Užitečnost
falešné pravice (2015)
Atila
Sinke Guimaraes
27.4.2015
Revoluce – všeobecná
revoluce, která se rozvinula s humanismem a renesancí a dnes dospívá
k posledním krokům poté, co převzala vedení Církve – má jedno slabé místo:
svou fundamentální nelegitimnost. (1) Její nelegitimnost je slabostí Goliáše. David
jej mohl porazit, když věděl, jak zacílit, aby se trefil mezi jeho oči.
Nabídnu jinou metaforu,
abych vysvětlil problémy revoluce.
Jeden uchvatitel ovládnul
království tím, že zavraždil legitimního krále a jeho rodinu. Jen jednomu
dítěti se podařilo uprchnout ze země a vyváznout. Ačkoliv byl puč tohoto
zločince úspěšný, žije v neustálém strachu, protože ví, že ten chlapec je
legitimním dědicem a on je ničemou. Jestliže se ten chlapec vrátí do své země,
uchvatitel bude poražen, pokud bude chlapec vědět, jak sjednotit své přirozené
spojence, aby sesadil toho zločince.
Jestliže se ten chlapec
skutečně vrátí, jaký by byl nejlepší způsob zabránit mu shromáždit své
spojence? Uchvatitel by podnítil mnoho falešných dědiců, aby si nárokovali „práva“
podobná těm chlapcovým tak, aby jeho potenciální spojenci nevěděli, koho
podporovat. Protože by měl uchvatitel pod kontrolou jednání falešných dědiců,
nárok pravého dědice by byl oslabený a mohl by se stát marným.
Kontrarevoluce
nepotřebuje mít rovnocennou moc, aby porazila revoluci. Kontrarevoluce má na
své straně moc pravdy a legitimity. Mnohem menší počet kontrarevolucionářů tedy
může porazit revoluci potud, pokud jsou si vědomí své síly a vědí, kam zacílit
Davidův kámen.
Je-li tomu tak, není nic
důležitějšího, než aby revoluce držela skutečné kontrarevolucionáře mimo hru.
Není-li možné je zničit tím, že se umlčí jejich činy, rozdělí jejich řady,
infiltrují jejich buňky, ponouknou se jejich členové k nepředloženostem,
pomluví se jejich vůdci, bude se lhát o jejích cílech, pak nejlepší věcí, která
se dá udělat, je vytvořit pseudo-kontrarevolucionáře, aby se zmátli jejich
stoupenci a jejich boj se učinil tak neúčinným, jak jen je to možné.
Pak je soubor těchto
falešných nepřátel revoluce tím, co nazýváme falešnou pravicí. Když existuje
skutečná a legitimní kontrarevoluce, je tato falešná pravice nejlepším
spojencem revoluce. Čím početnější jsou falešné pravé frakce, tím lepší to pro
revoluci je.
Tato revoluční strategie
je v revolučním procesu docela často využívaná. Někdy je pro veřejnost
velice těžké rozpoznat tuto falešnou pravici. Ti, kteří ze zřejmých důvodů
okamžitě rozpoznají novou falešnou pravici, když vstoupí na scénu, jsou
skutečnými kontrarevolucionáři. Při Posledním soudu, kde bude všechna taktika
odhalena, budou katolíci překvapeni, až se dozví, jak často byli klamáni
falešnými pravičáky.
Od
teorie k praxi
Na říjnové synodě
v roce 2014 byla v půlce cesty vydána velmi radikální zpráva, když si
hybatelé synody uvědomili, že by nedosáhli jednomyslnou shodu, kterou
potřebovali, aby mohli vnutit svou progresivistickou agendu. Tato zpráva měla
stanovit cíl, jehož chtějí papež Fratišek, kardinál Kasper a další dosáhnout.
Souběžně také vyvolala
silnou reakci v katolickém veřejném mínění, což je dobrou věcí. Poskytla
však záminku ke vzniku skupiny „konzervativních“ duchovních, kteří na sebe
stále více berou roli hrdinů proti progresivismu. Poskytují dobré příklady
falešné pravice. Dnes jeden z nich rozeberu.
Schneider
obnovuje tradiční obyčeje, aby Druhý vatikánský koncil a hybridní mši učinil
přijatelnější pro konzervativce
Mezi těmito novými hrdiny
je biskup Athanasius Schneider, biskup z Astany z Kazachstánu. Během
předešlého pontifikátu byl jedním ze „lvů“, kteří upřednostňovali hybridní mši [česky více k hybridní mši např. zde],
tj. tradicionalisticky vyhlížející Novus
Ordo mši dle plánů Benedikta XVI. Také napsal dvě knihy, které hájily to,
že Svaté přijímání na ruku by se mělo v Novus Ordo odstranit. Jejich souhrn [v angličtině] je zde.
Schneider se rád objevuje
ve slavnostním biskupském oděvu. Nezřídka je viděn, jak nosí capa magna, biskupskou purpurovou
pelerínu s dlouhou vlečkou. Po synodě Schneider silně kritizoval některé
progresivisty na synodě.
Díky těmto precedentům
konzervativci a tradicionalisté biskupu Schneiderovi aplaudují spolu
s dalšími preláty, kteří také povstali proti excesům na synodě. Za méně
než rok má volný přístup do mnoha tradicionalisticko-konzervativních kruhů, ať
již jsou to klerikální – FSSPX, Institut Dobrého Pastýře – nebo laické – Latin
Mass Society, TFP, New Liturgical Movement a mnohých blogů ve stylu Rorate Coeli, blog patera Z., Secretum Meum, Fratres in Unum.
