Fatima,
Salazar a obnova Portugalska – 2. část (2013)
Výkladní skříň Naší Paní
Zasvěcení
národa v roce 1931
Pro stotisícový dav byla
ta slova jako rosa z nebe: „Považujeme za dobré...oficiálně povolit kult
Naší Paní z Fatimy.“ Tato slova oznámil biskup z Leira 13. října 1930
v Cova da Iria přesně 13 let po posledním zjevení.
Jak jsem zmínil,
episkopát byl na svých exerciciích v lednu 1930 povzbuzen P. Mateo
Crawleyem-Boeveyem, aby zasvětil Portugalsko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.
Spojeni svatým nadšením, které vyvstalo v celém Portugalsku kvůli
schválení Fatimy, rozhodli se biskupové jednomyslně, že 13. května 1931 bude
zorganizována velká národní pouť díkůvzdání. Biskupové slavnostně zasvětí
Portugalsko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Nevěděli, že Naše Paní při
dřívější příležitosti řekla sestře Lucii, aby o to biskupy požádala.
Na čele Církve
v Portugalsku byl kardinál patriarcha Lisabonu Manuel Goncalves Cerejeira.
Antonio a Manuel se prvně setkali jako studenti na univerzitě v Coimbře.
Od té doby byly jejich životy propojeny až do Salazarovy smrti. Patnáct let
sdíleli rezidenci ve starém paláci. Oba se stali profesory na univerzitě
v Coimbře; oba byli vůdci CADAC a CCP. P. Cerejeira rozběhl katolické
noviny, pro něž Salazar psal, a oba měli v klíčových letech za svého
duchovního vůdce P. Mateo Crawleye-Boeveye, který je oba aktivně povzbuzoval do
vysoké funkce.
13. května 1931 se dalo
napočítat 300 tisíc věřících přicházejících z celého Portugalska. Někteří
z nich šli pěšky devět dní, aby se pouti zúčastnili. V přítomnosti
apoštolského nuncia a všech biskupů země patriarcha lisabonský pronesl Akt
zasvěcení. Tento slavnostní akt všech biskupů přinesl spršku milostí na
Portugalsko, z nichž jsem již mnohé demonstroval.
Jednou
z nejzvláštnějších milostí byl rozkvět povolání ke kněžství a řeholnímu
životu. Ve své významné knize „Celá pravda o Fatimě“ bratr Michel od Svaté
Trojice tuto proměnu vypočítává:
SEMINÁŘE...V roce 1917
bylo v diecézi Portalegre 18 seminářů. V roce 1929 jich bylo 120 a o
čtyři roky později 201!
KNĚŽÍ: Mezi lety
1933-1964 vzrostl počet kněží v diecézi Braga z 2618 na 3188
v roce 1964. V provincii Lisabon došlo k nárůstu z 950
kněží na 1603... V průměru vzrostl počet kněží o 25%.
ŘEHOLNÍCI, kteří byli
[předešlou vládou] v letech 1919-1926 vypovězeni, vzrostli z 370 na
1321 v roce 1941.
Biskupové v roce
1942 prohlásili: „Kdokoliv by zavřel oči před pětadvaceti lety a otevřel je
nyní, by již Portugalsko nepoznal. Tak ohromná je proměna způsobená skromným a
neviditelným faktorem zjevení blahoslavené Panny Marie ve Fatimě. Naše Paní si
opravdu přeje spasit Portugalsko.“
Španělská
občanská válka a druhá světová válka
Lze žasnout nad tím, že
tímto prostým kolektivním činem bylo Portugalsko zachráněno před komunismem,
který se brzy nacházel na jeho hranicích, když Španělé bojovali za svou víru a
své životy během španělské občanské války.
Biskupové Portugalska,
kteří byli vyděšení vývojem ve Španělsku a strachovali se o své stádo, učinili
kolektivní tajný slib „sejít se 13. května 1938 a vést národní pouť, aby
slavnostně vzdali díky Nejsvětější Panně, Matce Boží, ve jménu celého národa,
jestliže Ona pro Portugalsko dosáhne vítězství nad ateistickým komunismem a
blaho míru...“ Slib byl naplněn a v roce 1938 biskupové věrně splnili svůj
slavnostní slib a obnovili zasvěcení národa v přítomnosti 500 tisíc
věřících! Jaká obnova víry!
