Stanovisko
vydané otcem Brendanem Kingem (2015)
Poznámka
překladatele: P. Brendan King byl
vysvěcen v roce 1987 v Écône. Jako kněz FSSPX působil v Anglii a
kromě toho měl v péči apoštolát FSSPX ve Skandinávii a pravidelně
navštěvoval Dánsko, Norsko a Švédsko, aby zde slavil mši svatou a uděloval
svátosti. Od roku 2006 byl priorem v Prestonu v Anglii. V současnosti
opustil FSSPX a připojil se ke katolickému hnutí Odporu.
***
Toto stanovisko
bylo čteno P. Kingem v mešních centrech v Manchesteru, Liverpoolu a Tunstallu
26. dubna 2015. Tištěné kopie tohoto Stanoviska byly vydány otcem Kingem
k šíření v neděli 3. května 2015.
Úvod a status quaestionis
Rád bych k vám
dnes promluvil o velmi důležité věci, která se týká nás všech. Tato věc je
otázkou, jakým směrem má Bratrstvo v budoucnu jít. Musíme následovat tutéž
cestu, jíž jsme následovali od založení Bratrstva arcibiskupem v roce 1970
nebo nás Prozřetelnost nyní vede odlišným směrem? Mělo by Bratrstvo a katolická
Tradice zachovat stejný kurz daný svým zakladatelem nebo nyní musíme změnit náš
postoj, abychom se stali přijatelnějšími pro moderní svět a pro pokoncilní a
liberalizovanou církev? Mohu vám připomenout přístup a postoj Bratrstva od jeho
počátku, jímž vždy bylo zaujímání středového kurzu mezi sedesvakantismem
napravo a liberalismem a modernismem nalevo. To vždy byla prozíravá a moudrá
volba našeho svatého zakladatele, abychom se vyhnuli těmto dvěma mylným
krajnostem. Věřím, stejně jako mnozí další duchovní i laici, že po několik let
se Bratrstvo vzdaluje od tohoto prozíravého a bezpečného středového kurzu, aby
přijalo nové směřování k jakémusi druhu sblížení či smíření
s modernistickým Římem. Kdy toto nové směřování začalo a jaké byly
okolnosti, které jej preferovaly? Řekl bych, že jeho počátkem a příčinou byla
velmi úspěšná pouť do Říma ve Svatém roce 2000.
Stručná chronologie událostí
Vraťme se nyní
v čase do roku svěcení v roce 1988. 30. června toho roku arcibiskup
Lefebvre vysvětil čtyři biskupy pro tradici a byl za svůj hrdinský čin
potrestán nanejvýš nespavedlivou exkomunikací. Tento krok Bratrstvo vždy
považovalo za neplatný. Arcibiskup ve své obhajobě odpověděl: „exkomunikováni
kým a z čeho?“. Následujících dvanáct let bylo jako studená válka mezi
Bratrstvem a modernistickými římskými autoritami. Arcibiskup byl povolán ke své
odměně na věčnosti v roce 1991 a Řím doufal a očekával, že se Bratrstvo
v následujících letech rozpadne. Ve skutečnosti se stal opak, když se
Bratrstvo skrze Boží milost rozvíjelo a šířilo po světě a plody Tradice byly
bohaté a hojné. Římské autority to rozpoznaly a značný pokrok a rozšíření
tradice byly v ostrém kontrastu k žalostnému stavu pokoncilní církve,
oběti otrávených plodů Druhého vatikánského koncilu. Postřeh Pavla VI., že
Satanův kouř proniknul do církve a že církev ničí sebe sama se, jak roky
postupovaly, stával stále více realitou. Církev zakoušela největší krizi ve své
historii a slepí apoštolové liberalismu a modernismu okupující Řím to nazývali
pokrokem a obnovou. To je jistě to, co sestra Lucie popisovala jako ďábelské
zmatení v církvi a nejhlubší krizí víry, která vede církev
k apostazi. Oproti tomuto prostředí rozkladu Bratrstvo a Tradice
rozkvétaly jednoduše proto, že byly věrní tradici a ONOMU PROSTŘEDNÍMU KURZU,
který byl bezpečný a jistý.
To byl více či méně
stav věcí, když v roce 2000 Bratrstvo zorganizovalo velmi úspěšnou pouť do
Říma v srpnu toho roku. Byla tak úspěšná, že se římské autority začaly
hluboce zajímat o dílo Tradice a byly ustaveny nové kontakty. Římaně jasně
viděli, že Bratrstvo je seriózní a vzkvétající organizace a jevili se nám
naklonění.
Je důležité si
v tomto důležitém bodě pamatovat, že arcibiskup vždy pohlížel k Římu
jako středu jednoty a velmi usiloval o to, aby se vyhnul obvinění ze schizmatu
tím, že udržoval kontakt s římskými autoritami. Také si byl velmi vědom,
že má co dočinění s liberály a modernisty, kteří používají katolickou
terminologii v odlišném smyslu. Z tohoto důvodu si zachovával zdravý
odstup a držel se v bezpečné vzdálenosti od modernistické nákazy, vždy
však s úctou k tomuto úřadu.
