchod některých členů FSSPX...
Po smrti arcibiskupa Lefebvra trvalo
dvacet čtyři let než vedení FSSPX odkrylo svůj váhavý postoj vůči obraně
Tradice, jak ji arcibiskup bránil po celý svůj život, zvláště během svého
působení v úřadu biskupa. Proto generální rada [FSSPX] ústy generálního
představeného otevřeně oznámila následující:
„Abychom
jasně pochopili směr, který v této situaci sledujeme, zdá se nám rozumné,
poskytnout vám několik úvah a postřehů: 1) Naší principiální pozicí je víra na
prvním místě, a hlavně: máme v úmyslu zůstat katoličtí a k tomuto
cíli především zachovávat katolickou víru; 2) Situace v Církvi nám může
ukládat povinnost prozíravě jednat s ohledem na konkrétní situaci a způsobem
jí odpovídajícím. Kapitula v roce 2006 stanovila velice jasnou linii
jednání ve věcech týkajících se naší situace s ohledem na Řím. Prioritu
dáváme víře, aniž bychom ze své strany usilovali o praktické řešení PŘEDTÍM,
než bude vyřešena věroučná otázka.“
„Toto
není princip, ale linie jednání, jež by měla usměrňovat naše konání.“
(biskup Fellay, Dopis členům FSSPX, 18. března 2012)
Bylo nepokrytě jasné, že mezi členy
vedení „číhá“ posun a změna postoje. Ve skutečnosti měli ohledně toho tři
biskupové [de Galarreta, Tissier, Williamson] velké obavy do té míry, že 3.
dubna [2012] poslali společný dopis, aby
vyjádřili své obavy. Odpověď generální rady byla v souladu s novou
linií jednání a byla nestydatě útočná. Biskup Fellay, reprezentující celé FSSPX
de jure a de facto, tedy předal autoritám koncilní církve Věroučnou
deklaraci, jako krok vpřed ke smíření, která ve
svých podstatných prvcích neodpovídá arcibiskupovým normám. Brzy poté vedení
Amerického distriktu FSSPX zveřejnilo videonahrávku pořízenou ze strany Catholic News Service: rozhovor
s biskupem Fellayem ve Švýcarsku, který opatrně vyjadřoval podstatu
proslulé Věroučné deklarace předložené papežem Benediktem XVI. Ani ta
neodpovídala arcibiskupovým normám; namísto toho šlo o psychický převrat v jejich řadách!
Mezi jinými věcmi deklarace
obsahovala návrh kanonické regularizace pro kněze a řeholní členy, aby byli „v
plném společenství s Římem“. Neměla co do činění s laiky. Jde o
právní uspořádání v rámci Církve s ohledem na kanonické právo –
personální prelaturu. Podívejme se, kde v takovém návrhu leží nebezpečí.
Personální prelatury byly nápadem z bodu
č. 10 [dokumentu] Presbytorium
Ordinis ze sezení Druhého vatikánského koncilu 7. prosince 1965. Později
papež Pavel VI. tuto kanonickou instrukci ustanovil skrze motu proprio Ecclesiae Sanctae 6. srpna 1966.
V roce 1983 včlenil Jan Pavel II. personální prelaturu jako řádné
uspořádání do kanonického práva skrze kánony – kán. 294, právo inkardinace [tj.
možností začlenění kněží do personální prelatury – pozn. překl.], kán. 295,
otevíraní seminářů a poskytování svátosti svěcení jejich studentům; kán. 296,
přijímání laiků; a kán. 297, definování pastorační služby s místním biskupem,
mezi jinými.
Personální prelatura je tedy
kanonickým uspořádáním v pokoncilní církvi, která se skládá z preláta,
kněží a laiků, kteří přebírají specifické pastorační aktivity. Taková
prelatura, podobná diecézím a vojenským ordinariátům, je pod vedením vatikánské
Kongregace pro biskupy. Nicméně, na rozdíl od diecézí, které pokrývají území,
osobní prelatura – stejně jako vojenské ordinariáty – přebírá, co se týče
některých cílů, péči o osoby, bez ohledu na to, kde žijí.
Filozofický přístup Kodexu kanonického
práva z roku 1983 je však přístupem zřetelné umírněnosti a pastoračních
aktivit. Protože jde o nový kodex, zdůrazňuje výklad [v souladu] s novým
myšlením. Mnozí lidé vzdělaní v kanonickém právu mají výhrady ohledně změn
v nauce a mravech přijatých po Druhém vatikánském koncilu. Někteří
zastánci nového kodexu byli nepřátelští vůči starému kodexu jakožto právnímu
způsobu, jak dosáhnout kázeň v Církvi. Na místo toho vnucovali „ducha
nových kánonů“ (viz kanonista E. McDonough, A
Novus Habitus Mentis For Sanctions in the Church, 1988). Proto zeslabení
principů starého kodexu z roku 1917 při výuce nauky a mravů je základním
předpokladem kodexu z roku 1983. Jeho autoři doufají v přístup
založený na křesťanském společenství. Pro ně není právo nutně dílem kanonistů a
primasů, ale je spíše odrazem ducha moderní církve, jak řekl Jan Pavel II.: „Nástroj, kterým je kodex, se zcela shoduje
s povahou Církve, jak ji obecně podává učitelská služba Druhého
vatikánského koncilu, zvláště v pojednání o Církvi. Dokonce jistým
způsobem lze považovat nový kodex za velikou snahu přeložit onu koncilovou
nauku o Církvi do kanonického vyjádření. Jestliže však není možné dokonale
přeložit koncilní představu Církve do kanonického jazyka, musí se kodex nicméně
vždy odkazovat na tuto představu jakožto na základní vzor, jehož nástin by měl
kodex vyjadřovat, nakolik jen samotnou svou povahou může.“ (Apoštolská
konstituce Sacrae Disciplinae Leges,
AAS 75, 1983).
Ve skutečnosti existuje pouze jediná
fungující personální prelatura, konkrétně Personální prelatura Svatého Kříže,
dříve známá jako Opus Dei, zavedená Janem Pavlem II. v roce 1982 skrze
Apoštolskou konstituci Ut Sit, a
schválená v roce 2002. Její členové patří do modernistického systému.
Co by tedy katolická Tradice měla
očekávat od kanonického uspořádání, které je zakotveno ve falešném učení o
náboženské svobodě, ekumenismu a kolegialitě? Bude taková „nadcházející
prelatura“ pro FSSPX a Tradici Trójským koněm?
Viva Cristo
Rey!
P. Zendejas
Zdroj:
The
Blue Paper.org
Překlad:
D. Grof