Portugalsko bylo během
druhé světové války uchráněno tím, že zůstalo spolu s Frankovým Španělskem
neutrální. Hitler navrhnul a pak později informoval Franka, že španělská půda
by byla použita k transportu německých oddílů dolů ke Středozemnímu moři
pro invazi na Gibraltar. Okupovali by Španělsko a části Portugalska. Toho dne,
kdy byl Franco informován o invazi, 8. prosince 1940, se všichni portugalští
biskupové na žádost sestry Lucie setkali v katedrále v Lisabonu při
příležitosti svátku Neposkvrněného početí, Patronky království. Zde slavnostně
obnovili zasvěcení své vlasti Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Franco zůstal
pevný, Hitler váhal a invaze se nikdy neudála.
Salazar
a Franco
Tuto mateřskou ochranu sestra
Lucie předpověděla papeži Piu XII. již 2. prosince 1940: „Svatý Otče, Náš Pán
slibuje zvláštní ochranu naší zemi
v této válce kvůli zasvěcení národa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie
portugalskými preláty, jako důkaz
milostí, které by byly poskytnuty i jiným národům, kdyby se Jí také zasvětily.“
Pokus
o atentát
Když byl v neděli 4.
července 1937 (svátek sv. Alžběty Portugalské) Salazar na cestě do soukromé
kaple svého přítele, vybuchla 3 metry od něj bomba. Byl nedotčen, ale jeho
řidič ohluchnul. Kolemjdoucí se ve vzteku shromáždili kolem něj. „Uklidněte
se!“, řekl jim. Svému hostiteli řekl: „Pojďme na mši.“ Po mši všichni naléhali,
aby si na nějaký čas odpočal. Odpověděl: „Ne. Protože si Bůh nepřál, abych
umřel, budu pracovat.“ Biskupové vydali tuto modlitební kartičku
s povzbuzením, aby se věřící modlili za svého vůdce:
Doktor Antonio de
Oliveira Salazar, zachránce portugalského národa
Na den svaté královny
Alžběty dne 4. července 1937 v 10:25 h byl zázračně zachráněn před neblaze
proslulým atentátem na svůj život.
Modlitba
Je pokoj, ó Bože, ve tvé
moci
A hojnost v našich
domovech
Skrze zásluhy a modlitby
svaté královny
Alžběty
Buď přízniv, ó Pane,
tvému lidu
Modleme se za našeho
vůdce Salazara
Kéž jej Pán ochrání a zaručí
mu štěstí
a dlouhý život na zemi
A nikdy jej neponechá
nástrahám jeho
nepřátel.
Padesát dní odpustků bylo
zaručeno všem, kteří se zbožně pomodlí tuto modlitbu. Je důležité poznamenat,
že Salazar by býval nemohl vést zemi a udržet si kontrolu a směřování po 40
let, kdyby nebylo podpory portugalských biskupů a kněží. Je ironické, že
Salazarův vliv začal upadat, když duchovní prodchnutí Druhým vatikánským
koncilem začali otevřeně zpochybňovat jeho režim a bouřit se proti němu. Až do
roku 1958 se však Církev a stát těšily harmonickému vztahu. Oficiálně to bylo
uznáno konkordátem ze 7. května 1940.
Konkordát
Konkordát zachoval
rozluku Církve a státu původně používanou jako prostředek k drancování a
plenění Církve za první republiky z roku 1910. Salazar si především přál
ponechat Církvi úplnou a celkovou svobodu konání a nepodrobit si ji pod
záminkou materiální pomoci pro ni. V Portugalsku duchovní nedostávali plat
od státu a tak to zůstalo. Navíc Salazar, aby se vyhnul oživení
antiklerikalismu, který byl v Portugalsku stále prudce nakažlivý, zachoval
to, že katolíci nedostali žádné výsady nebo výhody jakožto katolíci.
V tomto úžasně
moudrém dokumentu se Salazarovi podařilo nastavit kurz skrze bouřlivé politické
vody Portugalska tím, že nedal nejmenší převahu katolicismu, ale udržel svobodu
Církve obracet na víru a vzdělávat a udržet si svou důležitost
v portugalské tradici.
„Ze zkušenosti jsme si
vzali dvojí ponaučení: lepší Církev řízená svými vlastními institucemi
v souladu s jejími potřebami a cíli, než Církev ovládaná státem skrze
jeho běžné administrativní postupy. Je pro stát lepší určit a dosáhnout ty
věci, které jsou ve sféře národního zájmu, než si od Církve vypůjčovat
jakoukoliv politickou moc, kterou může postrádat.