Po úspěchu této
pouti pokračovaly přátelské kontakty v posledních letech pontifikátu
papeže Jana Pavla II., jehož nástupcem se v roce 2005 stal Joseph
Ratzinger jako papež Benedikt XVI. Tento papež se začal osobně velmi zajímat o
„problém“ Tradice a Bratrstva a začal energicky pracovat pro to, aby se
Bratrstvu zaručil řádný kanonický status v církvi. Modernistický Řím se
stával ještě přátelštějším a nakloněným Bratrstvu. Biskup Fellay oficiálně
žádal Řím, aby zaručil úplnou svobodu tridentského mešního ritu a sňal nebo
stáhnul exkomunikaci čtyř biskupů. Pro Bratrstvo to bylo nutné k prokázání
skutečné dobré vůle ze strany Říma vůči Tradici a k podpoře atmosféry
důvěry mezi kněžími a laiky. Řím vyhověl této žádosti, když papež Benedikt
zveřejnil Summorum Pontificum a sňal
v lednu 2009 exkomunikace. Hlavní překážka byla nyní odstraněna a proces
přibližování k Římu získával spád. Mnozí v Bratrstvu zůstali
nepřesvědčení o skutečné dobré vůli Říma vzhledem k jeho zatvrzelému lpění
na mylných naukách a falešných principech Druhého vatikánského koncilu. Toto
přibližování nadále trvalo navzdory teologickým rozhovorům na nejvyšší úrovni,
které se během této doby odehrály mezi Bratrstvem a římskými teology. Tyto
rozhovory, které Řím nikdy nezveřejnil, jen posloužily tomu, aby ještě více
demonstrovaly, jak daleko od katolické Pravdy modernistický Řím odpadl.
Situace se nyní
vyvíjela rychle až k bodu, že Řím nyní na počátku června 2012 nabízel
konkrétní praktickou dohodu a zdá se jasné, že biskup Fellay byl připraven ji
podepsat. Zdá se, že by se Bratrstvu poskytla personální prelatura podobná
statutu Opus Dei, místní biskupové by však museli dát svůj souhlas/dovolení pro
náš apoštolát ve svých diecézích. To měl být logicky velký problém.
V poslední minutě z nevysvětlitelných důvodů kardinál Müller trval na
tom, aby Bratrstvo akceptovalo Druhý vatikánský koncil a novou mši. Biskup
Fellay odmítnul dohodu a rozhovory selhaly. Nebo jsme si to mysleli!
Vzpomenete si, že
nás biskup Fellay v červnu 2013 navštívil a přednesl v Liverpoolu
přednášku vysvětlující jeho kroky a strategii při jednání s modernistickým
Římem. Všem kněžím distriktu v Prestonu řekl, že se zapojil do tohoto
dlouhého a vleklého procesu vyjednávání s římskými autoritami, protože
chtěl zjistit, co si skutečně myslí. Neustále opakoval, že to nikdy nebyla
otázka čistě praktické dohody, ale kdyby tomu tak bylo, jaký by to pak byl druh
dohody, kterou se chystal podepsat? (Musíme mít na mysli, že generální kapitula
z roku 2006 rozhodla, že nebude žádná praktická dohoda s Římem bez
jasného a jednoznačného návratu Říma ke katolické Tradici.) Soukromě mi řekl,
že cítil, že je jeho povinností zapojit Bratrstvo do těchto rozhovorů a
vyjednávání. To je samozřejmě docela rozumné, neměli jsme však již zdrcující
důkaz toho, co si římské autority myslí a čemu věří a nebylo to důrazně
demonstrováno znovu při těchto posledních rozhovorech a v jejich
nevyhnutelném selhání? Římané vždy chtějí, abychom akceptovali novou mši a
Druhý vatikánský koncil – vždy tomu tak bylo v době arcibiskupa Lefebvra a
je tomu tak o to víc dnes pod tímto revolučním Františkovým pontifikátem! Proč
tedy, ptáme se, vyjednávání pokračují, což se jasně děje? Dojem, který jsme
měli poté, co dohoda selhala, byl, že se nyní stáhneme ze všech těchto
kontaktů, když se úmysl Římanů stal křišťálově jasným. Kontakty se však
udržovaly a nedávno to potvrdil arcibiskup Pozzo, sekretář Komise Ecclesia Dei.
Jen abych se vrátil
k červnu 2012. Byl jsem v Écône na svém kněžském jubileu a atmosféra
byla napjatá, abych řekl alespoň tolik. Chtěl jsem hovořit s P. Nélym,
který jako druhý asistent je blízkým rádcem biskupa Fellayho. Souhlasil, že mě
přijme a já jsem vyjádřil své obavy ohledně čistě praktické dohody s Římem
bez jeho ryzí konverze k Tradici. Pak jsem mu položil otázku: Nebylo již
pro Bratrstvo možné zastávat postoj vytyčený arcibiskupem, který je tímto
STŘEDOVÝM KURZEM?: Neodpověděl na tu otázku přímo, ale řekl, že celá generace
katolíků vyrůstá, aniž by věděla, jaké to je mít normální vztah s Římem.
