Komentář Eleison CDII – Pomstěný hřích (2015)

Komentář Eleison CDII – Pomstěný hřích (2015)

(409)

16. května 2015

POMSTĚNÝ HŘÍCH

Když jsme ponořeni do světa kolem nás, což jsme všichni, je zvláště pro mladé lidi obtížné uvědomit si, jak nenormální podmínky to samo přináší. Nikdy v celých lidských dějinách nebyl Bůh tak znevažován, zpochybňován a fakticky vyřazen ze života lidí. A protože všechen hřích je v první řadě urážkou vůči Bohu, pak, tak jak lidé ztrácejí všechno tušení Boha, ztrácejí i všechno tušení hříchu. Proto mají lidé vždy pravdu a „Bůh“, ať je kýmkoliv, se vždy mýlí, takže kdykoliv se věci nedaří, „on“ může být vždy připomenut na dostatečně dlouho, aby se na něj svalila vina.

Tento široce rozšířený postoj prakticky znemožňuje pochopit zdánlivou tvrdost Boha ve Starém zákoně, kde jako v knize Jozue například nařizuje Izraelitům vyhladit celé národy. Ale katoličtí odborníci na Písmo svaté, kteří neztratili svůj smysl pravého a neměnného Boha, posunují úhel pohledu na věci. Zde je například souhrn komentáře moderního benediktina  Doma Jeana de Monléona (1890-1981) ohledně vyvraždění Kanaánských Izraelity pod vedením svého vůdce Jozueho:

Pokud se týká samotného Jozueho, jednal nikoliv z nenávisti, rasismu, lačnosti, ctižádosti nebo čehokoliv jiného, ale ze striktních, přesných a opakovaných příkazů samotného Boha. Sv. Jan Zlatoústý říká, že Jozue by možná osobně dal přednost nějakému méně vražednému řešení, Bůh však měl jistě své vlastní důvody. Ty nemůžeme s jistotou znát, můžeme však činit rozumné odhady. Začněme tím, že my všichni lidé kvůli svému dědičnému hříchu („Co to je?,“ zvolá moderní člověk.) musíme platit dluh smrti, času, způsobu a místu, o nichž rozhoduje Pán života a smrti, jímž je Bůh. Pro hříšníky jako Kanaánští může být milosrdenstvím to, že umřou spíše dříve než později, zvláště poskytne-li jim způsob smrti čas činit pokání a spasit tak své duše pro věčnost.

Dále, Kanaánští byli skutečně hříšníky pohrouženými do páchání strašných zločinů a jako lidstvo před Potopou, jako Sodomští a Gomorští, i oni naplnili pohár Božího hněvu: prostituce všeho druhu, bestialita, incest, čarodějnictví a zvláště rituální vraždění dětí, jak jej prokázaly četné archeologické vykopávky v Palestině, při nichž byly odkryty maličké kostry v prostředí, jež je jasně identifikovalo jako oběti atd... Navíc, pokud by Kanaánským bylo dovoleno přežít, představovali by vážné nebezpečí, že zkazí Izraelity, jak až příliš jasně ukázaly následné dějiny.

V méně vzdálené době, před nějakými 400 lety (ale pořád ještě před nástupem liberalismu!), se první misionáři v Kanadě cítili povinováni usoudit, že jediným způsobem, jak se vypořádat s jistým kmenem, je vyhladit jej. Kanonizovaný světec řekl: „Po opakované zkušenosti s jejich věrolomností, ať šlo o mír nebo Víru, se od nich již nedá doufat v nic jiného.“ (konec [citace] Doma Monléona)

To stále šokuje moderní citlivost, není to však prostě kmenový trest smrti v protikladu k trestu smrti jednotlivce? Princip trestu smrti je ten, že skrze takové protispolečenské zločiny jako jsou například vražda, zrada, padělatelství, homosexualita atd. jsou lidé schopní se chovat tak, že se učiní nezpůsobilými již žít ve společnosti a tak má legitimní společenská autorita právo vzít si jejich život (člověk může namítat, že ne všichni jedinci v nějakém kmeni budou stejně vinní, mělo by však být samozřejmé, že Všemohoucí Bůh může a bude činit všechna nutná rozlišení).

Problém, v němž vše spočívá, je nevíra ve velikost a dobrotu Boha, řekněme však jen, že Starý zákon není ani tak krutý, ani tak přežitý, jak se má často jevit.

Kyrie Eleison

Zdroj: The St. Marcel Initiative

Překlad: D. Grof