Musí to tak být, protože
politická aktivita Církev kazí...a je k všeobecné výhodě, že posvátné věci a
osoby by měly být profánníma rukama řízeny tak málo, jak jen je to možné, nebo
být znepokojovány pozemskými zájmy a vášněmi.“
Hlavní zásady, které
konkordát poskytnul, byly:
Stát uzná právní
subjektivitu řeholních sdružení.
Církev je uznána jako
právní vlastník majetku, který jí původně patřil a je stále ve vlastnictví
státu.
Biskupové jsou jmenováni
Svatým stolcem, ale jméno osoby je před tím předloženo portugalské vládě.
Církev může svobodně
zakládat soukromé školy, které mohou být dotovány státem.
Velmi štědré úlevy pro
misie.
Zákaz rozvodu katolických
manželství. Toto opatření zdaleka neznamenalo úbytek manželství, ve skutečnosti
pomohlo k jejich nárůstu! V roce 1930 tvořila kanonická manželství
70,3% z celkového počtu. V roce 1960 to bylo 90,6%!
Volby
v roce 1945
S porážkou mocností
Osy se Salazar dostal pod tlak Spojenců, kteří požadovali, aby byl portugalský
korporativní stát transformován na přechodnou vládu směřující k liberální
demokracii.
Probíhala také agitace
uvnitř země ze strany jeho politických odpůrců, kteří využili vysoké náklady na
živobytí a problémy se zásobováním, jež vytvořila britská blokáda, jako záminku
ke zpochybnění vlády a útoku na ni.
V roce 1945
rozpustil Národní shromáždění, aby dosáhl předčasných voleb, které jeho
protivníky nachytaly nepřipravené. Liberálové a komunisté v rámci
Demokratického hnutí jednoty protestovali a neúspěšně podali administrativní
odvolání, aby byly volby odloženy.
Aby se věci ještě zhoršily,
poprvé někteří spolupracovníci ze Salazarovy vlády odmítli loajalitu a přešli
k opozici. V této kritické chvíli 7. listopadu 1945 sestra Lucie
napsala Msgr. da Silvovi, biskupovi z Leira, dopis týkající se voleb
(kráceno):
Vaše
Excelence a ctihodný pane biskupe,
důvodem
pro můj dopis je, abych Vaší Excelenci řekla, že Dobrý Pán chce, aby naši páni
biskupové během několika zbývajících dní před volbami promluvili k lidu s
využitím duchovních a tisku a řekli jim, že Salazar je osobou, kterou si
vybral, aby nadále vládla naší zemi, a že jemu je zaručeno světlo a milost
potřebné, aby vedl náš lid cestami míru a prosperity. Je nutné přimět náš lid
pochopit, že strádání a utrpení těchto posledních několika let nebyly
Salazarovou chybou, ale byly zkouškami seslanými Bohem kvůli našim hříchům.
Když
Dobrý Pán slíbil milost a mír našemu národu, také ohlásil, že budeme muset
trpět mnoha neduhy, protože my sami jsme jednali odsouzeníhodným způsobem. A ve
skutečnosti od nás žádal velmi málo, zcela jistě, když porovnáme nás se
souženími a utrpeními, která musely vytrpět jiné národy. Dále je naprosto
klíčové říci Salazarovi, že zásoby potřebné k nasycení lidu nesmí nadále
ležet a hnít v sýpkách, ale musí mu být rozděleny. Je nutné to učinit
rychle a bez obav.
Prezident
Salazar a sestra Lucie
Jaká to pro Salazara
musela být útěcha přečíst si tento dopis! Toto zjevení jej ujistilo o
legitimitě jeho vlády. S Boží pomocí zatkl spiklence z vojenského
povstání a formálně prohlásil Demokratické hnutí jednoty za nelegální.
V průběhu let se
vztahy Salazara s vizionářkou z Fatimy stávaly čím dál důvěrnější.
Hovoříval s ní telefonicky a navštěvoval jí v klášteře
v Coimbře, když cestoval domů do Vimieira. Když byl pohlcen těžkými
starostmi, naléhavě ji prosil o modlitby.