To není normální, řekl, a pokud něco neuděláme ohledně své kanonické situace,
pak se staneme schizmatiky nebo sedesvakantisty. To bylo velmi zajímavé
odhalení toho, jaké myšlení spočívá za touto novou strategií vyjednávání
s Římem ze strany Menzingenu. Vlastně to řeklo vše. Problém nebyl
s modernistickým Římem, ale s Bratrstvem, které je v nenormální
situaci. Kdo a co především způsobilo tuto nenormální situaci, pokud ne koncil
a modernističtí koncilní papeži? Cožpak arcibiskup často neříkal (slyšel jsem
ho to opakovat na své vlastní uši): „Nemám žádné osobní názory ve věcech náboženství.“
Říkával, že v letech následujících po koncilu se nacházel ve stále
izolovanější pozici, dokud nakonec nebyl sám. Vůbec se neposunul nebo nezměnil,
ale církev po koncilu jej opustila a zavrhla dva tisíce let tradice, aby
přijala modernistické nauky zavržené Církví. My všichni jsme se kolem něj
shromáždili, protože jsme se všichni také cítili opuštění a zrazení a
v jeho hlasu a jeho činech jsme rozpoznali hlas Toho, který je Dobrým
pastýřem, jenž dává život za své ovce.
Bude psaná dohoda? Mnozí argumentují, že nebylo nic
podepsáno, takže se není čeho obávat. Znamená to naprosto nic nepochopit, když
fakta všechna odhalují, že již existuje tichá dohoda. I když manželství ještě
nebylo konzumováno, snoubenci jsou si zaslíbeni a zasnoubeni. Mnozí pozorují
nedostatek kritického jazyka přicházejícího z Menzingenu s ohledem na
pohoršení a zneužití v koncilní církvi v několika posledních letech a
zvláště během současného pontifikátu. Z větší části mlčení, a existuje-li
odezva, přinejlepším je slabá a rozpačitá. Možná zde nikdy nebude psaná dohoda
považovaná za nutnou, protože Bratrstvo je již zcela na cestě k tomu, stát
se dalším Bratrstvem sv. Petra, a je, do jisté míry, již pod kontrolou
modernistických autorit.
Dám vám dokonalý
příklad, který nás přenáší do současnosti a jasně demonstruje, do jaké míry se
Bratrstvo změnilo a dostalo se pod vliv modernistického Říma. 19. března, na
svátek sv. Josefa, biskup Williamson vysvětil Michela Faureho biskupem
v benediktinském klášteře v Brazílii. Otec Faure byl arcibiskupem
Lefebvrem vysvěcen na kněze v roce 1977 v Écône a byl arcibiskupem vybrán
jako jeho osobní volba, aby byl vysvěcen na biskupa spolu s třemi dalšími
kandidáty v Écône 30. června 1988. Otec Faure informoval arcibiskupa, že
Alphonso de Galaretta by byl vhodnější volbou a tak to byl tento zmíněný, kdo
byl vysvěcen, a nikoliv otec Faure. Kdyby otec Faure mlčel, byl by býval byl
posledních 27 let biskupem Bratrstva. Byla to proto moudrá volba a jistě
nezbytný krok k zajištění trvání kněžství, svátostí, apoštolské
posloupnosti a pro spásu duší. Menzingen vydal následujícího dne prohlášení,
které říkalo, že Bratrstvo toto svěcení odsuzuje: „Bratrstvo sv. Pia X. odsuzuje toto biskupské svěcení otce Faureho,
které navzdory tvrzení obou duchovních, naprosto není srovnatelné se svěceními
z roku 1988.“ Jedna věc, která je nutná přede vším ostatním pro život
Církve, je kněžství, a bez biskupů nemohou existovat žádní kněží a Víra bude
zničena. Jak může Bratrstvo odsuzovat tento krok, když krize v Církvi je
nezměrně horší, než byla v roce 1988! Já, jako kněz Bratrstva, jej
neodsuzuji, ale naopak mu aplauduji jako nejnutnějšímu a hrdinskému kroku.
Jediný závěr, který lze z tohoto odsouzení vyvodit je, že jeho autoři si
již nemyslí, že je krize velmi vážná a že nyní mají nově nalezenou důvěru a
víru v modernistický Řím a to, že poskytne katolické biskupy pro
budoucnost. Objektivně vzato, bylo toto svěcení pro církev pozitivním dobrem
nejvyššího řádu a já osobně nemohu pochopit jakýkoliv důvod pro jeho odsouzení.
Když to člověk učiní, logicky odsuzuje také svěcení z roku 1988. Dokud
krize Víry pokračuje, musí být taková svěcení nezbytná a musí se vykonávat, aby
pokračoval život pravé Kristovy Církve. Biskup Fellay a Menzingen odsoudili
krok přímo nutný pro přežití Církve! Takový krok je nanejvýš nutnou částí
Operace přežití a blízká spolupráce a dohoda s koncilním a modernistickým
Římem je Operací sebevražda.
Zdroj:
The Recusant
Překlad:
D. Grof