Abych ukázal, kým
Schneider opravdu je, přepisuji velmi vypovídající dokumenty, které jsem
z větší části nalezl na blogu Call
Me Jorge. Překontroloval jsem zdroje a jeví se jako autentické dokumenty
potud, pokud se můžeme spolehnout na sekundární zdroje na internetu.
Schneider
o Druhém vatikánském koncilu
Během sympozia konaného
v lednu 2014 v Paříži biskup Schneider vyzýval k reformě, jak
byla vytčena Benediktem XVI. Vyjádřil svůj postoj ke koncilu:
Biskup
Schneider v Brazílii odpovídá na otázky blogu Fratres Unum a obhajuje
Druhý vatikánský koncil
„Je to Druhý vatikánský
koncil, který nám dal širší pochopení Tajemství Církve dle učení církevních
Otců [...]. Tak se celá Církev ukazuje jako ´lid sjednocený působením jednoty
Otce i Syna i Ducha svatého´ (Lumen gentium 4).“ (2)
Když Schneider hájil
poslední módní výstřelek Benedikta XVI., jímž byla hermeneutika kontinuity,
řekl na setkání biskupů 17. prosince 2010 v Římě toto:
„Vezme-li se od té doby
v potaz zkušenost několika desetiletí věroučně a pastoračně zmatených
výkladů, které jsou v rozporu s více než dvoutisíciletou kontinuitou
nauky a modlitby víry, vyvstává potřeba a naléhavost zvláštního a
autoritativního zásahu ze strany papežského Magisteria kvůli autentickému
výkladu koncilních textů se završením a věroučnými vysvětleními – určitý druh Syllabus errorum circa interpretationem
Concilii Vaticani II.
„Existuje potřeba nového
Syllabu, tentokrát nasměrovaného nikoliv tolik proti omylům přicházejícím
z vnějšku Církve, ale proti omylům rozšířeným vně Církve na straně těch,
kteří zastávají tezi diskontinuity a roztržky s její věroučnou,
liturgickou a pastorační aplikací. Takový Syllabus by sestával ze dvou částí:
části označující omyly a pozitivní části s výroky věroučného vyjasnění,
úplnosti a upřesnění.“ (3)
Když byl ze strany blogu Fratres Unum v Brazílii dotazován
na svůj postoj k Druhému vatikánskému koncilu, řekl:
„Měli bychom si zachovat
správné cítění a sentire cum Ecclesia.
[Koncil] je textem naší matky, Církve. ... S Druhým vatikánským koncilem
Církev nepřestala být naší matkou, i když zde jsou body, které musí být
opraveny a zdokonaleny. Z tohoto důvodu říkám, že v koncilních
textech existuje také mnoho dobrých věcí. Proč bychom to neměli ocenit? Na to
se v debatách zapomnělo.
„Například: V [koncilním
textu] Sacrosanctum Concilium o
liturgii existuje norma, která říká: ´Nikdo v Církvi – ani kněz, biskup,
kardinál dokonce ani papež – nemá právo svévolně změnit něco v liturgickém
obřadu. Nemůže cokoliv změnit, odebrat či přidat.´ To je velmi silná norma,
která neexistuje dokonce ani v Tridentském koncilu.
[Ve skutečnosti text SC
říká: „Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic
přidávat ani ubírat ani měnit.“ – pozn. překl.]
„Kdybychom citovali tuto
normu bez odkazu na zdroj, kdybychom udělali test mezi většinou
progresivistických duchovních, řekli by, že je to norma Tridentského koncilu;
řekli by, že taková rigidní norma nemůže pocházet z Druhého vatikánského
koncilu. To je jen malý příklad. Vím o jedné knize v Německu s názvem
Umlčený koncil, v níž autor
předkládá seznam vyjádření Druhého vatikánského koncilu, která jsou ve
skutečnosti tradiční.“ (4)
O
ekumenismu a mezináboženském dialogu
Francouzské noviny La Croix podaly zprávu o těchto
Schneiderových slovech o ekumenismu a mezináboženském dialogu:
- „Cokoliv,
co může přinést vzájemné povědomí a respekt mezi náboženstvími, je dobrá
věc.“ (5)
- „Ekumenismus
je nutný, abychom byli v kontaktu s našimi odloučenými bratry a
abychom je milovali. Z hlubiny výzvy, jíž nám nabízí novopohanství,
můžeme a musíme spolupracovat s nekatolíky, kteří chtějí seriózně
hájit zjevenou Boží Pravdu a přirozený zákon, který Bůh stvořil.“ (6)
K papeži Františkovi
pronesl před méně než rokem, 30. května 2014, toto obecné hodnocení:
„Buďme Bohu vděční, že
papež František nehovořil způsobem, jaký média očekávala. Doteď ve všech svých
oficiálních homiliích vyjadřuje nádhernou katolickou nauku.“ (7)
Toto je několik příkladů
kompromisů tohoto „velkého hrdiny“, který okouzluje tolik konzervativců a
dokonce i tradicionalistů. Podle mého názoru je zjevně falešným pravičákem,
který byl na scénu uveden progresivistickým Vatikánem, aby měl jistotu, že
kontroluje levicové i pravicové odezvy na nadcházející říjnové synodě.
Biskup
Schneider na fotce v Astaně v Kazachstánu při setkání s protestanty,
schizmatiky a Židy 18. března 2013.
Poznámky:
1)
Srovnej Plinio Correa de Oliveira, Revolution and Countre-Revolution (různá
místa)
2)
L´Homme Nouveau, č. 1500, apud zde;
totéž prohlášení opakoval v rozhovoru poskytnutém francouzským novinám Présent 10. ledna 2015.
4)
Rozhovor pro blog Fratres
in Unum zde.
5)
La Croix, 5.
července 2009, zde.
6)
Tamtéž.
7)
Rozhovor pro The Latin Mass Society, zde.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D.
Grof