Biskup
z Porta je vypovězen
Pár dní po prezidentských
volbách v roce 1958, které zajistily, že byl zvolen Salazarův kandidát,
poslal Msgr. Antonio Ferreira Gomes, biskup z Porta, dlouhý dopis
ministerskému předsedovi Salazarovi kritizující politiku jeho vlády. Krátce
řečeno napadal portugalský Nový stát tím, že volal po návratu stranické
politiky první republiky.
Biskup dovolil, aby byl
jeho takzvaně důvěrný dopis rozšiřován po celé zemi, což vyvolalo velkou
kontroverzi. Msgr. Gomes byl však izolovaný v rámci portugalského
episkopátu, který celkově nadále vykazoval své sympatie a vděk Salazarovi.
Biskup překročil hranici
vytyčenou konkordátem v roce 1940. Výzva nezůstala bez odpovědi. Msgr.
Gomes byl vyzván, aby na čas odcestoval do zahraničí. Když se chtěl na konci léta
vrátit do své diecéze, byl na hranicích vrácen zpět.
Salazar netoleroval
jakýkoliv nátlak církevní povahy a stále více se znepokojoval ohledně
progresivismu převládajícímu v 60. letech mezi duchovními. „Mladí kněží,
kteří jdou studovat do Říma, se odtamtud vracejí s pošetilou touhou
oddávat se politické agitaci. Naše země je hluboce katolická, ale také hluboce
antiklerikální. Nikdy bych neodpustil těmto kněžím jejich vměšování. Postrádají
jakýkoliv cit pro stát. Kdyby jej převzali, dovedli by jej ke zkáze a do této
nevyhnutelné katastrofy by také vtáhli Církev. Dokud tu jsem, nikdy se to
nestane.“
Inaugurační obřad pro
pomník Krista Krále v Lisabonu 17. května 1959 odhalil skutečnou svornost
a soulad, které existovaly mezi vládou a takřka všemi biskupy a lidmi, jichž
bylo na obřadu přítomno 800 tisíc! Tento pomník (což byla idea lisabonského
patriarchy) byl vztyčen jako díkuvzdání za ochranu Portugalska, jíž se těšilo
během druhé světové války.
Salazar
ve střetu s Pavlem VI.
15. října 1962, jen pár
dní po zahájení Druhého vatikánského koncilu, vyjádřil Salazar své znepokojení
ohledně směřování, jaké dal koncilu Jan XXIII. „Jan XXIII. otevřel dveře a okna
Vatikánu příliš dokořán vůči bouřím tohoto světa.“ Salazar neskrýval své obavy
ani když kardinál Giovanni Battista Montini (Pavel VI.) nahradil na Petrově
stolci Jana XXIII. Nedůvěřoval mu, částečně pro jeho pověst „rudého“.
V říjnu 1964
vyvstala nejzávažnější krize mezi Vatikánem a portugalským státem. Pavel VI.
zamýšlel odjet do Bombaje, aby se zúčastnil Eucharistického kongresu, a co hůř,
zvažoval návštěvu Goy, ačkoliv byla okupována Indií. Goa byla částí portugalské
říše a byla ztracena ve prospěch Indie teprve po hořkém boji o 4 roky dříve.
Salazar byl hluboce zneklidněn touto ztrátou, ztrátou části portugalské rodiny,
protože každá kolonie byla považována za portugalskou mateřskou zemi.
Zprávy o papežově
návštěvě Salazara rozlítily. Varoval kardinála Cerejeiru, že jestli Pavel VI.
navštíví Gou, bude konkordát z roku 1940 rozcupován a celá jeho náboženská
politika radikálně upravena. Pavel VI. přijel do Bombaje 2. prosince 1964. Gou
však nenavštívil. Podobně byl Salazar pohoršen cestou Pavla VI. do Spojených
národů 4. října 1965. „Jedna generace biskupů postupně mizí. Všichni jsou
přibližně ve věku sedmdesáti či více let. Až odejdou, zůstanou jen noví kněží,
progresivisté zproštění staré kázně: usilují o profesní dráhu bezuzdného
zmatku, typickou pro ty, kteří se náhle cítí osvobození od omezení, jimž dříve
podléhali. Vše to skončí tragédií.“
Dopady
Druhého vatikánského koncilu
Až do zahájení Druhého
vatikánského koncilu zůstávali portugalští biskupové jako celek tradiční. Dokud
portugalští biskupové lnuli k duchu a poselství Fatimy, napravovali nebo
alespoň mírnili věroučné novoty prosazované Pavlem VI. a koncilní reformy.
Nicméně humanistické, progresivistické a protikolonialistické učení Pavla VI. a
Druhého vatikánského koncilu využívali Salazarovi oponenti, což způsobovalo
značné potíže biskupům. Argumenty užívané odpůrci režimu byly obvykle podpořeny
množstvím citací z textů koncilu!
6. září 1968 byl
ministerský předseda Salazar ve věku 79 let postižen krvácením do mozku,
sraženinou na mozku. Krátce poté byl zbaven svých povinností a prezident
republiky jmenoval Dr. Marcella Caetana, aby jej nahradil jako hlavu vlády.
Brzy poté, co se ujal moci, přijal Cateano řadu opatření k liberalizaci
portugalského politického režimu. Bezprostředně následoval pád „výkladní skříně
Naší Paní“, když Portugalsko sklouzlo do spárů liberální demokracie. Msgr.
Ferreira Gomes, který byl v roce 1958 poslán do exilu, se vrátil zpět do
země a okamžitě se stal mluvčím liberálů a progresivistů. Prohlásil:
„Portugalský lid potřebuje svobodný tisk, protože je důležitější než katolický
tisk. Obhajujeme pluralitu názorů.“
Když Salazar onemocněl, kardinál
Cerejeira rezignoval a byl nakonec nahrazen. A tak Portugalsko s pádem
bašt Církve a státu, jak byly stanoveny Bohem a chráněny Naší Paní, bylo
zataženo do propasti „skvělého nového světa“.
Pavel VI. nahradil
stárnoucí biskupy preláty Druhého vatikánského koncilu a
křesťansko-demokratického typu, těmi, kteří byli známí pro svůj progresivismus
a opozici proti Salazarovu řádu. S celkovým obratem portugalské církve
přišlo ochlazení zbožnosti v „zemi Svaté Panny Marie“: Přišla zpráva o tom, že
„pobožnost k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a k Neposkvrněnému Srdci
Panny Marie utrpěla znatelný propad, který se vyznačoval poklesem
v praktikování prvních pátků v měsíci a stejně tak i praktikování
prvních sobot.“
V roce 1974 hnutí
ozbrojených sil provedlo vojenský převrat s „neoficiální“ podporou NATO (jejíž
lodi kotvily ve vodách nedaleko Lisabonu) a známou podporou kléru. Marcello
Caetano rezignoval na svůj úřad a předal moc juntě vedené generálem Spinolou.
To byl začátek karafiátové revoluce, nazvané tak proto, že vojáci si vkládali
karafiáty do svých zbraní, čímž převrat proběhl bez prolití krve.
Po čtyřiceti letech
náboženské obnovy, politické stability a sociálního smíru, se Portugalsko
vracelo na své mylné cesty z minulosti. Zničením korporativního státu
vojenská junta složená z liberálů, zednářů a komunistů vytvořila chaos
v zemi: zabírání půdy, konfiskace farem a hospodářských zvířat, neustálé
stávky, bankroty soukromých podniků, 70% znárodnění bank a průmyslu, katastrofický
rozpočtový deficit, nedostatek, organizovaný zločin, epidemie cholery, invaze
pornografie, legalizace rozvodů atd.
Jeden kněz v té době
napsal: „Komunisté zničili zemi a vyčerpali peněžní rezervy vytvořené starým
režimem... Existuje tu velká nezaměstnanost a chudoba. Život se pro mnohé
z nás stal obětí. V Lisabonu vládne atmosféra smutku a strachu.
Kostely jsou plné. Lidé se hodně modlí. Probíhá mnoho nočních adorací. Máme
naprostou důvěru v Naší Paní, která ve Fatimě řekla: „V Portugalsku bude
dogma víry vždy uchováno.“ ... Proto doufáme, že kvůli tomuto slibu bude
nadvláda komunismu v Portugalsku jen krátkodobá. Lidé snášejí současnou
zkoušku s velkou pokorou. Dokonce říkají: „Zasloužíme si to, co se děje.“
Protože Náš Pán zaručuje Svou milost pokorným srdcím, skutečně doufáme, že Naše
Paní zachrání Portugalsko podruhé.“
Portugalsko bylo
zachráněno. Komunisté financovaní Moskvou ztratili svou moc po jednom aktu:
Národním zasvěcení Portugalska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie v roce
1975. Biskupové nalezli odvahu promluvit, lid povstal a pochod ke komunismu byl
zastaven. Portugalsko však nikdy znovu nezískalo svůj statut „výkladní skříně
Naší Paní“.
Salazarovy
poslední roky
Když byl v roce 1968
Salazar postižen krvácením do mozku, trpěl prudkými bolestmi hlavy, při nichž
volal: „Ach, Naše nejdražší Paní!“
O několik týdnů dříve se
uhodil do hlavy, když se převrátila židle, na které seděl. Byl úspěšně
operován, ale o 9 týdnů později utrpěl mozkovou příhodu, tentokrát vykřikl:
„Ach, můj dobrý Ježíši!“ Upadl do kómatu. Proti očekáváním se však pomalu
zotavoval, ale nikdy již neměl převzít znovu úřad. Během své nemoci
s úsměvem říkával: „Závoj Naší Paní z Fatimy musí být teď velmi
potrhaný. Každý za něj škube a žádá, abych neumřel! Žiji. Bůh si prostě přál ukázat
moc modlitby.“
V červnu 1970
vykonal úkony měsíce Nejsvětějšího Srdce se svou charakteristickou zbožností.
Když nadešel poslední den měsíce, řekl: „Jaká škoda, že už je konec! Prodlužte
je o dalších čtrnáct dní.“ Což učinili.
O dva týdny později, 15.
července 1970, Salazar onemocněl infekcí ledvin, která se rychle šířila. Vážně onemocněl a nikdy se již neměl zotavit.
Pár dní před svou smrtí řekl, že jako student uzavřel smlouvu s Pannou
Marií a dodal, že „Od té doby jsem vždy cítil Její zvláštní ochranu.“
27. července 1970 zesnul
ve věku 81 let v míru v Pánu, přičemž dal předtím najevo svou
vděčnost za všechnu péči, která mu byla věnována. Oblečen v profesorském
taláru byl pohřben ve Vimieiru, vesnici, kde se narodil a poblíž kostela, kde byl
pokřtěn. Ve svých bílých chladných rukách držel růženec, který tak miloval, a
který recitoval po celý svůj život.
Pohřební
procesí
Poučení
z „výkladní skříně Naší Paní“
Je mnoho cenných poučení,
která si pro naši dobu můžeme vzít z tohoto krátkého shrnutí života a doby
Antonia de Oliveira Salazara.
1. Obnova našeho národa,
jakéhokoliv národa, musí být vložena do všemocných rukou Matky Boží. To se musí
učinit skrze národní zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marii ze strany
biskupů. Musí přicházet od duchovních.
Patriarcha Ribeiro, který
nahradil Cerejeiru, řekl: „V dějinách Portugalska se více než jednou projevila
ochranná přítomnost Matky Boží...Mohu říci, že to bylo zasvěcení Neposkvrněnému
Srdci Panny Marie provedené portugalskými biskupy ve Fatimě v roce 1931,
které ochránilo Portugalsko před nebezpečím komunismu, tehdy velmi blízkého
jeho hranicím.
Bylo to obnovení tohoto
zasvěcení v roce 1938, které uchránilo Portugalsko od hrůz poslední
světové války v době, kdy ničila tolik zemí v Evropě. A bezpochyby to
byla velká oddanost portugalského lidu k Panně Marii, potvrzená zasvěcením
provedeným portugalskými biskupy v roce 1975, která zastavila postup
ateistického komunismu mezi námi ve chvíli, kdy již převzal kontrolu nad
několika vládními strukturami a hrozil, že zaplaví celý veřejný a soukromý
život Portugalska.
2. Jakékoliv národní
zasvěcení musí doprovázet národní hnutí, které obrodí mravy ve všech aspektech
života a národní povědomí ohledně zla hříchu a toho, jak ničí národ.
Sestra Lucie jednou
napsala příteli: „Vždy to bylo tak, že veřejný hřích, ten, který je viditelný a
tolerovaný, přivolává na národy opravdu velké tresty a odplatu Božího hněvu,
zvláště když počet spravedlivých duší nabízejících náhradu není dostatečný, aby
jej vyvážil.“ To je pravý důvod pro zánik Portugalska a pro všechny tresty
válečného štvaní posledního století a všech dob.
3. Neměli bychom příliš
lnout k jednomu systému vlády než jinému, ať již je to systém
demokratický, monarchistický, autoritativní nebo nějaký jiný. Jakožto katolíci bychom
vždy měli mít jako prioritu dobro Církve a její svobodu vést duše do nebe. Také
bychom se zájmem měli poznamenat, že Naše Paní a její Syn si vyvolili „konstitučního
monarchu“, myšleno ve smyslu vlády jednoho člověka [Salazara], aby vládl zemi
Svaté Panny Marie, tj. Portugalsku, během období bezprecedentního míru.
Tato vláda byla vytvořena po vzoru hierarchie a se svým prezidentem,
ministerským předsedou, ministry atd. připomínala Církev a byla skutečně
křesťanským státem, pozůstatkem vrcholného křesťanstva znovu zrozeného
v tehdy odkřesťanštěné Evropě.
4. Mír v Portugalsku
byl předzvěstí toho míru, kterému se svět bude těšit, až bude Rusko zasvěceno
Neposkvrněnému Srdci Panny Marie dle jejích pokynů. Cerejeira řekl: „To, co se
událo v Portugalsku, prozrazuje zázrak. A dává tušit, co Neposkvrněné
Srdce Panny Marie přichystalo pro svět.“ Salazar také řekl, „že Prozřetelnost
učiní v Rusku to, co učinila zde v Portugalsku.“
Musíme jasně říci, že
tento slíbený mír nebude liberálním rájem. Tento život je „slzavým údolím“, kde
denně musíme brát na sebe svůj kříž.
Po zasvěcení Ruska
Neposkvrněnému Srdci Panny Marie papežem a všemi biskupy, bude svět katolický
jako bylo katolické Portugalsko. Za něco takového bychom se měli modlit a celým
svým srdcem o to usilovat.
Na závěr se jen hodí,
abychom skončili Salazarovými slovy, slovy, která shrnují ducha Estado Novo a celého křesťanstva.
„NEŽÁDÁME MNOHO.
POCHOPENÍ A UVĚDOMĚNÍ SI VLASTI A NÁRODNÍ JEDNOTY; RODINY, PRVOŘADÉ SPOLEČENSKÉ
JEDNOTKY; POSLUŠNOSTI VŮČI AUTORITĚ; DUCHOVNÍCH HODNOT ŽIVOTA A RESPEKTU, KTERÝ
JI ČLOVĚK DLUŽÍ; POVINNOSTI K PRÁCI; CTNOSTI A POSVÁTNÉ POVAHY NÁBOŽENSTVÍ - TO JE TÍM PODSTATNÝM PŘI DUŠEVNÍM A MRAVNÍM
FORMOVÁNÍ OBČANA ‘ESTADO NOVO‘.
„STAVÍME SE PROTI VŠEMU
INTERNACIONALISMU, PROTI KOMUNISMU, SOCIALISMU, LIBERTARIÁNSKÉMU SYNDIKALISMU;
JSME PROTI VŠEMU, CO ROZKLÁDÁ, ROZDĚLUJE NEBO ROZBÍJÍ RODINU; JSME PROTI TŘÍDNÍMU
BOJI. JSME PROTI TĚM, KTEŘÍ NEZNAJÍ ŽÁDNOU VLAST A ŽÁDNÉHO BOHA; PROTI
NEVOLNICTVÍ DĚLNÍKŮ, PROTI ČISTĚ MATERIALISTICKÉ KONCEPCI ŽIVOTA, PROTI IDEJI
PRÁVA SILNĚJŠÍHO. JSME PROTI VŠEM VELKÝM HEREZÍM NAŠÍ DOBY, TÍM SPÍŠE, ŽE JSME
PŘESVĚDČENI, ŽE NEEXISTUJE ŽÁDNÁ ČÁST SVĚTA, KDE SVOBODA PROPAGOVAT TAKOVÉ
HEREZE ZAPŘÍČINILA COKOLIV DOBRÉHO: TAKOVÁ SVOBODA V RUKOU BARBARŮ MODERNÍ
DOBY SLOUŽÍ JEN K PODKOPÁNÍ ZÁKLADŮ NAŠÍ CIVILIZACE.“
Zdroj: Christus Rex, zpravodaj League of the Kingship of Christ, 2013
Překlad: D. Grof
